"Renesme, pojď za mnou. Dneska ti to říct můžu."
"Vážně?Ach Alice jsi skvělá!" Renesmino nadšení vyzařovalo z každé buňky jejího malého tělíčka.
"Takže, ..."
"Alice, neříkej jí to!" Ten varovný podtón v Jacobově hlase se nedal přeslechnout.
"Ty mi neříkej co můžu a co ne! Nebýt Renesme tak bys skončil jako tvojí vlkodlačí kamarádi!" Jacobovi se z hrdla ozvalo nebezpečné vrčení. Napětí prolomila až Renesme.
"Nehádejte se! Víte, že to nemám ráda! Alice mi to slíbila a já to vědět chci! Jacobe je mi to líto, ale když to nechceš slyšet, měl bys jít." Tohle Alice nečekala. Celou tu věc s "otisknutím" brala ona i Jasper celkem obstojně a věděla, že když ho poslala pryč, tak to opravdu chtěla slyšet. V tu chvíli byl u dveří Jasper a sedl si k Renesme z druhé strany. Ihned začal po místnosti rozlévat pocit klidu a pohody.
"Díky" řekla Alice Jasperovi a pokračovala ve vyprávění: "Stalo se to před mnoha lety v malém městečku nedaleko Seattlu. Forks. Městečko, které je pod neustálým příkrovem dešťových mraků, obklopeno všudypřítomnou zelení. Celkem obyčejné maloměsto, dokud se tam nepřistěhovali oni. Ta rodina byla zvláštní. Autorita rodiny byl doktor pracující v tamní nemocnici. Jeho manželka byla srdcem rodiny. Měli pět dětí. Spíš teenagerů. Nebyli to jejich vlastní děti. Chlapec s bronzovými vlasy a zvláštní schopností číst myšlenky. Nádherná blondýna, která se krásou podobala bohyni. Byla s chlapcem, který měl tmavé kudrnaté vlasy a sílu větší než medvěd. Drobná tmavovláska s chůzí tanečnice, podobná elfovi. Vysoký blonďák podobný lvu. Žili tam už předtím, ale museli odejít dřív, něž by si někdo z občanů všiml, že jsou jiní. Po dvou letech co se vrátili se přistěhovala jedna dívka. Velmi krásná s pletí stejně bílou jako oni. Chodili do stejné školy a měli i pár společných hodin. Jednoho dne ten chlapec s bronzovými vlasy zachránil té dívce život. Milovali se snad už od první chvíle co se potkali. Nedávali to na sobě znát. Oba doufali, že ten druhý cítí to co on sám. Celá jeho rodina si ji zamilovala. No oslavě dívčiných narozenin se něco zvrtlo." Jasper ztuhl. "Museli se rozejít. Trhalo mu srdce, když jí říkal, že ji už nemiluje. Odjel a nezanechal po sobě jedinou stopu. Nikdo z jeho rodiny. Jakoby vůbec neexistovali. Ta dívka zemřela. Chodila, mluvila, jedla, ale zemřela. Nebyla schopna úsměvu natož smíchu. Po měsících utrpení přijela drobná tmavovláska za tou dívkou. Prosila o záchranu jejího bratra, kterého obě milovaly. Musely odcestovat do Itálie a skoro přijely pozdě. K boji naštěstí nedošlo a mohli se vrátit domů. Po příjezdu bylo vše jako předtím. Ti dva se po čase zasnoubili a vzali. Na svatební cestě zjistili, že budou mít miminko. On byl nešťastný, protože to nevěstilo nic dobrého. Ona radost rozdávala, byla šťastná, a nechtěla slyšet ani slovo o tom, že si to nechá vzít. Vrátili se domů a čekali na porod. Bylo to těžké. Nastaly komplikace a ta dívka zemřela. Než naposledy vydechla, stačila říct: ,Jmenuje se Renesme' a byla mrtvá. Ani on ji nedokázal zachránit." Alice se podívala na Nessie. Jen jedna slza se ji stékala po tváři.
" Je mi to líto Nessie. Nepoznala jsi matku a díky Volturiovým ani svého otce. Byli ti dva týdny když přišli. Pro něj. Nechtěl tě opustit to mi věř mi. Bojoval do poslední chvíle. A my s ním. Rosalie, Emmet, Carlisle i Esme. Všichni... A všichni zemřeli..." Renesme začala vzlykat a Alice s ní. Jenže Alice neměla slzy. "Takže ty ostatní příběhy...cos mi vyprávěla dřív... to... to byla moje... rodina?" "Ano zlatíčko. Asi bych ti to neměla dávat, ale..." Alice vytáhla dvě staré fotky. Na jedné celá moje rodina. Ve středu jsem byla já a Edward. Vedle mě stála Alice a Jazz, za nimi Carlisle a Esme. Po Edwardově levici stála Rosalie a kolem pasu ji držel Emmet. Nessie přejížděla prsty po fotce, na kterou kapaly její slzy. Vzala si druhou a u té plakala ještě víc. Fotka z naší svatby. Jen já a Edward...
S trhnutím jsem se probudila. Celá zmatená jsem se dívala do tmy, co mě obklopuje. "Edwarde!" Byl to jen sen... Jen sen, nic jiného.
"Jsem tady lásko." řekl zmatený mým výrazem a už mě kolíbal v náručí. "Co se stalo, Bello?"
Neschopna slova jsem se rozbrečela. Štěstím, že je u mě. "Ach Edwarde, zdálo se mi... o... o budoucnosti. Ty... a... a já... a...my jsme... a Alice... Bože Edwarde!" Mé horké slzy smáčely jeho košili. "Ššš. Všechno bude dobré lásko. Slibuju. Nedovolím, aby se to cokoli stalo." zašeptal a políbil mě do vlasů. Zvedla jsem hlavu a políbila jsem ho na jeho chladné rty. Polibek mi něžně oplatil a dál si nechal máčet košili mými slzami. "Bylo to tak skutečné. Vážně jsem myslela, že jsme mrtví..." řekla jsem mezi vzlyky. "Bello"zašeptal naléhavěji, "řekl jsem, že nedovolím, aby se ti něco stalo, rozumíš?! Nikdy!" Kývala jsem hlavou, že rozumím, ale pořád jsem měla před očima svůj sen. Ale snad by mě Alice varovala. Anebo ne? Opatrně mě položil zpátky na postel a přitiskl si mě k sobě ještě víc než předtím. Cítila jsem, jak mě jeho dech jemně šimrá na krku. Otočila jsem se k němu čelem a hlavu dala do důlku mezi jeho krkem a ramenem. Dával mi malé polibky na čelo a já usla. Tu noc se mi už nezdálo nic.
!NEKOPÍROVAŤ!

%20%E2%80%93%20okraj.png)





fiha ... smutne ale pekne