close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Pomsta je dlouhá a těžká - 1.kapitola

31. května 2009 v 16:02 | ewikk |  Pomsta je dlouhá a těžká od JoHarvelle
Přeměna trvala přes tři dny, byla velmi bolestivá, ale vidět mé mrtvé rodiče na tom voze bolelo více. Právě tuto vzpomínku jsem měla neustále před sebou mnoho let. Ovšem na rozdíl od ostatních upírů, jejichž vzpomínky na lidský život vyprchají, mě zůstali všechny, ostré a jasné. Když jsem se probrala byl u mě Aro (aspoň myslím, že se tak jemnoval), se zájmem mě pozoroval a já měla sto chutí skočit po něm, nejen z nenávisti, ale i z hrozné žízně, kterou jsem pociťovala v mém hrdle.

"Klid, vím, že máš asi nějaké otázky, ale nejdříve se pojďme postarat o tvou žízeň." řekl klidným vyrovnaných hlasem. Vykročil k železným dveřím a já se pustila za ním, protože ta bolest v mém hrdle nešla nijak utlumit. Prošli jsme několika mokrýma chodbama, pravděpodobně jsme se nacházeli v podzemí, až jsme došli do velké hali, kde jsem před třemi dny ležela na zemi. Ostatní tam už byli, i Alec, jakmile mne spatřil, vytrhl se tomu chlápkovi , co nás sem včera přivedl, a přiřítil se ke mně. "Jsi v pořádku?" slyšela jsem ho říkat, ale on nahlas nic neřekl, udiveně jsem se na něj podívala a zkusila mu odpovědět, aniž bych otevřela pusu: "Nic mi není." Fungovalo to i on si uvědomil naše spojení a zkusil dál komunikovat skrze myšlenky. "Co budeme dělat?"
"Netuším, ale velké šance na útěk nemáme!"
"Všiml jsem si, nejdříve chci něco udělat s tou hroznou žízní! Spaluje mne!" Už jsem neměla čas odpovědět, náhle jsem ucítila tu nejkrásnější vůni na světě. Otočila jsem se za ní a do velkých dvěřích vcházela skupinka zmatených lidí asi tolik kolik bylo včera na tom voze. Chtěla jsem uvažovat dále, ale už jsem se nemohla ovládat, najednou se ve mne probudil lovec. Skupinka došla až doprostřed sálu a zastavila se, kolem nich se shlukli, všichni obyvatelé tohoto paláce, včetně mě, skočila jsem po nejbližšém krku a nakrmila se, moje podvědomí se vzpíralo, ale na mou žízeň nestačilo. Skočila jsem ještě asi po další třech lidech a vysála je do poslední kapky. Pak už tam nebyl nikdo komu by srdce tlouklo. Podívala jsem se na ostatní, Alec byl celý od krve, hádala jsem, že vypadám stejně, nejblíže mě byl Aro, pozoroval mě, pak mě opět odvedl do té cely, neviděla jsem kam táhli Aleca, ale neměla jsem čas uvažovat o tom, Aro zůstal u mě v cele.
"Vsadím se , že jsi zmatená a zvědavá, co s tebou vlastně děje. Tak já ti to povím, ale nepřerušuj mě, prosím. Teď jsi upír, tvý rodiče byli nutná oběť, máš totiž něco, co chci už moc dlouho, máš jednu schopnost, tvoje matka o ní věděla, měla jsi ji už jako člověk, dokázala jsi mučit. V jejích vzpomínkách jsem viděl, jak jsi mučila kotě, ale pravděpodobně sis nic dalšího neuvědomovala. Bude chvíli trvat než se rozvine, ale věřím, že bude velmi mocná. Já mám také schopnost, dokážu číst myšlenky, všechny, které ti kdy probleskli hlavou, je to ovšem omezené musím se nějak dotýkat s tou osobou. Kdybych se tě teď dotkl určitě bych slyšel tvou nenávist vůči mě, ale jak jsem řekl tvoji rodiče byla nutná oběť. Tvůj bratr je také výjimečný, má ale trošku jinou schopnost dokáže naprosto umrtvit tvé vědomí. No myslím, že toho na tebe bylo trošku moc a tak tě teď nechám o samotě, ať můžeš přemýšlet." Odešel, slyšela jsem že za sebou zavřel závoru na dveřích. Byla jsem v pasti ve vězení, sama. Nevěděla jsem co dělat, pak jsem něco uslyšela, něco jako volání. "Jane, Jane, řekni že mě slyšíš!" Byl to Alec očividně byl ve vedlejší cele.
"Slyším tě." Odpověděla jsem a čekala.
"Jak se odsud dostaneme?"
"Budeme muset utéct, jentak nás asi jít nenechají, ale když jsem byla v té hale, nedokázala jsem se ovládnout, něco mi říkalo, že to je špatné, ale neměla jsem sílu vzdorovat. Kdybychom utekli, představ si kolik lidí bychom zabili!"
"Já vím, ale teda co budeme dělat?"
"Ostatní nevypadali jako kdyby měli potíže, odolat té krvi, možná by se to časem zlepšilo."
"Jak to myslíš? Zůstat tady do té doby?"
"Ano, navíc nevím jak ty, ale já se chci pomstít za své rodiče! A na to potřebuju sílu a navíc kam bychom šli? Co bychom dělali? Nejlepší je asi tady zůstat. Samozřejmě jen dočasně."
Po pár týdnech jsme již mohli normálně vycházet z celi a procházet se po celém hradě, seznámila jsem se se všemi upíry na hradě nebo v paláci, pořád jsem nevěděla, jak tomu říkat. Po čase se moje schopnost začala rozvíjet, přesně jak řekl Aro. Nejdříve jsem mohla mučit jen toho, koho jsem se dotýkala. Pak jsem dokázala mučit jen pohledem a došlo to až k tomu, že jsem mučila myšlenkou, mohla jsem mučit kohokoliv, ikdyž byl třeba 1000kilometrů ode mne. Ale tím se má schopnost nezastavila, po čase jsem dokázala mučit více lidí najednou. Došlo to až k tomu, že jsem dokázala zabíjet pouhou myšlenkou, to o mě, ale nikdo kromě Aleca a Eleazara nevěděl. Eleazar to nikomu neřekl, ale krátce potom co se u mě moje schopnost objevila, se Eleazar rozhodl odejít z Volterry. Arovi, Caiovi a Marcusovi řekl, že chce zkusit svůj vlastní život. Než odešel zastavil se u mě a řekl: "Jeden z důvodů proč, odcházím jsi ty."
"Já? Proč?" Co jsem mu udělala? On na mě byl vždy hodný, měla jsem ho ráda.
"Protože tvé schopnosti se pomalu rozvíjejí a já je nedokážu tajit před Arem, ty ale ano. Věřím, že je využiješ k dobré věci."
"Moje schopnosti? Mám jen jednu."
"Je jich více, některé si ani sama neuvědomuješ, ale já ano. O jedné víš tvá schopnost mučit, vím že teďka dokážeš i zabíjet, ale Aro ne. A nikdy se to nedozví, použil by tě jakozbraň. S tím souvisí tvoje další schopnost, dokážeš vytvářet iluze v mysli a schopnostech ostatních. Proto Aro neslyší v tvých myšlenkách tvou nenávist a Marcus ji necítí. Tuto schopnost má i Alec. Díky tomu, že jste s Alecem dvojčata a proměnil Vás stejný upír, máte propojené mysli, všiml jsem si jí hned první den, co jsme vás viděl. Před pár dny jsem něco začal cítit, další schopnost, proto jsem se rozhodl odejít až potom, co zjistím jaká to je schopnost. O této schopnosti, jsem ale nikdy neslyšel. Umožňuje upírům měnit vzhled. Nejen tvé oči nebo barvu tvých vlasů, ale i celkově tvé tělo, můžeš ho přimět k růstu, dokonce ho můžeš přeměnit i tak, že bys mohla mít děti, to je naprosto unikátní schopnost, tedy Alec ji má samozřejmě také, jste až moc propojeni, aby jste měli odlišné schopnosti, tedy samozřejmě až na tu první."
Nebyla jsem schopna ničeho kromě zírání. Teď mi dávalo smysl, proč si Aro myslel, že jsem na jeho straně, vždy když se mě dotkl viděl to co vidět chtěl, že jsem mu naprosto oddaná.
"Ví to Alec?"
"Ne, tomu to budeš muset říct, nebo spíše postačí když mu pošlel tuto vzpomínku."
Byla jsem zmatená ještě víc.
"Vaše mysli jsou naprosto propojeny, tak že můžete sdílet společnou konverzaci, pocity, myšlneky i vzpomínky. Teď už budu muset jít, Aro někam šel, musím uniknout než se vrátí, kdybych se ho dotkl věděl by to. A nezapomeň! Počkej dokud si nebudeš maximálně jistá! Pak své schopnosti využij k věci po které toužíš!"
Odešel a zanechal mě s rozházenou myslí. Zavolala jsem na Aleca a pustila mu vzpomínku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.