"Co máš zítra v plánu?" V plánu. Zítra jedu nevím kam. Edward mi dnes řekl, že mě vezme na nějaké tajné místo, byla jsem nedočkavá, ale neřekl mi kam.
Sam se na mě dívala, čekala na odpověď. " Zítra jedu někam s .. hm .. Edwardem."
Rozzářil se jí obličej, rychle jsem ji zarazila. "Ani slovo."
Bylo na ní vidět, jak se snaží nic neříkat, díkybohu se jí to dařilo.
"Hele nechtěla jsi jít ve středu k Angele?" Sakra Angela.
"Neděli mám volnou tak k ní zaskočím. Teda nejedete do La Push?"
"Ne tento týden ne."
"Jo tak k ní zaskočím pozítří." Bylo pozdě, tak jsem si šla lehnout a usnula jsem s přemýšleném na zítřek. Charliemu a Carol jsem řekla, že jedu brzy ráno s Jakem pryč, na výlet. Musela jsem tedy nejdříve zavolat Jakovi, aby to kdyžtak potvrdil. Naštěstí měl zrovna v plánu povyražení s kámoši ze školy. Milionkrát jsem mu děkovala, ale on řekl, že to nic není, jednou si to prvý vybere.
Ráno se pro mě Edward stavil, neřekl mi kam má namířeno a co budeme dělat, ale jel směr Port Angeles, dodržoval rychlost, věděl jak nesnáším rychlou jízdu.
"Řekneš mi kam jedeme?"
"Ne."
"Nechceš mě někde zabít a pak zakopat, že ne? Tak moc ti snad nervy nelezu."
Usmál se mým nejmilovanějším úsměvem a klidně pronesl: "Uvidíme."
Nakonec zaparkoval v centru Port Angeles. "Řekni, že nejdeme nakupovat?" Mojí "radost" z nakupování jasně slyšel v mém hlase.
"Kdyby tě slyšela Alice." Uchechtl se. "Ale ne nejdeme nakupovat, jen jsem myslel, že by jsme mohli něco sníst, čeká nás dlouhá cesta."
"Řekneš mi, kam jedeme?"
"Přísahám, že tě nikde nezabiju a nezakopu. Je to jedno místo, kam často jezdím. Chtěl jsem se o něj s někým podělit."
"Proč zrovna se mnou?"
Neodpověděl. Přistoupil ke mně, vzal mě za ruku a vtiskl mi polibek do vlasů. Pravděpodobně tohle byla odpověď.
"Jak jsi to myslel s Alice?" Hodně jsem přemýšela o jeho rodině. Věděla jsem, že jsou adoptovaní, ale byli strašně podovní, to vzbudilo mou zvědavost. Chtěla jsem o nich, o všech vědět více, fascinovali mne.
"No mučení CIA je ráj, ve srovnání s odpolednem nakupování, strávených s ní."
"To znám. Sam je taky taková."
"Možná by jsme je mohli dát dohromady. Konečně někdo, kdo s ní bude jezdit dobrovolně."
"Zeptám se, i kdyby nechtěla tak jí budu nutit tak, že nakonec řekne ano. Nákupy s ní už nikdy."
Zasmál se a vedl mne dveřmi do jedné restaurace. "Jsi asi první holka, kterou jsem potkal, co nemá ráda nákupy."
"Rosalie?"
"Ta je taky miluju, ale ne tak jako Alice. Rose má radši auta."
Opět jsem se snažila představit si ji v montérkách. Edward jako by mi četl myšlenky: "Montérky?"
"Ano." Rozesmála jsem se. Byla jsem do něj naprosto zamilovaná. Bylo to naprosto jiné než ve filmech nebo knihách. Ale bylo to krásně jiné.
V restauraci jsme se posadili trošku vedle od ostatních. Hned k nám přispěchala servírka. Když zahlédla mého společníka, čelist jí spadla. Když zase ovládla svůj výraz, zeptala se nás co si budeme přát. Mluvila výhradně na Edwarda. Ten se ovšem díval na mě. A já na něho.
"Já nic a ty, Bello?" Servírka se ke mně neochotně otočila.
"Já taky nemám hlad."
"Je to daleko a není tam žádné občerstvení. Já už jsem jedl doma."
"Hmm. Fajn." Podívala jsem se do lístku. Daleko? "Tak třeba špagety."
"Dobře." Servírka se otočila a odešla s chůzí modelky, pak se ohlédla jestli ji Edward sledoval, její výraz ztvrdl, když viděl že jí nevěnuje pozornost. Uchechtla jsem se.
"Co?"
"Chudák ta servírka. Svádí tě a ty se na ni ani nepodíváš."
"Jestli ti bude více vyhovovat, když se budu dívat na ní, tak se na ní budu klidně dívat. Ale osobně mi připadáš jako hezčí objekt ke sledování než ona." Snažila jsem se nezčervenat, vyšlo to, ale radši jsem se nenadechovala.
Té servírce bylo tak dvacet, měla dlouhé hnědé vlasy. Nohy modelky, obličej dokonale hladký. Byla asi tak milionkrát hezčí než-li já. A on mě nazval hezčím objektem na sledování. Trošku jsem se rozesmála a zmateně zakroutila hlavou.
Pohlédla jsem zpátky na něj. Vypadal frustrovaně, nevěděla jsem proč. "Co?" Chtěl vědět důvod mého smíchu.
"Nic." Jen že obvykle mé sny nejsou tak živé.
To už mi přenesli jídlo, tedy ta servírka mi přinesla jídlo, mě ovšem nevěnovala pozornost, dívala se přímo na Edwarda. "Jsi si jistý, že ti nemůžu nic nabídnout?" V jejím hlase hrál dvojsmysl.
Edward dělal, že si ho nevšilm. Vždy zdvořilý. "Ne, nemám hlad."
Nevzdávala to. "A něco jiného? Nikdy jsem tě tu neviděla, nechceš udělat prohlídku města?"
"Znám toto město opravdu dobře, jediný tady kdo by potřeboval prohlídku města je moje přítelkyně a to myslím, že dokážu sám." Slovo přítelkyně zdůraznil, jinak jeho hlas zněl trošku nakvašeně až hrubě, asi ho to nebavilo. Dívky ho pravděpodobně neustále otravovali. Kdo by se ovšem divil?
Servírka se otočila na patě, stihla mi ještě věnovat velice nenávistný pohled.
"Doufám, že mi nedala nic do jídla." Měla jsem chuť zeptat se ho, jestli jsem opravdu jeho přítelkyně, ale na to jsem byla až moc velký srab. Pustila jsem se do jídla a opravdu doufala, že má domněnka se nevyplní. První sousto chutnalo skvěle, stejně tak druhé.
Odvážila jsem se podívat na Edwarda, pořád se hněvivě díval za servírkou. Když si uvědomil, že se něj dívám, opětoval mi pohled. "Promiň, to asi nebylo příjemné."
"No pokud budu v tvé přítomnosti častěji, tak mě to potká asi ještě několikrát."
"Proč?"
"No upřímně ..." Nevěděla jsem co říct, nebo spíš co říct. Tak jsem gestem ukázala na sebe a pak na něj.
"Podívala ses někdy do zrcadla?"
"Koukám se tam každé ráno a večer, proč?"
"Jsi ta nejkrásnější osoba na světě, ale asi si to neuvědomuješ." Koukal na mě jako na obrázek, to mě znervózňovalo.
"Jak jsi to myslel s tou přítelkyní?" Byla jsem srab! Radši jsem se ho zeptala na tohle než něco říci jeho pochybné vyznání.
"Tak jak jsem to řekl. Měl jsem za to, že jsi moje přítelkyně. Pokud jí tedy chceš být?" Byla to naprosto nedůležitá otázka, nebo spíše zbytečná.
"Ne, nechci." řekla jsem ironicky. Moje ironie asi nebyla tak silná, protože se zatvářil zmateně. "Dělám si srandu, chci."
Konečně se mu objevil na tváři úsměv. "Dojedla jsi?" Všiml si mého prázdného talíře.
"Ano."
Zvedl se a já ho napodobila. Dal na stůl peníze, zatímco já teprve hledala peněženku. Podívala jsem se na něj naštvaně, opět za mě platil. Radši mě chytil za ruku a šli jsme mezi stolky ven. Edward mi dal ruku kolem pasu a přitáhl si mne. Za mnou jsem slyšela tříštící se talíř. Zděšeně jsem se ohlédla. Servírka stála nad tím talířem, zděšeně a ublíženě, zároveň se dívala na nás. Rychle jsem se opět otočila a nechala se vést ven než na mě zaútočí.
Venku mezitém začalo pršet, takže k autu jsme museli běžet. Opět mi galantně podržel dveře, ikdyž musel zmoknout ještě více, když čekal až se usadím. Pak rychle nastoupil na straně řidiče. Od restaurace k auto to bylo tak 600 metrů v dešti, déšť byl ale opravdu silný, takže naše vlasy byli hezky mokré. Sama jsem musela vypadat opravdu komicky, on naproti tomu vypadal jako model akorát byl asi tak tisíckrát hezčí. Na sobě jsem měla pouze mikinu, ihned jsem litovala, že jsem si nevzala bundu. Jako by to slyšel, nabídl mi sako.
"Bude ti zima."
Zasmál se způsobem, že tento vtip mohl pochopit pouze on a dodal: "Jsem otužilý."
Rukávy saka byly studené, ale celé sako voněla nádhernou vůní, jedinečnou. Jedinečnou jako byl on sám.
Opět mi unikl zasněný pohled. Usmál se a pohladil mě po lícních kostech. Pomalu se naklonil a přitiskl své rty na mé čelo. Málem mi unikl povzdech doufala jsem v něco víc.
"Vyjedeme?" Zeptal se.
"Jsem připravená."
Nastartoval a vyjel. Projížděli jsme ulicemi Port Angeles, byli prázdné. Konečně jsme vyjeli z města. Edward přidal, pak si uvědomil, kdo s ním jede a zpomalil, unikl mu povzdech.
"Promiň."
"Nemáš se za co omlouvat." Podívala jse se na něj, do této doby jsem měla přes rameno přehozené vlasy, nedíval se na mě díval se na cestu. Moje oči se rozšířili strachem.
"Bello? Co se děje?" Díval se na mě zmateně. Zrychlil auto naprosti tomu, aby zpomalil. Pravděpodobně si to uvědomil, takže začal zpomalovat, ale pořád se díval na mě.
Přitiskla jsem víčka k sobě. A snažila se srozumitelně odpovědět. "Mohl by ses dívat na cestu?"
Evidentně se mu ulevilo, že to bylo jen tohle. Ale poslechl mne a podíval se na silnici. Začal ještě víc spomalovat až úplně zastavil na krajnici, před odbočkou do lesa. Na druhé straně bylo pole a pak les, nebyla odtud vidět žádná civilizace. "Jsem v pohodě."
"Jseš si jistá? Moc se omlouvám." Zněl starostlivě, podívala jsem se na něj, vypadal starostlivě.
"Jsem v pohodě vážně." Nechtělo se mi brečet, velice mě to udivilo, většinou jsem brečela, ale dnes ne. Byla jsem vděčná. Nechtělo se mi před ním brečet, myslel by si že jsem slabá.
Natáhl ke mně ruku a odhrnul tu clonu, mezi mnou a ním. Přejel mi palcem po rtech. Bylo to uklidňující. Slastně jsem zavřela oči a nechala se uklidňovat.
"Můžeme jet. Pokud sis to teda nerozmyslel?" Už jsem se uklidnila, trošku se začervenala, bylo mi trapně.
"Co?"
"No poblíž je les a .."
"Vtipné." Nastartoval Volvo a vyjel. Pozorovala jsem krajinu kolem sebe. Viděla jsem lesy, louky i řeku. Vůbec jsem netušila, kam jedeme, ale pravděpodobně směr Kanada. Kdyby ta krajina nevypadala jako z pohádku, začala bych se bát, jestli mě opravdu nechce zabít. Právě jsme projížděli kolem nádherného domu. Měl bílou omítku, vypadal trošku staře, ale jen proto, že byl očividně zanedbáván. Objížděli jsme ho i z druhé strany, takže jsem zjistila, že je spíše mlýn.
"Musím říci Esme, jak blízko vlastně má něco co by mohla opět zrenovovat."
"Esme?" Jméno Esme mi nic neříkalo, ale asi to byl poslední člen jeho rodiny, kterého jsem neznala.
"Má .. hmm .. matka. Ona ráda renovuje a zařizuje, všechny naše domy si vzala do parády ona."
"Všechny vaše domy?"
"Ano, máme jich celkem, no vlastně ani nevím. Pokud si dobře pamatuji." opět se uchichtl nějakému vtipu, který jsem já nemohla chápat, "máme jeden v Forks a pak různě po státech, jeden myslím dokonce ve Francii."
"Nikdy jsem nebyla ve Francii a ty tam máš rovnou dům."
"Někdy by jsme tam mohli jet, stejně se nepoužívá."
"Tak jsem to nemyslela." Muselo to vyznít jako kdybych se zajímala o jeho majetek a ne o něj.
"Myslím to vážně." Zněl vážně.
"Děkuju za nabídku, ale s objevováním světa trošku zpomalím. Navíc nejsem si jistá, jak bych se tam dostala. Letadlo by s mým štěstím spadlo a loď potopila."
"Kde jsi byla nejdál?"
Přemýšlela jsem, ale nic jsem nevymyslela. "No. Narodila jsem se v Forks, pak jsme s mámou bydleli v Seattlu, odtamtud jsme se přestěhovali, když mi bylo pět, do Phoenixu, to je vše."
"Tak to dneska poznáš novou zemi."
"To myslíš vážně?"
"Je to jen krátce za hranicema s Kanadou."
"Myslíš, že se stihneme vrátit?"
"No touhle rychlostí se sice vrátíme za tmy, ale není to tak daleko."
"Promiň."
"Bells, já tě přece z ničeho neobviňuju. Zapomeň na to."
Od nikoho neznělo oslovení Bells tak úžasně jako od něj. Vychutnávala jsem si cestu a položila si hlavu na sklo okna. A tiše pozorovala krajinu.
Edward spomalil na krajnici a zajel do lesa. "To už jsme tady?"
"Skoro." Jeli jsme asi tři minuty hustým lesem, pak zastavil. Zůstal sedět, tak jsem ho poslušně napodobila.
Najednou se pohnul, pomalu se ke mně přibližoval. Dal mi svou tvář na tu mou, takže jsme vdechovali vůni toho druhého. Byla jsem omámená. Najednou se trochu odtáhl ,ale jen tak aby naše rty byli ve stejné výšce.
Pomalu naklonil hlavu a přitiskl mi rty asi dva centimetry od mých a přibližoval se polibky, k mým ústům. Tam se zastavil, trošku odtáhl a čekal co udělám. Věděla jsem, že ho chci, tak jsem se k němu přiklonila a už chtěla políbit, opravdovým polibkem.
V tom jsem se bouchla hlavou o sklo, jak jsme přejeli přes hrbolek. Chtělo se mi sténat. Byl to jen sen. Opět mě pohltila ta říše snů, dříve milovaná teď nenáviděná. Zavřela jsem oči a přemýšlela o svém snu. Přehrála jsem si ho asi pětkrát a pak se posadila rovně. Edward se díval přímo na silnici, auto jelo rychle, ale mě polila vlna bezpečí a klidu, asi díky němu.
Všiml si, že jsem vzhůru, začal zpomalovat. "To je dobrý, už to nevadí. Cítím se s tebou dokonale v bezpečí."
"To je špatné."
"Co?"
"Nic. Jak ses vyspala?"
"Skvěle. To bylo poprvé co se mi podařilo usnout v autě."
"Zdálo se ti něco?" Díval se podezíravě. Ale ne! Nemohla jsem mluvit ze spaní?
"Nic proč?"
"Jen tak." Fajn, možná jsem bohu nic neudělala a neslyšel mne mluvit ze spaní. Radši jsem odvedla řeč jinam. "Už tam budeme?"
"Asi ještě dvacet kilometrů."
"Aha." Víc jsem neříkala, opět jsem se zaměřila na přírodu. Byla stejná jako předtím, akorát víc mokrá od deště a takový tmavší.
"Jen tak mimochodem. Jsme v Kanadě."
"Páni." Můj první výlet za hranice, ještě k tomu s nejůžasnějším člověkem na Zemi! Dokonalá chvíle. Znovu jsem se podívala na přírodu, teď už byla jiná.
"Povídej mi o tvojí rodině."
"Cože?"
"Říkala jsem, abys jsi mi pověděl něco o tvé rodině. Chci o ní něco vědět."
"Proč?" Tázavě a pochybně se na mě díval.
"Upřímně? Ani nevím, ale chci o nich slyšet."
"Fajn. Hlavou rodiny je Carlisle, je doktor, to už jsi ale asi poznala. Studoval medicínu na Harvardu a Yalu, je strašlivě chytrý, hodně lidí nechápe, proč pracuje zrovna v Forks. Jeho žena, má adoptivní máma, Esme se živí restaurováním domů, je moc milá, velice milá, nikdy jsem nepotkal někoho jak je ona. Ona nemůže mít děti, takže si s Carlislem pořídili nás. Já jsem byl jako první, našli mě v Chicagu a adoptovali, pak se připojila Rosalie, ta se jak víš doslova vyžívá v autech a samozřejmě v starání o svůj vzhled. Je hodně výbušná, ale Emmettovy to asi nevadí. Emmett byl jako třetí. Hned si s Rose padli do oka. Jeho největší zábavou je sport a sázení. Je to veselá kopa, často mi leze na nervy! Nakonec se připojili Alice a Jasper. Alice je šílenec do nakupování, líčení, a do takových věcí. Je to cvok. A Jasper no taky má rád sporty a sázení jako Emmett, ale on je více usedlý. Jsou s Alice spřízněné duše. To je asi vše. Povídej mi o své rodině." říkal to neutrálním hlasem, jako by to nic nebylo.
"Hmm. Moje rodina je vážně nudná."
"No tak. Já ti taky řekl o své rodině."
"Dobře, ale moc toho není. Sam je no, typický opak mě. Miluje nákupy, zajímá se o módu, knížku viděla pravděpodobně jen na obrázku v časopise, tím nechci říct, že je hloupá, je chytrá, ale momentálně se zajímá o jiné věci, jednoduše .. typický teenager. Charlie je jako já, užívá si ticho a tak trochu nenávidí, když musí vyjádřit nahlas své city. Carol ještě moc neznám, ale je to taková typická máma."
"Nenávidíš, když musíš vyjádřit své city?" Mírně jsem se začervenala, to jsem se zase podřekla. "A jaká byla tvoje maminka?"
Sakra bolestivé místo. "Vypadala jako já, ale byla mnohem hezčí, já mám v sobě moc Charlieho. Byla hodně impulzivní, zbrklá, v podstatě jsem se starala já o ni a ne ona o mě. Byla s ní velká legrace, zvlášť, když se pokoušela vařit." Zasmála jsem se při vzpomínce na její pizzu. "Hodně mi chybí."
"To je pochopitelné, Bello." řekl to tak starostlivě, skoro mě to dojalo.
"Můžu se tě na něco zeptat?"
"Jistě."
"Co tvoji rodiče?"
"Právě jsem ti o nich všechno řekl."
"Myslela jsem, tvoje biologické rodiče, ale nemusíš na to odpovídat."
"Aha. No to je v pořádku. Já si na ně totiž nepamatuju. Zemřeli před hodně roky, odjakživa jsou pro mě rodiče Carlisle a Esme. Nikdy jsem neviděl tak obětavé lidi jako je, jsme pro ně vším."
"Sice jsem nepoznala Esme, ale Carlisle to má v očích, vyzařuje to z něj."
"Myslím, že bys měla poznat Esme. Ona tě určitě bude chtít poznat." Hmm, vodí si domu hodně přítelkyň? projelo mi hlavou.
"Ráda ji poznám."
"Tak co říkáš na zítřek?"
"Zítřek by byl sk.. ," sakra Angela, chtěla jsem být s ním, ale neměla bych zapomínat na své přátele. "Vlastně zítra jsem chtěla jí k Angele."
"Dobře. Vlastně, Carlisle má stejně službu přes den, zapoměl jsem. Tak tedy příští týden v sobotu?"
"To mě vyhovuje."
"Tak tedy v sobotu. Esme bude nadšená." Způsob jakým o nich mluvil byl tak nádherný.
Viděl můj pohled. "Co je?"
"Musíš je mít hrozně rád. Když o nich mluvíš, naprosto změníš hlas a výraz obličeje."
"To mám, všechny, i své sourozence, ikdyž mi často lezou na nervy. Zvlášť Alice a Emmett."
"Moc dlouho se Sam nebydlím, ale taky mi často leze na nervy. Do teď jsem byla jedináček, tohle je změna."
"Tvá matka si potom nikoho nenašla?" Někdo tu byl, ale hned zmizel. Vzpoměla jsem si na maminku, ležící v koupelně, jak plakala. Pokaždé mi jí bylo líto. "Nemusíš mi na to odpovídat."
"Ne to je dobré. Mamka měla po rozvodu pár vztahů, tedy pouze jen dva vážné, ale nakonec se se všemi rozešla, kvůli mně."
Klidně konstatoval. "Nemělas je ráda." Musel si myslet, že jsem sobec.
"Ne v tom to nebylo. Nikdy bych jí nežádala, aby se rozešla se svým přítelem, pokud by s ním byla šťastná. Ikdyž její první přítel nebyl můj favorit, to jsem jí samozřejmě nikdy neřekla. Toho druhého jsem měla opravdu ráda, ale oba dva je něco spojovalo. Oba byli sportovci, takže museli cestovat za prací, máma kvůli mně nemohla, tak se s nimi nakonec rozešla. S tím druhým asi dva týdny před nehodou, začala se dávat dohromady, on s námi totiž i bydlel jeden čas. Zranilo jí, že se s ním musela rozejít. Cítila jsem s provinile, nabízela jsem jí, že půjdu k Charliemu a ona s ním může cestovat, řekla ne, radši se s ním rozešla než ztratit mě. Kdybych ji přece jen přemluvila, mohla být .." Do očí mi vstoupili slzy a rozutekli se mi po tvářích, naštěstí jsem nevzlykala.
Opatrně mi setřel slzy a povzbudivě se usmál. "To je v pořádku, že tě to bolí, ale nesmíš si to dávat za vinu, nic z toho. Není to tvoje vina prostě se to stalo. Nic s tím neuděláš."
"Já vím." Věděla jsem to, ale uvědomit si to bylo těžší než vědění.
"Už tam budeme." Odvedl radši řeč jinam. "Nemáš hlad, už jedem tři hodiny."
"Ne." Neměla jsem hlad, ale vůbec mi nepřišlo, že už jedeme tak dlouho, musela jsem spát hodně dlouho.
Po pěti minutách opravdu sjel z dálnice na štěrkovanou cestu a tak tři minuty jel po ní. Pak zastavil pod lesem. "Teď půjdeme pěšky."
Pěšky? Tak to bude moje smrt. "Pěšky?" Radši jsem se ujistila.
"Jen ai pět kilometrů." "Pět?"
"Co se děje?"
"No myslím, že už si udělal celkem slušnou představu o mých fyzických zdatnostech."
"Mám te nést?" řekl to jako by to byla naprosto normální věc.
"Ne. Jen budeš muset být velmi trpělivý."
"To dokážu." Vydal se pomalu do lesa. Šla jsem za ním, když jsem vlezla do lesa, vzhlédla na horu, uvidela jsem hodně příkrý kopec. Málem jsem si nahlas povzdechla, ale řekla jsem si že to prostě dokážu. Udělala jsem první krok a hned u druhého jsem spadla. Edward si toho všiml a nabídl mi ruku, ve tváři měl výraz vážný, ale mírně pobavený. Snažil se mě chránit, před kořeny a větvičkami, ale to bylo opravdu těžké já jsem byla prostě magnet. Nakonec mě bez varování, vyšvihl na své záda. "Ne, že bych nebyl trpělivý, ale chci tě vrátit tátovi ještě za světla, mohl by mě zabít." Naprosto jsem viděla Charlieho s brokovnicí v ruce, tak jsem se radši nechala nést.
Edward bez problému vyšel kopec a dál pokračoval lesem.
"Tady bych to možná zvládla. Nenechám tě strhat si záda."
"Jsi lehká jak pírko."
"Jo určitě. Ne vážně zkusim to sama."
"Můžeš prosím udělat co říkám? Nedělá mi žádný problém tě nést."
Smířila jsem se s pravdou, že si budu jen prohlížet okolí a on mě potáhne na zádech.
"Už jen tenhle kopec a už tam budeme."
"Nechceš si napřed odpočinout?"
"Jsem v pořádku. Odpočinu si nahoře."
Zkrabatila jsem čelo, naštěstí to neviděl. Vydal se mezi dvěma starými stromy do hustějšího lesa a pomalu stoupal nahoru. Viděla jsem před sebou světlo, jak proniká stromy. Nebyli to halucinace, po chvíli jsme opravdu vyšli ze stínu stromů.
Přede mnou se rozlil ten nejkrásnější pohled za celý můj život. Byli jsme vysoko. Stála jsem na velká skále, pokryté mechem, za mnou stál les a přede mnou se rozprostíralo údolí. Nahoře nebylo nic kromě nás. Edward mě pomalu dal dolů ze svých zad a já se udělala krok do předu. Podemnou byla propast dolů asi tak 100metrů. Dole tekla řeka a v pozadí stáli dvě hory jako to je na obrázkách, akorát mezi nimi nebylo sluníčko. V dálce asi 3 kilometry se tyčila věž kostela, takového starého, typicky anglického.
"Líbí?"
Pohlédla jsem na něj, očividně si nedělal srandu. "Ano. To je to nejnádhernější,co jsem kdy viděla. Děkuju. Děkuju, že jsi se ho rozhodl ukázat mě."
"Trošku jsem se bál, abys netrpěla strachem z výšek, ale tím bych vše prozradil."
"No trošku mám. Ale tady odsaď je to také dobré."
V mžiku stál za mnou a nesl mě dopředu. "Neboj držím tě." Donesl mě až úplně kraj skály. Zalapala jsem po dechu, už jsem pod sebou neměla nic, jen propast. Uvnitř mě se mísil strach a adrenalin. Rozesmála jsem se. "Cítím se jak Rose v Titanicu."
"No doufejme, že se tahle skála nerozlomí."
"Uvidíme." Z tohohle se asi stala naše hláška.
"Užila?"
"Ano."
Vzal mě zpátky, dál od kraje. Položil mě na zem a sedl si vedle mě, stejně jako já se kochal pohledem. Začal foukat vítr, rozcuchal mi vlasy, bylo to jak v nějakém filmu. Nejkrásnější moment mého života. Edward si lehl vedle mne, tak že jsme se dotýkali hlavami. Otočil hlavu a políbil mě do vlasů. Také jsem se k němu otočila, chvíli jsme si hleděli do očí, byla jsem doslova omámená. Pak se mírně přitáhl a opět mě opatrně, nežně políbil na rty. Tohle pro mě bylo nové, ale moje instinkty se probudili, oplácela jsem mu polibky. Byli jsme oba nenasitní.
Zvedl ruku a položil mi ji na tvář, mírně se odtáhl a zasmál se, zřejmě taky nechtěl skončit, ale něco ho nutilo. Začala se mi krev hrnout do tváří, radši jsem se otočila na oblohu. Upřeně jsem hleděla na mraky, ale upřímně jsem přemýšlela o této chvíli, jestli se mi nezdá. O tom co se stalo poslední tři dny. Ještě před týdnem jsem ho nenáviděla a teď jsem s ním málem jela do Francie. Bylo to opravdu rychlé, možná až moc.
Nevím, jak dlouho jsme tam leželi, možná hodinu, možná hodiny, možná dny. Bylo mi dokonale, vedle sebe nejdokonalejšího člověka, byla jsem uvnitř té nejkrásnější přírody na světě. Co si více přát.
"Pokud ti to nebude vadit, měli by jsme se vrátit."
Neochotně jsem zamumlala: "Dobře."
"Můžeme sem zase někdy zajet."
"To by bylo skvělé, je to tady nádherné."
"Věděl jsem, že se ti to bude líbit."
Začal vstávat, stále jsem ležela, nechtělo se mi pryč. Nabídl mi ruku. Přijala jsem ji, opět ji měl studenou. "Vylezeš mi na záda sama nebo si tě mám zase přehodit."
"Můžu to dojít sama."
"Bello." Káravě se na mě podíval.
"Jak se člověku leze na záda se sádrou?"
"Pojď sem." Opět si mě přehodil přes rameno jako nic. Povzdychla jsem, mám z něj sluhu.
"Za chvíli se bude stmívat."
Stmívat? "Jak dlouho jsme tady byli?"
"No pár hodin." To už se však vydal do lesa. Šel rychleji a svižněji než předtím. Než jsem se nadála byli jsme u auta. Tam si mě opatrně sundal a pokračoval k autu, já ho naslédovala. Galantně mi otevřel dveře, opět. Nasoukala jsem se dovnitř auta a čekala než nastoupí a nastartuje.
"Děkuju, že jsi to ukázal zrovna mě."
"Nemáš zač. Prostě jsem věděl, že to chci ukázat zrovna tobě. Nebolí tě něco? Nemáš hlad?"
"Jsem v pohodě. Vůbec jsem se nenamáhala, což se nedá říct o tobě."
"Přísahám bohu, že jestli to budeš pořád opakovat, tak tě už nikam nevezmu. Je to v pohodě. Moc rád jsem tě nesl na zádech." Neodpověděla jsem a on nepokračoval. Zrovna jsme vyjížděli z štěrkové cesty zpět na dálnici. Po deseti minutách se mi začalo stmívat před očima, už jsem to vydržela a podvolila se unavenám líčkům.
Nevím, jak dlouho jsem spala, ale když jsem se probudilo, už byla skoro tma. Edward si opíral jednu ruku o sklo a dlaní si ještě podpíral hlavu. Hned jak jsem se probudila se na mě podíval a usmál se. Byla jsem šťastně jako blecha.Opřela jsem si hlavu o sklo a zavřela oči, než jsem usnula cítila jsem jak mě vzal za ruku a já ji samou radostí stiskla zpět, pak mě už zas přemohla říše snů.
Když jsem se probudila, byla už tma tmoucí, Edward opět vycítil, kdy jsem přesně otevřela oči a otočil na mě hlavu.
"Jak ses vyspala?"
"Skvělě. Je to divný. V autě jsem ještě nikdy neusnula, a dnes dokonce třikrát."
"Už budeme skoro v Port Angeles. Někde tam zastavím, určitě máš hlad."
Chtěla jsem říct, že nemám hlad, ale pak jsem si uvědomila že bych lhala. "Mám hlad, ale ty určitě taky."
"Já ne. Cestou byl Fast food nechtěl jsem tě budit. Jestli chceš tak ještě zbyla kola." přes mou vůli naše ruce rozpojil a rozsvítil, pod palubká opravdu byl obal od hranolek a kelímek s kolou. Měla jsem i žízeň, tak jsem se pro ní hned natáhla. Byla ještě studená, nádherně mne to osvěžilo.
Měl pravdu právě jsme vjížděli do města, zastavil přesně na tom samém místě, jako ráno. "Nejdeme do stejné restaurace, že ne?"
"Tak čísnice už má určitě po práci."
"Doufejme. Nebo spíš já bych měla doufat."
"Ochráním tě."
Vystoupil a než jsem se nadála, otevíral mé dveře. Podal mi ruku a já ji s radostí přijala.
V té restaruraci bylo o mnohem více prázdno než ráno. Objednala jsem si a než jsem se nadála, jeli jsme s Edwardem směr Forks. Už mi nevadila jeho rychlá jízda, ikdyž z něho vyzařovalo, že by chtěl jet ještě rychleji.
Po chvíli jsme vjeli do Forks. "Mohl bys mi zastavit někde dál od našeho domu?"
"Proč?"
"Řekla jsem Charliemu, že jedu s jedním kamarádem z La Push, takže by mu bylo divné kdyby měl najednou Volvo."
"Dobře." byl zamyšlený. "Proč jsi mu neřekla, že jedeš se mnou?"
"Protože by mě nepustil. Teda možná jo, ale nechtěla jsem ho dráždit."
"Takže nikdo nevěděl, že jsi se mnou?" Zněl naštvaně.
"No, vlastně ne. Sam to ze mě vytáhla."
"To je dobře."
"Cože?" Proč to bylo dobře? Byl takový tajemný.
"Nic."
Zastavil auto, poznala jsem že je to pár ulic od našeho domu. "Děkuju. Za dnešek, byl to asi nejlepší den mého života."
"Trošku silná slova. Ikdyž můj také. Takže se uvidíme v pondělí?"
V pondělí? To je za dva dny. "Dobře." Moje lítost byla určitě slyšet.
"Vyzvednu tě do školy."
"Dobře ahoj." Natáhla jsem se, abych si otevřela, ale on mě ještě chytil za bradu, aby mi jí mohl natočit ke svým rtům. Opět mi vtiskl nežný polibek. Moje srdce se rozjelo.
"Hezký zbytek víkendu. Bells."
Vypadla jsem z auta a radši se ani neotáčela, musela jsem být červená, ale cítila jsem že to ustupuje. Za mnou se Volvo rozjelo a já vykročila k domovu.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





Krasneeeeee tesim sa na dalsieee
