close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

9. kapitola - potlacena .....

12. dubna 2009 v 18:42 | ewikk |  Polačená láska
Snažila jsem se nevnímat zvuky, které potvrzovaly mé nejhorší obavy. Cullenovi zůstanou nějakou dobu tady. Na nějaký čas se sem nastěhují…V duchu jsem proklínala chvíli, kdy jsem si myslela, že to s nimi zvládnu pod jednou střechou. Měla jsem utéct, ale věděla jsem že bych to stejně nikdy neudělala. Nechtěla jsem je vidět, ale zároveň jsem po tom toužila. Má vysněná rodina…vůbec se nezměnila.

Dva dny jsem nevycházela z pokoje. Bála jsem se, že když v pokoji zůstanu moc dlouho, řekne jim Tanya nebo někdo jiný něco co jsem nechtěla aby věděli. Zároveň jsem ale pokoj nedokázala opustit. Bála jsem se okamžiku, kdy vyjdu ven ze dveří a setkám se s nimi tváří v tvář. Nezajímalo mě, že si o mě musí myslet, že jsem strašpytel. Bylo mi to ukradený.


Samozřejmě jsem slyšela všechno co se v domu dělo, ale snažila jsem se myslet na něco jiného. Neposlouchat jejich rozhovory a dařilo se mi to, alespoň něco. Vsadila bych se, že už stejně vědí všechno co se dalo. I to jak jsme se setkali s Tanyou i jakým způsobem jsem žila. Museli být ze mě znechucení…

Třetí den jsem se konečně vzchopila. Nedovolím strachu, aby mě ovládl. Postavím se mu čelem! Lehko se řekne, hůř udělá. Když jsem se objevila v obýváku, nastalo trpné ticho. Jasper s Emmettem přestali hrát šachy a Alice okamžitě zavřela časopis. Tanya s Irinou byly zmatené. Vypadalo to, že jim nikdo neřekl odkud se s Cullenovýma znám.

Nervózně jsem si prohrábla vlasy a šla si sednou do křesla. Následně poté se uvolnili i ostatní, přestože se to nedalo nazvat pohodou. Cítila jsem ve vzduchu stále zábrany a věděla jsem, že je vytvářím já. Taky jsem věděla, že bude chvíli trvat než zábrany padnout.

Situace v domě byla několik dnů napjatá. Nevěděla jsem jak se mám k nim chovat a oni nevěděli jak se chovat ke mně. Proto jsem se snažila se jim co nejvíc vyhýbat. Nakonec jsem to ale vzdala. Nebylo možné se jim vyhýbat v tomhle malém domě.

Za týden jsem už toho všeho měla dost. Atmosféra se nijak nezlepšila, spíše zhoršovala. Ani Jasperova moc už nedokázala tuhle atmosféru odehnat. Atmosféra se zhoršila i díky tomu, že jsem potřebovala na lov. Musela jsem na lov a měla jsem k tomu spoustu důvodů. Hlavně jsem se potřebovala uvolnit. Jenom vypnout a nechat za sebe pracovat smysly. Nepřemýšlet, jednat instinktivně. Na všechno zapomenout, přemýšlet jenom o své kořisti. Tohle vytržení z reality, ale netrvalo dlouho, i když jsem se ho snažila co nejvíc prodloužit.

Takhle to u nás vypadalo téměř měsíc. Jednou jsem se opět vrátila z lovu. Poslední dobou jsem lovila sama, vyhovovalo mi to. Nikoho jsem v domě neviděla, za to jsem slyšela Alice a Esme. Byly v kuchyni. Chtěla jsem se jich zeptat, kde všichni jsou a tak jsem si to k nim namířila. Něco mi, ale nedovolilo přiblížit se ke kuchyni moc blízko. Zaposlouchala jsem se, chvíli bylo ticho, ale dalo se poznat, že rozhovor ještě není u konce.

Nevěděla jsem, jak je možné, že mě neslyšely, ale zřejmě mě opravdu neslyšely, protože dál pokračovaly ve svém rozhovoru.

"To po ní nemůžeme chtít…" slyšela jsem Esme.

"Proč ne?" nedala se Alice, "Obě víme, že pokud dokáže někdo dovést Edwarda zpátky, pak je to Bella." Trhla jsem sebou, jak jsem uslyšela jeho i svoje jméno.

"Mimoto, taky má právo vědět, že je upírka. Jeho snaha stejně dopadla vniveč a oba jenom zbytečně trpěli," dořekla Alice silně otráveným tónem. Zřejmě se jí celá tahle záležitost vůbec nelíbila. Ale to mě taky ne.

"Myslím, že Bella na to nemá stejný názor," zamumlala smutně Esme, "nechci, aby za ním jezdila pokud jí to bude bolet. Možná by mohl někdo jiný…řekl by mu, že Bella žije a říct mu, aby se vrátil zpátky," navrhovala Esme, ale už z jejího hlasu jsem pochopila, že si moc nadějí nedělá.

Alice si odfrkla. "A kdo? Nebude nám věřit, bude si myslet, že je to jenom výmluva. Podle mě je naše jediná naděje Bella…" Už jsem víc nepotřebovala slyšet. Co nejtišeji jsem se otočila a šla do svého pokoje. Z jejich rozhovoru jsem moc nepochopila. Za celou tu dobu co tady byli jsme neslyšela jeho jméno. Nikdo o něm nemluvil a já za to byla vděčná. Bylo dost možné, že se Tanya nebo někdo jiný, ptal kde je, ale já to neslyšela. Myslela jsem, že se od rodiny odstěhoval nebo, že přijede později, ale jak se zdálo, on se dobrovolně nevrátí. Prý jsem jejich jediná šance, větší hloupost jsem neslyšela! Vždyť mi řekl, že mě nemiluje! Do očí mi řekl, že mě nechce. Nedovolil mi ani se rozloučit s Alice. Prý čistý řez…

Už jsem na to nedokázala dál myslet a tak jsem se raději zabavila první činností, která mi přišla pod ruku, ale tenhle klid netrval věčně. Za pár dní zřejmě Alice došla trpělivost. Bylo to v noci, když byl už každý ve svém pokoji. Potichu zaťukala a já chvíli přemýšlela, jestli ji mám pustit dovnitř nebo ne. V tu chvíli jsem neviděla žádný důvod proč ji nepustit dovnitř. Chvíli si prohlížela můj pokoj. Byla tady úplně poprvé. Vlastně to byl můj prví návštěvník. Kromě mě nikdo do mého pokoje nechodil.

"Sedni si," pokynula jsem ji zdvořile a ukázala na druhou část pohovky, kde jsem seděla. Sedla si a chvíli si mě měřila.

"Ostatní s tím nesouhlasí, ale oni nevidí to co já! Musím s tím něco udělat!" řekla zapáleně, div že na mě nekřičela.

"Nerozumím?" Na důkaz jsem zvedla jedno obočí. Zhluboka se nadechla.

"Bello…" trhla jsem sebou. Hněvivě vydechla, když si všimla mé reakce, ale dál pokračovala. "Chtěla bych tě o něco poprosit…" Mělo mi dojít co po mě bude chtít, zvláště když jsme vyslechla jejich rozhovor.

"Edward od nás odešel krátce potom co jsme odjeli z Forks. Bojím se o něho, jak to všechno zvládá a…" nadechla se, zatím co já jsem chtěla křičet, aby o něm přestala mluvit, že mě to bolí, ale nebyla jsem schopná slova.

"Přála bych si, abys za ním jela a pokusila se ho přivést zpátky," dopověděla a čekala na moji reakci. Chvíli jsem na ní vyjeveně zírala.

"Já - já si nemyslím, že je to nejlepší nápad," podařilo se mi konečně promluvit. Samotnou mě můj hlas překvapil. Byl pro mě tak cizí.

"Bello, prosím! Nech si to alespoň projít hlavou. Ty jediná…"

"Ne, Alice! Pochop mě, tohle není nejlepší nápad," skočila jsem jí do řeči. Smutně se zadívala na pohovku.

"Já tě chápu. Omlouvám se, že jsem tě obtěžovala," řekla potichu. Zvedla se a vzápětí už v mém pokoji nebyla. Chtěla jsem ji zastavit, ale nedonutila jsem se k tomu.

Bála jsem se, že jsem Alice ranila, ale zdálo se, že ne. Nebo to přede mnou nedávala najevo. Mrzelo mě, jak se nám naše konverzace vymkla z rukou. Byl to první delší rozhovor, který jsme spolu vedly a mě bylo líto, že to vyplynulo skoro až v hádku.

Ze začátku jsem se snažila na Cullenovi moc nemyslet a nevšímat si jich, ale nakonec mi to nevyšlo. Několikrát jsem se přichytila, jak je pozoruji a tak jsem se tomu přestala bránit. Zpozorovala jsem spoustu změn v jejich chování, kterých jsem si ze začátku nevšimla. Byli mnohem smutnější a víc jako opravdový upíři. Emmett už nedělal tak často sví vtípky a když, tak jsem jich byla díky bohu ušetřena. Jasper se často mračil, dokonce jsem si uvědomila, že se ostatním taky tak trochu straní. Jistě to bylo kvůli emocím ostatních. Rosalie, byla Rosalie. Za celou dobu na mě ani jednou nepromluvila, ale to jsem od ní čekala. Carlisle byl mnohem vážnější a už se téměř neusmíval. Často jsem nachytala Esme, jak sedí u okna a dívá se smutně do dálky, jako by čekala, že se tam někdo objeví. Jednou jsem to už nevydržela, musela jsem se zeptat.

"Proč je Esme tak smutná?" zeptala jsem se Alice. Ostatní Cullenovi byli na lovu, kromě Alice a Jaspera. Tanya s Irinou, Kate a Carmen byly na nákupu a Jasper se přetahoval s Eleazarem.

"Proč?" zeptala se nevěřícně Alice, jako kdyby mě to mělo být jasný.

"K tomu má spoustu důvodů…" zamumlala. Otočila jsem se k ní a sledovala její výraz. Na tváři měla masku podráždění, kterou si nasadila vždy, když chtěla mluvit o minulosti nebo o něm. Tušila jsem, že bych měla co nejrychleji odejít, nečekat na odpověď, ale strašně jsem chtěla vědět proč je Esme tak smutná.

"No…je to ze dvou důvodů. Jeden z nich jsi samozřejmě ty…" Nechápavě jsem se na ni podívala. Zamračila se na mě.

"Chováš se k nám tak chladně…My tě chápeme. Chápeme, že jsme ti ublížili a respektujeme, jak se k tomu stavíš, ale to ještě neznamená, že nás to nemrzí." Ano, okamžitá lítost.

"Znáš Esme, rodina je pro ni vším a ať si myslíš co chceš i ty do ní patříš a mrzí ji, že se k ní takhle chováš…" Odvrátila jsem od ní hlavu a snažila se před ní skrýt reakci, kterou vyvolali její slova. Nechtěla jsem, aby byla Esme smutná kvůli mně, ale nedokázala jsem se přes to všechno, tak lehce a rychle přenést. Možná by bylo lepší jí nechodit moc na oči, ale i to by se jí nemuselo líbit. V duchu jsem si povzdechla, vůbec jsem nevěděla co mám dělat.

"No a pak je tu ten druhý důvod," přerušila Alice moje myšlenkové pochody.

"Stýská se jí po Edwardovi…" trhla jsem sebou, jak to jméno vyklouzlo a co nejrychleji poslepovala kousky mého srdce. "Mrzí jí, že se odstěhoval, že od nás odešel. Nemluvíme o tom, protože nás to bolí. Víme, samozřejmě kde je, ale neodvažujeme se za ním vydat. Není v naší moc, přivést ho zpátky. Víme, že trpí a ubíjí nás představa, že mu nemůžeme pomoci. To trápí Esme nejvíc…," pokračovala jako by se nechumelilo. Zaťala jsem ruce v pěsti. Poslouchat jak o něm mluví bylo těžší než jsem si myslela.

"Víš, opravdu bys nemohla…" vzhlédla ke mně s prosebnýma očima.

"Ne," byla moje krátká strohá odpověď. Smutně se ode mě odvrátila. Od té doby už o tom nemluvila. Nepřemlouvala mě, abych za ním jela a já ji za to byla vděčná. Pořád jsem se jim tak trochu stranila, ale když se mě na něco zeptali tak jsem jim v klidu odpověděla. Zavládl mezi námi tichý mír. Tolerovala jsem jejich přítomnost a oni se naopak nesnažili semnou sblížit. Tak to vyhovovalo mě. Alice na to měla jiný názor, ale zatím nic neříkala.

Uběhl další klidný týden a mě už to všechno začalo lízt na mozek. Víc než kdy předtím jsem si uvědomovala, jak se Cullenovi změnili. Ty změny mě teď přímo bouchaly do očí. Ať jsem se podívala kamkoliv viděla jsem někoho smutného nebo nepřirozeně zamyšleného. I ostatní z "mé" rodiny byli zmatení. Cullenovi nám sice říkali, ať si toho nevšímáme, ale to prostě nešlo.

Začali mě přepadávat výčitky svědomí. Z velké části to bylo kvůli mně. Tak jak mi to říkala Alice. Moje chování k nim se nelepšilo a určitě je to taky bolelo. Pak tu byl on… Jeho odchod od rodiny se mu vyvedl stejně tak dobře, jako odchod ode mě. Nechápala jsem proč odešel! On si teď užívá bůhví kde a jeho rodina trpí! Přepadávali mě návaly vzteku, aniž bych věděla proč. Měla jsme chuť najít ho a dát mu do nosu. Přesto jsem věděla, že bych toho nebyla schopná, kdyby opravdu stál přede mnou. Čím déle to ale trvalo, tím jsem se víc přibližovala ke konečnému rozhodnutí. Někdo něco musí udělat! Přes všechnu bolest, kterou mi způsobili jsem nechtěla, aby trpěli tak jako já. To jsem nepřála nikomu.

Když jsem opět viděla smutnou Esme a Carlisle, který ji stejně smutně pozoroval, pohár trpělivosti přetekl. Zvedla jsem se a namířila si to k Alice do pokoje. Rozhodla jsem se. Byl to jediný způsob.

Zaťukala jsem. Ozvalo se slabé dále. Vešla jsem a viděla Jaspera a Alice. Alice se na mě zářivě usmívala, už vše viděla. Jasper si mě i ji nechápavě měřil.

"Tak fajn Alice, vyhrála jsi," téměř jsem vrčela. Vůbec se mi nelíbilo, jak jsem k tomu byla dotlačená.

"Kde ho najdu?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aryana Aryana | Web | 12. dubna 2009 v 19:55 | Reagovat

super..u mna na blogu je utaž SONB..hlavna cena su samolepky twilight a plagat..viac na mojom blogu

2 mia:) mia:) | 12. dubna 2009 v 19:59 | Reagovat

to prečo  to tak skončilo?rýchlo ďalšie:)porsíím.)

3 Luci & Dani & Kiki Luci & Dani & Kiki | Web | 12. dubna 2009 v 20:20 | Reagovat

uzh se těším na další povídku!....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.