Bellin pohled :
Celou cestu jsem měla pevně semknutá víčka a snažila se zaplašit nevolnost, rychle se šířící celým mým tělem.
Jacob zastavil až na pláži v La Push a nemělo cenu na něj něco křičet, protože prudký vítr mi kradl slova od pusy. Slezla jsem první a postavila se na svá roztřesená kolena. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a potom vyhledala Jakův pohled.
"Proč jsme jeli sem?" otázala jsem se ho a pozdvihla přitom obočí.
"Neměl bych se jak dostat domů," zakřenil se a strčil ruce hluboko do kapes u kalhot. Udělala jsem pár malých kroků a zjistila, že ještě stále nemůžu chodit. Měla jsem pocit, jako bych měla každou chvíli zvracet nebo omdlít.
"Bells, jsi v pohodě? O čem jste se hádali?" vyzvídal a mě se žaludek sevřel ještě víc, když jsem si vybavila jeho překvapený výraz. Jak se asi tvářila Alice ? Issy se určitě tvářila vítězoslavně.
"Řekla jsem jim, aby mě nechali na pokoji," odpověděla jsem tiše a hlas se mi přitom zadrhl. Srdce mi bušilo nepříjemně rychle. Jake párkrát překvapeně zamrkal a dál pokračoval ve výslechu.
"Proč? Já myslel, že ho miluješ." Poslední dvě slova procedil přes zuby tak nenávistným tónem, až mi z toho přeběhl mráz po zádech.
Skvělé. Zase to budu pořád poslouchat. Bello, nebav se s tou pijavicí. Ty jsi člověk, nepatříš k nim.. Blá blá blá.
"Neřekls mi všechno," vyčetla jsem mu a chvíli si užívala jeho zmatenost. "Neřekl jsi mi, že mě při té nehodě někdo zachránil," vysvětlila jsem a on zase začal přecházet sem a tam.
"Myslel jsem si, že se ti to jenom zdálo. Byla jsi v šoku," odpověděl po chvíli a já protočila oči.
"Počkej!" vykřikl najednou, jako by si něco uvědomil a já nadskočila úlekem. Na jeho tváři se na pár vteřin objevil omluvný úsměv a potom se mu vrátil zpátky jeho výraz připomínající vědce, který právě učinil světový objev. "Isabella Cullenová," pronesl temným hlasem a čekal na mou reakci. Její jméno mi málem znovu způsobilo srdeční kolabs.
Otočila jsem oči v sloup a sedla si do písku.
"Neříkají ti doma blesku?" poznamenala jsem a skřížila nohy pod sebou. Jacob se zachechtal a pak hlasitě dosedl na zem vedle mě. Stále jsem se na něj ještě nedokázala podívat.
"Stejně nechápu, proč jsi mu to řekla," nevzdával to a já povzdechla. "Já taky ne. Přišlo to z ničeho nic," odpověděla jsem a dál upírala pohled na rozbouřené moře před sebou.
"Asi žárlím," dodala jsem po chvíli a musela se sama sobě zasmát.
"Myslíš, že spolu chodí?" zeptal se a mě z toho nepříjemně bodlo u srdce. "Já nevím, Jacobe. Vypadá to tak." Jacob si lehl na záda do písku a koukal do nebe. Neubránila jsem se úsměvu, vypadal jako by byl na Bahamách, přitom ležel na rozbahněné pláži a nad ním se shromáždilo několik mraků, ze kterých se na nás pravděpodobně za pár minut snese dost velké množství studených dešťových kapek.
"Tak v tom případě je to nějak podezřelý," nadhodil a já trpělivě vyčkávala, co řekne. "Proč tě Isabella neustále zachraňuje, když ví, že s tebou Edward chodil?"
"Správná otázka," odvětila jsem a lehla si vedle něj. Mokrý písek se mi lepil do vlasů a na oblečení, ale bylo mi to jedno.
"To právě musíme zjistit," promluvila jsem znovu odhodlaným hlasem a najednou jsem se cítila líp.
"Myslíš, že kdybys znovu umřela, objevila by ses zas někde jinde?" vytrhl mě z přemýšlení o tom, jak se dostat blízko ke Cullenům, aniž bych vzbudila jejich pozornost. "Nevím, chceš to zkusit?" ušklíbla jsem se a otočila na něj hlavu. Ve stejnou chvíli jsme se začali smát, ačkoliv nebylo čemu.
"Počkej," vzpomněla jsem si najednou a musela se ovládat, abych se přitom neplácla do čela, jako to dělají v nějakém seriálu.
"Neříkal jsi náhodou, že se včera Sam přeměnil?" Moje náhlá zvědavost mě donutila se posadit. Hypnotizovala jsem ho pohledem a čekala, až mi to nějak vysvětlí. "Bells, víš, že o tom nemůžu moc mluvit," začal tiše, ale já ho přerušila. "Jacobe, pokud vím, byla jsem to já, kdo vám o tom řekl," namítla jsem a věděla, že mám vyhráno.
Líně se posadil a zhluboka se nadechl.
"Stalo se to předevčírem v noci. Ležel doma s horečkou a nikoho k němu nechtěli pustit. Hlídali ho starší, aby měli jistotu, že nikdo další neuvidí něco, co nemá. Nevím, jak to bylo přesně, prý se jenom rozčiloval, že nemá dost cukru v čaji a bylo to. Vyskočil ven oknem a utekl do lesa. Vrátil se asi za pět hodin, bez oblečení," vyprávěl tichým hlasem, stejným, jako tenkrát, když mi vyprávěl strašidelnou historku o Cullenových a neměl tušení, jak moc blízko pravdě vlastně byl. Během doby, co mluvil, se mu na tváři vystřídalo několik výrazů, většinou to bylo zděšení smíchané s ohromením.
"Takže to znamená, že se brzy otiskne do Emily. Musíme mu zabránit, aby se před ní přeměnil. Nevím, jestli se to stane i v téhle.. ehm, realitě, ale jistota je jistota," začala jsem znovu přiškrceným hlasem a v mysli si znovu vybavila Emilin zjizvený obličej.
Věděla jsem, že je se mnou něco špatně, normálně bych vyšilovala, srdce by mi vyskakovalo z hrudi a panicky by se mi svíral žaludek. Ale teď jsem necítila nic, byla jsem podivně klidná a nemohla jsem v sobě vzburcovat jediný pocit, který bych měla mít. Vsadila bych se, že kdyby teď těsně vedle mě z nebe spadl klavír, jako v animovaných pohádkách, nejspíš bych nehla ani brvou.
"Bello, posloucháš mě vůbec?" zatřásl se mnou Jake a já musela potřást hlavou, abych dokázala pozorně vnímat.
"Promiň, co jsi říkal?" začervenala jsem se a sklopila oči k zemi.
"Říkal jsem, že už se to asi stalo," zamumlal a mě konečně srdce vynechalo pár úderů.
"Cože?!" vykřikla jsem a vyskočila na nohy. Sam napadl Emily ?
"Uklidni se, myslím to, že se otiskl." Chytil mě za ruku a chtěl mě přitáhnout zpátky k sobě.
Pocítila jsem v sobě nával adrenalinu a spoustu dalších zmatených pocitů. Jako by celou dobu byly zavřené v nějaké nádobě a teď odskočilo víčko. Vytrhla jsem ruku z Jacobovy dlaně a přejížděla si po prstech. Pečlivě jsem zkoumala jeho obličej. Na čele se mu třpytily kapky potu a jeho oči byly podivně skleněné.
"Jacobe Blacku!" zahřměla jsem a trochu se přikrčila, když se ke mě vrátila ozvěna mého rozezleného hlasu. Jake provinile sklopil hlavu a já se nadechovala, abych mu začala znovu nadávat. Než jsem to však stihal udělat, přerušil mě.
"Nesmíš to nikomu říct," prosil mě a já pocítila další vlnu vzteku.
"Zbláznil ses? Co když se přeměníš někde mezi lidmi? Okamžitě jedeme do La Push," vykřikovala jsem nekompromisním tónem hlasu a natáhla k němu ruku, abych mu pomohla na nohy. Když se naše dlaně setkaly, málem jsem ucukla. Byl opravdu horký.
Nasedli jsme na motorku a ještě předtím, než ticho přerušilo hřmění motoru, jsem zaslechla, jak potichu mumlá nějaké nadávky. Na mé tváři to znovu vyvolalo mírný úsměv a potom jsme se rozjeli.
V rezervaci jsme byli za pár minut. Když jsme sesedli, přivítal nás Billy, sedící na verandě.
"Ahoj, co se děje, že jste tu tak brzy?" usmál se a přijel blíž k nám. Střelila jsem pohledem po Jakovi. Vypadal, že se nemá k tomu, aby něco řekl, tak jsem začala já.
"Jake má horečku," vyhrkla jsem dřív, než mě stihl zastavit. Billy chvíli zůstal jen zírat, ale potom zajel rychle zpátky do domu.
"Bello," zaslechla jsem Jacobovo zlostné zasyčení, ale dívala jsem se všude po okolí, jen ne na něj. Nervózně jsem si pohrávala s prstýnky a přešlapovala z nohy na nohu.
Během pár minut k domu přiběhl Sam.
"Ahoj, Bello. Odvedu si na chvíli Jaka, potřebuji s ním něco probrat," začal a nekompromisně chytil Jacoba za ruku.
"Vím, o co jde. Můžete mluvit přede mnou," namítla jsem, ale on jen zavrtěl hlavou a odvedl si Jaka s sebou.
Znovu jsem si jen povzdechla a vydala se směrem k lesu. Musela jsem se nějak zaměstnat, nechtěla jsem dovolit, aby mě zase pohltily moje vlastní myšlenky. Když jsem procházela kolem domu, kde bydlí Leah, znovu se mi udělalo trochu špatně. Moc dobře jsem věděla, jaké to je, když vás opustí někdo, koho z celého srdce milujete. Přesto jsem se neodvážila jít za ní.
Zašla jsem do lesa a vydala se cestou hlouběji. Obklopovaly mě jen stromy a já se tiše uchechtla, když jsem opatrně překročila kořen stromu, aniž bych škobrtla. V lese jsem vždy byla klidná, všechny myšlenky odpluly.
Moc dobře jsem si uvědomovala, že jsem naposledy byla v lese v roce 1935. Podvědomě jsem zavrtěla hlavou, když mi došlo, jak absurdně to vlastně zní.
Mluvím jako válečný veterán. To jsem to dopracovala.
Lesní ticho přerušilo až zazvonění mého mobilu. Zamračila jsem se a vytáhla ho z kapsy.
"Prosím?" přijala jsem hovor, aniž bych se podívala na displej.
"Bello, kde ksakru vězíš?!" vykřikoval Jake a ani se nenamáhal s pozdravem. Rozhlédla jsem se kolem sebe a tiše zaklela.
"Ehm.. Někde v lese?" odpověděla jsem nejistě a hledala nějakou cestu, která by mi byla povědomá. Bezúspěšně. Jacob něco naštvaně zavrčel a ukončil hovor.
Co se může dít ? A co se vůbec stará, má horečku, měl by ležet.
Vydala jsem se po cestě, která byla nejširší a snažila se dávat pozor na cestu.
Ušla jsem několik set metrů a v dálce zaslechla rozzlobené hlasy. Přidala jsem do kroku a došla až na začátek rozlehlé mýtiny. Už se sešeřilo, takže mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, kdo přede mnou stojí.
"Co se děje?" hlesl roztřesený ženský hlas a já udělala dva kroky vpřed. Moc dobře jsem věděla, co se děje. Znovu jsem měla silné Deja Vu.
Tentokrát to ale nebyl grizzly, který se pokoušel zabít Emmetta, nýbrž rozčilený Sam, stojící ani ne metr před nic netušící Emily.
Ozval se zvuk trhající se látky a dva výkřiky.
Jeden patřil Emily, která vyjekla hrůzou a jeden mě, když jsem se rozeběhla dopředu a křičela, abych upoutala jeho pozornost.
Než jsem si stačila uvědomit, co se děje, ozvalo se zavrčení a něco moje tělo odhodilo stranou.
Tvrdě jsem dopadla na zem a zůstala ležet. Ozvalo se táhlé zavytí a vzdalující se dusot.
A pak bylo ticho.
"Bello?" ozvala se kousek ode mě Emily a já se posadila. Celá pravá polovina těla mě bolela a ruka mě pálila, nejspíš byla odřená.
"Hlavně buď v klidu, Sam ti to vysvětlí" utišila jsem ji, protože jsem slyšela hysterii v jejím hlase.
Srdce mi bušilo infarktovým tempem a málem mi při každém úderu prorazilo žebra. Opatrně jsem si prohmatala zbytek těla, vypadalo to, že zlomeného nic nemám.
Kdo to byl ? Edward ? Nebo snad Isabella ?
Odpovědi jsem se dočkala dřív, než jsem se stihla znovu nadechnout.
"Isabello Swanová! Chceš se snad zapsat do klubů sebevrahů?!" zahřměl kousek ode mě Jacob a já málem vyletěla z kůže.
"Co? Jak? Proč?" ptala jsem se zmateně a snažila se začít nějak racionálně přemýšlet.
"Šel jsem tě hledat, co jinýho," obrátil oči v sloup a pak si mě dál měřil zlostným pohledem.
"Ty ses už pře-přeměnil?" vykoktala jsem a pokoušela se přimět své ochromené tělo, k nějakému pohybu. "Ne, odhodil jsem vlkodlaka holýma rukama," odvětil sarkasticky a pomohl mi na nohy.
"Jsi v pořádku?" zeptal se a kontroloval každý milimetr mého těla.
"Asi ano," ujistila jsem ho a pak si všimla, že je úplně nahý. Odvrátila jsem od něj zrak a cítila, jak rudnu až po kořínky vlasů.
"Vždyť už jsi mě viděla-" začal, ale pak se odmlčel a mě se udělalo ještě víc špatně.
"Můžete mi někdo vysvětlit, co se to tady děje?" špitla Emily a my po ní oba střelili zlostným pohledem. "Sam ti to vysvětlí," zopakoval Jake to samé, co jsem jí řekla i já.
"Kdy ses poprvé přeměnil?" zeptala jsem se a dívala se stranou. "Teď," odvětil, jako by se nechumelilo. Zalapala jsem po dechu, ale radši jsem se už nevyptávala dál.
"Můžeš si prosím sehnat nějaké oblečení? Emily nás odsud odvede," řekla jsem do ticha a on jen nesouhlasně zamlaskal. Odstoupil ode mě pár kroků a přeměnil se zpátky ve vlka. Emily vytřeštila oči, nebo jsem si to alespoň v té tmě myslela.
"Skvělé, Jaku, opravdu si umíš vybrat chvíli na předvádění se," povzdechla jsem skeptickým hlasem a chytla Emily pevně za ruku. Jake se vydal lesní cestou směrem k rezervaci a já za sebou táhla škobrtající Emily. Už jsem chápala, jak se cítil Edward, když jsem vedle něj šla.
Cesta do rezervace trvalo dlouho, netušila jsem, že jsem zašla tak daleko. Na kraji lesa se Jacob přeměnil zpátky a já musela zase odvrátit pohled od jeho nahého pozadí.
Přivítal nás rozčilený Sam, který stisknul Emily v objetí a něco jí šeptal. Musela jsem násilím rozevřít její dlaň a vyprostit tak svou ruku. Musela být v obrovském šoku. Popošla jsem od nich dál a sedla si na kmen, který tu fungoval jako provizorní lavička.
Pořád ještě jsem cítila adrenalin, tepalo mi z toho ve spáncích.
Po chvíli se ke mě přidal Jacob a Emily se Samem. Sam se ujal vysvětlování a já přestala poslouchat, protože jsem tuhle "pověru" znala už zpaměti.
Začala jsem poslouchat, až když jsem zaslechla své jméno.
"Bello, jak si věděla, co se stane?" zeptala se Emily stále ještě roztřeseným hlasem a já si vyměnila pohled s Jacobem.
"Protože už jsem to jednou zažila. V mojí době jsem vás poznala, až když si měla zjizvený obličej," vysvětlila jsem stručně a neubránila se zívnutí.
Jejich zmatené výrazy jsem ignorovala, potřebovala jsem na chvíli být sama.
"Pojedu domů, Jake vám to vysvětlí," rozloučila jsem se a postavila se na nohy. Jacob vstal také a šel mě doprovodit k motorce.
"Díky, Jaku, nevím, co mě to napadlo. Ahoj," rozloučila jsem se rychle a nastartovala dřív, než stačil něco říct.
Když jsem se vrátila domů, Charlie už spal. Znovu jsem se svalila do postele, aniž bych se namáhala převlékáním.
Jak je možné, že se to událo tak rychle ? Vždyť mezi přeměnou Sama a Jacoba měla uběhnout mnohem delší doba.
Neklidně jsem se převalila na druhý bok. Měla jsem pocit, jako bych se každou chvíli měla zadusit.
Zhluboka jsem se nadechla a objala jsem se rukou kolem hrudníku. Pocit, jako bych se každou chvíli měla rozpadnout na milion kousků se vrátil zpátky.
Uvědomila jsem si, jak moc mi schází Rosalie, má nejlepší přítelkyně.
Vždyť mojí nejlepší přítelkyní byla Alice, Rose mě nenáviděla.
Věděla jsem, že můj opravdový život se mi čím dál tím víc vzdaluje a téměř jsem mohla cítit, jak mi proklouzává mezi prsty. Vybavovala jsem si chvíle neskonalého štěstí po boku Edwarda a první zklamání v roce 1933, když jsem zjistila, že mě vůbec nezná.
Ale dokázali jsme to, dokázali jsme být znovu spolu. Měla jsem nechat Emmetta zemřít, abych zůstala s Edwardem ? Navěky mladá, v cizí době ? Vždyť už jen to, že jsem nestárla, byl důkaz, že jsem tam neměla co pohledávat. Nebylo by přece jen lepší, kdybych zemřela hned poprvé ? Ale co jsem změnila, že je tady všechno jiné ? Vždyť jsem nepotkala žádného svého předka. Nebo snad ano ?
A pak mě napadla myšlenka, která mě donutila posadit se na posteli.
Já jsem nic nezměnila, ale co když oni ano ? Mohla za tohle všechno Isabella Cullenová ? A proč mě vůbec zachránila na tom parkovišti ? Byl tam s ní i Edward ? Viděl mě, jak jsem šťastná s Jacobem a to ho donutilo na mě zapomenout nebo na mě zapoměl už dřív ? A jak vůbec dopadla Rose a Emmett ? Co když moje snaha byla zbytečná ? Třeba se nakonec opravdu stali upíry a teď si užívají své minimálně dvacáté líbánky.
Rozbolela mě hlava z té spousty otázek bez odpovědí, znovu jsem si lehla.
Nohama jsem si postupně sundala obě boty a pak upadla do neklidného spánku.
Ve snech mě pronásledoval Edwardův obličej, znovu se mi zdálo o cisterně, která do mě narazila na pumpě.
S trhnutím jsem se probudila a posadila se na posteli. Bloudila jsem pohledem po pokoji a zastavila se až u otevřeného okna. Záclona byla rozvlněná, jako by venku byla vichřice, přitom větve stromu, na který jsem z postele viděla, se ani nepohly.
A já si byla stoprocentně jistá, že v mém pokoji někdo byl.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





Bezva! Ale stále tam není ani náznak toho, že by měli bejt zase spolu... xD - Těším se na pokračování!