Ten den jsem se probudila brzy i bez budíku, byla jsem až moc nervózní, takže mi došlo že už prostě neusnu. Pomalu jsem vstala a šla jako každý den do koupelny. Po návratu jsem se začala přehrabovat v šatníku, co si mám vzít? Sice Edward říkal, že mě vyzvedne v jednu, ale měla bych si to naplánovat. Nakonec zvítězila khaki sukně a modré tričko, hodila jsem se to postel a ostatní oblečení naházela do skříně. Na podlaze jsem sebrala, to co jsem měla na sobě včera a oblékla si to.
Vzala jsme si knížku a četla si. Anna Elliotová od Jane Austenové byla skvělá, už jsem ji četla předtím, ale tentokrát jsem se do ní nemohla zakousnout, nemohla jsem se soustředit ani myslet na nic jiného než na dnešní odpoledne. V osm už bylo dost hodin, abych sešla dolů, překvapilo mne, že tam už jsou všichni. Musela jsme být tak soustředěná, že jsem je neslyšela.
"Dobré ráno."
"Dobré." odpověděli sborově.
Z poličky jsem si vzala talíř a sedla si.
"Nerozmyslela ses?" zeptala se na mě Sam, sedící vedle mne.
"Co?"
"La Push. Dneska tam budeme až do večera."
"Aha. No ne, nerozmyslela, ale pozdravuj všechny, hlavně Angelu a Jaka."
"Jaka budu, ale Angela nejede."
"Proč ne?"
"Říká, že se jí nechce. Já jí chápu, Mike a Christian po sobě pořád nechutně lezou."
"Sam!" Carol se jako vždy ozvala. Sam jen obrátila oči v sloup.
Angela nejede, měla jsem nějakou zábavu na dopoledne.
Vzala jsem si z talíře toasty a do jednoho se zakousla, byl vynikající, takže ho nedělala Sam, nýbrž Carol. Charlie konečně vzhlédnul od novin. "Tak když nepojedeš do La Push, co budeš dělat?"
A sakra, mám mu to říct? Nebo radši ne? "No." vykoktala jsem ze sebe, Sam se rozesmála. "Já mám něco domluveného na odpoledne a teďka bych někam vyrazila s Angelou."
"Domluveného? Co?" To už Sam nevydržela a sesunula se ze židle, pravděpodobně věděla, s kým to mám domluvené, a taky věděla, jak Charlie zareaguje. Charlie zmateně pohlédl na válející se Sam a pak se zamračil na mě.
"No, vlastně jedu .. Hmm. Znáš Cullenovi?" Dobrý začátek! Poblahopřála jsem si v duchu.
Zkoumavě se na mě podíval. Snažila jsem vymyslet něco, co by u něj prošlo. "Jistě. Carlislea tady zná každý."
Bezva. Prošlo by, kdybych řekla že mi Edward pomáhá s úkolem? Asi ne.Dohadovala jsem se se svým svědomím, ale já prostě neuměla lhát. "No, já tak trošku." Tak trošku chodím s Edwardem. Byla jsem červená až za ušima. Nevěděla jsem, jak bude reagovat. "No víš, chodím do třídy s Carlisleovým synem, Edwardem, no a celkem jsme se sblížili, víš. No prostě pozval mne k nim domů."
"Domů? Jako rande?" snažil se zůstat klidný, to na něm bylo vidět, ale trošku brunátněl.
"Ne." zpohotověla Sam, přestala se válet smíchy a sedla si, ale stále ještě dusila smích. "To měli už minulý týden."
"Cože?" Charlie to pomalu zakřičel.
Věnovala jsem sem velice naštvaný pohled, snažila jsem se to zdělit šetrně a ona to celé zkazila.
"Ano. Byli jsme v Port Angeles. Asi jsem ti to měla říct, nevěděla jsem že ti Cullenovi vadí jako ostatním ve městě." Snažila jsem se to zoufale zahrát. Asi to vyšlo, protože se mu vrátila jeho původní barva.
"Cullenovi mi samozřejmě nevadí, nikdy s nimi nejsou problémy. Který z nich je Edmund?"
"Edward." opravila jsem ho rychle, možná až moc rychle. "To je ten s bronzovými vlasy." ten nejkrásnější, řekla jsem si pro sebe.
"Aha."
"Měli by jsme Edwarda pozvat, když on pozval tebe." samozřejmě Carol vždycky dodržovala společenská pravidla.
"No. Jistě, někdy ano." doufám že za milion let.
"Kdy se pro tebe zastaví?" Charlie se už uklidnil, ale pořád zněl trošku zaraženě.
"V jednu."
"Pozdravuj od nás Carlislea a jeho ženu."
"Budu." dál už nikdo nemluvil, dojedli jsme a rozutekli se, Sam jsem nevěnovala ani pohled. V pokoji jsem došla k nočnímu stolku a vzala mobil, vytočila jsem Angelino číslo.
"Prosím?" ozvalo se na druhé straně.
"Ahoj, tady Bella."
"Jé. Ahoj."
"Sam mi říkala, že nejedeš do La Push, tak mě napadlo jestli nechceš něco podniknout se mnou? Nemluvili jsme spolu od minulé neděle." To je pravda, trošku se mi vyhýbala, ikdyž já byla pořád s Edwardem. Možná, že i částečná vina mě donutila jí zavolat.
"Jo jasně. Ale no vlastně jsem chtěla jet do knihovny, tak bys mohla jet se mnou?"
"Klidně, ale kvůli ruce budeme muset jet autobusem."
"To mi nevadí, už jsem tam dříve jezdila v sobotu autobusem, takže vím spoje."
"Tak, kdy nám to jede?"
"No v devět tam a zpátky buď v půl jedenácté nebo v půl jedné."
"Jo super, ale na odpoledne mám něco domluveného, takže já pojedu zpět v půl jedenácté."
"Já asi taky, takže za pět minut devět na zastávce?"
"Jasně, jen mi řekni, kde je ta zastávka."
"Aha, promiň. Půjdeš jako do školy, ale na odbočce na školní parkoviště neodbočíš, půjdeš dál, pak na ní prostě narazíš."
"Dík, tak za chvíli." položila jsem to a šla se převléct do jeansů. Bylo třičtvrtě, rychle jsem si vzala do kapsy peníze a pár už přečtených knížek do tašky. Podívala jsem se na hodinky a rychle jsem popadla bundu, byl čas jít.
Klepala jsem nohou ve svém pokoji, oči našpicované, jestli neuslyší přijíždějící auto. Slyšela jsem, ale jen jak Carol umývá nádobí od oběda. Nervózně jsem se podívala na hodinky, bylo za pět minut jedna, stejně jako když jsem se na ně dívala před pěti sekundama. Těšila jsem se až poznám jeho rodinu, ale zároveň jsem z nich byla strašlivě nervózní. Radši jsem se podívala z okna, viděla jsem jen pramínky stékající po něm, takhle pršelo už, když jsme s Angelou nastupovali do autobusu v Port Angeles. Výlet do Port Angeles se celkem vydařil, zase jsme si od srce povídali s Angie a stávali se nejlepšími kamarádkami. Mluvili jsme o Mikeovi a litovali ho, muselo se mu stát něco strašného že takhle střídá holky.
Angela mi řekla, že se po něm Sam už nadobro přestala dívat, byla jsem ráda, Mike je pitomec, představila jsem si Sam s Jakem, líbilo se mi to, doufám že se časem dají dohromady.
Z mého přemýšlení mě vytrhla Carol. "Je tady."
Přes déšť jsem neslyšela auto, ale slyšela jsem zvonek. Vyletěla jsem ze židle a měla jsem nutkání podívat se do zrcadla, to bylo o všem až v koupelně, takže daleko. No, musím vypadat hrozně jako normálně, podívala jsem se své kalhoty a jen tak zkontrolovala, jestli je mám. Měla jsem je, díkybohu, sice jsem si chtěla vzít sukni, ale sukni v tomhle počasí …, měli by ze mě blázna.
Rychle jsem vyšla z pokoje a šla ke schodům, před nimi jsem se nadechla a vydechla. Jsem připravená, řekla jsem si. Sešla jsem dolu, kde stál on, měl mokré vlasy od deště a na sobě černé sako s jeanami. Měla jsem co dělat, abych z těch schodů nespadla. Všiml si mě až jsem sešla ze schodů, tedy on neměl ani šanci si mě všimnout, mluvil s Carol a Charliem, kteří samozřejmě neodolali a museli se ukázat. Trapas.
"Ahoj." pozdravila jsem ho a obezřetně se dívala na tátu, kdo ví co mu tady říkali.
"Ahoj." usmál se na mě, to jsem viděla jen kouskem oka, protože jsem se dívala na ty dva. "Můžeme?"
"Ano."
"Přivezu ji do šesti, Charlie." Charlie? To tady asi dělali.
"Jistě, Edwarde." Charlie se zdál nadšený, trošku jsem se začervenala, stejně jako každý teenager, i já jsem se za své rodiče styděla, v mém případě tedy pouze za otce.
Edward mi jako správný gentleman otevřel dveře, Carol se při pohledu na nás usmála, měla jsem co dělat, abych neprotočila panenky. Radši jsem si z věšáku vzala bundu a vyšla ven. Na verandě jsem si ještě oblékla bundu a pak po boku s Edwardem, běžela k jeho autu.
Jako vždy mi podržel dveře i u auta, ikdyž promokl ještě víc. Pak za mnou opatrně za bouchl a utíkal na svou stranu. Nastoupil a já jsem se na něj pořádně podívala, možná se mi to zdálo, ale měl jinou barvu očí než minule, asi se mi to opět zdálo.
"Sice nevím co ti říkali, ale omlouvám se."
"Nemusíš se omlouvat, jsou milý."
"Milý." opakovala jsem po něm a hledala definici, která by souhlasila s mým otcem a nevlastní matkou.
"Připravená?"
"Jakž takž." zasmál se mým výrazům.
"Budeš se jim líbit." vycítil mou nejistotu a nervozitu. "Všichni se už moc těší až tě poznají. Zvlášť Esme, no a i Emmett."
"Emmett?"
"Miluje lidi, co se červenají."
Opřela jsem si hlavu o opěrátko, to bude skvělá návštěva. Radši jsem přemýšlela, o čem jiném se bavit, protože bych musela utéct, kdybych o tom pořád myslela a představovala si ty trapné situace, do kterých se určitě dostanu. Chtěla jsem se zeptat, kde bydlí, ale to už jsem věděla. "Budou tam všichni?"
"Ano. Carlisle, Esme, Emmett, Alice, Jasper a Rosalie." to budu červená až za ušima, super.
Konečně jsme vyjeli z Forks, v autě už bylo nějakou tu dobu ticho, tak zapnul rádio, hráli tam zrovna mou oblíbenou písničku od Verve, Bitter Sweet Symphony. Při této písničce jsem se vždycky uvolnila a měla jsem pocit, že začíná nový svět a to staré je za námi. Slastně jsem zavřela oči a naslouchala. Něco mě donutilo otevřít oči, podívala jsem se na silnici přede mnou, ubíhala velice rychle, opět jel jako šílenec, ale mě to nevadilo, nehoda byla za mnou. Spokojeně jsem se usmála a podívala se na řidiče, pozoroval mne. Trošku mě zamrazilo, že se nedívá na cestu, ale po chvíli ten pocit zmizel, nahradil ho jiný, bylo mi trapně, že se na mě celou dobu díval, nesnášela jsem to.
Koukal na mne tak fascinovaně a frustrovaně zároveň, bylo to jako by, z jeho pohledu, nic jiného než já neexistovalo, kousla jsem se do rtu, můj zlozvyk. Najednou mě osvodbodil z jeho pohledu, zasmál se a začal zpomalovat s pohledem na silnici. Najednou zabočil do doslova lesa, kdybych jela sama určitě bych vůbec nepoznala, že tady nějaká odbočka je, byla zarostlá, ikdyž na zemi byli vyjeté koleje. Chvíli jsme jeli zarostlou přírodou a pak vjel na nějakou louku, uprostřed se tyčil krásný dům.
Měl bílou omítku a působil moderně i staře zároveň. "To restaurovala Esme?" dostala jsem ze sebe.
"Ano. Můžeš jí říct svůj názor bude nadšená."
Nemohla jsem jí říct svůj názor, protože slovy to nelze vyjádřit.
To už jsme přijeli blíže, viděla jsem, že jednu stranu má prosklenou, další věc která mi vyrazila dech. Bylo to tak krásné, uchvatné, dokonalé, v kontrastu s lesem obklopující louku, to bylo mnohem více než úchvatné, prostě se to nedalo vyjádřit. Z tranzu mě probudil Edward, vůbec jsem si nevšimla, že už jsme zastavili a on dokonce došel k mým dveřím a otevřel je. "Půjdeme?"
"Jo." zčervenala jsem, musel na mě být hezký pohled, když jsem zírala jen na dům a nic jiného nevnímala.
"Červenat se hned na začátku, to má Emmett šťastný den." to mi přidalo barvu, ale červenou. Přijala jsem jeho ruku a nechala se skoro doslova vytáhnout z auta. Zabouchl za mnou dveře a vedl mě k té nádheře.
Šla jsem pomalu, nebyl netrpělivý, přizpůsobil se mi, ale nehledě na to jak moc jsem to zdržovala, nakonec jsme k těm dveřím stejně došli. "Neboj se."
"Já se nebojim."
"Neumíš lhát." usmál se na mě tím krásným pokřiveným úsměvem, chytil mě dřív než jsem zjistila, že padám. Zachichotal se.
Otevřel dveře, zhluboka jsem se nadechla než jsem překročila práh, ale nakonec jsem to udělala. Vevnitř to bylo ještě krásnější, nacházeli jsme se v něčem co vypadalo jako veranda, jedna strana byla zasklená, ostatní byli stěny. Po pravé straně byla lavice, která pravděpodobně sloužila jako věšák. Edward mi pomohl z bundy a položil ji i se svvým sakem na lavici.
Povzbudivě mě opět vzal za ruku a vedl dalším dveřím. Tentokrát jsem se zastavila úplně, to ho opět rozesmálo. "Neboj se."
"Já vím." Následoval další hluboký nádech než jsem přiměla své nohy k pohybu. Dostrkal mě ke dveřím a ty následovně otevřel. Šel radši první, nejradši bych zdrhla, ale držel mne pevně za ruku. V další místnosti už byli všichni členové jeho rodiny. Emmett se opíral o zeď, sledoval mne s pobaveným výrazem, před ním stála, jako vždycky krásná a dokonalá Rosalie, u schodiště stál Jasper, na tváři obezřetný výraz, o něj se opírala mrňavá Alice, kamarádsky se na nás dívala. Nejblíže ovšem stál poslední pár, andělský Carlisle s milým úsměvěm a překrásná panenka s hnědými vlasy a velice upřímným úsměvem, to byla Esme, její pohled mi připoměl mámu, ale to bylo za mnou. Jak se tak na mě dívala, musela jsem se usmát zpět, jen na pohled jsem si jí zamilovala.
"Všichni už Bellu znáte, kromě tebe Esme. Takže tohle je Bella a Bello tohle je Esme, má matka." představil nás Edward, povzbudivě mi stiskl ruku a potom ji pustil.
Esme ke mně rychle přišla a podala mi ruku, pořád se na mě láskyplně dívala. "Těší mě, Bello."
"Mě také, paní Cullenová."
"Esme." opravila mě, pak mou ruku pustila a ustoupila zpátky. Carlisle ji vystřídal. "Vítej, Bello."
"Děkuju, Carlisle. Charlie a Carol vás pozdravují."
"To je od nich milé, také je pozdravuj."
"Jistě."
Carlisle pustil mou ruku a vrátil se k Esme. Najednou ke mně vyšel Emmett s Rosalie. "Ahoj, Bello." opět mě vzal do náručí jako na parkovišti, ale tentokrát mě nezvedl tak vysoko. Blondýnka vedle něj si odkašlala, tak mě neochotně položil.
"Ahoj, Emmette." zasmála jsem se, vážně se mi začíná líbit.
Rosalie na mě poprvé promluvila. "Těší mě, Bello. Jsem Rosalie." Nenatáhla ke mně ruku jako ostatní, ale nepůsobila na mě chladně, akorát se trochu stranila nějakému výraznějšímu kontaktu. "Mě také těší, Rosalie."
Jako poslední přišli Jasper a Alice. Alice ke mně přiběhla s objala mě. Pak se vrátila k Jasperovi. Ten jen zdvořile řekl: "Těší mě, Bello." Ale stejně jako Rosalie zůstal stát v dáli. Už mě nabavilo pořád říkat, těší mě tak jsem jen kývla.
Nastala ta trapná chvilka, které se všichni na světě snažíme vyvarovat. Hledala jsem téma k povídání, napadlo mne jedině pochválit dům. "Máte moc hezký dům."
"Děkuji, Bello. Jsem ráda, že se ti líbí." Esme se rozzářili oči ještě víc než předtím. Nastalo další ticho, rozhlédla jsem se po pokoji, sloužil asi jako obývací, protože vlevo byla televize s pohovkou a vpravo klavír. Zahleděla jsem se na něj a uvažovala, kdo na něj hraje. Já sama jsem toužila umět hrát na klavír, ale nikdy nedošlo ke splnění mého snu.
Z přemýšlení mě vytrhl můj anděl, opět vzal mou ruku a nahlas se zeptal: "Chceš udělat prohlídku domu?"
"Samozřejmě." toužila jsem znát celý tento skvělý, nádherný dům. Hlavně jsem chtěla vidět pokoj Edwarda, vědět o něm víc, mnohem víc než jsem věděla teď.
"Omluvte nás." řekl směrem ke své rodině, vždy zdvořilí samozřejmě, a táhl mne ke schodišti. Vedl mne před sebou a radši přidržoval, já a schodiště nebyla dobrá kombinace. Dovedl mne až nahoru, tam mi začal říkat, čí to jsou pokoje. "Emmettův a Rosalien pokoj, Carlisleova pracovna, Carlisleův a Esmein pokoj, Alicein a Jasperův pokoj." Došli jsme k posledním černým dveřím, u těch se zastavil a podíval se mi do obličeje, na tváři se mu ukázal ten krásný úsměv. "Tohle je můj pokoj. Chceš jít dovnitř?" tu otázku řekl tak svůdnějším tónem než normálně. Nedalo se mu odolat.
Byla jsem dokonale oblouzněna, nebyla jsem schopna promluvit, tak jsem jen kývla. Doslova se zahihňal a otevřel dveře. "Moje království." Jeho království bylo naprosto dokonalé, samozřejmě barevně sladěné, bílý koberec úžasně kontrastoval s tmavě zelenými stěnami, z toho jednu stěnu tvořilo opět sklo, veškerý nábytek byl z tmavého červeného dřeva až na pohovku v rohu ta byla z kůže a na dvojlůžkovou postel napravé straně, ta byla ze stejného dřeva s béžovým povlečením.
Jednu stěnu pokrývaly police a v nich jsem viděla desky, CD dokonce i kazety. Chtěla jsem se jít podívat, co poslouchá, ale nepustil mě. Zmateně jsem na něj pohlédla, šibalsky se usmíval, přibouchl dveře a druhou ruku omotal kolem mého pasu, přitáhl si mě blíž. Sklonil se a políbil mne, něžně, pomalu, zdráhavě. Moje srdce se opět rozběhlo a můj dech zrychlil. Mírně se odtáhl, aby se mi podíval do očí. Náš pohled mohl trvat věky a ani bych si nevšimla, že se kolem nás něco děje. Byla jsem naprosto zahleděna do jeho očí, byli pro mne střed vesmíru, nic jiného než my dva, tady, spolu, neexistovalo.
Když už jsem myslela, že omdlím, že už to nesnesu, uhnul pohledem, objal mě, tiskl si mne k sobě, ta touha mezi námi byla obrovská, dýchala jsem nahlas, bylo to trapné, ale mě to bylo jedno, ruce jsem měla na jeho zádech a on na mých. Položila jsem si hlavu pod jeho bradu, na krk, vdechovala jsem jeho vůni, která mě tak omamovala, podlomila se mi kolena, ale on mě držel. Přešel se mnou k pohovce na druhé straně pokoje, sedl si a mě si dal do klína.
Opět jsme znehybněli, hýbal se jenom čas, nic víc, všechno kolem nás bylo ztuhlé a tiché, nikde ani v dáli nebylo nic slyšet kromě ticha a mého dosti hlassitého dýchání. Pomocí rukou jsem se k němu ještě více připoutala, udělal to samé, tak jsme tam tak seděli, nevím jak dlouho, utnul to nakonec on, sundal si mě z klína a posadil vedle sebe jako bych byla pírko. Proti mé vůli mi unikl vzdych, ihned jsem zčervenala, ale bylo mi to jedno, dále jsem přerývavě dýchala.
Postupem času se moje hormony uklidnily, už jsem dýchala normálně, moje srdce běželo normální rychlostí a ta touha po něm byla taky už menší, konečně jsem se zklidnila. Vypadlo to, že u něj je to stejné, zasmála jsem se a on se mnou, byl to pohodový smích, žádné napětí, nic. Zvedla jsem se z pohovky a šla se podívat co to poslouchá.
Vytáhla jsem pár desek, Bob Dylan, Bob Marley, klasika, poslední album mě tak trošku dodělalo, ACDC, všechno dohromady to působilo zajímavě. "Měl bych tě odvézt domů." vytrhl mě z mého přehrabování.
"Domů? Kolik je?" Venku bylo pořád světlo, nedalo se poznat kolik je.
"Bude půl šesté."
Půl šesté, to znamená, že jsme na sebe civěli bez mála čtyři hodiny. Zdálo se to neuvěřitelné, ale bylo to tak, pocítila jsem hlad, který jsem si dříve neuvědomovala.
"Uteklo to."
"Ano." opět nasadil ten svůdný hlas, ale vypadalo tom že si to neuvědomuje. "Pojď." Pokynul ke dveřím, tak jsem zastrčila alba a vydala se ke dveřím, které mi samozřejmě podržel a pak vyšel za mnou. Dal mi ruku kolem pasu a sešli jsme tak schody. Dole už byla pohoda, každý se nějak zabavil. Esme a Alice se o něčem bavily u okna, Emmett s Jasperem se dívali na televizi, kde byl fotbalový zápas, Rosalie si upravovala nehty na pohovce.Jediný, kdo chyběl byl Carlisle, ale ten sešel ze schodů pár sekund po nás.
"Už jdeš Bello?"
"Slíbil jsem Charliemu, že ji dovezu v čas."
Esme s Alice se přestali bavit a přišli k nám pod schodiště. "Doufám, že sis to u nás užila a líbilo se ti tady."
Emmett se u televize rozchechtal, nechystal se přestat, zmateně jsem se podívala na Edwarda, ten jen protočil oči. Emmett nás přeci neviděl ani nemohl slyšet ne?
Esme očekávala odpověď. "Bylo to tady nádherné." Emmett měl další záchvat, nechávala jsem to být.
"Samozřejmě jsi tady vítaná kdykoliv."
"Děkuju."
"Nemáš zač, zlatíčko. Opatruj se." rozloučila se se mnou láskyplně Esme a nakonec mne objala.
"Uvidíme se ve škole, Bello." Alice mě stejně jako Esme objala.
"Nezapomeň v pondělí přijít na kontrolu, myslím že už bych ti mohl sundat tu sádru."
"Konečně." Konečně se jí zbavím.
"Tak ahoj." rozloučil se Carlisle, jemu stačilo jen podání ruky.
"Tak pojď." Edward mě táhl ke dveřím, než jsme stihli projít ještě ostatní členové rodiny se rozloučili, ovšem jen slovním rozloučením.
Na verandě jsem se konečně plně nadechla. "Tak co bála jsi se oprávněně? Byli tak zlí?"
"Ne, samozřejmě, že ne. Miluju tvojí rodinu."
"Esme ses moc líbila."
"Ona mě taky, připomíná mi mámu, je taková, tak .., nedokážu to popsat slovy."
"Esme je výjimečná." Výjimečná, to bylo to správné slovo. V podstatě celá jeho rodina byla výjimečná. Hlavně on sám.
Pomohl mi do bundy a vezl domů.
Prolomila jsem ticho jako první. "Děkuju za to, že jsi mě představil své rodině."
"Já děkuju, že jsi chtěla poznat mou rodinu." odpověděl prostě.
Celou cestu až do Forks jsme mlčeli, Edward to vzal nějakou zkratkou, protože jsme jeli jinudy než minule. Jeli jsme kolem Mika, kde se zrovna loučila Sam. "Mám jí vzít?"
"Jak chceš." v podstatě mi to nebylo fuk, chtěla jsem s ním být o samotě, ale on samozřejmě zastavil. Všichni u Mikovy garáže na nás zírali, kromě Sam ta sebevědomě nastoupila. Nikdo nic neřekl dokud jsme nedojeli domů.
"Díky za svezení, Ede." vystoupila a utíkala domů.
"Chápeš, že něco takového může být moje sestra?" když jsem se na něj podívala usmíval se, asi se ho oslovení Ede nedotklo.
"Užij si neděli."
"Ty taky." dal mi krátký, něžný polibek, pak jsem vystoupila a zamířila domu.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





pekne