close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Střípky minulosti 2.

6. května 2009 v 18:34 | Dark Angel |  Střípky minulosti
2. Appsovi

"Ty znáš Ara?" zeptal se Ian a znovu se zamračil.
"Ne," odpověděla jsem ještě dřív, než jsem stačila začít přemýšlet. "Přestaň to dělat! Umím odpovědět i sama," zaprotestovala jsem a propalovala ho naštvaným pohledem.
"Klídek děcka," zarazila nás Dawn a vstoupila mezi nás. Ještě pořád jsem měla bojovně vystrčenou bradu, když mi dala ruku kolem pasu a táhla mě někam pryč z místnosti. "Kam to jdeme?" vyzvídala jsem, ale odpovědi jsem se jako vždy nedočkala.
Dawn mě táhla po točitých schodech nahoru, do dalšího patra. Několikrát jsme zahnuly doprava a potom zastavily u tmavě hnědých dveří.

"Co tady děláme?" zeptala jsem se znovu a Dawn jen protočila oči.
"Podívej se na sebe, vypadáš strašně," odvětila a otevřela. Naskytl se mi pohled na největší šatnu, jakou jsem kdy viděla. Přejížděla jsem očima po stojanech s plesovými šaty a v duchu počítala, kolik to muselo stát. Za stojany se vyjímaly obrovské police podél každé zdi, napěchované oblečením od podlahy až ke stropu.
"Panebože," vydechla jsem zděšeně a couvla o krok zpátky.
"Co to děláš? Pojď zpátky," zadržela mě Dawn a nekompromisně mě vtáhla dovnitř. Dveře se za mnou zavřely a já se začala obávat o svoje duševní zdraví.
Upřímně jsem doufala, že není stejná jako.. Jako kdo? Potřásla jsem hlavou, abych zaplašila nepříjemné myšlenky a soustředila se na Dawnino brebentění. "Nebudu tě dneska nijak módit, bude ti stačit jenom triko a rifle." Hned, jak to dořekla, mi podala černé triko s potiskem a kalhoty. "Nebude to někomu vadit?" hlesla jsem a natáhla ruce pro oblečení.
"Komu by to vadilo? Vždyť je to moje," odpověděla. Ode mě se dočkala jen vyděšeného zalapání po dechu. Vážně jsem začala pochybovat o duševním zdraví celé téhle pomatené rodiny.
"Převlíkni se, počkám za dveřmi," promluvila znovu a zavřela za sebou dveře. Stáhla jsem ze sebe špinavé a mokré oblečení a oblékla se do čistého. Příjemně vonělo a sedělo mi jako by ho kupovala pro mě. Sehnula jsem se pro své staré oblečení, které leželo na zemi. Chvíli jsem se zmateně dívala na tmavě modré triko s barevnými nápisy, které jsem v životě neviděla. Znovu jsem povzdechla a prohrábla si vlasy, které už za tu dobu doschly.
Dawn opravdu čekala za dveřmi a vypadala dost netrpělivě. "No to je dost, dole už na tebe čekají ostatní," řekla a znovu mě pevně chytla za ruku, jako bych snad chtěla utíkat.
"Če-čekají ostatní?" dostala jsem ze sebe a skousla si spodní ret. "Nemáš se čeho bát, jen si chtějí promluvit," uchlácholila mě a dál mě vedla spletitými chodbami tak rychle, že jsem si ani nestihla prohlédnout obrazy, které visely všude na stěnách.
Dovedla mě zpátky do salónku, kde jsme byli předtím. Všichni znovu seděli na pohovce jako sochy. Když se otevřely dveře, otočili se na nás. "Nechápu, proč se musíš zabývat takovými zbytečnostmi," poznamenal tmavovlasý chlapec Dawniným směrem a zkřížil ruce na prsou.
Ona se jen ušklíbla a posadila se vedle něj. Zůstala jsem stát před nimi, neschopná slova.
"Posaď se, přece tu nebudeš jen tak stát," promluvila mým směrem blonďatá žena a přívětivě se usmála. Poslechla jsem ji a pokračovala ve zkoumání ostatních.
Byli moderně oblečení, nikdo nejspíš nebyl starší třiceti let. Všichni do jednoho byli nádherní, nenašla jsem nikoho, kdo by měl nějakou vadu na kráse.
"Ještě můžeme zkusit jednu věc," navrhla další blondýnka a střelila pohledem na Iana.
"Jakou?" hlesla jsem a pomalu si začínala připadat jako pokusný králík. Logan se pousmál a zamrkal na mě.
"Už víš, jakou má Ian schopnost," začala a já jen přikývla. Malá ukázka, která už proběhla, mi dokonale stačila.
"Při fyzickém kontaktu dokáže poznat tvá nejskrytější tajemství," pokračovala a já na chvíli přimrzla. Uvažovala jsem, jaké je moje nejskrytější tajemství a jestli bych chtěla, aby ho znal. Zároveň jsem ale toužila po tom, abych zjistila, co se se mnou stalo.
"Dobře, zkusíme to," odpověděla jsem slabým hlasem a natáhla k němu ruku.
"Nemusíš to dělat," promluvila Dawn, nejspíš proto, že viděla celou mou minulost, kterou si pamatuji.
"Já vím, ale chci vědět, co se stalo," opáčila jsem a přisunula se ještě blíž k Ianovi. Appsovi se tvářili vážně, atmosféra v místnosti by se dala krájet. Ian chytil mojí ruku a já čekala. Znovu se nic nedělo. Neměla bych alespoň něco cítit? Představa, že se mi někdo hrabe v hlavě a já o tom nevím, se mi nelíbila. Po chvíli se odtáhl a já napjatě čekala, co řekne. Téměř jsem nadskakovala zvědavostí.
"Je mi líto, neviděl jsem nic, jen to, co Dawn," promluvil a v jeho hlase jsem opravdu nalezla stopu lítosti.
Složila jsem obličej do dlaní a chvíli tak zůstala. Když jsem znovu otevřela oči, zhoupl se mi žaludek. Na pravém prostředníčku se vyjímal stříbrný prsten. Napřímila jsem se tak rychle, že jsem málem převážila křeslo.
"Co se děje?" zeptal se Ian, který zůstal sedět blízko u mě, ale já neodpověděla. Zkoumala jsem svou ruku. Byl to jen obyčejný stříbrný kroužek, ale já ho nikdy neviděla. Roztřesenou rukou jsem si ho sundala a dál si ho bezeslova prohlížela. Mlha v mé mysli se opět na chvíli rozvířila, ale byla to moc krátká doba, abych zachytila to, co jsem potřebovala vědět.
"Já nevím," odvětila jsem, abych je uklidnila. Otočila jsem prstýnek, abych ho mohla lépe prozkoumat a všimla si malého nápisu, který byl na něm vyrytý.
Navždy.
Kdo mi ho dal? A proč? Vztekle jsem praštila do opěradla křesla, které se málem utrhlo.
"Omlouvám se, já nechtěla," zašeptala jsem a dál si nepřítomně pohrávala s prstýnkem. "To je v pořádku," ujistila mě žena se starostlivým tónem a usmála se.
"No myslím, že je načase se pořádně představit," navrhla Dawn a obdařila nás úsměvem.
"Já jsem Dawn a tohle jsou June, Anthony, Gigi, Logan, Mabel, Ian, Dean, Dixie, Corinne a Brannon," ukazovala postupně na členy své rodiny. Jmenovaní se na mě vždy usmáli a Ian na mě dokonce laškovně zamrkal. Uvědomila jsem si, že se usmívám, i když podivný pocit v žaludku nezmizel.
"Chceš nejdřív ukázat tvůj pokoj nebo slyšet naší rodinnou historii?" zasmála se dívka, kterou mi Dawn představila jako June. Byla to jedna z těch, co mě našli.
"M-můj pokoj?" vykoktala jsem vyjeveně a měřila si je všechny nechápavým pohledem.
"No musíš někdě být ne, přece nechceš zůstat navždycky tady v salónku," zachechtal se Dean a opřel se o pohovku.
"Ale..vždyť.. Já.."
"Vím, že tu s námi zůstaneš. A asi to bude dlouho," ozvala se Dixie, která seděla vedle něj. Řekla to tak přesvědčeně, jako by to měla potvrzené.
"Vidí budoucnost," vysvětlil Logan.
"Vize," zašeptala jsem slovo, které mě napadlo a já neměla zdání proč.
"Nejsou to vize, spíš bych to přirovnala k silné předvídavosti. Dokážu s jistotou určit, co se stane," dopověděla za něj a usmála se. Mělo by smysl protestovat? Asi ne. Bezmyšlenkovitě jsem si přitáhla nohy na křeslo a opřela se.
"Historie," zvolila jsem si a taky se usmála. V jejich společnosti to ani jinak nešlo. Navíc ve mě vzbouzeli zvědavost. Líbilo se mi toto přijetí, navíc jsem ani neměla kam jinam jít.

"Dobře. Naše rodinná historie začala v roce 1112," ujal se slova Brannon a já jen zalapala po dechu. Rychle jsem to spočítala, bylo to skoro devět set let.
"Já a Corinne jsme byli manželé už tenkrát. Napadli nás dva hladoví upíři, ale něco je vyrušilo, proto odešli. Přesto už bylo moc pozdě, přeměna začala," začal vyprávět a vtáhl mě do svého příběhu. Představovala jsem si, jak to mohlo vypadat a všimla si, že Corinne se dívá nepřítomně před sebe.
"Věděli jsme, že ani jeden z nás není schopen zabíjet, proto jsme začali trénovat naše sebeovládání a po několika desítkách let jsme lovili jen zvířata. Koupili jsme tohle sídlo, abychom se měli kam vracet a vydali se na cesty. Procestovali jsme takřka celý svět, ale nikdy jsme nepotkali nikoho, jako jsme byli my. V roce 1889 jsme přijeli do New Yorku. Zrovna zde řádila tuberkolóza." Přestal vyprávět a věnoval láskyplný pohled své ženě.
"Studovala jsem medicínu a chtěla jsem za každou cenu zachránit každého, koho jsem mohla. A tam jsem se setkala s June," ujala se vyprávění. Její hlas zněl tak mile, že jsem znovu měla chuť schoulit se v její náruči. "Trávila jsem u ní všechen svůj čas, chtěla jsem ji zachránit. Ale bylo moc pozdě. Když začala umírat, rozhodla jsem se, že ji nenechám odejít a kousla jsem ji. Byla jsem překvapená, že jsem se vůbec dokázala odtrhnout. Nepřemýšlela jsem o tom, že by třeba nechtěla žít tento život, ale už bylo pozdě. June se přeměnila, ale nic mi nevyčítala. Jen jí bylo líto, že bude muset opustit svého snoubence."
"Ano, přesně tak. Bohužel Anthony si brzy uvědomil, že nejsem mrtvá a začal mě hledat. Byl téměř neúnavný a nakonec zjistil, co se ze mě stalo. Prosil mě, ať ho vezmu s sebou. Byla jsem novorozená a jen proto, že jsem ho milovala jsem ho nezabila. Ale on si toho všiml. Vrátil se ještě ten samý večer s jeho úžasným plánem," vyprávěla June a v očích se jí objevila stopa po dávno přešlém hněvu.
"Přišel za mnou a řízl se do ruky. Vůně jeho krve mě úplně ovládla. Kousla jsem ho, ale Brannon mě od něj odtrhl. Tak začala jeho přeměna," dovyprávěla jejich příběh a já se podívala na Anthonyho. Nepřítomně se usmíval a okázale ignoroval jakým tónem o něm June mluvila. Připadalo mi to naprosto úžasné, že se pro ni vzdal všeho.
"Já jsem do rodiny přišla jako další. Zemřela jsem na lodi roku 1912," začala Gigi, drobná blonďatá dívka a upřela na mě své medové oči. Chvíli jsem přemýšlela, čím je mi ten letopočet povědomý a potom jsem zalapala po dechu.
"Titanic," vydechla jsem nevěřícně a Gigi se zasmála mému vyjevenému výrazu.
"Ano, Brannon s Corinne dál cestovali. Měla jsem štěstí, protože jsem se jim připletla do cesty. Už mě nedokázali oživit a tak ze mě udělali to, co jsem a přijali mě za svou," pokračovala a já se stále snažila rozdýchat svůj šok.
Čemu se vůbec divím, vynadala jsem si v duchu. Vždycky jsem si Titanic představovala ve filmovém podání Leonarda a Kate, nikdy mě nenapadlo, že se tam zrovna nacházeli dva upíři, kteří prostě neměli co dělat. "Páni," vypravila jsem ze sebe a ignorovala Loganův úšklebek. Už dávno mi došlo, že umí číst myšlenky.
"Jako další jsem přišla já," promluvila Dawn a znovu se usmála. Mračí se někdy vůbec?
"V zimě roku 1922 jsem utekla z domu. Bylo mi sedmnáct a matka mi vybrala manžela. Já se vázat nechtěla. Nechtěla jsem být s někým, kdo pro mě nic neznamená, proto jsem bez rozmyslu odešla. Anthony mě našel v jedné zapadlé uličce, byla jsem podchlazená. Myslel, že mi ještě dokáží pomoct, proto mě donesl za Brannonem," když vyprávěla, dívala se střídavě na mě a na Anthonyho. Okouzlovala mě skutečnost, že nikdo, kdo zatím vyprávěl, nebyl ze svého nového života smutný. Byli vděční.
"V roce 1951 jsem přišel já," ozval se Logan a přitom se na mě pozorně díval. "Už jsem byl upír pár desítek let," řekl a potom pohled odvrátil. Jen jsem přikývla. Vždycky jsem ctila tajemství ostatních a proto jsem se dál nevyptávala a čekala, kdo se ujme slova.
S nikým jsem o tom nemluvil, tak si to neber nijak osobně, cvrčku.
Jeho hlas se ozval v mé hlavě, dost mě to vyděsilo. Vrhla jsem po něm zlostný pohled a zamračila se.
Nelez mi do hlavy, napomenula jsem ho v myšlenkách a on se zachechtal.

"Mě zachránil Logan," ozvala se Mabel, dívka s tmavě hnědými vlasy, která vypadala, jako by jí bylo třináct.
"Bylo mi 14, týral mě otec. Měla jsem štěstí. Opil se víc než obvykle a znovu si ze mě udělal boxovací pytel. Jenže tentokrát se přepočítal. Logan zrovna projížděl kolem a zaslechl jeho mysl. Vtrhl dovnitř a zabil ho. Bylo to jeho první porušení vegetariánství po 23 letech." Když vyprávěla, očima se vpíjela do Logana a šťastně se usmívala.
Bylo jí jen 14 let, neuvěřitelné. Vzpomněla jsem si na sebe ve čtrnácti, byla jsem jen dítě. Mojí největší starostí bylo, že mě mamka chce mít doma před setměním, když všichni ostatní můžou později. Jaké by asi bylo v tomhle stavu zůstat napořád? Všimla jsem si, že Logan na mě kývnul hlavou na znamení souhlasu.
"Přišel jsem jen pár měsíců po Mabel, v roce 1974. Měl jsem autonehodu a ona se tomu snažila zabránit. Ještě neuměla ovládat svou schopnost, takže mě jen donesla za Corinne," vyprávěl Ian. Zaregistrovala jsem, jak se na sebe s Mabel krátce zadívali a poznala z toho, že jsou asi spolu.
"Pak jsem na řadě já. Jela jsem na setkání motorkářů do vedlejšího města. Skvěle jsem si to tam užívala a ignorovala maminčiny prosby, abych se vrátila ještě za světla. Jela jsem až když to skončilo, byla už tma. Trochu jsem nevyměřila zatáčku a sjela jsem ze silnice. Můžu děkovat bohu, že Logan je taky milovníkem motorek a měl cestu domů stejným směrem," dopověděla a po tváři jí přeběhl smutný výraz.

"A pak já," promluvil Dean a zasmál se. "Bylo to před jedenácti lety." Na chvilku se odmlčel a zadíval se někam do prázdného prostoru. Přesto vypadal šťastně. Já mezitím v duchu počítala, který to bylo rok. 1995. Dean se nadechl, aby pokračoval.
"Počkej," zarazil ho Logan a díval se na mě, jako bych něco provedla.
"Proč si myslela na rok 1995?" zeptal se a přitáhl tím na mě pozornost celé rodiny.
"No.. Řekl před jedenácti lety, tak-" začala jsem tiše a nevěděla kam s očima. Doufala jsem, že jsem se nesekla, matematika nikdy nebyla moje silná stránka.
"Co je teď za rok?" zeptala se June. Blázní? Možná už ztratila pojem o čase.
"2006," odpověděla jsem, když jsem zjistila, že se ptala jenom mě. Přejela jsem pohledem po všech Appsových a cítila jak se mi žaludek scvrkává do velikosti švestky. Ve všech obličejích jsem našla soucit, nikdo nic neříkal.
"Co je?" kníkla jsem hystericky a bála se, co mi řeknou.
"Ehm, je rok 2012," odpověděl mi opatrně Ian. Všichni čekali na mou reakci. Znovu jsem si ten rok opakovala pořád dokola, trvalo mi, než jsem pochopila. Prstýnek mi vyklouzl z ruky a s řinkotem dopadl na zem. Všichni jsme sebou trhli.
"Šest let," řekla jsem do ticha a vnitřnosti se mi sevřely. Dala bych cokoliv za to, abych se mohla rozbrečet, ale to už nešlo. Další možnost byla křičet, ale nevím, jak by to Appsovi vzali.
Zuřivě jsem se snažila vzpomenout si na jakoukoliv maličkost, co jsem za tu dobu dělala, ale nešlo to. Mlha mi v tom pořád bránila.

"Myslím, že ti to dopovíme někdy jindy," promluvila Dixie do ticha, ale já jen zavrtěla hlavou.
"Ne, chci to slyšet." Potřebuju to slyšet. Potřebovala jsem zaplnit svou prázdnou mysl něčím jiným, dalším příběhem.
"Dobře. Žil jsem v New Yorku. Měl jsem problémy a chodil jsem za školu. Myslel jsem si, že tím uteču příšernému životu, který jsem měl. Foukal studený vítr a já se chtěl schovat. Proto jsem šel do obchoďáku. Bylo to 11. září 2001."
Zalovila jsem v paměti a vzpomněla si. Tahle hrůzná událost se dostala i do Čech. Vybavila jsem si, jak jsem přišla ze školy a na každém programu běžely zprávy o teroristickém útoku na New Yorkská dvojčata.
"Byl jsem v garážích, když mě zavalily sutiny. Díky trámu, který se nade mnou zaklínil, jsem nezemřel hned. A díky Ianovi a Mabel, kteří tam se mnou byli, jsem tady," dopověděl mi svůj příběh.
Měla jsem taky nějaký takový příběh? Zachránil mě někdo a já byla součástí jeho rodiny? Nebo jsem běhala po světě a zabíjela nevinné lidi?
Přitáhla jsem si kolena k bradě a opřela si o ně hlavu.
"Nezabíjíš lidi," promluvil znovu Logan. Byla jsem mu vděčná za útěchu, ale jak to mohl s jistotou vědět?
"Protože máš stejné oči jako my," odpověděl mi zase. Jindy mi jeho výlety do mé mysli vadily, ale teď jsem byla vděčná.

"Když už znáš naší minulost, je načase zjistit tu tvou," promluvil Brannon a já se na něj zadívala.
"Ale jak?"
"Pojedeme tam, kde si to pamatuješ naposledy. Možná si na něco vzpomeneš. Nebo si tě někdo pamatuje," odvětil.
"To je skvělý nápad!" vykřikla Dawn a já nadskočila úlekem. Uchechtla jsem se, jinak to ani nešlo. Bylo to, jako by byla nabitá nějakou pozitivní energií, která nutila všechny okolo, aby byli šťastní.
"Naposledy si pamatuji Greenford v Tennessee, tam jsem bydlela v otcově domě."
"Dobře, vyjedeme po víkendu," souhlasil Brannon a já se šťastně usmála. Pocítila jsem naději, že snad jednou zjistím, co se se mnou stalo. Chtěla jsem zjistit, kdo zavinil, že jsem zapomněla.
Znovu jsem se uvelebila do křesla a prohlédla si každého člena rodiny. Stále jsem nemohla věřit tomu, že mě jen tak přijali mezi sebe a zasvětili mě do svých tajemství.
"Dixie nám řekla, že s námi zůstaneš, takže bychom ti to stejně jednou řekli," ozval se Logan a pobaveně se usmál. Jeho lezení do mých myšlenek mě štvalo. Měla jsem ráda svoje myšlenky pro sebe.
"Promiň, ale ty tvoje jsou tady nejhlasitější," ušklíbl se. Ostatní se na nás jen dívali a snažili se z kontextu nějak pochopit, o čem mluvíme. Znovu jsem bojovně vysunula bradu a podívala se do země.
"Jak si to udělala?" vydechl Logan a já se na něj znovu koukla.
"Jak jsem udělala co?" zasyčela jsem vztekle a složila ruce na prsou.
"Přemýšlíš jinou řečí," vysvětlil mi a já se zachechtala.
"Dělala jsem to tak vždycky, když mě štval," vysvětlila jsem pobaveně.
"Kdo?" promluvil po dlouhé době také Anthony.
No jo, kdo mě to štval? "Nevím," přiznala jsem po chvíli, ale cítila jsem se líp. Věděla jsem totiž, že jsem byla s někým, kdo uměl to, co Logan. Nebyla jsem sama.
"Ale zjistím to," promluvila jsem znovu a odhodlaně se podívala na Appsovi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Markétka Markétka | 7. května 2009 v 10:44 | Reagovat

hej to je úplně geniální!!! tak skvěle napsaný.. a je super že je to docela dostr dlouhý!!!  :-D  :D

2 Aryana Aryana | Web | 7. května 2009 v 12:13 | Reagovat

na blog som dala další diel poviedky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.