Slunce se vyhouplo nad obzor, takže jsem si natáhla na hlavu kapuci tmavého pláště, který mi spadal až po kolena. Vyděsil mě pohyb, který se ozval jen pár centimetrů od mého ucha. Jane.
"Co se děje?" zeptala jsem se jí přes rameno. Napadla mě jediná věc, ke které by mě mohli potřebovat. Nejspíš jim někdo neříkal pravdu. A já jsem to měla jít napravit.
Když jsem skončila zavřená v té místnosti, bez oken a bez přístupu čerstvého vzduchu, svět pro mě přestal existovat. Víte jak dlouho jsem v té místnosti byla? Půl roku. Půl roku, kdy jsem se snažila bojovat sama se sebou. Odmítala jsem jídlo, i když mi oběti nosili až pod nos. Nechtěla jsem zabíjet další lidi. Byla jsem zhnusená sama sebou. Když jsem byla tak vysláblá, že jsem se stěží udržela na nohou, přišel se za mnou podívat Aro.
Dodnes si pamatuji, jak mě přesvědčoval, abych se napila, že potom budu silnější. Ale já jsem protestovala. Chtěla jsem být jako Carlisle. Ale oni mě zlomili. Donutili mě k vraždění dalších a dalších lidí. A pak se mnou začali experimentovat. Zkoušeli na mě schopnosti všech ostatních členů gardy a já jsem snášela utrpení a bolest. Ne fyzickou, ale psychickou. Jane mi způsobovala bolest největší ze všech.
Jednoho dne zjistili, že mým nadáním je ovlivňovat lidskou mysl, stejně jako mysl upíra, aby říkala pravdu. A tak jsem se stala jednou z nich. Byla ze mě část Arovy gardy. Povolávali mě vždy, když si mysleli, že někdo lže. A já byla nucena toho nebožáka takhle trápit. Moje schopnost mu totiž působila smrtelnou bolest, když se bránil pravdě. Nesnášela jsem to, ale měla jsem tady zázemí a respekt u ostatních členů grady. Tady, jsem byla někdo.
"Aro si tě žádá." Pronesla dětským hlasem Jane a položila mi dlaň na rameno. Mezi ní a mnou teď byla jakási harmonie. Ona se pro mě stala nejbližší osobou v tomhle světě touhy po krvi.
"Zlobí se na mě?" ptala jsem se ustaraně. Neměla jsem ráda, když se na mě Aro, Caius nebo Marcus zlobili.
"Ne, jen si s tebou chce promluvit. Neměj strach, Scarlett." Zašeptala konejšivě a políbila mě svými ledovými rty na temeno hlavy. Chytla jsem ji za ruku a společně jsme se vydaly do Arovy komnaty.
Aro už na mě čekal. Caius a Marcus stáli po jeho bocích a sledovali mě ustaranýma
očima. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Tohle nebude nic příjemného. Aro ke mně natáhl toužebně dlaně a já k němu přistoupila blíže.
"Má drahá, Scarlett." Zašeptal a já mu položila obličej do dlaní.
"Můj pane…" zamumlala jsem. Ucítila jsem jeho chladný prst na své bradě.
"Scarlett, nadešel tvůj čas. Můžeš odejít." Nevěřícně jsem se vyprostila z jeho sevření a zírala jsem na jeho křídově bílý obličej.
"Jak to myslíte pane? Nerozumím vám." Řekla jsem zmateně.
"Víme kde je Carlisle." Špitl Marcus. "Naši stopaři ho našli." Tomu nevěřím. Ne, to nemůže být pravda. Po tolika letech se o něm něco dozvím?
"Zlatíčko, chápu, že chceš jít za ním. Nehodlám ti bránit. Ale chci, abys věděla, že my tě milujeme." Aro teď vypadal tak smutně, jak jsem ho ještě nikdy neviděla. Nemohla jsem uvěřit svým uším.
"Ale pane, já nemohu odejít. On o mě nestojí." Když jsem to vyslovila nahlas, bylo to jako kdyby mě někdo silně uhodil pěstí do žaludku. Aro zavřel oči a zavrtěl hlavou.
"Miláčku, kdo by o tebe nestál? Jsi jako dar z nebes. Carlisle by byl blázen, kdyby tě nechtěl." Jane mě teď hladila po vlasech a Alec se na mě díval očima plnýma smutku. "A když tě nebude chtít, jsme tady my. Pořád se můžeš vrátit." Chlácholila mě Jane.
Němě jsem přikývla. Caius ke mně připlul a vtiskl mi do ruky drobný papírek. Stálo na něm jedno jediné slůvko. Forks.
Bez rozmýšlení jsem se rozběhla z Arovy komnaty. Otřásala jsem se tichými vzlyky, které však nebyly doprovázeny slzami. Třásla jsem se, jako kdybych měla zimnici. Opouštěla jsem svou rodinu. Ano, i když jsem je odsuzovala za to, jak se živí. Konec konců, strávila jsem s nimi 339 let svého života. A teď jsem od nich odcházela a nevěděla, co mě čeká. Co když mě Carlisle odmítne?
Snažila jsem se nemyslet na to, jak moc mě to bude bolet. Co budu dělat pak, až se mě Carlisle zřekne? Až mě vyhodí ze svého domu?
Do státu Washington jsem se pomocí letadla dostala během jednoho dne. Poprvé jsem cestovala sama, bez Jane, bez Aleca, bez Marcuse. Ale neměla jsem z toho strach. Spíš jsem se obávala toho, jak se zachová Carlisle.
Do Forks jsem dorazila kolem osmé hodiny večer. Procházela jsem městem tam, kde by mohl zanechat svou vůni, abych ho mohla snadněji najít. Uspěla jsem poblíž nemocnice. Tam jeho vůně byla nejsilnější. Vydala jsem se za ní a sledovala ji.
Ohromeně jsem se zastavila před obrovským domem, který byl z velké části tvořen obrovskými okny. Působil tady tak přirozeně. I když byl moderní a celý ležel v obklopení lesa. Ucítila jsem devět naprosto odlišných vůní. Snažila jsem se vdechovat je co nejvíce. I tak bych se jejich vůní nikdy nenabažila úplně.
"Scarlett, konečně jsi tady." Zapískala krásná dívka, tolik podobná skřítkovi. Vyřítila se z domu a zuřivě mě objala. Zarazila se v okamžiku, kdy zpozorovala barvu mých duhovek. Její oči byly hnědé jako teplé karamelky. "Neboj, s tím brzy něco uděláme." Řekla vážně a postrčila mě ke dveřím.
Tam stál on. Můj otec, můj stvořitel. Krásný jako před 339 lety. Pořád tak nádherný a nelidsky krásný. Ztuhla jsem ve dveřích a pozorovala ho. Přišel mi tak neuvěřitelný, neskutečný. Tak dlouho jsem ho neviděla. Hořela jsem touhou se ho dotknout. Přiblížit se k němu a položit mu ruku na jeho mramorově krásnou tvář. Políbit ho na čelo a říct mu, jak moc mi chyběl. Jak jsem se bez něj cítila zbytečná a osamocená. Touha se ve mně prala se strachem.
"Otče." Zamumlala jsem a pomalinku jsem k němu přistupovala blíž. Pečlivě jsem volila každý krok. Téměř jsem se ho mohla dotknout, ale on ke mně přiskočil a pevně mě objal.
"Tak moc mě to mrzí. Omlouvám se. Z celého srdce. Neměl jsem tě nechávat samotnou. Podívej se, co z tebe udělali." Povzdechl si a zabořil mi obličej do vlasů.
"Oni ze mě nic neudělali. Já jsem je nechala. Nevěděla jsem, že existuje jiná možnost. Nebyl nikdo, kdo by mě na jinou možnost připravil, když ty jsi mě opustil." Bolelo to, ale byla to holá pravda. Kdyby mě neopustil, nebyl by ze mě vrah.
"Je mi to líto. Jsem rád, že ses tady objevila, ale tady pro tebe není bezpečno. Jak sis jistě všimla, je s námi i člověk. Ona patří k Edwardovi a ty jsi nebezpečná. Musíš odejít." Pustil mě a zadíval se do mých krvavě rudých očí. "Milujeme tě." Zašeptal a odkráčel pryč s bolestným výrazem v obličeji.
Nebyla jsem schopna pohybu. Jen ta dívka, která vypadala jako skřítek se na mě smutně dívala. Pokynula jsem hlavou a nechala ji tam stát jako sochu. Tady o mě nikdo nestojí. A do Itálie se vrátit nechci. Jak řekl Carlisle, jsem vrah. A to musí skončit.
Ve chvíli, kdy jsem opustila Forks, se něco ve mně zlomilo. Už jsem nechtěla být vražedná bestie. Já jsem se rozhodla, že budu jako Carlisle. Jako můj otec, aby se za mě nemusel stydět. Dělala jsem ostudu jeho životnímu stylu. Jsem jeho dcera, a tak se taky budu chovat. Od toho okamžiku jsem začala lovit jen zvířata. Vrátila jsem se do Londýna, kde to všechno začalo. Našla jsem hrob své sestry a Alexe, mého synovce, kterého jsem nikdy nepoznala. Jejich náhrobní kameny byly zanedbané. Postarala jsem se o to, aby měli krásné hroby. A pak jsem si sehnala bydlení přesně v tom domě, kde jsem vyrůstala. Chátral, ale já jsem teď měla prostředky na to, abych ho opravila.
Žila jsem v domě, který mi připomínal mou dávnou lidskou minulost. Žila jsem jen tím, že se snad jednou vrátím ke Carlisleovi. Že uzná, jak jsem se změnila a vezme mne do rodiny, do které bych měla patřit.
V Londýně kolují pověsti o strašné bestii, která vraždila nevinné lidi. Ta bestie jsem byla já, kdysi dávno…
KONEC

%20%E2%80%93%20okraj.png)





super poviedka