close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

It Hurts 11.kapitola

10. června 2009 v 11:19 | ewikk |  It Hurts od JoHarvelle
"Bells!" Přiběhl ke mně Jake a hned mne objímal. Také jsem byla ráda, že ho vidím, tak jsme se tam objímali, Charlie a Carol na nás udiveně hleděli. Nás to nezajímalo, byli jsme prostě zase nejlepší kámoši. Rozhodně to bylo zvláštní, ale byl jako .. bratr. Dalo by se říci, že jsem ho milovala, přestože jsem se s ním viděla asi po dvacáte za život. Byl mi tak blízký, ikdyž mě vůbec neznal a já jeho.

"Cos dělala s rukou?" zadíval se na mou sádru, po té asi hodině, co jsme se objímali. Ostatní už byli u ohně, začínalo se stmívat, ikdyž bylo teprve asi šest hodin. Sam se pošťuchovala s pár klukama co tam byli, poznala jsem tři, kteří s námi byli na pláži i v neděli, neznala jsem ovšem jejich jména, to jsme nestihli, byli jsme s Jakem zaměřeni pouze na sebe.
Zadívala jsem se zpět na svou sádru. Nechtěla jsem to říct, protože by ze mě opět měl srandu, ale moc dobře jsem nelhala. "No. Tak trošku jsem popoběhla a spadla." Vylezlo ze mě.
Cítila jsem, jak se jeho tělo vzmítá v křečích smíchu. Pořád jsme byli v objetí, tak jsem ho pustila. On chvíli stál, ale pak už to vzdal a válel se po zemi. "Řekni až to přejde." uraženě jsem se připojila k těm u ohně. Jake se tam pořád válel, ale jen pět minut, pak šel za mnou. Přisedl si mezi mne a Sam. Objal nás obě kolem ramen jako kdybychom mu patřili. Vzpoměla jsem si jak Sam vždycky žadonila, aby mohla jít s námi ven, ale my jsme jí vždycky odstrkovali. Nebylo to fér.
"Už tě to přešlo?" Pořád jsem na něj byla naštvaná.
"Tak se nezlob, Bells. Já za to nemůžu, ty jseš prostě jedinečná. Nikoho s takovým štěstím a smyslem pro humor svět neviděl." Věděl, že mě nakrkl ještě více, tak dal ze Sam ruku a začal mě lochtat.
Roztála jsem a snažila se mu uniknout, ale nešlo to byl silnější. Oba jsme se řehtali, všichni na nás zírali, ale Charlie to zatrh včas.
"Nechte toho, vy dva! Jste jako děti."
Opět jsme vybuchli smíchy. Byli jsme jako děti.
"Běžte se projít a až vás to přejde tak se vraťte." Zkoušel to dál Charlie.
"Jako na hanbu?" Následoval další výbuch smíchu. Už jsme s nechovali děti, nýbrž jsme byli dětmi. Když jsme ovšem viděli jeho výraz, šli jsme teda na hanbu. Jake si asi myslel to samé, protože se vedle mě taky zmítal v řečích smíchu.
Tohle mi bylo, tak, nepodobné. Nikdy jsem si na tohle nepotrpěla, jen když jsem byla opilá - to moc často nebylo, jen dvakrát, když jsme s holkama něco slavili. Překvapovalo mě to, ale neměla jsem čas o tom přemýšlet, už jsme všlapovali do lesa. Pro Jaka to znamenalo, místo klidu a pohody, pro mě mučení, protože zde bylo hodně kořenů a větviček, které mi chtěli ublížit. První mě zasáhla asi za dva metry, co jsem vešla do lesíku. Mou ruku zítra bude zdobit pěkný škrábanec. Pořád jsme šli hlouběji, dokud mě Jake nezastavil. Byla tam celkem zima a tma, takže mé oči si dlouho přivykovali, ale nakonec jsem viděla překrásné jezírko. Vedle něho byl kmen stromu, pravděpodobně sloužil jako lavička.
"Krása ne? Chodím sem pokaždé, když si chci něco promyslet nebo se uklidit."
"Je to nádherný. Ale je tu strašná tma."
"Já vím, měli by jsme se vrátit."
Cesta zpět dopadla už lépe. Žádný škrábanec, padala jsem taky méně než předtím. Pomalu jsme vyšli z lesa. U táboráku byli už jen starší.
"Tak už jste se vyřádili?" Optal se Charlie.
"Celkem. Kde jsou všichni?" Po mladších nebylo nikde ani vidu.
"Vaše generace šla na útesy."
"Super." Jake mě hned popadl za ruku a táhl po pláži. Blížili jsme se k nim, slyšela jsem je.
"Tady jste! Mysleli jsme, že se bavíte se Sue o pletení." Přiběhla k nám Sam, celá rozjařená. "Bells asi neznáš všechny." Ukázala na trojici opírající se i nejbližší strom. "To je Quil, Paul a Emby."
"Já jsem Quil." Představil se nejmenší z ncih. Měl krátké černé vlasy a v tom slabém světle měsíce a pochodně, kterou si přinesli, jsem viděla že má černé i oči.
"Embry." Podal mi ruku naopak ten nejvyšší. Nebyl sice vyšší než Jake, ale musela jsme skoro zaklánět hlavu. Jako Quil měl černé oči i vlasy.
Jako poslední přišel, hádám že se jmenuje Paul.
"Já jsem Paul." Potvrdil mi domněnku středně velký z nich, měl také černé oči i vlasy, ale přesto si nikdo nebyl podobný nikomu.
Sam pokračovala v představování. Ukázala na další poslední trojici sedící na velkém kameni. "Leah, Seth a Jared."
"Leah?!" Zírala jsem na dívku s dlouhými černnými vlasy, neschopna pohybu. Strašně se změnila, vypadal cize. "Vypadáš strašně jinak! Během těch pár let ses naprosto změnila. Teda ty, Sethe, taky. Vyrostl jsi, ikdyž hádám, že není takové překvapení, že jsem tě nepoznala, když jsem tě naposledy viděla v plenkách." Sethovy tváře nabraly červenou bravu, chudák. Ostatní se začali hurónsky smát. "Promiň." Zamumlala jsem směrem k němu.
Seth se ke mně přihnal a objal mě, ve tváři stále rozpačitý výraz. "To je dobrý."
Za ním přišla má dřívější kamarádka z La Push, občas jsme ji s Jakem brali za dobrodružstvím sebou. "Ahoj Bells. Hele koukám, že tvoje smůla přetrvala. Cos dělala?" Při objímání si všimla mé ruky. Vybavila se mi vzpomínka, stará asi sedm let. Vylezla jsem na kámen a samozřejmě uklouzla a moje ruka skončila v sádře. "Zase jsi lezla při dešti na kámen?"
"Ne teďka běhala maraton." Za tohle jsem Jacobovi dala pohlavek, jen ze srandy, ale opravdu mi vadilo, když se šťouralo v mé nemotornosti. I přesto že někdy hraničila s postižením tedy skoro vždycky.
Radši jsem vykročila k poslednímu účastníkovi, Jaredovi. Natáhla jsem k němu ruku a on ji přijal. "Jared." "Bella. Těší mě."
Sedli jsme si do kroužku a začali si povídat. Vyprávěli jsme si strašidelné příběhy, většinou o nadpřirozených, mýtických postavách.
"Isabello! Samantho!" Od ohně na nás řval Charlie, asi byl čas jít domů.
Rozloučili jsme se s ostatními a vyrazili zpátky.
Výlet to byl celkem úspěšný, žádná zlomenina ani naraženina, jen pár modřin, pohmožděnin a škábanců.
"Jdeme! Přísahám, že zítra vás zbudím už když půjdu do práce." Charlie hudroval jako by jsme za to mohli my. Měl ovšem přísný hlas, tak jsme bez okolků šli k autu. Po tmě to šlo špatně, ale nakonec jsme vyjeli směrem k Forks. Opřela jsem si hlavu o sklo a usnula.
"Vstávejte." Někdo mě tahal za paži. Pomalu jsem otevřela své unavené oči. Charlie si mě hodil přes rameno, nevzpírala jsem se, Sam naopak táhla Carol. Na schodech jsem slyšela jak Charlie přerývavě dýchá, pak rozrazil dveře mého pokoje a hodil mě na postel. Pak už si nepamatuju nic, jen říši snů.

Crrrrrr. Néééé! Budík. Zvedla jsem se do sedu a rozhlédla se po pokoji. Byl neuklizený jako včera, fialový jako včera, a moje oblečení bylo stejné jako včera. Hlasitě jsem zasténala a lehla jsem si zpátky. Vzpoměla jsme si na Charlieho slib, který očividně nedodržel. Byla jsem mu vděčná, jako důkaz jsem teďka vstala milionkrát lépe než bych vstala před hodinou. Znovu jsem se vyhopla do sedu a protáhla se. Pomalu a opatrně jsem si sesunula nohy na jednu stranu a přehoupla je přes hranu postele. Nohy sice trošku protestovali, ale nakonec mě donesli do koupelny, kde mě probudila horká sprcha. Musela jsem tam být věčnost, ale bylo to tak uklidňující, dokonce to zahnalo únavu, zůstala bych tam do konce života, kdyby Sam nezaklepala a po chvíli nepřeměnila zdvořilí, unavený hlas na prudící hlasitý řev lva.
"Už jdu." Vyškrábala jsem se z vany, vzala si ručník a sušila se.Oblečení jsem se rozhodla zvolit jako včera, tedy mámino triko a džíny.
"Dělej!"
Uchichtla jsem se, ale odemkla jsem ji. Já sama jsem neměla v plánu vypadnout, ale zuby si mohu čistit, ikdyž je uvnitř.
Měla ještě větší pecku než já před chvílí. Věnovala mi znechucený pohled, stoupla si k umyvadlo a dopřála svému obličeji očistu.
Obličej topila, ikdyž jsem odcházela z koupelny, poté co jsem si velice důkladně čistila zuby. V pokoji jsem skontrolovala, jestli mám všechno do školy, vypadalo to že ano. Přehodila jsme si tašku přes jedno rameno a směřovala ke schodům. Uvědomila jsem si, že jsem si chtěla udělat culík, což se zlomenou rukou šlo těžko.
"Sam, pomůžeš mi s něčím?" Oslovila jsem už zkulturněnou setru.
"Podle toho s čím." odpovídala obezřetně.
"Potřebovala bych uděla culík."
"V tom případě ti pomůžu."
Dovedla mne k zrcadlu a začala mi dávat všechny vlasy do ohonu, upevnila gumičkou a já byla spokojená. Dala jsem ji pusu na tvář, jako důkaz vděku a vydala se na mé nejneoblíbenější a nejnebezpečnější místo v domě. Opatrně jsem sešla schody, ale naštěstí se to obešlo bez zranění. Dole jsem udělala toasty sobě i Sam. Ta sešla právě včas.
"Dělej, hoď do sebe snídani a musíme jít, dneska nemáme auto."
"Zase."
"No to je hrozně, budeš muset žít dva týdny zdravě!"
"Víš, co to udělá s mým organismem?"
"Tele. Dělej!" Zopakovala jsem a na ukázku si dala velké sousto snídaně. Žvýkala jsem rychle, takže můj talíř se vyprázdnil v rekordním čase.
"Seš si jsitá, že půjdeme pěšky?" řekla rebelsky Sam.Tázavě jsem se na ní zhleděla. "Podívej se z okna." Šibalsky zamrkala.
Obezřetně jsem se na ní zadívala, ale nakonec jsem k oknu přistoupila. Za mou Mazdou parkovalo Volvo.
Myslel to vážně, jak sliboval tak učinil. Byla jsem převelice překvapena, sice jsem sama nikdy kluka neměla, z vyprávění kamarádek, filmů a knih jsem je znala jako nespolehlivé až bídáky, ale Edward asi byl jiný, rozhodně byl JINÝ. Ať už v kterémkoliv pohledu a významu.
Dveře Volva se otevřela a on vystoupil. Pořád jsem žasla nad jeho krásou. Dneska měl džíny a k tomu sako, pod ním jsem viděla černé tričko, tuhle kombinaci jsem vždy milovala, až na to že na ostatních nevypadala tak skvěle jako na něm. Zamířil si to přímo ke dveřím. Sam stála vedle mne a také ho pozorovala. Zazvonil.
Sam se zahihňala. "Půjdeš o tevřít?"
Hodila jsem po ní škleb a šla velice pomalu ke dveřím. Nevěděla jsem co dělat. Než jsem ty dveře otevřela, zhluboka jsem se nadechla. Pomalu jsem zmáčkla kliku a otevřela dveře skoro dokořán.
Jakmile mne spatřil, jeho bezvýrazný pohled se změnil, jeho oči se rozzářili, dnes byli zlaté, a jeho ústa se roztáhla do mého oblíbeného úsměvu. Málem se mi opět podlomila kolena, ale vydržela to.
"Ahoj." Řekl mi tónem, že je nejšťastnější člověk na Zemi.
Zakroutila jsem hlavou, rozhodně mě postihla paranoa. "Ahoj. Myslela jsem, že si vážně děláš srandu."
"No nedělal jsem si ji, radši jsem vyrazil dříve, čekal jsem, že stejně budeš chtít jít pěšky. Takže půjdeš dříve."
"To jsem chtěla, ale zjevil ses tu ty." Pohlédla jsem na Volvo, teprve teď jsem si uvědomila, že má zpět své staré auto. "Máš zpět své auto."
"Ano. Aston je sice taky dobrý, ale na Volvo nenechám dopusti. Upozorni mě až bude mít Sam zase vztek se a bude cítit potřebu se na něčem vyřádit, Rosalie to trvalo než to dala zpět do původního stavu."
Z kuchyně se ozvalo vrčení. Ignorovala jsem ji. "Rosalie?" Všimla jsem si už dříve, že vždycky, když mluvil o opravě tak se zmiňoval o Rosalie. Sice mě to opravdu nějak netížilo, ale zaprvé jsem nevěděla o čem se s ním bavit, abych se neztrapnila, zadruhé, bylo trošku těžké představit si nejnádhernější stvoření, tedy druhé nejnádhernější stvoření jak má montérky a opravuje auto.
"Ano. Rosalie je náš rodinný mechanik, nikdo toho o autech neví víc než ona."
"Snažím se si jí představit v montérkách."
Zasmál se překrásným smíchem. Zírala jsem na něj, naprosto omámeně. Když viděl můj výraz zasmál se ještě více a já zrudla, přestal se smát nahlas, ale na tváři mu zůstal ten pokřivený úsměv, který jsem milovala.
Uvolnil se mi jeden vlas z ohonu a spadl pomalým vlněním, takže mi rámoval obličej. Z nějakého důvodu si povzdychl, zvedl ruku k mému obličeji a zasunul mi uvolněný pramínek za ucho. Moje tváře ještě více zčervenali, nejradši bych se propadla do země. Snažila jsem se přimět mé mimické svaly k trošku normálnějšímu výrazu, ale šlo to ztežka.
Slyšela jsem Sam jak se přiloudala ke dveřím, když nás tam tak viděla, rozhihňala se. Konečně jsem byla schopna změnit výraz i směr mého pohledu. Pokárala jsem ji svým pohledem. Změnila radši téma. "Jedeme nebo co?"
"Hele netroufáš si trošku?"
"Proč?"
Moje sestra je velice oprsklá, projelo mi myslí.
"Souhlasím, jedeme. Sam můžeš si vybrat. Buď si sedneš dozadu anebo do kufru." nabídl ji možnosti Edward.
Zasmála jsem se, vypadalo to že se na Sam už nezlobí. Galantně nám oběma podržel dveře a pak sám nastoupil na straně řidičem.
V tichosti jsme dojeli do školy. Tam Edward zaparkoval jako naschvál na druhé straně než byla škola, hned vedle BMW a Jeepa. Vypnul motor a nastal čas na výstup. Vystoupili jsme všichni ve stejný okamžik, ale na rozdíl od Edwarda jsme my se Sam zůstali stát. Všichni se na nás dívali, nejradši bych utekla, nesnášela jsem býti středem pozornosti, Sam se to asi líbilo, protože se uchechtla. Ve stejný okamžik se vedle mne objevil Edward a vzal mě za ruku, signál jít, pohnout se. Přinutila jsem své nohy k chůzi, tak jsme s Edwardem ruku v ruce šli přes celé parkoviště a všichni zírali, říkala jsem si proč zrovna dneska museli všichni přijet tak brzo.
Doprovodil mě až k učebně, kde jsem měla první hodinu. Vešla jsem dovnitř, nebylo tam moc lidí, ale všechny páry očí směřovali ke mně, dělala jsem že to nevidím a šla si sednout vedle Mika, který tam už byl. Od té doby, co jsem mu na parkovišti udělala ostudu, jsme spolu nepromluvili, takže jako obvykle ignoroval, když jsem si sedala na svou židli. Mike si nahlas abych to slyšela pohrdavě uchichtl.
"Máš problém Miku?"
"Ne."
"To je dobře."
Víc jsme spolu nepromluvili, tedy pokud se toto dalo nazvat povídáním. Když zazvonilo, pomalu jsem si balila věci a vyrazila ze třídy jako poslední. Vyšla jsem ze třídy, nijak se nerozhlížela, oči upřené do země, směřovala jsem ke školnímu bufetu.
"Jsem uražen, čekám na tebe před třídou a ty si mě ani nevšimneš." zašeptal mi do ucha pobavený medový hlas. Otočila jsem se na něj, usmíval se.
"Promiň, ale ty pohledy ostatních jsou hrozný."
"Já si je užívám, teda nebýt nich tak nemáš tak červené tváře a tobě ruměnec tak sluší."
Neuvědomila jsem si, že mám červené tváře, toto zjištění červené ještě přidalo.
"Hádám, že se ti dneska podaří to kafe vypít a neskončí na mě."
"Uvidíme."
Rozesmál se, dívky kolem nás padali k zemi, obrazně řečeno. Jak jsme šli, cestu nám uvolňovali jako by jsme byli nějací vůdci. Doprovodil mě k další třídě, ta byla už skoro plná, pomalu jsem se loudala ke své lavici a sledovala pohledy všech holek, kter mě propalovali pohledem a pohledy kluků, které byli zklamané. Radši jsem zkoumala své boty.
Sedla jsem si vedle Jessicy, která hned spustila. "Povídej! Přeháněj!"
Hodila jsem po ní prosebný pohled, ale ona mi ho opětovala. "No tak!"
Díkybohu vešel učitel a oznámil nám, že dnes budeme diskutovat o symbolismu. Měli jsme hodinu literatury, minulou hodinu jsme probírali jednoho z největších amerických romanopisců Hawthorna. Takže tuto hodinu jsme strávili diskutování, radši jsem se zapojovala do diskuze než-li odpovídat na otázky mé sousedky.
Po hodině tam opět stál, opřený i stěnu. Tak to pokračovalo až do oběda.
Vkročili jsme spolu do jídelny, všechny oči se na nás zaměřili, ozývalo se tiché šumění hlasů ze všech koutů jídelny. Edward mi dal povzbudivě ruku kolem pasu, čímž si vysloužil mnohem hlasitější syčení, a vedl mne k pultu.
"Co si dáš?"
"Koupím si to sama." Rozhodně jsme ho nechtěla využívat, byl to jen oběd.
Věnoval mi nechápavý pohled a vzal dvě sody a dvě pizzy, k tomu něco zdravého v podobě dvou jablk. V jedné ruce držel tác a drhou měl na mém kříži. Vedl mě ke stolu v koutě, který byl vždy prázdný. Podržel mi židli a sedl si naproti mně. V jídelně vládl hluk, většina mluvila o nás. Jak já nenáviděla malé městečka, ale kdybych tu nebyla, neseděla by přede mnou ta nejkrásnější osoba na světě.
Jedli jsme v klidu, respektive já jsem jedla, Edward se jídla ani nedotkl, říkal že nemá hlad. Dokousala jsem pizzu a pustila se do jablka. Jídelna už byla skoro prázdná, když jsme vstávali. Šli jsme rychle do třídy, abychom nepřišli pozdě.
To bylo první hodina z celého dnes, kdy jsme do třídy vešli oba. Nastalo ticho a panovala až do té doby, dokud jsme neobsadili naše místa. Učitel naštěstí přišel hned, vzal sebou i projektor a pustil nějaký biologický dokument. Tiše jsem seděla na svém místě, Edward hned vedle mě, skoro jsme se dotýkali lokty. Hodina utekla celkem rychle, pak už jsem se jen vydala k parkovišti.
Jeho rodina už stála u aut, všichni nás pozorovali, každý jinak. Ta krásná blondýnka, Rosalie, na mě hleděla nenávistně. Ten vysoký svalnatý kluk, Emmett, trošku pobaveně. Ta malá černovlasá, pravděpodobně Alice, na mě koukala velice mile a přívětivě. Ten poslední člen, vysoký blonďák, nemohla jsem si vzpomenout na jméno, se na mě díval obezřetně a opatrně, trošku frustrovaně, ale tak se díval na všechny.
Než čelit jejich pohledům, zaměřili se moje oči na hledání Sam. Seděla na lavičce a něco si četla.
"Já dojdu pro Sam."
"Dobře, počkám u auta."
Šla jsem rychle k Sam, jakmile mne spatřila, vyšla mi naproti. "Jedeme?"
"Ano."
Vrátili jsme se k Volvu. Edward si povídal s rodinou.
Emmettovi se ještě více roztáhl úsměv. Chtěl něco říct, už se nadechoval, ale Edward ho zastavil. "Varuju tě." Emmett se rozesmál na celé kolo, tak že se po nás všichni otáčeli ještě více.
Edward došel k autu odemkl ho a podržel mi dveře. Všimla jsem si party holek stojící opodál, propalující mne pohledem. Povzdechla jsem si, Edward se na mě podíval, pousmála jsem se na něj. On mezitím zabouchl mé dveře a nastoupil na své straně. Od té nehody jsem nebyla takto šťastná. Vydrří to?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 nessie nessie | Web | 10. června 2009 v 11:21 | Reagovat

Ahoj, práve som ti zvýšila návštevku o 1 človeka a komentár =) zvýšiš aj mne?

2 hannah hannah | Web | 10. června 2009 v 11:24 | Reagovat

prave som ti zvišila navštevnosť o 1 človeka!prosim zviši aj mne! :-)

3 dadushka-SB dadushka-SB | Web | 10. června 2009 v 15:57 | Reagovat

ahoj,mozes hlasnut za mna na tejto stranke? http://duzina.blog.cz/0906/sonb-1-kolo  
som tam ako dadushka.velmi ta o to prosim lebo je to pre mna moc dolezite a predom dakujem :)

4 TeSSiiii SB TeSSiiii SB | Web | 10. června 2009 v 17:25 | Reagovat

Ahojky dnes jsem udělala dva designs a já nevím který z nich mám dát na blog tak vás prosím aby jste hlasovali dole v anketě.Oba designy jsou s tématem nového měsíce.Tady jsou náhledy desingů:na blogu.

5 Adulajda♥ SB Adulajda♥ SB | Web | 10. června 2009 v 17:58 | Reagovat

inak , môžem sa spýtať ? dovolila by si mi potom dať nejaké poviedky z tvojho blogu na jeden blog ? lebo som urobila blog len o poviedkach , samozrejme so zdrojom, tak ak by ti to nevadilo , daj mi vedieť

6 Angel Angel | 10. června 2009 v 18:17 | Reagovat

krasne - dalsie prosim :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.