close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Střípky minulosti - 3. Procitnutí

19. května 2009 v 23:30 | ewikk |  Střípky minulosti
3.Procitnutí

Edwardův pohled :
Nechal jsem se dál unášet proudem svých myšlenek, oči přilepené ke stropu. V pokoji hrála tichá hudba, která ještě víc vystupňovala mou apatii. Mohl bych s přesností říct, kolik prasklin a hrbolků na bíle vymalovaném stropě je, kolik smítek prachu se usadilo na lustru. Z přemýšlení mě vytrhly hlasy.
Spousta hlasů, které mi zezačátku připadala neznámá. Přicházely po dlouhých odmlkách a nejprve byly jednoslovné. Slova se začaly pojit ve věty a mě došlo, kdo to mluví.
Rychle jsem se posadil na pohovce a zmateně se rozhlížel kolem. Stěny byly tmavě modré, těžké závěsy zatažené tak, aby na mě nesvítily sluneční paprsky. V rohu místnosti na malém stolku se vyjímala hifi vež, kolem které se povalovala spousta CD. Celkově byl pokoj pohodlně zařízený, přesně podle mého vkusu. Ale nebyl můj.
Rozrazil jsem dveře a rozeběhl se chodbou k pokoji Carlislea a Esme, jejichž myšlenky byly nejblíž. Bez klepání jsem vešel a našel je ležet na zádech, jak bez jediného mrknutí pozorují strop.
"Carlisle! Esme!" vykřikl jsem a zatřásl jimi. Můj otec párkrát zamrkal a zmateně se na mě díval.
"Co se děje?" zamumlal, jako by se právě probudil ze spánku. Problém byl v tom, že on už několik století spát nemohl. Vedle něj se posadila Esme. "Edwarde, co se stalo? Proč tak vyvádíš?" Její hlas zněl podobně jako ten otcův. Proboha, co se to děje?
Pevně jsem semknul víčka a snažil se rozlišit své myšlenky od těch ostatních.
"Podívej se kolem sebe, nepřipadá ti to divné?" vychrlil jsem ze sebe první větu, která mě napadla a přelétl místnost očima. Neznal jsem ji. Esme si pomalu prohlédla pokoj, obočí se jí nakrčilo.
"Edwarde, co je to s tebou?" zeptala se a vyměnila si krátký pohled s Carlislem. Do pokoje přiběhla Alice a Jasper.
"Co se děje?" zašvitořila Alice a propletla své prsty s Jasperovými. Otočil jsem se na ni a pečlivě si ji prohlédl. Myšlenky všech v pokoji byly takřka stejné.
Co se to s ním děje ?
Uvědomil jsem si, že jsem nejspíš jediný, komu to připadá divné.

Edwarde, co se stalo ? Viděla jsem tě vyšilovat.. Alicin švitořivý hlas mě dováděl téměř k šílenství. Beze slova jsem vyšel na chodbu. V rychlosti jsem prošel celý dům a divný pocit se ještě znásobil. Alice se mi pověsila na paty a nesouhlasně něco mručela.
"Synu, můžeš nám to vysvětlit?" zeptal se netrpělivě Carlisle a nespouštěl ze mě oči. Měl jsem chuť začít na něj křičet. Nemohl jsem si vybavit, co jsem dělal před tím, než jsem si lehl na pohovku. Neměl jsem ponětí, kolik uběhlo času.
Vždyť oni také jenom leželi. Jako by spali s otevřenýma očima. Dům, ve kterém jsme se nacházeli, byl skoro stejný jako všechny předchozí, přesto jsem měl dojem, jako bych v něm nestrávil ani den.
"Vám to nepřipadá divné? Tenhle dům vůbec neznám. Pamatujete si někdo, co jsme dělali naposledy? V jakém jsme městě?" začal jsem a přecházel přitom sem a tam po obývacím pokoji.
"Brácho, že ty sis dal medvěda se vzteklinou?" zaburácel kousek ode mě Emmett a Rosalie ho štouchla pod žebro. Esme si mě měřila starostlivým pohledem, stejně tak jako zbytek rodiny.
"Ty si nic nepamatuješ?" zeptal se tiše Carlisle a já jen zavrtěl hlavou. Pokusil jsem se vybavit si poslední věc. Byl to příjezd do Greenfordu, krátce po smrti Belly.

"Pamatuji si Greenford," poznamenal jsem tiše. Esme jen zalapala po dechu. "Ale jak je to možné?" otázala se Alice směrem ke Carlisleovi.
"Edwarde, to bylo před šesti lety," promluvil mým směrem Jasper. Před šesti lety, zopakoval jsem si v duchu a snažil se to nějak zpracovat. Ale co se dělo celou tu dobu? Proč si to nepamatuju? Nemá být upíří pamět dokonalá?
"Je to zvláštní, nikdy jsem se s tím ještě nesetkal," zamumlal nespokojeně Carlisle a opřel se o zeď. "Možná, že jsi ulovil nějaké nakažené zvíře," pokračoval a Emmett se potichu uchechtl, čímž si vysloužil několik vražedných pohledů.
"Ne, to není možné. Cítím, že je něco špatně," zaprostestoval jsem slabě, ale věděl jsem, že s nimi nic nehne. Všichni byli podivně otupělí a trvalo jim dlouho, než zareagovali. Jejich myšlenky byly zmatené a tišší než obvykle.
V žaludku se mi usadil nepříjemný pocit, jako by mě půlka chyběla. Pochopil jsem, že od nich se žádné pomoci nedočkám. Pomalu jsem vycouval z obýváku a okázale ignoroval nechápavé výrazy ostatních. Narazil jsem do zdi. Při tom nárazu se uvolnil jeden rámeček a dopadl na zem. Sklo se roztříštilo na malé kousky a v nastalém tichu to znělo až nedůstojně hlasitě.
"Brácho, začínáš mi silně připomínat Bellu," zasmál se Emmett a ostatní se zasmáli s ním. Uvědomil jsem si, že i já se usmívám. Shýbl jsem se pro fotku a pak se zasekl uprostřed pohybu. Jak se můžu usmívat, když je Bella mrtvá? Uvědomil jsem si, že místo bolesti se dostavil úplně jiný pocit. Bylo to, jako bych vzpomínal na Vánoce v útlém dětství, jako příjemná vzpomínka. Nostalgie.
To stačilo jen šest let, abych na ni zapomněl? Ne, to není možné, muselo se něco stát.

Edwarde ?promluvil na mě Jasper v myšlenkách a já se stěží ovládl, abych sebou vyděšeně netrhl. Odlepil jsem pohled od podlahy a zadíval se na něj. V obličeji se mu zračila starost, ale já jen zavrtěl hlavou a vyběhl k sobě do pokoje. Přecházel jsem sem a tam a uvědomil si, že v ruce pořád ještě svírám rámeček s fotkou. Nepřítomně jsem se na ni zadíval. Seděli jsme tam všichni na pohovce a usmívali se. Byla to fotka z Greenfordu, poznal jsem to podle obrazu, který visel nad pohovkou ještě v ochranné fólii. Esme si ho koupila hned první den. Chtěl jsem odložit fotku na stůl, když jsem si všiml, že je na ní z druhé strany něco napsané.

Oslava, 5.11. 2007

Písmo bylo neúhledné a kostrbaté. Nikdo z rodiny takové neměl. A co jsme vůbec slavili 5. listopadu?

"Edwarde, odvezeš nás teda do školy?" promluvila v hale Alice. Povzdechl jsem a sešel schody. Až když jsem seděl v autě, jsem se podíval, jestli jsem slušně oblečený. Co se to se mnou děje?
V autě bylo hrobové ticho, každý se snažil myslet na něco neutrálního, což mě rozčilovalo ještě víc, než kdyby přemýšleli o mě.
"Nevím, kudy mám jet," zabručel jsem a pak poslouchal Aliciny instrukce. U školy na nás všichni zírali, tak jako vždy. Uvědomil jsem si, že jsem si nevzal žádné učebnice, ale to už ke mě Alice natahovala ruku s mým batohem.
"Díky," odvětil jsem a vydal se dovnitř. Prohlížel jsem mysl každého, kdo kolem mě jen prošel, ale kromě poznámek o mém vzhledu jsem nezaznamenal nic neobvyklého. Před sourozenci jsem se snažil předstírat, že se nic neděje. Nebylo by k ničemu, aby něco tušili.
Několikrát jsem zapochyboval o tom, že mám pravdu. Co když měl Carlisle pravdu a já se jen napil špatné krve? Hloupost.

Nepamatuji si nic z předmětů, které jsem měl. Den uběhl rychle a já vezl ostatní domů. Každý se rozešel do svých pokojů a já tiše sundával rámečky s fotkami v hale. Nesl jsem je v náruči do svého pokoje. Na posteli seděla Alice a sledovala mě nesouhlasným pohledem.
"Můžeš mi říct-" začala, ale já ji nenechal domluvit. Ukázal jsem na stůl, kde ještě stále ležela rodinná fotografie. Alice se pro ni natáhla a potom se jí na obličeji roztáhl úsměv.
"To psala Bella," zašvitořila a podívala se někam do dálky. Neměla vizi, jen vzpomínala na okamžiky s mou krásnou Bellou.
Když jsem viděl Bellinu tvář v jejích vzpomínkách, také jsem se pousmál.
"Podívej se na datum," upozornil jsem ji.
"Hmm.. 2007.. Spletla se, znáš Bellu. Možná, že se upsala," odporovala mi a já si znovu povzdechl.
"Dobře," rezignoval jsem a ona s úsměvem odtančila. Sotva se za ní zavřely dveře, vrhl jsem se k rámečkům. Vytáhl jsem z nich všechny fotky a otočil je. Na každé z nich byl stručný popisek kostrbatým písmem. Všechny datované z doby v Greenfordu.
To nemůže být náhoda, něco se děje. Vybavil jsem si zbytek rodiny. Ne s těmi počítat nemůžu. Zvládnu to sám. Zjistím, co se stalo.

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.
"Pojď dál, Rose," vyzval jsem ji. Nemusel jsem čekat moc dlouho, než vešla. Oba jsme si vyměnili úsměv. Na chvíli jsem se pozastavil nad tím, jak jsem rád, že přišla ona. Nebyl jsem si vědom toho, že by se náš vztah nějak zlepšil, za několik posledních desetiletí. A s Alicí naopak zhoršil, došlo mi.
Rose se posadila na pohovku a věnovala mi utrápený pohled.
"Taky to cítíš? Tu prázdnotu?" zašeptala co nejtišeji a já jen překvapeně zamrkal. Přikývl jsem a přešel k ní blíž.
"Věřím ti. Pamatuji si, co jsme dělali, ale mám pocit, jako bych to nebyla já. Něco mi tady chybí a tenhle dům mi taky přijde cizí," zuřivě šeptala a přitom spojovala rozpojovala ruce.
"Já vím," přitakal jsem a natáhl se pro fotky, abych jí ukázal, co jsem objevil. Pomalu přejížděla prsty přes věty vepsané černou propiskou.
"Alice mi řekla, že to psala Bella," zopakoval jsem unaveně a Rose se ještě víc zamračila.
"Hloupost," zasyčela.
"Já vím. Ale ostatní jsou úplně apatičtí. Vůbec nevnímají, co se kolem nich děje," poznamenal jsem, co nejtišeji to šlo. Zatím nikdo nezpozoroval, že jsme si uspořádali tajnou schůzi.
"Musím už jít, ve škole se sejdeme. A dávej pozor na Alici," upozornila mě a rychle opustila můj pokoj.

Přistoupil jsem k oknu a ani se nenamáhal roztáhnout závěsy. Věděl jsem, že na to nejsem sám. Ale taky jsem věděl, že zbytek rodiny by se jistě postavil proti nám. V hlavě mi vířily zmatené myšlenky. Pořád jsem měl pocit, jako by mi něco chybělo. Na chvíli mě zamrzelo, že to není Bella, ale věděl jsem, že tak to má být.
Sáhl jsem do kapsy a šokovaně zjistil, že to, co hledám, tam není. Rychle jsem otevřel zásuvku stolu a prohledával papíry. Až na dně jsem našel to, co jsem potřeboval. Dopis od Belly. Ten, který psala, než odjela zachránit svou matku. Chtěl jsem ho otevřít a znovu si ho přečíst, abych si připomenul, co je vlastně skutečné.
Všiml jsem si dalšího složeného papíru, ještě více odřeného, než byl ten Bellin. Vytáhl jsem ho ven a roztřesenou rukou ho otevřel.

Edwarde,
neboj se o mě, udělala jsem si malý výlet, brzy se vrátím.
Sami

Rychle jsem očima přelétl řádky a pak dopis nepřítomně odložil. Znovu jsem si tiše zopakoval tu větu, jako bych ji předtím četl nejméně tisíckrát.
Zůstal jsem stát uprostřed pokoje ještě více zmatený než předtím. Sevření žaludku se ještě znásobilo a mě přibyla další otázka bez odpovědi.
Kdo je Sami?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aryana Aryana | Web | 20. května 2009 v 11:16 | Reagovat

super kapitolka..xD

2 Markétka Markétka | 20. května 2009 v 17:30 | Reagovat

hej je to úplně suprový... miluju tvoje povídky, jsou vždycky tak originální!!
I love that!!!! :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.