close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

posledná časť Karty osudu

1. dubna 2009 v 15:30 | ewikk |  Karty osudu
Seděla jsem v letadle a všude kolem mě byla mlha. Letuška kolem procházela, ale já ji ani nezaznamenala. Byla jsem ve svém světě, ve světě, kde Derek neexistoval. Vlastně tam neexistoval nikdo, kromě mě a Edwarda. Byli jsme na své louce, leželi si v náruči a šeptali si slova lásky. Srdce se mi sevřelo, jenom jsem na to pomyslela.

Bylo zbytečné křičet na celý svět proč je tak nespravedlivý. I když by mi to možná pomohlo zbavit se alespoň trochu té bolesti, která byla všudypřítomná. Nedokázala jsem se ji zbavit, ale ani jsem o to nějak zvlášť neusilovala. Brala jsem svoji bolest jako připomínku toho, jak jsem ublížila Edwardovi. Ta bolest mě bude spalovat navždy - bude to můj trest.

Derek seděl vedle mě, pořád nedýchal, jenom zíral před sebe a zřejmě se těšil až tohle bude mít za sebou. Odvrátila jsem se od něj a zadívala se jinam.

Tentokrát moji pozornost zaujal pár, který seděl o uličku vedle nás. Mohlo jim být kolem dvaceti pěti, byli opravdu velmi mladí a zamilovaní. Nakláněli se k sobě, že jsem té holce neviděla ani do obličeje, dívka se právě něčemu zachichotala, trochu se od svého partnera odtáhla a věnovala mu zamilovaný pohled.


Sledovala jsem jak spolu cukrují, poslouchala jejich zamilované lichotky a srdce mi krvácelo. Jak jsem si teď jenom přála být se svým andělem. To už teď budu takhle reagovat na každý zamilovaný pár kolem kterého projdu? Z celého svého srdce jsem si přála, aby teď vedle mě seděl Edward a ne Derek, chtěla jsem aby bylo všechno jako dřív. Chybělo mi jeho obětí, jeho rty, vůně, úsměv i oči. Chyběl mi jeho hlas a všechny ty řeči, při kterých mi sliboval nehynoucí lásku. Jak jsem to mohla takhle zvorat…?!

Odtrhla jsem pohled od zamilovaného páru a podívala se na Dereka. Ten už neseděl jako zařezaný, ale nakláněl se přes uličku k jednomu ze sedadel. Vybavoval se s hezkou blondýnkou, která se právě něčemu velmi vtipnému zasmála. Samozřejmě, Derek dokázal být neodolatelný, když chtěl. Kdyby ta blondýnka jenom věděla co ji čeká… Nepochybovala jsem, že je to jeho příští oběť. Derek se jistě bude chtít nasytit, až přistaneme. Nemělo by být těžké odvést někam od civilizace osamocenou mladou ženu…

Zvedl se mi žaludek jenom, jak jsem nad tím přemýšlela. A zřejmě to bylo v tuhle chvíli, kdy mi došla absurdita mého jednání.

Co to dělám? Proč to dělám? Vždyť já Edwarda miluju! Tak proč jsem tady?! Proč sedím vedle osoby z které se mi zvedá žaludek a kterou z celého svého srdce nenávidím? To bylo hloupé, přímo pitomé! Ano, Edward mě možná bude nenávidět, ale to jsem mohla jenom tak odjet? Musela jsem se mu alespoň omluvit, musela jsem za ním jít, říct mu že ho miluju a pokud to bude nutné - plazit se po kolenou, aby mě vzal zpátky. Můj život bez něj nemá smysl. Kdybych teď odjela, nenáviděla bych se celou svou duší. Edward si zasloužil, alespoň vysvětlení.

Naprosto jsem vypustila fakt, že vedle mě sedí Derek. Odpoutala jsem se a vyskočila ze svého místa. Namířila jsem si to k východu.

"Slečno, co to děláte? Sedněte si prosím, za chvíli budeme startovat!" křičela za mnou letuška, ale já ji ignorovala. Slyšela jsem jak si Derek zaklel a za chvíli jsem ho cítila za zády.

"Pane!" vykřikla letuška, která zjevně začínala panikařit. Zrychlila jsem, ale věděla jsem že nemám šanci Derekovi utéct. Ne tady, kde bylo plno svědků a já nemohla použít svoji rychlost. Ale to on taky nemohl, kromě toho měl menší sebeovládání. Možná by se to dalo využít.

Ignorovala jsem protesty kohokoliv koho jsem potkala a bez přemýšlení vyskočila z letadla. Vydala jsem se svižnou chůzí ke dveřím do letiště a přála si, abych mohla ještě zrychlit. Nebyla jsem ani čtyři metry od letadla, když mě Derek dostihl.

Drsně mě chytil za ruku a přitáhl si mě k sobě. Myslela jsem, že mě začne táhnout zpátky k letadlu, ale bylo to spíše naopak. Začal mě táhnout stejným směrem, kterým jsem měla namířeno. Nechala jsem se táhnout, nebylo nutné ho předčasně rozhněvat.

Začala jsem přemýšlet, což nikdy nebylo dobrý. Tak jsem se odhodlala k velikému kroku a rozhodla se jít za Edwardem - skvělé. Ale co teď? Jak se mám zbavit Dereka? Jistě mu došlo, že jdu za Edwardem. Nemohla jsem dovolit, aby se k němu dostal a ublížil mu. Opravdu jsem udělala správně, když jsem se rozhodla za Edwardem jít? Teď už to bylo jedno. Nebylo cesty zpět.

Derek se semnou prodíral davem a snažil se co nejméně narážet do lidí a vyhýbat se velikým skupinkám lidí, jelikož pokušení bylo příliš veliké. Já pořád v hlavě probírala strategii, jak na Dereka. Nebylo možné, abych ho sama přemohla. Ať jsem se snažila sebevíc nenapadla mě žádná alternativa, jak z tohohle vyjít živá.

"Bello!" uslyšela jsem ten nejnádhernější hlas na světě. Otočila jsem se za svým jménem a uviděla svého anděla, jak se prodírá skrz dav ke mně. Obavy a strach mi odpluly z mysli, jako obláček kouře. Jediné co mě zajímalo byl Edward. Všechny mé buňky po něm volaly a já neviděla důvod proč jim nesplnit jejich přání.

Vytrhla jsem se Derekovi a začala se prodírat skrz dav k Edwardovi. Slyšela jsem jak Derek znovu zaklel a dalo se velmi dobře odhadnout, že se vydal za mnou.

Přišlo mi to jako věčnost než jsem se k Edwardovi dostala, jako by se čas zastavil. Konečně byl u mě, stejně dokonalý jako vždycky. Neváhala jsem ani vteřinu, taky by bylo velmi pravděpodobné, že by mě odstrčil. Skočila jsem mu do náruče a mačkala ho co nejvíc to šlo - bála jsem se že mě od sebe odtáhne. Srdce mi málem udělalo kotrmelec, když mě objal stejně pevně jako já jeho.

"Nedovolím ti odjet, nepřežil bych to bez tebe," zašeptal mi do ucha. Odpověděla jsem tím nejjednodušším, ale zároveň nejpřijatelnějším způsobem.

"Miluji tě!" Jeho obětí ještě zesílilo.

"Je mi to tak moc líto," dodala jsem a ve svém vlastním hlase jsem slyšela podtón pláče a beznaděje.

"Mě taky… mě taky…" Zatímco jsme se objímali, všimla jsem si, že se odnikud vynořili ostatní z jeho rodiny. Byli tu všichni i Rosalie. Cítila jsem se trochu trapně, ale za žádnou cenu jsem se nechtěla od Edwarda odtrhnout.

"Bello!" uslyšela jsem za sebou vzteklí hlas, který pro mě byl jako bič. Trhla jsem sebou a instinktivně se víc přitiskla k Edwardovi, jak jsem u něj hledala oporu.

"Co chceš!" ohradil se zuřivě Edward na Dereka.

"Bello, jdeme!" ignoroval ho Derek. Automaticky jsem ho chtěla poslechnout, ale Edwardovi paže se změnili v kámen a nedovolili mi se od něj odtáhnout. S tichým povzdechem jsem to vzdala a zabořila obličej do jeho hrudi.

"To by snad měla rozhodnout Bella, ne?!" ozvala se Alice. "Nemůžeš za ni rozhodovat!" Jasně jsem cítila, jak Derek chtěl říct, že může.

"Bello!" nedal se odbít. Odlepila jsem hlavu od Edwardovi hrudi a podívala se na Dereka. Jeho postoj byl výhružný, oči plné vzteku. Spoustu lidí se po nás otáčelo a všichni se nám vyhýbali velikým obloukem.

"Chceš s ním odejít, Bello?" zeptal se mě Edward a já v jeho hlase vycítila zvláštní váhavost a strach. Chvíli jsem zvažovala, nemohla jsem dovolit, aby Edwardovi ublížil, ale zároveň jsem Edwardvi nechtěla ublížit tím, že ho opustím. Kromě toho, mě už přišlo nereálné nebýt s ním. Sázela jsem prostě na větší počet Cullenových. Možná si proti nim nic netroufne a dá nám pokoj.

"Ne, nechci," špitla jsem a víc se k Edwardovi přitiskla.

"Výborně," řekla vesele Alice a tleskla rukama.

"Tak teď běž!" ohradil se Edward.

"Myslíš, že jen tak odejdu?!" odfrkl si Derek.

"Ne, ani jsem si nedělal naděje," ušklíbl se Edward. Derek se nahrbil.

"Tak se předveď krasavče, rozdáme si to!" Zatočila se mi hlava. S tímhle Edward nebude souhlasit… ví, že nemá šanci.

"Ó, bitka! Skvělý!" ozval se někde za Edwardem Emmettův vzrušený hlas. Měla jsem chuť ho pořádně praštit.

"Fajn," řekl sebejistě Edward a mě se zhroutil svět.

"Ne!" ohradila jsem se tak hlasitě, až sebou Edward polekaně škubl. Naléhavě jsem se mu podívala do očí.

"To nemůžeš! To nesmíš! Nedělej to prosím!"

"To bude v pohodě," uklidňoval mě a usmál se na mě.

Divoce jsem zavrtěla hlavou. "Ne, nebude. V žádným případě! Jak tě něco takového mohlo vůbec napadnout!?"

"Tak co? Budeme tady jenom krafat?" zavrčel potichu Derek. Edward se na něj podíval a taky zavrčel. Někdo si odkašlal.

"Přivoláváme velkou pozornost. Co kdybychom to vyřešili někde venku," navrhl klidný hlas Carlislea. Edward přikývl a Derek zřejmě taky, protože jsme se dali do pohybu. Edward mě objímal paží kolem pasu a táhnul mě ven z letiště. Byla jsem za to ráda, protože jsem nebyla schopná se soustředit na něco tak zbytečného, jako je chození.

Všechno co jsem udělala, přišlo vniveč. Každá moje snaha zachránit mu život byla zbytečná. Smetl moji snahu jedním pohybem na zem. Nikdy by mě nenapadlo, že bude souhlasit s bitkou. Copak neviděl, jak je Derek smrtonosný? Ne, neviděl. Vždyť mu nemůže číst myšlenky. Takže je to moje chyba… měla jsem se víc snažit…

"Raději poběžím," uslyšela jsem Derekův hlas, potom ještě něco dodal, ale to jsem nezaznamenala. Potom jsem cítila jak jemně naskočil motor a auto se dalo do pohybu. Teprve potom jsem se vzpamatovala ze šoku.

Seděla jsem s Edward v zadu v jeho autě. Řídil Jasper a na místě spolujezdce seděla Alice, která se k nám čas od času otočila. Ignorovala jsem jejich přítomnost - měla jsem důležitější věci na práci.

"Nesmíš s ním bojovat, prosím zruš to!" zkusila jsem to znovu. Nemohla jsem se jen tak vzdát.

"Proč?" zeptal se Edward.

"Neporazíš ho! Je naprosto smrtonosný!" Našpulil pusu a zamračil se na mě.

"Dík za důvěru."

"Já si nedělám srandu Edwarde!" můj hlas pomalu nabíral hysterický podtón. Povzdechl si.

"Já taky ne, Bello. Nemusíš se bát, nic se mi nestane." Jak to může říct s takovým klidem?! Rychle jsem vymýšlela cokoliv co by mi pomohlo ho přesvědčit.

"Nezrušíš to, ani když tě hodně hezky poprosím?" zeptala jsem se s velmi malou nadějí. Znovu si povzdechl a smutně se na mě podíval.

"Ne, Bello, promiň. Takhle to bude lepší, Derek jen tak neodejde a tohle je jediný způsob jak se ho zbavit." Sklopila jsem hlavu a přála si, aby bylo jiné řešení.

"Nebo mi tím chceš říct, že ho nemám zabít, protože ho máš ráda?" Moje hlava v rychlosti vystřelila.

"Ne, v tom to není!" ohradila jsem se a Edward se spokojeně usmál, pohladil mě po tváři, ale já jeho prsty setřásla. "Celou tu dobu jsem se tomuhle snažila vyhnout! Nechtěla jsem, aby jste spolu bojovali, příliš jsem se o tebe bála a ty uděláš tohle!"

Překvapeně zamrkal, potom nad něčím uvažoval.

"Proto všechna ta omezení? Proto jsme nic nesměli říct mé rodině?" Sklopila jsem zahanbeně hlavu.

"Jo," špitla jsem, "čím míň osob to vědělo, tím byla větší šance, že na to Derek nepřijde."

"Ty jsi neuvěřitelná!" vydechl hněvivě. Ještě víc jsem se skrčila u jeho ruky a bála se, že mě teď odežene.

"Takže kvůli takové blbosti jsme nevěděli, že spolu chodíte?" vložila se do toho naštvaně Alice. Ani jsem se na ni nepodívala. Jenom se hlavou opřela o Edwardovo rameno a on mě kolem nich objal rukou.

"Taková blbost, jak tě něco takového napadlo! To kvůli tobě jsem nic neviděla a nemohla ani Edwarda varovat! Měla jsi nám všechno říct, pomohli bychom ti!" skrčila jsem se u Edwardovi paže, jako by mě praštila. Nejhorší na tom bylo, že měla pravdu. "Opravdu jsem uražená, že jsi nám nic neřekla, myslela jsem, že jsme kamarádky! Ne, považuju tě za svou sestru a ty…"

"Alice to stačí," okřikl ji Edward. Cítila jsem jak mě pohladil po zádech. Potichu jsem vydechla, zavřela oči a nasála jeho vůni.
"Chyběl jsi mi," zamumlala jsem.

"Ty mě víc," protestoval. Něco neurčitého jsem zabrblala, nechtěla jsem se s ním hádat. Otevřela jsem oči a střetla se s jeho pohledem. Něžně se na mě usmál a mé srdce přetékalo štěstím. Tak moc jsem si byla jistá, že už to nezažiju, že mi to najednou přišlo jako zázrak…

Naklonil se ke mně s přivřenýma očima a opatrně spojil naše rty. Ze začátku to byl opatrný polibek, jako bychom se něčeho báli. Zřejmě jsme znovu překračovali propast, kterou jsme překračovali hned na začátku našeho vztahu. Za chvíli jsem měla zapletené jeho ruce ve vlasech a byla na něj namáčklá jak to jen v jeho autě šlo.

Někdo si odkašlal a auto zastavilo. Odtrhli jsme se od sebe a chvíli ztěžka oddechovali.

"Prosím, nedělej to," zašeptala jsem zoufalým hlasem.

"Ach, nedělej to ještě těžší," zasténal zoufale.

"To ty to děláš těžší," nesouhlasila jsem. Povzdechl si.

"Můžeš zůstat v autě, jestli chceš…" Vyděsila jsem se. Něco takového mě ani ve snu nenapadlo.

"Ne! V žádném případě, chci mít možnost se do toho vložit…"


"To neuděláš Bello! Tohle je můj a Derekův boj!" řekl razantně.

"Já myslela, že tady jde o mě!" řekla jsem stejným tónem.

"Samozřejmě, že ano, ale je tady i víc faktorů, kromě toho nechci, aby se ti něco stalo."

"Aha! Takže ty se bát můžeš, ale já ne?!" začínala jsem zuřit, tohle bylo tak směšné! Pokud si myslel, že jen tak zůstanu stát stranou - pletl se.

"Tak pojďte vy dva!" zaťukala na okýnko Alice.

Za chvíli jsme běželi mě neznámo kam. Edward mě držel za ruku a téměř mě táhnul. Snažila jsem se zpomalit náš postup, ale Edward se nenechal jen tak odradit. Jakmile zjistil o co mi jde, pustil moji ruku a chtěl se rozeběhnout svoji rychlostí, kterou bych ho nedoběhla. To jsem nemohla dopustit, proto jsem tlumeně vykřikla a rychle chytila jeho ruku. Už jsem to podruhé nezkoušela.

Zastavili jsme na veliké louce. Kolem nebylo nic, jenom tráva a stromy. Dokonalé místo na takový boj.

Všichni už tam čekali, Cullenovi stáli v kroužku u sebe a tvářili se vážně, Derek se opíral o jeden strom v povzdálí a vypadal naprosto v pohodě. Byl si velmi jistý sám sebou a já věděla, že má dobrý důvod. Za celou svoji existenci ani jednou neprohrál.

Namáčkla jsem se k Edwardovi, který byl nucen mě obejmout kolem pasu, aby nespadl. Pomalu jsme šli ke Cullenovým. Celou tu dobu jsem od Dereka neodtrhla pohled. I on se na mě díval. Díval se na mě pohledem, který jako by říkal: za chvíli budeš zase moje. Otřásla jsem se a víc se k Edwardovi přitiskla.

"Emmette," oslovil Edward svého medvědího bráchu, "zařiď prosím, aby se do toho Bella nemíchala." Ohromeně jsem se na něj podívala a měla pocit, že mi právě vrazil kudlu do zad.

"Promiň, bude to tak lepší," omluvil se mi a pohladil mě po tváři. Sklopila jsem hlavu a v hlavě už jsem se viděla celá v černém před jeho hrobem. Ne, to jsem nemohla dopustit. Alespoň se o něco pokusím, i když se mi to díky Emmettovi možná nepodaří.

Edward mě od sebe odstrčil a já v tu chvíli viděla poslední možnost, jak mu to vymluvit. V rychlosti jsem ho chytila za košili a můj hlas nabral hysterický tón.

"Prosím, nedělej to! Alespoň jednou mě poslechni!"

"To bude v pořádku, nic se mi nestane," chlácholil mě a snažil se odtrhnout moje ruce. Nakonec se mu to podařilo. Emmett si okamžitě stoupnul vedle mě a já měla opravdu silný nutkání ho něčím praštit nebo alespoň omráčit, aby nepřekážel.

Edward se otočil na Dereka, který se mezitím odlepil od stromu a pomalu šel k nám. Zastavil se od nás na šest metrů.

"Boj nebude mít žádná pravidla, proto by možná bylo fajn, kdyby Bella stáhla štít," řekl Derek. Edward se zamračil a zřejmě stejně jako já přemýšlel o co mu jde.

"Dobrá, v tom nevidím problém," řekl Edward a pak se otočil na mě.

"Bello," pokynul mi, ale já váhala.

"Ne!" řekla jsem razantně. Ať měl v plánu cokoliv nevyjde mu to. Edward protočil oči.

"Říkala si, že nemá žádnou zvláštní schopnost, tak o nic nejde," řekl smířlivým tónem. Chvíli jsem to zvažovala a doufala, že má pravdu. Soustředila jsem se na stažení štítu a téměř jsem viděla, jak z Edwarda i Dereka sklouzl. Podívala jsem se Edwardovi do očí a už byla smířená s tím, že s bojem nic neudělám.

"Derek je velmi dobrý v provokaci. Dokáže tě naštvat a tak docílí toho, že se přestaneš ovládat a bude pro něj tak jednodušší tě skolit. Za žádnou cenu se od něj nenech vyprovokovat, ano?!" musela jsem mu říct, alespoň tohle. Jakmile Edwarda ovládne hněv, nebude mít šanci.

"Samozřejmě," řekl a usmál se na mě.

Povzdechla jsem si. "Hodně štěstí." Znovu se usmál a políbil mě na čelo. Viděla jsem jak se Derek znechuceně odvrátil.

"Tak co bude? Nemám na to celý den," řekl netrpělivě. Edward protočil oči. S hrůzou jsem sledovala, jak se postavil proti Derekovi. Chvíli se jenom měřili a nic nedělali. Edward se tvářil vážně, div ne, nenávistně. Derek se tvářil sebejistě a měl v obličeji prohnaný úšklebek. Hned jsem věděla, že tohle nebyl dobrý nápad a že má Derek v rukávu něco o čem nevím. Bylo ale pozdě - Derek se vrhl na Edwarda a boj začal.

Sledovala jsem, jak na sebe střídavě útočí a zase ustupují. Zatím nebylo poznat, kdo má navrch. Ovšem já jsem se bála víc a víc každou další vteřinou.

V jednu chvíli jsem viděla, jak se v Edwardově obličeji objevila neskrývaná nenávist, zatímco Derek se zatvářil vítězoslavně. Edward se vrhl na Dereka jako zuřivý býk a já pochopila, že se ho Derek snaží vykolejit a že se mu to pomalu daří.

Nervózně jsem začala přešlapovat na místě a kdyby vedle mě nestál Emmett, už bych zřejmě něco udělala.

Boj se přiostřil. Edwardovi pohyby se staly agresivnější - snažil se Dereka zahnat do úzkých. Derek se zase nedokázal úplně přiblížit k Edwardovi a tak ho zasáhnout. Edward mu četl myšlenky a tak byl vždy o krok napřed.

Slyšela jsem jak Edward divoce zavrčel a bezhlavě se na Dereka vrhnul. To bylo přesně to co Derek potřeboval. Vystartovala jsem dřív než jsem o tom začala uvažovat, ale silná ruka, která mi dopadla na rameno mě nenechala pohnout se z místa. Otočila jsem se k Emmettovi čelem a snažila se jeho ruku setřást. Chytil mě pevněji a stabilněji, začala jsem se s ním zuřivě prát - snažila se mu vyškubnout. To už tu byl ale Jasper, který mě chytil z druhé strany a já nebyla schopná se jim vykroutit.

"Edward to zvládne," přesvědčoval mě Jasper.

"Opravdu chceš riskovat jeho život!" vykřikla jsem rozzuřeně a zase se začala vzpírat jejich pažím. Tenhle boj netrval dlouho, brzy mě to přestalo bavit. Byla to marná snaha. Místo toho jsem se otočila zpátky k Edwardovi a Derekovi.

Spatřila jsem tržnou ránu na Edwardově břiše a všechno se semnou začalo točit. Ustála jsem to, ale měla jsem pocit, že jsem zezelenala - alespoň jsem se tak cítila.

Jejich pohyby nabírali na rychlosti, že jsem je ani skoro neviděla. Celou svojí duší jsem se modlila, aby to Edward přežil. Bylo hloupé za ním jít. Měla jsem zůstat sedět v letadle, alespoň by se mu nic nestalo. Byla jsem sobecká, kvůli tomu, že jsem nechtěla žít s bolestí, jsem ho odsoudila k smrti.

Najednou se stalo něco tak rychlého, že jsem to nepostřehla. Ozvala se obrovská rána, jako by do sebe narazily dva balvany a potom se něco začalo trhat. Pochopila jsem, že boj právě skončil. Jenom jsem nevěděla, kdo vyhrál.

Měla jsem pocit, že se čas zastavil. Jako by byl i on proti mně. Čekala jsem snad celou věčnost než se jejich příliš rychlé pohyby staly viditelné.

Ze srdce jako by mi spadl obrovský kámen, když jsem viděla, že se drží Edward na nohou, zatímco Derek se nehybně válel na zemi. Edward byl sice zraněný a sotva pletl nohama, ale držel se. Nechtěla jsem se detailněji podívat na to jak Derek vypadá. Ani na to, jak ho začal Emmett s Jasperem okamžitě trhat na kusy. Stačilo mi, že jsem slyšela ty odporné zvuky.

Okamžitě jsem běžela k Edwardovi a vrhla se mu do náruče. Zakolísal se mnou a sykl bolestí. Okamžitě jsem od něj uskočila a udělala bleskovou kontrolu. Břicho měl roztržené a vytékala z něj krev, levou nohu měl, taky zraněnou a k tomu ještě pár zranění na rukou, ale to nebylo už nic vážného. Oblečení měl naprosto na maděr, jen tak tak mu drželo pohromadě.

Viděla jsem jak se jeho rány pomalu zacelují - rozhodně bude v pořádku. Tohle vědomí do mého těla vyslalo vlnu příjemného tepla. Cítila jsem se jako bych ze sebe shodila obrovský balvan.

Edward se na mě usmál a přestože byly jeho rysy ještě trochu strhané, vyrazil mi tím úsměvem dech. Znovu jsem se na něj vrhla, abych ho objala a tentokrát moje obětí opětoval. Několikrát se semnou zatočil a potom mě políbil na rty.

"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se pro jistotu. Klidně mi mohlo něco uniknout.

"V naprostým," ujišťoval mě. Další balvan mi spadl ze srdce. Nějakou dobu jsme tam jenom stáli a objímali se. Vyrušilo nás až tiché zakašlání. Teprve teď jsem si uvědomila, že tady nejsme sami. Cullenovi byli celou dobu tady, ale já je vůbec nevnímala.

Odtáhla jsem se od Edwarda a podívala se na jeho rodinu. Emmett se na nás šklebil a jistě měl na jazyku nějakou vtipnou poznámku, Carlisle, Alice a Jasper se na nás usmívali, Rosalie mě výjimečně nepropalovala nenávistivým pohledem, ale nejvíc mě překvapil pohled na Esme. Ta se div nezalykala štěstím, jak nás tak viděla a já dostala pocit, že mi něco uniká.

"Omlouvám se," začala jsem, "asi jsme vám to měli říct, ale bála jsem se."

"To je v pořádku, chápeme to," řekl Carlisle. Alice našpulila naštvaně pusu, ale nic neřekla.

"Děkuji," řekla jsem a usmála se na ně.

"No Bello, zdá se že nemáš na vybranou, musíš se k nám přestěhovat. Rádi bychom měli zase svého bratra doma," řekl Jasper a mrknul na mě. Rozpačitě jsem sklopila hlavu a kdybych byla člověk jistě bych byla rudá, až na zadek.

"No, pokud vám to nebude vadit," řekla jsem nesměle. Cítila jsem Edwardovi rty ve vlasech.

"Samozřejmě, že ne. Já už tě dávno považuji za svoji dceru, i když jsem ti to zřejmě nikdy nedala pořádně najevo," řekla Esme, popošla ke mně, chytila moje ruce do svých a stiskla je. Přitom se na mě usmála. Dojatě jsem ji úsměv vrátila. Něco takového bych nikdy nečekala.
"Možná by bylo nejlepší jet, potřebuji se převléknout," řekl Edward poněkud netrpělivě. Jistě se mu nelíbilo, že stojí před svojí rodinou téměř nahý. Emmettovi zajiskřilo v očích a jenom naštvaný pohled Rosalie ho donutil svoji poznámku na Edwardovu nahotu neříct.

Seděli jsme s Edwardem opět na zadním sedadle a věnovali se jenom sami sobě. Většinou jsme si dívali do očí a čas od času se políbili. Pokaždé, když se naše rty spojily, cítila jsem jako by se z mého srdce něco odtrhovalo. Zřejmě to byli ty poslední zábrany, které jsem měla vůči Edwardovi.

"Stejně jsem byla překvapená, že jsem tě na tom letišti viděla. Myslela jsem, že mě bude nenávidět za to, co jsem udělala," špitla jsem v jednu chvíli. Edward se zamračil.

"Udělal jsem si docela dobrou představu jak se to všechno stalo. Měla jsi mi říct, že tě Derek takhle využíval," káral mě hlasem, kterým prosakovala nenávist.

"Bála jsem se."

"Já vím," povzdechl si.

"Když mi došlo, že co se mezi tebou a Derekem stalo, měl jsem pocit, že se celý můj svět zhroutil. Nějakou dobu jsem nevycházel ze svého pokoje, všechno pro mě přestalo mít smysl. Alice s Jasperem mě však přesvědčili, že tu něco nehraje a když jsem zjistil, že odjíždíš - nechal bych tě odjet jenom v případě, kdyby si mi sama do očí řekla, že mě už nemiluješ...."

"To bych nedokázala," špitla jsem. Usmál se a sklonil se k letmému polibku.

"Moc vám děkuju," řekla jsem Alice a Jasperovi.

"To nic není," řekla Alice nevzrušeně, potom jako by si však na něco vzpomněla, se k nám otočila a v očích ji podivně zajiskřilo.

"Přemýšlela jsem o svých vizích - o tom proč nevidím Edwardovu budoucnost a možná jsem našla řešení."

"Ano, jaké?" zeptala jsem se zvědavě.

"Řekla bych, že jsem nic neviděla z jednoho prostého důvodu. Viděla jsem vás dva spolu a jelikož v tvé přítomnosti mé schopnosti nefungují je logické, že jsem nic neviděla. Když si se rozhodla odjet, na chvíli jsem Edwardovu budoucnost zase viděla, ale jakmile ses zase rozhodla pro něj - přestala jsem vidět. Nevidím Edwardovu budoucnost, protože bude s tebou. Vždycky to tak bylo, jenom jsem to nechápala…" Tohle ujištění mě potěšilo. Znamenalo to, že mě nikdy neopustí a já nikdy nebudu mít důvod opustit jeho.

Bylo zvláštní, když jsem jela ke Cullenovým a pomyslila si, že teď je to můj nový domov. Ba co víc, získala jsem i rodinu po které jsem tak moc toužila. Věděla jsem, že to nebude vždycky růžový už jenom kvůli tomu, že mě Rosalie nemá ráda a že je Alice takový šílenec do nakupování, do kterého mě jistě bude nutit. Bude těžké si i zvyknout na Emmettovi poznámky, ale přesto jsem byla ráda, že do jejich rodiny patřím.

Teď jsem měla vše po čem jsem kdy toužila. Už nikdy nebudu sama, temnota v mém srdci zmizela stejně snadno jako se objevila a bolest jako by ani nikdy neexistovala.

Získala jsem rodinu, které mě má ráda a já je. Ale hlavně jsem získala někoho na koho se můžu spolehnout, někoho kdo mě miluje víc než svůj život a já jeho. Můj svět byl teď dokonale kompletní…

Usmála jsem se na Edwarda, když se na mě podíval, vrátil mi úsměv a sklonil se k polibku, ve kterém bylo všechno to co ke mně cítil. A já pochopila, že tohle andělské stvoření už bude jenom moje.

A to navěky…

The end
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sima_Alice Sima_Alice | 1. dubna 2009 v 16:07 | Reagovat

Jeeee .... KRasny koniec ... Somsa bala ze jak to medzi nimi budeee... :D :D Super !!

2 LauraBella LauraBella | 1. dubna 2009 v 16:23 | Reagovat

jej nadherne....skoda ze je konec....kazdy den som sa tesila na dalsi diel

3 Luci & Dani & Kiki Luci & Dani & Kiki | Web | 1. dubna 2009 v 19:46 | Reagovat

moc pěkně to skončilo-sem ráda zhe takhle-byla to super povídka-♥

4 Aryana Aryana | Web | 1. dubna 2009 v 23:54 | Reagovat

lepší koniec som si nevedela predstavit

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.