close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Střípky minulosti - 1.

4. května 2009 v 15:26 | Dark Angel |  Střípky minulosti
Jako Chuckynka slúbila začala písať druhú sériu Stínu Minulosti volá sa Střípky minulosti .....

1. Kapitola - Znovu od začátku

Ležela jsem v trávě a koukala do nebe.
Moje mysl byla podivně otupělá. Jako by mě někdo praštil do hlavy. Tušila jsem, že něco není v pořádku. Zem, na které jsem ležela, byla studená, smáčená deštěm, přesto mi nebyla zima. Každou chvíli oblohu protrhl další blesk. Ozářil celé okolí, mohla jsem rozpoznat každou částečku přírody, která byla kolem mě. Ale to jsem mohla i když byla tma. Mysl byla podivně zmatená, zahalená v podivném oblaku. V žaludku se mi usadil zvláštní pocit, který jsem nemohla identifikovat.


Cítila jsem studené kapky na obličeji, stékaly mi po tvářích jako slzy. Chtělo se mi plakat, ale nešlo to. Místo toho jsem ze sebe vyrážela hlasité vzlyky. Nic víc. Nic míň.
Věděla jsem, že je něco hrozivě špatně. Ale nemohla jsem s jistotou určit co. Podivné pálení v krku se stupňovalo. Něco mě lákalo se zvednout a vydat se za tou vůní, která bezkonkurenčně předběhla vůni zmoklé trávy. Ale nedokázala jsem to. Jako by pro mě nic nemělo smysl, přesto jsem nenašla jediný důvod, proč by to tak mělo být.
V tomhle stavu mě našli oni.
Rozestavěli se kolem mě a zespoda vypadali jako bohové. Střídavě jsem si je prohlížela a hypnotizovala jejich zlaté oči, které mi byly tak povědomé.

"Kdo jsi?" vykřikl tmavovlasý chlapec a ještě víc se zamračil. Dál jsem bez pohnutí ležela na zemi a studovala jejich obličeje.
"Logane!" okřikla ho tiše dívka po jeho boku a přívětivě se na mě usmála. "Pojď, pomůžu ti na nohy," řekla a natáhla ke mě ruku.
Trvalo pár vteřin, než jsem si vzpomněla, jak se hýbe rukama. Nebyla jsem s to normálně uvažovat.
Postavila jsem se na ochablé nohy a znovu si je prohlédla. Byli čtyři.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se další dívka - tentokrát brunetka a položila mi ruku na rameno. Pevně jsem stiskla víčka k sobě a snažila se utřídit zmatené myšlenky.
"Samantha.. Samantha Davisová," zamumlala jsem a znovu oči otevřela. Odhrnula jsem si vlasy z obličeje. Mé jméno znělo jako by ho nikdo už léta nevyslovil. "Davisová," zašeptala jsem znovu, abych se ujistila, že se mi to jen nezdálo. Opravdu znělo cize.
Čtyři andělé na mě jen překvapeně zírali.
"Vezmeme ji k nám," promluvila melodickým hlasem dívka, co mi pomohla na nohy. Logan, jak mu říkala, se zamračil, ale nic neodpověděl.
"Půjdeme?" otočila se ke mě a znovu se zářivě usmála. Já ale nebyla schopná pohybu.
Pátrala jsem po jakékoliv vzpomínce.
Max čekající na mě před školou, maminka, jak mi připravovala snídani. Hádka na balkoně, pohřeb. Odjezd k otci. Nic.
Přitlačila jsem si dlaně ke spánkům a o pár kroků ucouvla. Moje mysl byla zahalená mlhou. Tápala jsem v ní a nemohla vylovit nic, co by mi alespoň naznačilo, co se se mnou dělo. Jak a proč jsem se tu ocitla a hlavně proč nepotřebuji dýchat.
"Co je to se mnou?" zaskučela jsem a dosedla zpátky na zem. Rukama jsem si objala kolena a všimla si, že moje pokožka je bledší než bývala. Jako mramor. Dokonce vypadala i stejně tvrdě.
"Novorozená," zašeptal varovně další z přítomných chlapců.
"Hloupost, podívej se na její oči," odvětil někdo další, ale já už neposlouchala. V hlavě mi znělo jen jediné slovo, ačkoliv jsem neměla zdání, jak mě napadlo.
Upír.
"Ona ví, kdo je," poznamenal Logan a všichni po mě střelili pohledem.
"Samantho, musíš jít teď s námi," promluvila znovu ta dívka a upřela na mě svůj pohled. Věděla jsem, že jsou stejní jako já, proto jsem přikývla. Znovu jsem se postavila na nohy a následovala je. Dovedli mě na cestu a ani jednou se po mě neohlédli. Klidně bych na ně mohla zaútočit zezadu, nestihli by nic udělat.
"To ale neuděláš," ušklíbl se Logan a pokračoval v cestě, aniž by se otočil. Čte mi myšlenky? Na jazyku mě pálila spousta otázek, ale věděla jsem, že můj čas přijde později.
Šli jsme asi čtvrt hodiny, když se ostatní zastavili uprostřed louky. Zmateně jsem se rozhlédla, ale neviděla jsem žádný příbytek, ani nic podobného. Brunetka udělala krok dopředu a pak po mě střelila zmateným pohledem.
"Ach tak.. Brannone!" zavolala na někoho a dívala se do prázdného prostoru.
Kam jsem se to dostala? Vždyť jsou šílení, problesklo mi hlavou a dál jsem vyjeveně zírala.
Černovlasá dívka se smilovala a přišla ke mě blíž. Ruku mi znovu položila na rameno a usmála se. Na tvářích se jí objevily dva ďolíčky. Vypadala opravdu jako anděl.
"Brannon je jedním z nás. Umí dělat iluze.." vysvětlila tiše. Němě jsem přikývla. A pak se vzduch přede mnou rozvlnil. Zalapala jsem po dechu, protože ani ne metr přede mnou se začal rýsovat dům. Dům? Spíš palác.
Párkrát jsem mrkla a snažila se přimět svojí mysl, aby to vstřebala. Ostatní stáli na prvním schodě vedoucím ke dveřím a čekali, co udělám. "Páni," vydechla jsem a pečlivě studovala každý milimentr honosného sídla. Dům byl pravděpodobně velmi starý.
"Tak pojď," promluvil snad poprvé za celou dobu blonďatý chlapec a otočil se ke dveřím. Donutila jsem svoje nohy k pohybu.
Když jsem našlápla na první schod, doufala jsem, že se mi noha nepropadne prázdným prostorem na zem a já nezjistím, že tohle je jen iluze. Vešli jsme do tmavé haly, člověk by nejspíš neviděl nic. Na zemi byl červený koberec, na stěnách visela spousta obrazů.
Nepříjemně se mi sevřel žaludek. Jako bych to už někde viděla, ale nemohla jsem si vzpomenout kde.
"No tak, pojď," vyrušila mě z přemýšlení brunetka a ukázala mi směr. Naposledy jsem se rozhlédla. Být tam sama, nejspíš bych se už dávno ztratila. Vešli jsme do prostorného obývacího pokoje. Dřív to asi býval nějaký salonek, soudě podle nábytku odsunutého v koutě. Vybavení místnosti bylo moderní, nechyběla ani televize. Stěny byly tmavě hnědé.

Přestala jsem zkoumat místnost, protože jsem si uvědomila, že je nějaké podezřelé ticho. Přimrzla jsem uprostřed pohybu.
Sledovalo mě jedenáct párů zlatých oči, jak jsem v rychlosti napočítala. Nakrčila jsem se do obranné pozice a čekala, co se bude dít. Skvělý, vešla jsem přímo do jámy lvové. Jak se z toho teď dostanu?
"Nemusíš se nás bát," promluvil na mě sametovým hlasem blonďatý upír, který vypadal nejstarší, přesto mu nemohlo být víc, než třicet.
"Jmenuji se Brannon Apps a tohle je má rodina," představil se a ukázal za sebe na ostatní upíry. Když zjistil, že mu nejspíš nic neodpovím, promluvil znovu: "Potřebovali bychom vědět, proč jsi tady." Jeho hlas byl skoro omamný, určitě to moc dobře věděl a proto ho na mě používal.
"Jela jsem kolem," zalhala jsem rychle. Bála jsem se totiž, že když jim řeknu, že o sobě nic nevím, že se mě líp zbaví.
"Lže," ozval se chlapec s bronzovými vlasy a ukázal na mě v obviňujícím gestu. Jeho druzi se nakrčili a já v duchu zaklela. Jak to sakra ví?
Chlapec přešel pomalým krokem ke mě, zastavil se asi metr přede mnou a mé vystražné vrčení okázale ignoroval.
Zadívala jsem se mu do očí a on znovu promluvil: "Řekni mi, co tu děláš, prosím." Neznělo to vůbec jako příkaz. Chtěla jsem dál zatloukat, ale moje tělo mě zradilo. "Nevím," řekla jsem a pak se chytla za pusu. Proboha, jak to udělal? O krok jsem ucouvla.
"Víš, kdo jsme?" zeptal se a dál mě pečlivě sledoval. "Nevím," vyletělo ze mě, než jsem si stačila zacpat pusu.
Všichni se napřímili a zase se na mě přívětivě usmívali. "Opravdu ti nic neuděláme," ujistil mě ten s bronzovými vlasy a věnoval mi zářivý úsměv, který by mu mohla závidět i ta nejslavnější Hollywoodská hvězda. Nemohla jsem spustit oči z jeho zlatých očí, do kterých mu spadaly bronzové vlasy, jejichž barva mi připadala tak povědomá.
"Já jsem Ian," prolomil ticho a natáhl ke mě ruku. "Ehm, já Samantha," zamumlala jsem a stiskla jeho dlaň.
"Pojďme do salónku," promluvila blonďatá žena a pokynula rukou ke dveřím. Vydala jsem se za ostatními a přemýšlela, jestli jsem neudělala chybu. Neublíží mi. Byla jsem si tím jistá. Už by mi jinak ublížili dávno.
Salónek se skládal z několika velkých stolů, křesel a jedné dlouhé kožené pohovky. Tam se usadili oni. Sedla jsem si do křesla naproti nim a snažila se přehlížet jejich zírání.
Nezabránila jsem však tomu, abych se nervózně ošívala a proplétala prsty na rukou znovu a znovu.
"Já jsem Dawn," ozvala se dívka sedící naproti mě. Všimla jsem si, že za celou dobu, co jsem byla v jejich domě jí z očí nezmizely radostné jiskřičky. Tušila jsem, že o vtípky mají Appsovi nejspíš vystaráno. S křiklavě červenými vlasy, nejspíš obarvenými nějakou barvou, vypadala jako typický středoškolský rebel.
"Víš, dost by nám pomohlo, kdybys vypla ten svůj štít," pokračovala a znovu se usmála.
"Štít," zopakovala jsem po ní a znovu se zavrtěla v křesle. Nepříjemně to zavrzalo. Pár vteřin jsem jen koukala do prázdna a pak jsem si vzpoměla. Štít. Moje schopnost. Vždycky jsem uměla být neviditelná. Zavřela jsem oči a soustředila se. Povedlo se mi to skoro hned.
"Zvláštní," zamumlala jsem.
"Co je zvláštní?" vyzvídala Dawn a naklonila se blíž ke mě. "Nikdy jsem ho neuměla ovládat," odvětila jsem a pak zatřásla hlavou.

"Drahoušku, řekni nám, co si pamatuješ naposledy," promluvila na mě blonďatá žena, která seděla uprostřed pohovky. Její hlas byl tak laskavý, že jsem měla chuť se schovat do její náruče.
Max, máma, pohřeb. Mlha.
Sevření žaludku se vystupňovalo na téměř neúnosnou míru.
"Nevím. Žila jsem v Tennessee u otce. A pak nic," odpověděla jsem po chvíli a hlas se mi přitom zatřásl. Měla jsem chuť začít křičet nebo do něčeho mlátit. Moje poslední vzpomínka byla z Greenfordu, když jsem truchlila po mámě a výčitky svědomí mě užíraly zaživa. Ale teď jsem je necítila. Stala se snad ze mě taková zrůda, že mi to ani není líto?

"Mám taky schopnost. Když mi dovolíš se tě dotknout, dokážu vidět celou tvou minulost," promluvila Dawn, když ji přestalo bavit čekání na mou odpověď.
Co když lže? Něco mi udělají. Dokážu jí svou minulost jen tak odhalit? Mluvila jsem o tom jen s.. S kým vlastně? Komu jsem to řekla? Zaplavila mě vlna paniky a já jen přikývla.
"Dobře," hlesla jsem a zvedla se z křesla. Dawn v mžiku stála u mě a chytila mě za ruku. Soustředěním přivřela oči. Vůbec nic jsem necítila. Co bych asi tak mohla cítit?
Chtěla jsem se uchechtnout, ale přišlo mi to nepatřičné. Bála jsem se její reakce na to, co uvidí. Ochromoval mě strach z toho, co zjistí.
Po chvíli mě pustila a upřela na mě svůj pohled. "To, co se stalo mamince mě mrzí. Není to tvoje vina," začala a já přikývla. "Já vím. Vím, že je teď něco jinak. Ale nevím co," přiznala jsem.
Dawn se zamračila. Špatné znamení. Další vlna paniky.
"Cos viděla?" zakňourala jsem a přenesla váhu na druhou nohu.
"Nic, neviděla jsem nic," zašeptala a já zatajila dech. Copak nemám žádnou minulost?
Ostatní z rodiny se rozestavěli kolem nás. Strach už mě přešel. Jediné na co jsem myslela, byla mlha, která zahalila téměř celou mou mysl.
"Víte, co to znamená?" pronesla do náhlého ticha drobná blondýnka a ostatní jen zachmuřeně přikývli.
"Volturiovi?" zeptala se tmavovlasá dívka. Všimla jsem si ji až teď, vypadala jako by jí bylo necelých třináct let.
Volturiovi.
To jméno mi stále dokola znělo v hlavě jako ozvěna. Mlha jako by se na chvíli rozvířila, ale než jsem stačila něco zachytit, vrátila se zpátky na své místo. Zůstalo mi tam jen jediné slovo.
"Aro," zašeptala jsem a všichni Appsovi na mě upřeli svůj pohled.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Markétka Markétka | 4. května 2009 v 20:23 | Reagovat

hej hustě!! to se ti povedlo, pěkně pokračuj! ty píšeš totiž ze všech nejlíp!!! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.