close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Ztraceni v čase diel 19.

14. dubna 2009 v 14:36 | Dark Angel |  Ztraceni v čase
Bellin pohled :
Zbytek noci jsem se jen neklidně převalovala.
Tok mých myšlenek byl takřka nezastavitelný, objevovaly se stále další a další teorie o tom, kdo v mém pokoji byl a co tam vůbec pohledával. Střídaly se návaly vzteku, ale i vděku a naděje, že na mě přece jenom nezapomněl.
Několikrát jsem si vzpoměla na větu, kterou kdysi řekl Jacobovi. Bylo to ve stanu, když si mysleli, že spím.

"Já bych se s tím smířil, i když moje city k ní by se nikdy nezměnily. Ty si myslíš, že jsem oživlý kámen - tvrdý a chladný. To je pravda. Od začátku jsme určitým způsobem nastavení a jen málokdy se stává, že projdeme skutečnou změnou. Když k tomu dojde, jako se to stalo mně, když mi Bella vstoupila do života, je to trvalá změna. Není cesty zpátky…"
Upřímně jsem doufala, že to je pravda, že mě bude milovat navždy. Ale to řekl tenkrát, když všechno bylo ještě normální. Co když byly jeho city v roce 1933 jiné ? Co když ke mě necítil to samé ?
Litovala jsem toho, že jsem na něj na parkovišti křičela. Dřív bych si z celého srdce přála vrátit čas a říct všechno jinak - tak jako jsem si horoucně přála vrátit čas a nepoznat Jacoba, abych mu pořád nemusela ubližovat. Teď už vím, že bych to neudělala. Na vlastní kůži jsem si ověřila, že sebemenší rozhodnutí může převrátit život naruby.
Nejvíc se mé myšlenky točily kolem Isabelly. Snažila jsem se přijít na důvod, proč mě sleduje. Proč mě zachránila - a hlavně jestli jsou moje domněnky ohledně jí a Edwarda pravdivé.

Když se rozednilo, šla jsem se obléknout a upravit. Při ranní dávce kofeinu jsem si uvědomila, že je ještě brzy jet do školy, bylo šest hodin. V duchu jsem jásala, protože skrz okna na mě svítily sluneční paprsky a já věděla, že dneska se vyhnu zlatým očím, které mě pronásledovaly na každém kroku.
Charlie ještě pochrupoval, takže jsem po domě našlapovala tiše a modlila se, aby prkna na schodišti vrzala na stejných místech, jako v mojí době. Nedostatek spánku se na mě zatím vůbec nepoznamenal, moje mysl byla hyperaktivní. Poklidila jsem svůj pokoj a poté se znovu vydala do kuchyně. Uvařila jsem Charliemu snídani - vajíčka na slanině a dala se do mytí nádobí. Tekoucí voda ho nejspíš probudila, vydal se dolů a nevěřícně na mě zíral.
"Páni, co se to s tebou poslední dobou děje? Vždycky jsem tě musel násilím tahat z postele a ještě u tebe v pokoji tě napájet kafem, aby ses probrala," škádlil mě a já zrudla.
Opravdu jsem byla takový spáč ?
Jen jsem se uchechtla a sedla si naproti němu ke stolu. Sledovala jsem každý jeho pohyb a téměř vrněla spokojeností, když jsem zjistila, že on zůstal stejný.
"Co budeš dělat o víkendu?" zeptal se když odložil noviny a dojedl poslední sousto. Dneska je pátek, došlo mi. Stále jsem si nebyla jistá, který je den, za ta léta, co jsem žila s Cullenovými a Rose v horách, jsem čas vnímala úplně jinak.
"Nevím, asi budu doma," odpověděla jsem po chvíli. Charlieho obočí vystřelilo nahoru, vsadila bych se, že kdyby už nedojedl, nejspíš by se zakuckal. Co jsem řekla ?
"Vy jste se s Jakem pohádali?" vypravil ze sebe a stále ze mě nespouštěl oči. Nepříjemný pocit se vrátil zpátky do žaludku, byla jsem schopná jen přikývnout. "Co se stalo?" vyptával se dál. Znovu se projevil jeho policejní duch.
"Komplikace," zopakovala jsem Edwardovo oblíbené slovo, které řekl vždy, když se blížil nějaký vlkodlak. Charlie už mi neodpověděl, ale jeho pohled na mě stále visel.
"Už pojedu ke škole," oznámila jsem mu a zvedla se. "Dávej na sebe pozor, Bells," rozloučil se a já znovu jen přikývla. Vyšla jsem na příjezdovou cestu a střelila pohledem po nablýskané motorce. Poprvé se mi zastesklo po mém náklaďáčku. U školy jsem byla úplně první. Nechala jsem motorku na parkovišti, protože jsem věděla, že ve Forks ji nikdo neukradne, a vydala se za roh ke stolkům s lavičkami. Bylo mi příjemně. Sluneční paprsky mě hladily po tváři, zaklonila jsem hlavu a užívala si to, protože jsem tušila, že se to asi nebude jen tak opakovat.
Seděla jsem tam asi pět minut, když jsem zase dostala ten divný pocit, který mě posledních pár dní pronásledoval. Jako by mě někdo sledoval. Napřímila jsem se a rozhlížela se kolem dokola. Ke škole ještě nikdo nepřijel, byla jsem sama. Otočila jsem se na druhou stranu a střelila pohledem k lesu, který začínal kousek od školního pozemku. Nikdy jsem nevěřila, že mě zároveň může polít horko a přeběhnout mráz po zádech, ale stalo se to.
Někdo mě pozoroval z lesa. Někdo, kdo nemohl vyjít na sluneční paprsky, aniž by tím riskoval prozrazení.
Ale kdo ? Edward ? Isabella ? Alice ? A proč ?
Zatoužila jsem po Edwardovo kamenném objetí a po nákupech s Alicí, při kterých mě vždy málem umořila. Zastesklo se mi po Rose a jejích výbuchách vzteku a beznaděje. Po hodinových rozhovorech, které jsme spolu vedli.
Musela jsem párkrát zamrkat, abych zaplašila slzy.
A potom jsem se rozhodla. Postavila jsem se na nohy a co nejrychlejším krokem jsem přešla k začátku lesa. Odvaha mě opustila už po prvních krocích, ale snažila jsem se tak alespoň tvářit. Prozrazovaly mě jen údery mého srdce a můj přechod z rychlé chůze na velmi pomalou, když mi ztěžkly nohy.
Zastavila jsem se přesně na rozhraní slunce a stínu a párkrát se zhluboka nadechla. Potom jsem vešla do tmavého lesa a rohlížela se kolem. Nic jsem neviděla, ale to nebyla žádná novinka. Moje slabé lidské oči toho nemohly zachytit tolik, kolik jsem potřebovala. Nechtěla jsem si to připouštět, ale bála jsem se. Proto jsem sesbírala poslední špetku své odvahy a promluvila.
"Vím, že tu jsi. Vylez." Byla jsem ráda, že nemusím křičet. K tomu jsem asi dostatek síly neměla. Údery srdce se ještě o něco zrychlily. Na tváři se mi mihnul úsměv, když jsem si uvědomila, že ten dotyčný místo klasického buch buch..buch buch musí slyšet jenom b-b-b-b-b.
Asi opravdu nejsem normální. Ostatní už by měli infarkt.
A pak za mnou zapraskala větvička. Trhla jsem sebou, ale ještě pár vteřin jsem se nedokázala otočit. Potom jsem se konečně odhodlala a setkala se se zlatýma očima Isabelly Cullenové.
Pozvdechla jsem si.
Na její tváři se objevil přátelský úsměv, odhalila tím řadu zářivě bílých zubů, které by mi nejspíš měly nahánět strach, ale mě to spíš přišlo jako z reklamy na zubní pastu.
Byla tak nádherná. Krásnější než Rose.
"Ahoj, Bello," pozravila a já zalapala po dechu. Její hlas byl téměř omamný. "Ahoj, Issy," odvětila jsem a udělala pár kroků blíž. Strach zmizel, vystřídala ho zvědavost.
"Nechceš se projít?" navrhla a já jen přikývla. Vydaly jsme se hlouběji do lesa, aby nás nikdo nemohl vidět. Šly jsme mlčky a já byla opravdu vděčná, že mi chůze nečiní žádný problém, už tak jsem byla dost pomalá.
Issy zastavila na rozlehlé mýtině a posadila se do trávy. Bylo mi skoro až líto jejích bílých kalhot, které určite stály celé jmění. Všimla si mého pohledu a zasmála se zvonivým smíchem.
"Znáš Alici, je to oblečení na jedno použítí," uklidnila mě a já se musela zasmát s ní, bylo to nakažlivé. Sedla jsem si naproti ní a zadívala se do jejího obličeje. Byla mi tak povědomá, jako bych ji znala celý život. A znovu jsem si vedle ní připadala jako zvoník Quasimodo.
"Předpokládám, že máš nějaké otázky," začala a v očekávání naklonila hlavu na stranu.
"Jo, to předpokládáš dobře. Vrátila jsem se sem a všechno je jinak. Ale já nic nezměnila..." začala jsem a nevěděla, jak pokračovat dál. Nezařídila jsi nějakým záhadným způsobem, že se moji rodiče nerozvedli už před léty ? Ha ha. Akorát by se mi vysmála.
"Jsi bystrá," poznamenala a já po ní střelila zmateným pohledem. "Můžu za to já. Mělo to být jinak, nevěděla jsem, jak se to vyvine," pokračovala a v jejím hlase se objevila provinilost. Než jsem stačila vydat hlásku, pokračovala : "Taky mám schopnost, víš. Dokážu měnit lidská rozhodnutí. Chtěla jsem, abys byla šťastná, proto jsem trochu domluvila Renée, aby zůstala," její hlas přešel v šepot. V životě jsem neviděla upíra, aby se tvářil takhle provinile a uhýbal pohledem. I přes ochromení mé mysli, jsem se musela začít smát. Chvíli na mě jen vyjeveně koukala, ale pak se usmála, očividně se jí ulevilo.
"A ta nehoda.." nadhodila jsem a ona se jen smutně usmála. "Zrovna jsme tě přijeli zkontrolovat, Alice o tobě měla nějakou nejasnou vizi. Je mi líto, že jsem nezachránila i Lily," vysvětlovala a já měla v hlavě čím dál tím větší zmatek.
"Já..To je v pořádku, nepamatuju se na ni.. Ale.. proč, jak?" Nic jiného jsem ze sebe nebyla schopná dostat. Potichu se uchechtla a začala si pohrávat s pramínkem blonďatých vlasů.
"Takže to vezmeme od začátku. Čekali jsme, jestli se znovu narodíš. Edward si myslel, že tě zabil. Když ti bylo půl roku, přijeli jsme se na tebe podívat. Bylo mi líto, že se tvoji rodiče hádali, tak jsem mamince trochu změnila názor. Myslela jsem, že ti potom bude líp-" "Edward si myslel, že mě zabil?" přerušila jsem ji zděšeně a snažila se vstřebat ty novinky.
"Ano. Nikdo mi o tom nechtěl nic moc říct. Jen to, že tě chtěl zachránit, ale ztratila si moc krve. Znáš Edwarda, všechno vzal na sebe," vysvětlila a protočila oči. Já se zmohla jen na zkoprnělé přikývnutí.
"Tak, kde jsme to skončili. Aha, už vím - rodiče. Edward byl trochu šťastnější, když se ujistil, že znovu žiješ. Znovu jsme odjeli a vrátili jsme se, když ti bylo sedm. Jenom se na tebe podívat. Jel se mnou Edie a Alice. Asi si to nepamatuješ, ale všimla sis mě," na chvíli se odmlčela a čekala až něco řeknu. "To si pamatuju," ujistila jsem ji a nepřítomně si začala pohrávat s prstýnky.
"Potom jsme znovu odjeli. Po pár letech jsme jeli do Evropy a tím se můj vliv na Renée trochu zmenšil. Začali se znovu hádat a rozešli se. Opravdu mě to moc mrzí, Bello." Pokoušela jsem se normálně uvažovat, ale moje mysl byla naprosto ochromená. Znovu jsem jen kývla.
"Chtěli jsme se vrátit dřív, Edward nikdy nepřestal doufat, že si jednou vzpomeneš. Potom měla Alice tu vizi. Byla zvláštní, dost nejasná. Věděli jsme jen, že potom tvoje budoucnost zmizela. Ke škole jsem přijela akorát včas. Nepřemýšlela jsem, jen jsem tě odhodila stranou. Byla jsi v šoku, takže ti nikdo neuvěřil, že jsem to byla já. Všichni si mysleli, že jsi stačila uskočit. Chtěli jsme se tu usadit, ale potom.. Potom Edie zjistil, že chodíš s Jacobem. To udupalo jeho naději a znovu jsme odjeli. Vždycky jsme se snažili držet se toho, co jsi vyprávěla Carlisleovi. Jezdili jsme na místa, o kterých si jim vyprávěla. Proto jsme tady. Víme, že jsme tu měli být i předtím. Když jsem vešla do třídy, hned jsem poznala, že je něco jinak, proto tě teď tak sledujeme," dokončila své vypravování a chvíli bylo ticho. Přehrávala jsem si to v duchu pořád dokola. Každá maličkost přesně zapadla na svoje místo. Při každé zmíňce o Edwardovi se mi sevřel žaludek. Štvalo mě, jak důvěrně o něm mluví. Edie.
Ale nemohla jsem ji nenávidět.
Navíc, jak se asi musel Edward cítit, když mě viděl s Jakem ? Jak bych mu mohla něco vyčítat ? Vždyť si myslel, že už si nikdy nevzpomenu.
"Víš, mám ještě jednu otázku," prolomila jsem ticho a upřela na ni svůj pohled. "Jakou?" zeptala se nejistě.
"Proč. Proč tohle všechno. Proč mě chráníš zrovna ty?" zeptala jsem se na to, co mě zajímalo v tuhle chvíli nejvíc. Usmála se a zadívala se někam do dálky. Skoro jsem se začínala bát, že mi neodpoví, když se podívala zpátky na mě.
"Hlídám tě, protože ti vděčím za život," odpověděla a já se zamračila.
"O čem to-" nenechala mě to dopovědět, utišila mě mávnutím ruky. Postavila se na nohy a zalovila v zadní kapse kalhot. Vytáhla pomačkaný papír a znovu se posadila naproti mě. Podala mi papír a já si ho vzala do roztřesené ruky. Byla to fotografie.
Do očí se mi nahrnuly slzy.
Uprostřed jsem poznala Isabellu, mohlo jí být nanejvýš osm let. Po jejím boku seděli její rodiče. Z obrázku přímo čišelo rodinné štěstí. Štěstí, které zaplnilo každý kousek mého těla. Jedna slza mi ukápla na fotografii a já se omluvně usmála na místo, kde jsem tušila, že sedí - přes slzy jsem totiž nic neviděla.
Znovu jsem se zadívala na rodinu andělů.
Na Rose a Emmetta.
"Dokázala jsem to," zašeptala jsem šťastně a setřela slzy. Podala jsem jí obrázek zpátky a všimla si, že také pomrkává.
Plakala by kdyby mohla ?A potom mi došla ještě další věc.
"Jmenuješ se Isabella.." začala jsem, ale hlas se mi zlomil a nedokázala jsem větu dokončit.
"Po tobě," dokončila ji za mě a já se znovu rozplakala. "To je.. to je.. krásné," hledala jsem slovo, které by mohlo vystihnout moje pocity. Žádné nebylo tak silné, jak bych potřebovala.
"A co se ti stalo, že tě přeměnili?" zeptala jsem se tiše, když jsem zklidila svůj záchvat štěstí, který byl jako vystřižený z nějaké telenovely. "Byla jsem vážně nemocná, maminka poprosila Carlislea, aby mě přeměnil, než zemřu. Bylo mi patnáct," pověděla stručně a já jen přikývla. Nechtěla jsem ji nutit o tom mluvit.
"A co Rose a Emmett?" Znovu se nepřítomně usmála. "Táta umřel před dvanácti a maminka před deseti lety," odpověděla a já na vteřinu pocítila vlnu smutku.
"Nemusí ti to být líto. Žili krásný a dlouhý život, takový, jaký chtěli," uklidnila mě a já jí musela dát za pravdu.
"Můžu se teď na něco zeptat já tebe?" otázala se a ani nečekala na odpověď. "Proč jsi před námi teď utíkala?"
Musela jsem sklopit oči. Cítila jsem krev, jak se mi nahrnula do tváří. "Žárlila jsem," přiznala jsem se po chvíli a čekala, co odpoví.
"Žárlila?" zopakovala po mě nechápavě.
"Na tebe a na Edwarda, přece!" vyštěkla jsem vztekle a znovu měla chuť do něčeho praštit - nejlépe do ní. Ale stačilo, že jsem si už zlomila ruku o vlkodlaka, nač pokoušet osud. Pár vteřin bylo ticho, doufala jsem, že ona nepraští mě.
A pak.. Pak vyštěkla smíchy.
Bylo to tak hlasité a nečekané, že jsem málem upadla na záda. Z koruny stromu kousek od nás vyletěl vyděšený pták. Issy se pořád otřásala smíchy a já byla čím dál tím víc vzteklá.
"Bello, ty jsi blázen, vždyť já s ním nic nemám," dostala ze sebe mezi záchvaty hlasitého smíchu.
A já se začala divit, že z korun stromů nevyletělo další hejno ptáků, když jsem si živě představila, jak hlasité by asi bylo, kdyby mi spadl ze srdce opravdový kámen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LauraBella LauraBella | 14. dubna 2009 v 14:50 | Reagovat

jeeeej len mi je lúto ze Emmett a Rose museli zomriet ... mohla by sa vrátit zasa spat  v case aby to bolo tak ako predtým ... tesne pred svadbou s Edwardom
... skoda ... ale inac mile

2 miss "D" -> writes miss "D" -> writes | E-mail | Web | 14. dubna 2009 v 15:20 | Reagovat

och bozinku... pri zmienke o rose a emmettovi som sa rozplakala ako mala :-D take krasne... no ja z toho nemozem...

3 Aryana Aryana | Web | 14. dubna 2009 v 16:57 | Reagovat

je to nadherne

4 Markétka Markétka | 14. dubna 2009 v 18:11 | Reagovat

když jsem četla o Emmetovi a Rose, normálně sem se rozbrečel... je to úžasná povídka... úplně jsem se na ní stala závislou!!!

5 Markétka Markétka | 16. dubna 2009 v 21:06 | Reagovat

čtu to podruhý, a zase u toho brečím...:-)

6 Ash Ash | Web | 22. dubna 2009 v 7:50 | Reagovat

Naproto úžasný! Ale Rose... A Em... Jak si to proboha mohla udělat? Ale jinak super - těším se na další díl, u kterého doufám nebudu brečet - a když už tak štěstím...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.