"Dobrý den, paní Weberová." řekla jsme ženě ve středním věku, že je to Angelina matka jsem usoudila z jejich stejných očí. "Je doma Angela?"
"Ahoj. Hmm. Je doma. Angie!"
"No?" Byl slyšet Angelin hlas, odněkud z povzdálý.
"Máš tu kamarádku. Bella přišla." Jak zná mé jméno? Pravděpodobně malé město, byla odpověď.
Angela skoro běžela ze schodů. "Bello?"
"Ahoj, Ang."
"Co tady děláš?" Nezněla naštvaně, pouze překvapeně, tak jsem jí řekla proč jsem přišla: "Nemůžu si přijít popovídat?"
"Ne! Samozřejmě že můžeš. Jen jsem myslela, že teďka máš jiné starosti." Mrkla na mě.
"To ještě neznamená, že si neudělám čas na tebe."
"Tak pojď dál." Do teď jsme stáli ve dveřích.
"Díky." Následovala jsem ji dovnitř. Vedla mě po schodech nahoru. Vstoupili jsme do jedné místosti, modře vymalované. Pod oknem byla postel s fialovým povlečením, vedle ní byl psací stůl a na něm notebook.
"Můj pokoj." řekla trošku rozpačitě Angela.
"Líbí se mi. Modrou mám ráda."
"Promiň, že je tady takový bordel, ale nikoho jsem nečekala, zrovna jsem se dala do uklízení fotek a tak." Ukázala na rozházenou horu fotek, bylo jich tak milion.
"Není jich zrovna málo." poznamenala jsem, "nechceš pomoct?"
"Ehm. To po tobě nemůžu chtít."
"Ale můžeš! Co mám dělat?"
"No vlastně to jsou naše fotky, naše jako naší partičky. Chci je roztřídit podle akcí a potom podle datumu.
Jo tak to bude něco. "Tak do toho." snažila jsem se o povzbudivý tón. Klekla jsem si k fotkám a podívala se na Angela. Ta mi jako na povel všechno vysvětlila. Začli jsme třídit fotku po fotce, přitom jsme si povídali o škole, hudbě a filmech. Asi v polovině hromady, tedy asi po dvouch hodinách, jsem se odvážila říct jí proč jsem tady. Sice jsem mohla od všeho utéct, ale od kamarádek z Phoenixu jsem věděla o tom jak moc prožívají kluky, a ještě více jejich nevěry.
Sebrala jsem všechnu odvahu a dala se do toho. "No vlastně." můj hlas byl trošku opatrný. "Přišla jsem kvůli něčemu jinému. Chtěla jsem, no, chtěla jsem vědět, jestli si nechceš promluvit." Ouh! Teď jsem si připadala opravdu blbě. Jako bych z toho dělala velkou věc, ale to jsem měla v povaze, znejistět vždy, když jsem si něčem nebyla naprosto jistá.
"O čem?" nechápala.
"No." Musím pořád opakovat 'no'? "O Mikovi. Mikovi a tobě. Jessice a Mikovi. Mikovi a Christian. Vím, že by se ti ulevilo a myslím, že ty to taky víš, ale asi si o tom nechceš promluvit s Jessicou nebo Christian."
"Aha. Nic to není je to v pohodě, zaprvé je to dlouho, za druhé .."
"Za druhé?" čekala jsem. "Tak začni vyprávět."
Povzdychla si, ale začala vyprávět. Přitom povídání jsme stále třídili fotky, Angela očividně nechtěla abych jí viděla do očí, ale jednou zrovna když mluvila o Jessice a Mikovi jsem se jí do očí stejně podívala, byly tam slzy. Podle toho co jsem si vyslechla, musela být opravdu silná, jen tak někdo by to nepřežil.
"To je všechno. Nic velkého."
"Ang! Nemusíš si pořád hrát na hrdinku, prostě jsem tady ano?"
"Ano."
"Dobře. Teďka tohle dodělejme." Už jsme to skoro měli, když jsem se podívala na hodinky, bylo za deset minut dvanáct. "Sakra. Musím jí, nebo mě Charlie zabije."
"Jo, jasně. Doprovodím tě."
Otevřela mi dveře, takže jsem prošla první a skoro se srazila s rozcuchanou Christian. Vypadalo to, že zrovna vstala. Hodila po mne nenávistný pohled a klidila se do koupelny.
Angela si odkašlala a mě došlo, že pořád stojím uprostřed dveří. Rychle jsem vypadla a pádila ke schodům, ty jsem div neseběhla - ale nic se mi nestalo. Angela mě dovedla až ke dveřím a rozloučila se.
Rychle jsem zamumlala. "Ahoj." A vypadla, už teď jdu pozdě. Venku svítilo sluníčko, rozeběhla jsem se, díkybohu moje smůla si dnes vzala dovolenou, takže jsem neupadla.
Ale když jsem doběhla k odbočce do další ulice, kde jsem měla přejít, vlítla jsem do silnice a nevšimla jsem si auta. To stihlo zabrzdit, těsně přede mnou. Chtěla jsem omluvně mávnout, ale to by to auto nebylo policejní a už vůbec by v něm neseděl Charlie. Pokynul ať si nastoupím.
Povzdychla jsem si a šla rychle k autu, otevřela jsem dveře a nastoupila.
"Bello. Co tady děláš?" teda, žádné proklínání nic, ani nebyl naštvaný.
"Byla jsem u Angely a nějak jsem ztratila pojem o čase. Tak jsem se snažila dostat domu co nejdřív." když jsem mu řekla o Angele, jako by se uklidnil. To mu asi nikdy neřeknu, že jsem včera byla s Edwardem. Zasmála jsem se, ale bohužel nahlas.
"Co je tady směšného?"
"Nic."
"Dobře." Rozjel se, doteď jsme stáli uprostřed křižovatky, zabočil doleva a za chvíli už jsme stáli před naším domem.
Doma jsme šli do koupelny se umýt a pak do jídelny, tam už jedli Sam i Carol. Sam na sobě pořád měla noční košili, ale Carol jako vždy upravená. "Kde jste byli?" Zněla vyčítavě.
"Promiň, Carol, zdržela jsem se u Angely." Sedla jsem si ke stolu vedle Sam a začala jsem si nandavat.
"Já jsem byl v práci, promiň." Taky si sedl, ale vedle Carol, na usmíření ji políbil na tvář.
"No tak odpuštěno, ale příště včas."
"Samozřejmě! Ale všimla jsem si, že není posekaný trávník, mohu jako důkaz mé lítosti posekat?" Ve Phoenixu jsem ho sekala pořád, zaprvé protože mě to bavilo a zadruhé máma se sekačkou, sama, to byla špatná kombinace.
"Chceš?" Charlie na mě překvapeně pohlédl.
"Jo! Zbytek dne mám volný a už hodně dlouho jsem trávník nesekala, chybí mi to." Dívali se na mě zmateně. "Ve Phoenixu jsem se já starala o trávník a takové věci při kterých se mohla máma zranit."
"Tak dobře, sekačka je ve sklepě, vynesu ti ji ven, je dost těžká. Chceš začít hned po obědě?"
"Tak jo."
"Fajn." Dál už nemluvil, potichu jsme jedli. Jídlo bylo skvělé, byl to nějak upraven plátek masa, lehce okořeněný a k tomu brambory.
"Moc dobré, Carol."
"Děkuju." Vše odpuštěno.
Potichu jsme doobědvali a Charlie mi šel vyndat sekačku ze sklepa, já jsem se zatím převlékla. Na sekání jsem měla speciální oblečení. Šortky a bílé tričko jen na ramínka.
Sešla jsem schody a vyšla zadními dveřmi na dvůr. Sekačka tam už stála, Charlie zrovna doplňoval benzín.
"Tak." vstal, "než budeš startovat musíš tohle sedmkrát zmáčknout. Startovat umíš?"
"Ve Phoenixu jsme měli zahradu a myslíš, že máma sekala trávník?" jen při té myšlence jsem se zasmála.
Zasmál se taky, sice spolu žili jen přes rok asi to stačilo na to, aby ji naprosto poznal. "To asi ne."
"Tak tady ti jí předávám. Musíš na ní pomalu je stará. A když se náhadou ..."
"Tati."
"Fajn." Odešel do domu a já sekačku bez problému nastartovala. Začala jsem přejíždět po trávníku, viděla jsem, že je plný koš tak jsem vypla sekačku, a i s košíkem jsem se vydala za zahradu ho vysypat. Když jsem tam byla, cítila jsem na sobě něčí pohled, ohlédla jsem se na každou stranu, ale nikoho jsem neviděla. Najednou něco zašustilo ve stromech za naší zahradou. Dlouho jsem tam upírala svůj pohled, ale nic jsem neviděla. Zamračila jsem se, opravdu mi hrabe. Vysypala jsem trávu a vrátila se do sekat trávník, bylo to hotové hned, trvalo mi to asi jen hodinu, když jsem podruhé vysypávala trávu, měla jsem pořád ten pocit, ale tentokrát jsem potom nijak nepátrala.
Sekačku jsem dala před dveře do sklepa a vrátila se do pokoje. Zapla jsem počítač a pustila nějakou hudbu. Jako starý zvyk jsem hned pustila ICQ, online byla moje kamarádka z Phoenixu, vzpoměla jsem si na slib, že jim zavolám, nastal čas. Rychle jsem došla k nočnímu stolku a vytáhla z něj svoji Nokiu. Najela jsem na seznam a našla číslo Sydney. Zvedla to hned, nestihla jsem nic říct a už spustila.
"Bellooo! Ty žiješ! Panebože, já jsem tak ráda!" rozesmála jsem se nad její střeštěností, která trvala od té doby co na hřišti spadla na hlavu.
"Zastav!"
"Promiň."
"Fajn, začneme znovu. Jak se máš?"
"Já? Jako vždycky, ale nejdůežitější je, jak se máš ty!"
"No to víš, začínám nový život. Je to změna, ale líbí se mi. Našla jsem si kamarády, Sam, moje sestra, je skvělá, Charlie i Carol jsou skvělý, líbí se mi tady, prší tady ne jako ve Phoenixu, prostě …"
"To bolí!" Hrála naštvanou.
Rozesmála jsem se. "Phoenix byl tak skvělý, hlavně kvůli vám, ale moc by mi tam připomínalo mámu."
"Aha. Jak se držíš?"
"Jo už jo."
"To je skvělý, musíš někdy přijet!"
"Neboj to taky plánuju." Povídali jsme si asi další hodinu. Možná dvě. Začal mi docházet kredit, když mi došel, hned mi Syd volala zpět z jejího mobilu. Ona měla kredit asi jen na hodinu. Bylo mi to líto, ale museli jsme dopovídat, přešli jsme do psací fáze, po chvíli se tam objevili i Michelle s Rachel. Z jejich vyprávění jsem se hodně nasmála, pořád dělali psí kusy, při kterých jsem do nich vždycky spadla s nimi a měla jsem průser taky.
Než jsem se nadála už Carol volala ze zpoda, že je večeře. Rozloučila jsem se s tím, že brzy napíšu a sešla dolů. V jídelně už byli opět všichni.
"Promiňte, zase."
"Zato jak jsi posekala trávník ti to odpouštím." Carol se na mě mile usmála jako vždycky.
"To nic, pokud chcete od teďka si to vezmu na starosti."
"Opravdu? To bys byla moc hodná. Já ani Charlie nemáme čas a Sam jsme to svěřili jednou a moc dobře to nedopadlo." Jmenovaná se na svou matku zašklebila.
"To si dokážu představit."
"Au!" Dostala jsem kopanec, to mě ještě více rozesmálo.
"Holky!" Charlie nás jako vždy napomenul.
"Co takhle si udělat společný večer?"
"Tak jo. Co takhle karty?"
"Už zas? Radši film!" Sam v kartách vždycky prohrávala.
"Ne, zítra jdete do školy, takže dneska si dáme dvě partičky karet, pak půjdete do postele v devět!" řekl generál Carol.
"Hmm."
Nakonec jsme šli do postele v deset. Zapoměla jsem na školu, takže jsem se v devět dala do učení, nebavilo mě to, nechtělo se mi do školy, ale kdybych nešla neviděla bych Edwarda. Edward. Tohle téma jsem si trochu zakazovala přes víkend, vždycky když jsem na něj pomyslela jsem nebyla schopna ničeho jiného. Zbalila jsem si školní tašku a zalezla pod peřinu. Chvíli jsem vzpomínala na sobotu a pak usnula opět s úsměvem na rtech a s Edwardem v hlavě .
Sakra! Zase budík, myslela jsem že ho zabiju, můj úhlavní nepřítel. Jako každé ráno jsem si povzdechla a vyhrabala se z postele. U Sam bylo ještě ticho, tak jsem si jako minule dala sprchu.
Vlezla jsem si pod sprchu a horká voda se mi začala rozebíhat po celém těle. Bylo to uklidňující a úžasné. Po deseti minutách jsem vodu radši vypla a šla si vyčistit zuby. Moje vlasy byli bezvadně rozcuchané, ale nakonec šli rozčesat. Otevřela jsem dveře, zrovna když na ně Sam chtěla zaklepat. Věnovala jsem jí úsměv, protože jsem byla skvěle probuzená a ona mi odpověděla nenávistným pohledem.
Roztáhla jsem závěsy, bylo jak by řekl normální člověk "hnusně", ale podle mě bylo nádherně. Kvůli dešti se všechno lesklo, vypadalo to prostě úchvatně.
Byl čas na vybrání oblečení, nakonec zvítězili hnědé plátěné kalhoty a šedé tričko na ramínka, přes to mikinu a už jsem spěchala dolů. Hlad se nedostavil, tak jsem si dala jen cereálie s mlékem, zatímco Sam se cpala dvěma krajíci chleba a mlékem. Zrovna jsem dojedla, když před naším domem zastavilo Volvo.
"Dělej, už je tady." řekla jsem až moc nadšeně.
"To je buzerace." opět vstala levou nohou.
"Tak běž pěšky." vzala jsem si v předsíni tašku a šla mu naproti. Když viděl že už mu jdu naproti počkal na mě a vzal mi tašku, došli jsme bok po boku k autu a on mi galantně podržel dveře jako vždy.
"Samantha nejede?"
"Ne, chce jít pěšky."
Tvářil se zmateně, ale přešel na svou stranu. Hned jak nastoupil, nastartoval. Otočil auto a rozjel se od našeho domu, Sam zrovna vycházela ze dveří, strnula překvapením, když viděla že na ní nečekáme. Měla jsem vtipkařskou náladu, tak jsem jí ještě zamávala, věnovala mi opět velice milý pohled.
"Dívčí válka?" poznamenal s úsměvem Edward.
"Tak nějak, ikdyž spíš sesterská."
"To taky musim s Alice zkusit." uchechtl se. "Alice říkala, že chce dneska po škole jet nakupovat, ptal jsem se jí jestli by jí vadilo vzít Sam, říkala že ne."
"Zeptám se, ale trošku se bojim jestli mě vůbec nechá promluvit, možná mi rovnou skočí po krku."
"Budu tě chránit."
"Asi to budu potřebovat, protože dneska vstala levou nohou."
"Naopak ty jsi vstala dobrou. To se tak těšíš do školy?"
"Ano, nemůžu se dočkat až budu ve škole a budu poslouchat příběh paní Zimmerové, který nám vypráví každou hodinu."
"Vám také? Myslel jsem, že tím mučí jen nás."
"Ne, neboj se o nic nepřicházíme."
To už jsme dojeli ke škole, dokud nezpomalil před vjezdem na školní parkoviště nevšimla jsem si jakou rychlostí jede. Parkoviště ještě nebylo plné. Sam má ještě čas, pomyslela jsem si.
Jako minule zaparkoval vedle aut své rodiny, ti byli ještě u aut asi tomu moc dlouho nebylo co přijeli. Ta malá černovlasá, Alice a Emmett se přišli přivítat, ostatní dva zůstali u aut.
"Ahoj, Bello. Já jsem Alice." nabídla mi ruku a tvářila se na mě mile a vstřícně.
"Těší mě." přijala jsem ruku.
"Já jsem Emmett." na tváři mu hrál úsměv. Nenabídl mi ruku, prostě mě objal a nadzvedl, takže jsem byla asi metr nad zemí.
"Emmette!" zavrčel na něj výhružně Edward.
Musela jsme se smát. "Těší mě, Emmette. Dal bys mě teď dolu?"
Poslušně mě dal na zem, nevím jestli kvůli mé žádosti nebo kvůli Edwardově výrazu. "Slyšel jsem, že k nám jdeš v sobotu na návštěvu."
Mírně jsem se začervenala, Emmetta to rozesmálo, smál se na celé parkoviště, každý kdo se za námi neohlížel jen kvůli mně a Edwardovi, se ohlédl teď kvůli Emmettovi. Zčervenala jsem ještě víc a Emmett se ještě víc rozesmál.
"Měli by jsme jít do školy." řekl Edward a zněl naštvaně.
"Ale, Edwarde!" hrál to Emmett.
Edward ho ignoroval, vzal mě za ruku a táhl ke škole. Po cestě se nám klidili z cesty, viděla jsem jak na nás zírají Mike s Jessicou. To bude zase otázek!
Jako minule mě dovedl do třídy a vyzvedl mě po hodině. Tak to probíhalo celý den, na oběd jsem seděla s ním. Díkybohu jsem celý den nepotkala Sam, možná zůstala doma. Po škole mě Edward zavezl domů, Sam přeci jenom byla ve škole a radši s předstihem čekala na parkovišti, takže tentokrát jela s námi.
Takto to pokračovala až do konce týdne najednou byl pátek a mě čekala příprava na návtěvu u Cullenů.

%20%E2%80%93%20okraj.png)




