Úvod
"No tak, Jane, poběž!," křičel na mě Alec, který utíkal směrem k našemu domu, zatímco já se loudala za ním. On se na rozdíl ode mne těšil domů. Já ne. Dívat se do smutných, vyčerpáním zničených tváří svých rodičů nebyl zrovna zábava.
Ráno jsem se probudila, netušíc, že dnešek bude nejen mým nejhorším dnem celého mého života, ale také posledním dnem mého života a prvním dnem mé nekonečné existence. Jako obvykle rodiče už byli pryč. Po snídani jsme se s Alecem, vydali do města, jako každý den, bydleli jsem v Itálii ve městě zvané Volterra a večer se zase vrátili. Rodiče doma ještě nebyli, to nebylo překvapivé, ale nepřicházeli poměrně dlouhou dobu. Když jsem si začala dělat starosti, domovní dveře zavrzali a v nich stáli dva na pohled bledí, silní a hroziví muži.
"Kdo jste?! Vypálila jsem a zastřela strach, který ve mně doslova pulsoval.
"Já jsem Felix a tohle je Demetri, máme vás přivézt za vašimi rodiči."
"Proč by jsme měli s vámi jít?"
"Budete muset! Půjdete buď dobrovolně nebo Vás přinutíme!
Alec i já jsme poznali, že nemáme šanci a tak jsme se podvolili. Kráčeli jsem tmou potichu, cestou jsme potkali jen nějaké opilé muže nic víc. Došli jsme až k Temnému paláci nebo tak mu aspoň říkali Volterrané, protože byl stále tmavý a nikdo nevěděl jestli tam někdo žije, nebo spíše existuje bylo to správné slovo. Prošli jsme tmavou bránou. Na nádvoří hořela pochodeň a odhalovala velkou hromadu ležících na voze, ti dva nás okamžitě odvedli jinou cestou, abychom neviděli co tu hromadu tvoří, ale bylo příliš pozdě, rozpoznala jsem mrtvě bledé, tváře svých rodičů.
Začala jsem křičet, Alec si jich také všiml, ihned mě popadl za ruku a chtěl utéct, neměl ovšem šanci. Pak jsem upadla do sebevědomí. Pamatuji si jen útržky. Vím, že jsem byla v nějakém velkém sále, spolu se mnou a Alecem tam byli i čtyři taktéž bledí muži. Tři se lišili od toho čtvrtého jen tím, že seděli na něčem co vypadalo jako trůny, ten čtvrtý byl asi tři kroky ode mě. Chtěla jsem se pohnout, ale nemohla jsem a Alec, který ležel vedle mě se také nehýbal. Muž stojící u mě změnil svůj výraz a pronesl k těm ostatním třem: "Ano, cítím to, tvá schopnost opět nezklamala Aro!"
"Děkuji Ti, Eleazare." Odpověděl ten uprostřed.
Pak jsem opět upadla do bezvědomí, když jsem se probrala ležela jsem na posteli někde co vypadalo jako sklepení. Tentokrát jsem byla sama a nemohla jsem se ani pohnout. V tu chvílí vešel ten, co odpověděl tomu muži Eleazarovi.
"Zdravím Tě, má milá." řekl velmi vznešeným a omamujícím hlasem.
"Kde to jsem?"
"Jsi v našem paláci, je mi líto, že jsi musela vidět své rodiče takto, ale nebyla jiná možnost máš něco co potřebuji!"
Nerozuměla jsem mu, ale bylo mi to jedno, jediné o co jsem se strachovala byl Alec, mé dvojče.
"Kde je Alec?"
"Je ve vedlejším … pokoji." Pokoji, pche, spíš cele.
Pak mi mozek opět vypnul a já cítila hroznou bolest, posléze i můj jekot, v pozadí křičel i Alec, někde blízko mě, ale nic jiného jsem nezaznamenala, byla jsem unavená a ta bolest se stupňovala, bále jsem se, že nikdy neskončí, až najednou úplně zmizela a já otevřela oči.

%20%E2%80%93%20okraj.png)




