close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

It Hurts 2.kapitola

1. června 2009 v 4:42 | ewikk |  It Hurts od JoHarvelle
Druhý den jsem se probudila už v šest, chvíli jsem ještě ležela a pak jsem se šla trošku upravit. Dolu jsem sešla stejně jako včera. Sam už si brala tašku a loučila se s rodiči.
Já jen zamumlala: "Ahoj." Do školy jsme dojeli v tichosti a zaparkovali jen asi dvě místa dál než včera. Vystoupila jsem, Sam už dávno utíkala za ostatníma a tak jsem se opět vydala sama v davu do školy a zažila to samé co včera, lidé co se mnou seděli pořád povídali ani nevnímali že je nevnímám já. Nastal čas oběda, jako včera jsem si vzala jen vodu a hned odešla. Dnešek mi snad ve všem připomínal včerejšek až na jeden detail, nechytili mě žádné ruce, takže jsem se svalila bezmocně pod schody a omdlela.
"Bello?? Slyšíš mě?" Otevřela jsem oči a byl tam jako včera syn doktora, byla jsem unavená takže jsem je hned zavřela a znovu omdlela.


Probudila jsem se opět v nemocnici. Tentokrát to chvílí trvalo než se otevřeli dveře, v nich stál Carlisle Cullen a díval se na mě ustaraně.
"Jak se cítíš, Bello?"
"Jako by mě něco přejelo." Ouha, řekla jsem celou větu, to byl signál pro moje slzy, začali téct po mé tváři a něchtěli zastavit.
"To je v pořádku. Neplač." Víc jsem neslyšela, protože jsem opět upadla do bezvědomí, když jsem se probrala seděl tam Charlie a zdrceně se na mě díval. Jakmile se moje oči otevřeli, vstal ze židle a chytil mě jemně za ruku. "Bells! Nevíš jakou jsem měl starost, když mi zavolali do práce, že tě přijali v bezvědomí do nemocnice. Ještě že tě Edward Cullen odvezl hned, jinak to mohlo dopadnout špatně."
V tom vešel opět doktor. "No Isabello, viděl jsem tvůj rentgen vypadá to, že tvoje kost je v pořádku, ale ruka je naražená. Jinak jsi v pořádku až na jednu malou věc. Jsi strašně hubená, kdy jsi naposledy jedla? Doma jsi prý včera jen dloubala do večeře a tvá sestra nám řekla, že tě neviděla nic jíst ani ve škole."
"Nemám hlad." Zrádkyně, pomyslela jsem si na účet Sam. Kvůli ní tedka budou ještě větší problémy.
"Když myslíš, ale v nemocnici si tě necháme na pozorování aspoň týden a zítra za tebou přijde náš psychiatr."
Psychiatr? To mi opravdu hrabe až tak? "Nechci žádného psychiatra." vypálila jsem vztekla, takže se mi nechtělo ani brečet.
"Bello, Carlisle ví co je pro tebe nejlepší!" řekl autoritsky táta.
"Je mi jedno co si myslí nějaký Carlisle! Jsem v pořádku! Nikdy mi nebylo lépe!"
"Bello uklidni se nemáš se rozrušovat!"
Pozdě už se mi zase udělalo černo před očima a já počtvrté za dnešek upadla do bezvědomí. Týden strávený tady se vyšplhal na dva, za tu dobu mě donutli opět jíst, ale s psychiatrem jsem nikdy nepromluvila. Jeden večer za mnou přišel Carlisle. "Kdybys něco potřebovala zazvoň mám noční. A zítra tě vrátíme domů, kde si ještě poležíš dva týdny, pak uvidíme jestli je dobré pustit tě do školy, ale začala se ti vracet barva, hádám že to o něčem svědčí."
"Moc se omlouvám doktore Cullena."
"Říkej mi Carlisle a za co se omlouváš?"
"Dobře, Carlisle, omlouvám se za to jak jsem se chovala." tohle mě tady taky zžíralo konečně to bylo venku. Čekala jsem co řekne, ale on se jen usmál na důkaz odpuštění a odešel.
S křikem jsem se probudila ze snu, teda snu spíše oživování své vzpomínky na nehodu. A rozbrečela jsem se, nevěděla jsem co dělat. Přemýšlela jsem co dělat, pak mi došlo, že promluvit si s psychiatrem by asi nebylotak špatné, potřeba se někomu vypovídat byla silná. Psychiatr tu ale nebyl tak jsem zvážila další možnost, Carlisle říkal že kdybych cokoliv potřebovala mám zazvonit.
Rozsvítila jsem a hledala zvonek, nikdy jsem ho ještě nepoužila, takže byl někde zahrabaný ale nakonec jsem ho našla a zmačka tlačítko. Asi po třech minutách tam přišel Carlisle s ustaraným výrazem. "Bolí tě něco?"
"Ne, teda ano. Myslím, že s tím psychiatrem jste měl pravdu potřebovala bych se někomu vypovídat."
"Sice nemám titul z psychologie ale spusť."
"Dobře." Pověděla jsme mu všechny moje pocity, všechno, slzy mě zradili hned na začátku, ale já jsem pokračovala dokud jsem necítila lehkost svého svědomí, pak jsem prostě přestala mluvit a jen brečela.
Carlisle mě chvilku pozoroval a pak udělal něco co už nikdo hodně dlouho, objal mě, srdečně a přátelsky. "Je skvělé, že jsi to ze sebe konečně dostala, teď si odpočiň."
Slyšela jsem jak klapli dveře a já vyčerpáním usnula.

Druhý den jsem se probudila časně a hned si balila těch ani ne pár švestek co jsem tady měla. Charlie přijel v devět, to už jsem byla po prohlídce u Carlisle, který poté odešel domu, takže neměl čas nic tátovi říci, Carlisle mi teda slíbil, že mu nic neřekne, ale trošku jsem pochybovala. Domů jsme dorazili v půl desáte, hned jsem si lehla a dospávala poslední měsíc, probudil mě až hlad, vstala jsem a roztáhla závěsy, svítilo sluníčko, muselo být ráno, podívala jsem se na budík a zjistila, že jsem spala celý den, už jsem se nedivila, že mám takový hlad. Seběhla jsem schody a zamířila do kuchyně, byla tam jen Carol, připravovala oběd, jak jsem zjistila byla sobota.
"Dobré ráno."
"Dobré."
"Máš hlad? Udělám ti nějaké toasty jestli chceš?"
"To je dobré! Udělám si je sama." Na poličce jsem viděla toastovač, tak jsem se pro něj natáhla trošku ho zvedla a s bolestí upustila zpátky. Carol to neuniklo.
"Děje se něco?"
"Jen jsem zapoměla, že mám něco s rukou."
"No vidíš ublížíš si ještě víc, já ti je udělám."
"Díky." Až teď jsem si uvědomila, že říkám celé věty a můj žaludek nic asi vypovídání Carlislovi pomohlo.
Sledovala jsem Carol jak mi dělá toasty, občas vzhlédla a usmála se.
Nelíbilo se mi to ticho. "Kde je Sam?"
"S nějakými kamarády ze školy, jeli do La Push, příště můžeš jet s nimi."
"To by bylo super." Opět ticho. To už se však dodělali toasty a já se do nich hladově pustila.
Pak jsem se vátila do pokoje a pustila komedii John Tucker Must Die!, beželo to asi deset minut, když někdo zaklepal. Dveře se otevřeli a v nich stála Sam.
"Zajímalo mě jestli nechceš společnost."
"Moc ráda." Posunula jsem se na posteli a Sam si lehla ke mně, zahrabala se do peřin stejně jako já.
"Na co se díváš?"
"John Tucker Must Die"
"O tom jsem slyšela."
"Co ve škole?"
"Dobrý, všem pomalu vypadli oční bulvy, když tě Edward Cullen táhl přes celé parkoviště v náručí až k jeho autu."
"Ale ne ..." Zasténala jsem. Sam se zasmála.
"No byl to pěkný pohled. Od té doby se mě všichni ptají, kdy se vrátíš."
"Vždyť mě tak nikdo nezná."
"No tím dramatickým výstupem jsi se proslavila!"
"Skvělý." Pak už jsme byli zticha a sledovali film. Sam měla několik výbuchů smíchu a já ji napodobovala, upřímně a nehraně. Po skončení filmu jsme si ještě povídali a to pokračovalo i odpoledne a v neděli. Na celý týden jsme měli naplánovánou promítání našich nejoblíbenějších filmů. Věrně jsem čekala až se vrátí ze školy a poví mi jak pokročila v uhánění Mika Newtona. Za ten týden jsem se nejen zotavila a to psychicky i fyzicky, ale i zjistila, že Sam je super sestra,taky jsem se začala normálně bavit a smát. Další týden byl stejný akorát do toho poznávání jsem zahrnula i tátu a Carol, po večerech jsme s nimi hráli Canastu a já je všechny hezky rozdrtila. Byla sobota a my jsme měli naplánováno rybařit, Sam se tvářila trošku unuděně, ale já byla nadšená, nikdy jsem nerybařila. Dojeli jsme do rezervace La Push, tam se k nám připojili Charlieho přítel Billy Black se synem Jakem. Oba jsem si je ještě pamatovala z dní co jsem tu trávila, když jsem byla mladší. Rybařili jsme asi dvě hodiny, pak se to změnilo spíš na táborák, po chvíli jsem byla celá přeseděná, tak jsem se vydala na procházku.
"Dej pozor ať se neztratíš, Bello." Varoval mne ještě Charlie.
Šla jsem po vyšlapané cestě, při ní leželi velké balvany asi po kilometru se mi jeden zalíbil tak jsem si na něj sedla a zavřela oči. Po minutě rozjímání mě vyrušilo zašustění. Otočila jsem se, ale nic tam nebylo, nechala jsem to být ale potom se ozvalo prasknutí větvičky velice blízko, zdálo se mi že tak ani ne metr ode mě. Rychle jsem se otočila a zahlídla něco jako skvrnu, připadala mi jako šedá mikina, mizející v dálce. Chvíli jsem tam v naprostém tichu vyděšeně seděla, ale pak se vydala na cestu zpátky, aby Charlie neměl strach. Z lesa jsem vyšla přesně v když začalo pršet, nastavila jsem dešti tvář a užívala si ho. Došla jsem až k autu, do kterého všichni všechno skládali. Nastoupila jsem a vyrazili jsme směrem domů. Vážně jsem řekla domů? Zdálo se, že si začínám zvykat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Angel Angel | 1. června 2009 v 6:05 | Reagovat

tato poviedka sa mi zacina moc pacit, rychlo dalsie  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.