close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Střípky minulosti - 4. Pokusný králík

26. května 2009 v 22:58 | ewikk |  Střípky minulosti
4. Pokusný králík
Ještě chvíli jsme seděli v salonku. Všichni zůstali potichu a já pomalu získávala pocit, že je to kvůli mě. Možná jsem jim narušila soukromí. Jak mě mohli vůbec tahle snadno přijmout k sobě domů?
"No a teď je na řadě prohlídka domu," přerušila ticho Gigi a usmála se na mě. Byla to drobná blodýnka, nadlidsky krásná tak jako ostatní. "Deane?" promluvila znovu, její tón se ale změnil. Když si myslela, že se nedívám, zamrkala na něj. Jmenovaný jen něco zamručel a zvedl se z pohovky.

"Tak pojď," vyzval mě a já ho jen tiše následovala. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že na nás visí každý pár očí v místnosti. Počkala jsem, až budeme v bezpečné vzdálenosti a pak promluvila.
"Co to mělo znamenat?" zašeptala jsem a všimla si, jak mu zacukaly koutky. Zamračila jsem se a bojovně vysunula bradu.
"Sám nevím," pokrčil rameny a vedl mě dál. Prošli jsme dlouhou neosvětlenou chodbou zpátky do haly. Dean zastavil před točitým schodištěm a poprvé za celou dobu se na mě podíval.
"Levé nebo pravé křídlo?" dal mi na výběr a já znovu musela zakroutit hlavou, když jsem si uvědomila, jak je jejich dům obrovský. "Levé?" zakřenila jsem se na něj a on přikývl.
Vydali jsme se po schodech nahoru. Po cestě jsem se na něj několikrát letmo podívala. Připadal mi velmi sympatický, ale v životě jsem se naučila, že nemám dávat na první dojem. Bála jsem se něco říct, abych se nějak neztrapnila.
"Tady v prvním patře jsou jen další salónky, které nikdo nepoužívá. Tamhle vzadu je knihovna, ale tu asi vidět nechceš.." začal svůj monolog a rozhazoval přitom rukama do stran.
"Ehm, nemusíš mě tady provádět," přerušila jsem ho, abych se zachránila před několika hodinovou prohlídkou.
"Ne?" zeptal se nedůvěřivě a propaloval mě pohledem.
"Popravdě mě to ani moc nezajímá," zakřenila jsem se a pak jsme se oba nastejno zasmáli. "Stačí, když mi řekneš, kde má kdo pokoj," řekla jsem.
"Dobře. Ve druhém patře mají pokoj Ian s Mabel, June s Anthonym a Corinne s Brannonem. Ve druhém křídle v prním patře má pokoj Logan s Dixie. Ve druhém Dawn s Gigi," odpověděl a usmál se.
"A kde ty?" vyzvídala jsem dál a moje počáteční rozpaky se rozplynuly. "Ukážu ti to," odvětil, chytil mě za ruku a táhl za sebou chodbou. Znovu jsme sešli schody a po cestě potkali Iana s Mabel. Oba na Deana zamrkali a pokračovali v cestě. Dělají si ze mě snad srandu?
Čekala jsem, že zahneme do dalšího křídla, ale Dean mě táhl dál úzkou chodbou. Všimla jsem si, že na stěnách visí fotografie.
"Počkej," zastavila jsem ho a dala se do bližšího prozkoumávání. Většinou tam byli Appsovi na různých místech světa. První fotka v rámečku byla černobílá a byli na ní jen Corinne, Brannon, June a Anthony. Jak jsem postupovala, fotky byly kvalitnější a na každé přibyl další člen rodiny. Úplně poslední fotografie byla barevná. Nedokážu určit, jak je stará, ale byla na ní i Dixie a Dean. Prohlížela jsem si jednotlivé obličeje, když jsem si všimla, že uprostřed pohovky sedí ještě někdo další.
"Kdo to je?" zeptala jsem si a opatrně šťouchla prstem do skla. Dean se ošil a trvalo to déle než obvykle, než jsem se dočkala odpovědi.
"To je Josh," odvětil, ale mě tahle odpověd nestačila. Jeho podivné chování ve mě vzbudilo zvědavost. "Josh?" zopakovala jsem a dál ho pozorovala.
"Patřil k nám do rodiny, ale odešel," řekl neochotně a já věděla, že už z něj na tohle téma nic nevytáhnu. Jen jsem přikývla a dál ho následovala. Chodba se rozšířila a za chvíli se před námi objevilo malé schodiště. Na zemi už neležel temně rudý koberec jako ve zbytku domu, nýbrž šedý. Nejspíš ho koupili nedávno, protože ještě voněl novotou. Zdi byly světlejší a strop nebyl tak vysoko. Připadalo mi to víc útulné a osobní. Vystoupali jsme nahoru po schodech a došli ke dveřím.
"Já mám pokoj tady," promluvil a otevřel dveře. Vstoupila jsem dovnitř a jen vydechla. Pokoj byl odlišný od zbytku domu jak nejvíce jenom mohl být. Zdi byly vymalované na zeleno a v pravém rohu stál psací stůl. Počítač, spousta vymožeností, které jsem ani neznala. Na zdech viselo pár plakátů, ale lidi na nich jsem taky nepoznávala. Nevěděla jsem, jestli to je mým záhadným výpadkem paměti nebo tím, že má Dean jiný vkus než já a ani jsem se tím moc nezabývala. Vypadalo to jako oáza klidu.
"Paráda," vydechla jsem a otočila se zpátky na něj. Stál opřený o zeď a sledoval mě.
"Řekneš mi, co mělo znamenat to mrknání?" vzpoměla jsem si a sedla si doprostřed pokoje na zem do tureckého sedu. Ani mě nenapadlo se zeptat, jestli můžu. Kam se podělo moje slušné vychování? Uchechtla jsem se a vyčkávávě se na něj podívala. Sedl si vedle mě a prohrábl si své neposedné hnědé vlasy.
"No.. Oni tak trochu doufají, že se dáme dohromady," zakřenil se. Můj úsměv mi na několik vteřin zatuhl v obličeji, než jsem zpracovala smysl věty.
"Cože?" vypravila jsem ze sebe a vyhledala jeho zlaté oči. Chvíli jsme na sebe jen tak koukali a pak jsme propukli v hurónský smích. Ještě chvíli jsme jen tak seděli na koberci a pochechtávali se. Pokaždé, když jsem o sebe jen zavadili pohledem, vyvolalo to v nás další výbuch smíchu. Docela se mi ulevilo, bála jsem se totiž, že i Dean doufá v naší společnou budoucnost, ale jeho reakce mluvila sama za sebe.
"Vsadím se, že nás všichni poslouchají," prohlásila jsem a on jen přikývl.
"Nechápu jednu věc. Jakto, že Dixie neví, že se dohromady nedáme?"
"Myslím si, že to ví," odvětil a já se zamračila. "Tak proč teda-"
"Prostě se ráda baví," přerušil mě a já pokývala hlavou. Moc vtipné, dostávat nás do takhle trapných situací, pomyslela jsem si.
"Půjdem zpátky?" navrhl a já se zvedla ze země.
"Jsi rád za to, kým si se stal?" zeptala jsem se ho, když jsme znovu procházeli kolem fotek.
"Život každého, kromě Dixie a Iana, stál za nic. Získali jsme rodinu a zázemí," odvětil a já se usmála. Byla jsem ráda, že alespoň tohle jsem odhadla správně. Zbytek cesty proběhl v tichosti a myslím, že nám to oběma vyhovovalo. Chtěla jsem se vydat směrem k salonku, ve kterém jsme seděli předtím, ale Dean pokračoval chodbou dál. Chodidla se mi zabořovala do tlustého červeného koberce, připadalo mi to, jako bych chodila v bahně. Tuhle myšlenku si musím ohlídat před Loganem, problesklo mi hlavou těsně předtím, než jsme vešli do obrovského obývacího pokoje. Musela jsem se potichu uchechtnout mým vlastním myšlenkám.
Na podlaze naštěstí žádný koberec nebyl. Pokoj se skládal z několika dlouhých tmavě hnědých pohovek, pár křesel, čtyř plazmových televizí a jednoho konferenčního stolku. Na zemi před televizí ležel Ian a Mabel a hráli nějakou hru na playstationu.
"Tak co, jaká byla prohlídka?" promluvil mým směrem Ian, aniž by otočil hlavu od obrazovky.
"Fajn," odvětila jsem a obsadila jedno z křesel. Dean se usadil naproti mě a zamrkal na mě, což ve mě vyvolalo další záchvat smíchu. Mabel se na nás otočila, aby zjistila, co tak vtipného se stalo. Nejspíš nic nezjistila, protože se otočila zpátky ke hře.
"Kde jsou ostatní?" přerušila jsem ticho a čekala na odpověď. Chvíli se dál ozývalo jen zběsilé cvakání tlačítek u ovladače. Snažila jsem se zaposlouchat hlouběji do domu, ale neslyšela jsem nic.
"Někde v domě," odtušil Ian a já vrhla zmatený pohled na Deana.
"Další Brannonova iluze. Máme rádi svůj klid," vysvětlil.
"Aha," odpověděla jsem duchaplně. Dál jsem čekala, kdy někdo z nich něco řekne, ale zůstali potichu. Doufala jsem, že to není kvůli mě. Pokud jim to bylo nepříjemné, proč mi řekli, abych zůstala?
"Takhle hovorní jste pořád?" procedila jsem skrz zuby a pak šokovaně vydechla.
"Není ti líp, když vztek ventiluješ?" poznamenal Ian posměšně a dál byl zabraný do hry. "To není fér," zabrblala jsem.
"Myslela jsem, že si nechceš povídat," ozvala se Mabel a znovu po mě střelila pohledem. Musela se však rychle vrátit do hry. Cvakání tlačítek se ještě zdvojnásobilo. Naklonila jsem hlavu a sledovala odrazy jejich obličejů na obrazovce. Oba se mračili, nejspíš došli ke zlomovému okamžiku hry. Dvě spoře oblečené bojující postavy ze hry ale bojovaly stále stejně, nezaznamenala jsem žádnou změnu. Ozvalo se hlasité křupnutí a Ianovo zaklení.
"Vyhrála jsem!" vypískla Mabel a vyskočila na nohy. Ianův ovladač byl roztříštěný na malé kousky. Nic neřekl, jen se natáhl, otevřel skříňku a vytáhl jednu z mnoha dalších krabic, které se tam nacházely. Pozdvihla jsem obočí a čekala. Pomalu ji otevřel a vyndal z ní další ovladač. Ten starý hodil přes celou místnost do koše a spolu s Mabel si sedl do dalších dvou křesel blízko nám. Nevzmohla jsem se ani na slovo.
"Tak co nám o sobě řekneš?" zeptala se Mabel a usmála se. Připoměla mi mou sousedku ještě z Čech, kterou jsem občas hlídávala, když její maminka musela do práce. Byla tak mladá.
"Nevím," přiznala jsem po chvíli. Nemohla jsem přijít na nic, co bych jim řekla. Můj lidský život byl nezajímavý a ten další si nepamatuji.
"Jaká je tvá oblíbená barva?" nevzdávala to. Na chvíli jsem se zamyslela. Vzpoměla jsem si na den, kdy jsem přijela do Greenfordu a podívala se z okna. Bála jsem se, že mi ta všudypřítomná zeleň brzo vleze na mozek, ale opak byl pravdou. "Zelená," odpověděla jsem a pokusila se o úsměv.
"Jaká je tvoje oblíbená barva?" zopakoval otázku Ian. "Modrá," vyletělo ze mě. Šokovaně jsem pootevřela pusu.
"Modrá?" zeptala jsem se sama sebe nahlas a zamračila se.
"Myslel jsem, že lžeš schválně," řekl a pak naklonil hlavu ke straně.
"Mám nápad," promluvil po chvíli a Mabel se nadšeně zavrtěla v křesle. "Jaký?" zeptala jsem se s neblahým tušením a střelila vyděšeným pohledem po Deanovi. Ten jen pokrčil rameny.
"Máš ráda déšť?"
"Ano," odpověděla jsem znovu bezmyšlenkovitě.
"A pršelo hodně na místě, kam jsi se přestěhovala po Greenfordu?"
"Ano."
"A jak se to město jmenovalo?" Tentokrát ze mě odpověď nevyletěla tak rychle. Znovu jsem ucítila tlak uvnitř hlavy. "Nevím." Potřásla jsem hlavou, abych si pročistila mysl.
"To je skvělý," vypískla Mabel až jsem málem nadskočila. "Moje slova," přitakala jsem. "Takže mám pokračovat?" zamrkal na mě Ian a já jen přikývla. Pohodlně jsem se usadila do křesla a přitáhla si kolena pod bradu.
"Co nesnášíš?"
"Nakupování."
"Proč?"
"Protože jsem nakupovala často."
"S kým?" Zase další zaváhání a chvilkové rozvíření mlhy. "Nevím." Promnula jsem si spánky a přikývla na znamení toho, že může pokračovat.
"Co máš ráda?"
"Hudbu."
"Co děláš ráda?"
"Hraju na klavír." Na klavír? Vždyť jsem na něj naposledy hrála v Čechách.
"Oblíbený sport?"
"Baseball. Cože? Baseball? Vždyť to ani neumím!" vykřikla jsem překvapeně. Ostatní se jen uchechtli.
"Kam si chodila do školy?"
"Do Greenfordu."
"A studovala jsi i potom?"
"Ano."
"Obor?"
"Psychologie, ekonomie, angličtina."
"Kde?"
Mlha. "Nevím." Mělo vůbec cenu se divit, že jsem studovala?
"Máš rodinu?"
"Ano." Po celém těle se mi rozlilo příjemné teplo, i když sevření srdce stále nepolevilo. Jako by mě půlka chyběla.
"Kde?"
Znovu mlha. "Nevím."

"Co se tady děje?" ozval se od dveří Logan a v závěsu za ním přišla i Dixie. "Ian se ptá Samanthy na otázky z její minulosti a ona si na něco vzpomíná!" vysvětlila mu to Mabel a málem přitom nadskakovala nadšením. Logan se na ni schovívavě usmál a pak se na mě podíval.
"Zjistila jsi něco důležitého?" V duchu jsem si přehrála Ianův křížový výslech a Logan přikývl. Podíval se na Iana a nejspíš mu něco řekl.
"Byla jsi s někým, kdo uměl číst myšlenky?"
"Ano."
"Myslel jsem si to, jsi na to zvyklá a dost si hlídáš, o čem přemýšlíš," mrkl na mě a sedl si na pohovku. Dixie mi věnovala úsměv a sedla si také.
"A o tvém názoru na náš koberec nikomu neřeknu," dodal. Dřív, než jsem si uvědomila, jak je to dětinské, jsem na něj vyplázla jazyk. Naštěstí na to asi byli zvyklí od Mabe, takže se na mě zaškaredil zpátky.

"Zabila jsi někdy člověka?"
"Ano." Přimrzla jsem uprostřed pohybu a zalapala po dechu. Pevně jsem semknula víčka, v mysli se mi objevila vzpomínka. Ležela jsem ve tmavém sklepení a nějaký muž mi přivedl oběť. Pomohl mi na nohy a já se bezbrannému člověku zakousla do krku, aniž bych věnovala pozornost jeho prosbám. Ale kdo byl ten muž? A kde bylo to sklepení?
"Z toho si nic nedělej, většina z nás taky zabila," snažil se mě uchlácholit Dean.
"Zeptej se jí, kde bylo to sklepení," přerušil ho Logan.
"Kde bylo to sklepení?" zeptal se zmatený Ian.
"Nevím." Moje nálada se prudce změnila, začala jsem být podrážděná.
"Jakého povolání si nejvíc vážíš?" pokračoval Ian a jeho otázky už začaly postrádat smysl. "Lékař."
Začala jsem si připadat jako pokusný králík..
"Už stačí," zastavila ho mávnutím ruky Dixie.
"Chceš si vybrat pokoj, Sami?" Sevření srdce na chvíli povolilo, když jsem slyšela zdrobnělinu svého jména. Ale trvalo to jen setinu vteřiny.
"Dobře," souhlasila jsem a vyskočila na nohy. "Zatim," rozloučila jsem se s ostatními a následovala tmavovlasou dívku. Dixie minula točité schodiště. "Já myslela-"
"Vím, že chceš mít pokoj tam, co Dean," přerušila mě a usmála se.
"To od tebe nebylo hezký, žes jim neřekla, že ze mě a Deana nic nebude," poznamenala jsem.
"Nejsem neomylná," odvětila. Počkat, řekla nejsem neomylná? Takže viděla mě a Deana?
"Nemusíš to zvedat," řekla. Chtěla jsem se zeptat, co tím myslí, ale díky své nepozornosti jsem zavadila nohou o sochu a ta hlučně dopadla do "bahnitého koberce". Na chvíli jsem se zastavila, ale poslechla jsem Dixie a nechala ji ležet. Mohlo by to tu být docela fajn, napadlo mě. Pokud se z toho nezblázním.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Selene Selene | Web | 26. května 2009 v 22:58 | Reagovat

pekné

2 B. B. | Web | 27. května 2009 v 15:08 | Reagovat

úžasnej blog xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.