Pomalu jsem vystoupila z auta, rozhlédla se, vše co jsem viděla bylo zelená, velký obrat po Phoenixu. No což, budu to zde muset hold vydržet. Charlie, můj táta, vzal moje zavazadla a vedl mě k domu. Už v předsíni na mě čekali moje nevlastní matka Carol a sestra Samantha, Carol mě objala a usmála se, doufala jsem že spolu budeme vycházet, Samantha ji poté vystřídala a nervózně se usmála, to bude ještě trošku trvat, nikdy jsme se spolu moc nebavili, vlastně viděli jsme se naposledy před třemi lety na Vánoce.
"Ukážu ti kde máš pokoj, Bells." řekl Charlie a vedl mne ke schodišti.
"Díky."
Můj pokoj byl asi stejně velký jako ve Phoenixu, akorát byl vymalován na fialovo, to mi nijak nevadilo moje maminka měla ráda fialovou, přesně, měla. Rychle jsem zahnala slzy a povzdechla si.
"Nechám tě tu osamotě, ať si můžeš v klidu vybalit.
"Díky." Kromě díky jsem chtěla ještě něco říct, ale od té autonehody jsem neřekla víc než jedno slovo anichž bych se nerozbrečela. Pořád se mi to vracelo...
"Jede něco zprava?" Zeptala se máma, ale nečekala na odpověď prostě vyjela a v tu chvílí nás smetlo modré AUDI, které mohlo jet aspoň 200km/h.
Probudila jsem se v nemocnici asi po dvouch dnech, napojená na nemocniční přístroje, v tu chvíli vešel postarší doktor...
"Vidím, že jste se probrala. Abych vás trošku uvedl do děje, máte zlomené dvě žebra a otřes mozku."
" A mamka … ??"
Nahodil ten lítostný pohled, který si doktoři schovávají pro opravdu vážné a tragické situace. "Je mi líto vaše matka nepřežila."
Moje oči zažili povodně jako nikdy, brečela jsem nepřetržitě asi pět dní, poté za mnou přijel můj otec Charlie.
"Ahoj Bells." Vešel, objal mne a usmál se. "Jak ti je?"
"Skvěle!" Trošku jsem zavrčela, věděla jsem že to nebylo fér, ale nemohla jsem si pomoct, bolest byla silnější než já.
"Myslel jsem, jestli tě třeba něco nebolí."
"Ne."
" Přinesl jsem ti nějaké Samino černé oblečení, dneska je pohřeb. Doktoři říkali, že už tě můžou pustit, takže hned po pohřbu poletíme do Forks."
"Jasně." Viděl že chci být sama tak odešel a mě povolili slzy, které jsem pracně schovávala.
Z pokoje jsem vylezla až večer. Neměla jsem hlad, takže jsem prostě zalezla do koupelny, bylo to už týden co jsem naposledy ležela ve vaně. Týden, před týdnem byla máma ještě tady, už zase! Moje slzy mě zradili a nezastavili dokud někdo nezaklepal na dveře.
"Bello jsi v pořádku?" Byla to Sam, zněla trošku váhavě.
"Hned budu." Nikdy jsem neměla sourozence, tohle bude zvláští, bude to chvíli trvat než si zvyknu.
"Díky."
Ráno, když jsem se probudila sluníčko bylo za mraky, nic překvapivého jak jsem si vzpomínala. Do školy jsem měla jít až za týden do té doby mám relaxovat, díkybohu jsem si přivezla tunu knížek a filmů.Vstala jsem a sešla dolů, trošku mě zabolela hlava a já se na schodech nebezpečně zakymácela, ale udržela jsem rovnováhu a chvíli počkala než se mi přestane svět točit před očima. Všichni už byli v polovině snídaně, když jsem vešla utnuli hovor.
"Jak jsi se vyspala?" Starala se Carol.
"Dobře."
"Až se nasnídáš obleč se vyrazíme do nemocnice." řekl mi Charlie.
"Dobře."
"Máš chodit na kontroly jednou týdně a myslím, že by jsi měla poznat zdejší nemocniční prostředí."
"Jo."
Když jsem se převlékla, mohli jsme vyrazit. Cesta proběhla v tichu, koukala jsem se oknem ven, typické maloměsto, typická maloměstská nemocnice.
"Dobrý den, přišel jsem sem dceru přihlásit na kotrolu."
"Jistě, pane Swane, službu má doktor Cullen, hned mu zavolám, bežte do jeho kanceláře."
"Děkuji."
Všichni Charlieho zdravili, byl tu pravděpodobně velmi váženým občanem, jakby taky ne byl šerifem zdejší policie.
Nastoupili jsme do výtahu a vyjeli do třetího patra. Vylezli jsme z něj a přešli celou chodbu až ke dveřím s nápisem Doc. Carlisle Cullen. Charlie zaklepal, ozvalo se: "Dále."
"Ahoj Carlisle. Neděs se nejsem tady pracovně! Jsem tu se svou dcerou Bellou. Sice byla včera na prohlídce ve Phoenixu, ale cítil bych se líp, kdybys ji prohlédl, jestli ji cesta nějak neublížila nebo tak."
"Dobře. Tak Bello, sedni si na lehátko. Bolí tě něco? Spíš dobře?"
"Nebolí, spánek mám dobrý." Víc jsem nedokázala, připadala jsem si trapně, ale nešlo to.
Zbytek prohlídky proběhl v tichu. Dostala jsem stejnou diagnozu a rady jako od doktorů ve Phoenixu; odpočívat a nerozrušovat se.
Doma jsem si lehla a zůstala v posteli celý týden. Buď jsem si četla nebo se dívala na filmy. Ráno osmého dne jsem měla jet k doktoru Cullenovi, ten konstatoval, že bych zítra už mohla jet do školy. A tak jsem druhý den vstala v půl sedmé a sešla dolů. Charlie na mě čekal pod schodištěm, na tváři zvláštní výraz. Vyvedl mě ven a ukázal mi stříbrné auto.
"Tak co říkáš? Líbí? Je to Mazda2. Jenom tvoje, ale budeš muset vozit Sam sebou do školy, ta dostane řidičák až za rok. Nevadí?" Mluvil celkem rychle, byl velice nadšený, otočil se na mě a čekal.
"Hmm. Nevadí. A díky za to auto je krásný!" Moje první souvislá věta. Dokonce jsem se i usmála, možná to vypadalo spíš jako úšklebek, ale i snaha se cení.
Charlie se rozzářil ještě víc. To už k auto došla Sam, na jednom ramenu nesla tašku a otevírala si dveře. "Měli by jsme vyrazit ať máš čas se nahlásit."
"Jo. Ještě jednou díky, tati." Táta stál hned vedle mě tak jsem ho jako důkaz mých díků objala, sice nejsem moc na projevování svých citů, ale bylo to snadší než dát dohromady nějakou větu. Odtáhla jsem a podívala jsem se mu do očí. Vypadal dojatě, tak jsem se rychle otočila a nastupovala do auta. Mávla jsem a nastartovala, auto hezky zavrnělo. Pomalu jsem vycouvala a snažila se zahnat vzpomínky.
Vystoupila jsem z auta, viděla jsem soucitné tváře máminých spolupracovníků Rona a Rachel. Táta mě chytil za ruku a šli jsme do kostela, sedli si do první řady a čekali. Několik lidí nám přišlo vyjádřit příjemnou soustrast. Pak začal obřad, jen jsem mrtvě sledovala faráře, nerozuměla jsem ničemu co řekl, po obřadu jsme nastoupili a vyjeli na letiště.
"Kudy se jede do školy?" Zeptala jsem se a rozhlížela jsem se.
"Na další odbočce doprava a pak rovně, nejde přehlídout."
Udělala jsem přesně co mi řekla, dojeli jsme na školní parkoviště a zaparkovali vedle nějakého opla, na celém parkovišti byli jen tři auta co za něco stála. Sice jsem nečetla Svět motorů, ale poznala jsem červený Jeep Wrangler a stříbrné Volvo C30, a to třetí auto bylo moje, musela jsem říct, že Charlie má dobrý vkus na auta nebo to spíš dobře odhadl.
"Támhle se nahlas. Mám na tebe počkat?"
"Díky a ne zvládnu to sama."
"Fajn, čau."
Vydala jsem se ke škole a vstoupila do dvěří s nápisem informace. Ve vnitř seděla za pultem postarší žena a přívětivě se usmála.
"Dobrý den. Vy musíte být Isabella Swanová že?"
"Ano."
"Dobře tady máte rozvrh, tohle mi odpoledne vrátíte s podpisy vašich učitelů, a tady máte mapku."
"Děkuji."
Během té chvilku se venku strhla pěkná sprška, nasadila jsem si kapucu a vyrazila do deště. Neviděla jsem na mapku, takže jsem šla s davem, až uvnitř školy jsem se podívala na cestu, první hodinu jsem měla angličtinu a to na druhé straně školy. Přidala jsem do kroku, abych na sebe neupozornila hned první den.
Na angličtině jsem si sedla s nějakou holkou jménem Jessica, celkem mi to vyhovovalo, mluvila jen ona. Po angličtině jsem měla dějepis, opět na druhé straně školy, tentokrát jsem seděla s nějakým klukem Mikem, ten když viděl že se mi moc nechce povídat, mluvil také sám. A tak to pokračovala až do oběda. Když jsem vstoupila do jídelny všichni se na mě dívali, někteří se zájmem, nekteří mě litovali. Koupila jsem si jídlo a od jednoho stolu na mě zamával Mike, abych si k nim přisedla, nechtěla jsem sedět sama tak jsem se pomalu vydala k jejich stolu. U stolu byli všichni co jsem zatím poznala; Mike, Jessica, Lauren, Angela, Ben, Eric, Tyler a dokonce i má sestřička, kromě nich tam bylo i pár lidí co jsem neznala. Sedla jsem si a načla vodu, dala jsem si tři doušky a rozhlídla se po jídelně. Ode všaď mě sledovali až na jeden stůl, tam sedělo 5 celkem znuděných, ale nádherných osob. Sam viděla kam sem se dívala tak začala povídat. "To jsou Cullenovi, adoptovní děti doktora Cullena. Toho už znáš." Jeden kluk od jejich stolu vzhlédl, podíval se přímo na mě, než jsem měla čas analyzovat jeho pohled, odvrátila jsem se od něj. Bylo mi trapně ani jsem vlastně nevěděla proč. Dál jsem to už neřešila a poslouchala hovor lidí u stolu. Bavili se o nějakém filmu. Dopila jsem vodu a vstala.
"Ty nebudeš jíst?" Zeptala se Angela, od pohledu mi přišla velice sympatická.
"Ne." Trošku jsem se usmála a odcházela. Podívala jsem se do rozvrhu, měla jsem biologii, v Phoenixu můj oblíbený předmět. Učebna byla ve třetím patře a tak jsem se pomalu loudala po schodech. Cestou mě všichni předháněli, musel na mě být vážně zajímaví pohled. Když zbývalo asi jen deset schodů, ztratila jsem balanc, zavřela jsem oči a čekala jsem prudký náraz do schodů, ale místo toho mě chytli studené ruce. Otevřela jsem oči a na mě se starostlivě díval syn doktora Cullena. "Jsi v pořádku?"
"Jo, jen .." Chtěla jsem říct, že se mi zamotala hlava, ale nedokázala jsem to. Odnesl mě až na vrchol schodů a tam mě opatrně postavil a trošku přidržoval.
"Ty jsi Isabella Swanová, že?"
"Spíše Bella. Hmm. Díky za pomoc."
Usmál se a řekl: "Nemáš zač. Bello."
Pomalu jsme se vydali k učebně a vkročili dovnitř. Rozhlédla jsem se po volných místech."Vypadá to, že jediné volné místo je u mě." řekl můj zachránce a vydal se k jedné lavici, následovala jsem ho, sedla si a složila si hlavu do dlaní.
"Jsi si jistá, že jsi v pořádku?" Neměla jsme sílu a tak jsem jen kývla. Pak vešel učitel a já se snažila mu rozumět, ale nešlo to, tak jsem ho jen pozorovala.
Ozvalo se zvonění a já ráda, že můj den mám za sebou, rychle vyrazila ze dveří. Na parkovišti jsem zahlédla Sam, jak se baví s ostatníma, jakmile mě viděla loučila se a vydala se stejně jako já k autu. Odemkla jsem a v tichosti jsme nastoupili a vyjeli. Sam protrhla ticho v polovině cesty.
"Tak jak se to líbilo v nové škole?"
"Super."
"Hele Bell, kdyby sis někdy chtěla promluvit, tak jsem tady!"
"Já vím." Zamumlala jsem, už jsme byli doma, rychle jsem vystoupila, ale slzy už nešli potlačit, sputili se a já jen utíkala do svého pokoje a tam jsem pár hodin brečela, dokud mi nedošli slzy.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





to je krásý díl.=D