"Tak a už toho mám dost!!!" bouchl Aro pěstí do stolu.
"Ale tati..." škemral jsem, co to šlo. "To přece nemyslíš vážně! Škola?!!! K čemu mi to bude?"
Hledal jsem pomoc u Thomase, ale ten se tvářil vážně a díval se k zemi.
"Johne," promluvil na mě opět taťka. "Jako můj syn a jednoho dne i upír přece nemůžeš chodit po světě bez základního vzdělání, to se nezlob." vysvětloval mi a pak se otočil na Thomase. "A tobě jsem řekl, že ho budeš vychovávat!" vyčetl mu. "A co místo toho děláte?!"
"No..." špitl Thomas. "Já ho celkem vychová..."
"Nic!!!" otec znovu praštil do stolu, aniž by Tom stačil domluvit.
"Já ale už chodím do školy." namítl jsem vzdorovitě.
"Lidská se nepočítá." odbyl mě taťka.
Nevím, jak jí může nepočítat. Tolik hodin nudy, to je horší než vězení. Rozhodl jsem se, že se tak snadno nevzdám.
"Škola jako škola." řekl jsem. "Stejně není pořádně nic, co bych se učil. Všechno už přece znám." začal jsem se obhajovat.
"Ano?" zeptal se mě Aro pobaveně. "Tak schválně." zašklebil se. "Rok 1104. No?" čekal.
To už jsem se naštval. "Jenže tvůj životopis je delší a horší než dějiny lidstva!!!" vztekal jsem se.
"Tak tedy něco snazšího." usoudil otec. "Třeba...1918."
Na tváři se mi rozlil úsměv. Hurá. "Konec První světové války!" prohlásil jsem hrdě a vítězně. A čekal jsem náležité ocenění.
Jenže taťka se na mě nechápavě podíval, jako by ani netušil, o čem to mluvím.
Thomas neklidně přešlápl. "Edward..." začal mi tiše napovídat. "Edward Cullen." zašeptal.
Dělal jsem, jako že mě náhle osvítilo. "No jo!" zvolal jsem. "Edward Cullen se stává...ehm..."
A nebo B ?!!! A nebo B ? !!!
"Vlkodlakem!!!" Zvolil jsem B.
Výraz mého otce a to, jak Thomas protočil panenky, mi napověděly, že nejspíš to bylo to A.
"Johne..." začal ke mně taťka promlouvat. "Cullenovi mi už šest let velice znepříjemňují spaní...Je to největší skupina hned po nás...A ty mi chceš říct, že neznáš ani je?"
Zamračil jsem se. Co je mi po nich, myslel jsem si.
"Aro..." oslovil ho Thomas. "My to napravíme." přemlouval ho. "Hned zítra půjdeme do knihovny a začneme. Třeba od Cullenů."
"To už ale mohou být tady a ...." ironicky odsekl taťka.
"Z Ameriky?" zeptal jsem se pochybně. "To těžko..." usoudil jsem.
Oba ke mě otočili svou tvář a z jejich pohledů jsem vyčetl něco jako -ty-buď-zticha-proboha-.
Urazil jsem se a naštvaně nakrčil čelo.
"Přece ho nepošleš k nějakému cizímu klanu na Aljašku..." prosil Thomas sametově. "To bys svému vlastnímu dítěti nemohl udělat! To se ti po něm nebude stýskat?" začal s citovým vydíráním.
Pochopil jsem svou šanci a vyhladil čelo. Náhle jsem tam stál jak hromádka neštěstí. Kdybych to myslel vážně, právě by se mi řinuly slzy po utrápené tváři. Zkusil jsem k tomu přidat i obrovské černé oči, jako ta kočka ve Shrekovi. Povedlo se mi to.
Taťka zjihnul dojetím, najednou nevěděl co s rukama. Thomas kroutil hlavou a tím němě Arovi naznačoval, že nechápe, jak může být tak krutý a necitelný. Přidal jsem tichý vzlyk a v tu chvíli se hráz konečně protrhla.
"Tak dobrá..." nadechl se Aro. "Nikam ho nepošlu. Ale jestli zase zjistím..." nedořekl.
"Néééééé!" ujišťovali jsme ho s Thomasem a vypadali u toho jak andělé upřímnosti. Já jsem nechápavě vyvalil oči, jak mohlo něco takového taťku vůbec napadnout, ale Thomas do mě dloubl, protože jsem to nejspíš přehnal. Ani nechci vědět, jak jsem musel vypadat.
V tom už nám však Aro dával gestem najevo, že máme jít. Měl nejspíš hodně práce.
Tom mě popadl za rukáv a vyvlekl z místnosti ven, do zahrady.
"Tak?" zeptal jsem se. "Co je v plánu?"
Sekl po mě pohledem. "Ty máš takové štěstí, že tě má Aro tolik rád!!!" řekl mi.
Tak to je štěstí...
"Já mám radši tebe, Thomasi." odpověděl jsem upřímně.
Tom na mě vyděšeně pohlédl, zastavil se a otočil si mě tváří k sobě.
"Tak tohle, Johne, to už nikdy neopakuj, jasné?!" vypadal opravdu vystrašeně.
Před jeho pohledem jsem ucouvl, ani nevím, co mě vyděsilo. Když zjistil, jak mě vylekal, stáhl se zpět.
"Pojď..." řekl a snažil se znít vesele. "Je čas oběda. Dneska je kuře na paprice." lákal mě.
"A ty?" ptal jsem se. "Dáš si taky?!" Moc dobře vím, jak ho těmahle otázkama štvu.
Zhluboka se nadechl. "Víš dobře, že ne." odvětil a jeho hlas zněl docela smutně.
"A kdy budu moc konečně jíst to, co vy?!"
Tuhle otázku jsem mu pokládal asi po desáté. Za dnešek.
"Až vyrosteš." odbyl mě jako vždy.
"A kdy to bude?" nedal jsem se odradit. Jako vždy.
"No vzhledem k tomu, že je ti devět..." přemýšlel. "Tak nejspíš za devět, deset let."
"To si říkal už ráno!" odsekl jsem.
Musel zatnout pěsti. "Dobrá...tak za osm let, jedenáct měsíců, třicet dní, dvanáct hodin a pět minut!" vyjmenoval pečlivě. Včera na minuty zapomněl.
"A deset sekund!!!" dodal jsem nespokojeně.
Myslím, že jednou mě fakt uškrtí.
K mým pokojům jsme došli mlčky. Nevím, proč musím bydlet v odlehlé části hradu. Nikdo jiný ke mně nesmí a Thomas se ode mně nehne na krok. Je to strašné.
"Pustíš mi DVD- čko?" žadonil jsem.
"Ale až sníš to kuře."
Taky souhlas. pomyslel jsem si.
"A můžu ho jíst při tom DVD -čku?"
"Ne."
"A kde je moje maminka?"
"Ano."
"A pustíš mi Shreka?" škemral jsem.
"Toho si pouštíš pořád." namítl.
"A pustíš mi ho?"
"Tak jo."
Cpal jsem se kuřetem a sledoval telku. Thomas se díval se mnou. Vždycky se dívá, musí. Myslím, že už Shreka nenávidí. Ale já ho miluju.
Z televize konečně zazněla moje oblíbená Hallelujah. U Else I need some sleep jsem tvrdě usnul.
Zdálo se mi o mamince.
Jako vždy...
*Původně jednorázovka, ale nakonec pokračuje ještě druhou částí - I need some sleep II:)

%20%E2%80%93%20okraj.png)





nechceš se spřátelit ?