close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

7. kapitola - potlacena .....

10. dubna 2009 v 10:54 | ewikk |  Polačená láska
Od doby co jsme se s Mattem políbili, jsme spolu trávili mnohem víc času, ale pořád se mi to zdálo málo. Ostatní chtěli mít Matta, taky chvíli pro sebe a tak jsem se musela spokojit s tím časem, který nám byl dán.

S Mattem jsme se buď procházeli po okolí nebo dělali jakýkoliv jiný věci. Často jsme trávili čas s ostatními v pokoji a dívali se třeba na televizi. Nebo jsem sledovala, jak se Matt pošťuchuje s Eleazarem, který v jeho přítomnosti jako by omládl. Taky jsem po dlouhé době vypadla z domu. Samozřejmě jsem mohla jenom ve společnosti Matta, ale to mi nevadilo. Procházeli jsme se po Aljašce a Matt mi ukazoval tolik nádherných míst, až se mi z toho točila hlava. Nikdy bych nevěřila, že na zasněžené zemi může být něco okouzlujícího, ale může. Ba co víc, tolik úžasných věcí, které jsem viděla nebylo možné shlédnout kdekoliv jinde. Pouze tady, na konci světa…


Pokaždé, když jsem byla s Mattem, cítila jsem se jinak. Šťastněji a veseleji, ale stále jsem cítila že to není ono. Že to není to, co bych chtěla. Ale co vlastně chci? Nebo spíš koho?

Moc dobře jsem věděla koho chci. Chtěla jsem toho, který mi zlomil srdce. Vyrval ho z mého těla a pak s ním utekl, neznámo kam. Toho, který mi ublížil jako nikdo předním. Nenáviděla jsem ho za to, ale stále ho i milovala. Nedokázala jsem se toho citu k němu zbavit, ale alespoň jsem si zakázala na něj myslet. On si teď určitě někde užívá a na mě už dávno zapomněl. Rozhodla jsem se, že se podle toho taky zařídím. Dokud budu moct, budu s Mattem, protože to byl momentálně můj největší zdroj štěstí.

Jeden večer mě Matt přesvědčil, abychom si zazápasili. Nejdřív jsem na něj koukala jako na blázna, když mi ale řekl, že mě naučí fintu, kterou shodím na zem i Eleazara, ihned jsem souhlasila. Jak jsem se jenom toužila mu pomstít. Byla jsem schopná udělat pro to cokoliv. Dokonce se nechat mlátit od člověka, který mi je drahý.

Boj s Mattem byl úplně jiný než s Eleazarem. Matt byl mnohem trpělivější a nebyl tolik zbrklý. Předváděl mi různý pozice, radil mi, jak nejvíc držet rovnováhu a pomáhal mi vytvořit vlastní styl boje. Přitom jsme se ještě stihli smát. Bylo zábavné sledovat nás, když se projevila znovu moje nešikovnost. Ať upír nebo člověk, vždy budu trochu nešikovnější než ostatní, i když to už nebylo tak hrozné, jako dřív.

Zrovna jsem se snažila převést jedno těžiště na druhé a hned potom udělat výkop do vzduchu, ale nějak se mi zamotali nohy a já se rozplácla na zemi, samozřejmě jsem stačila sebou smést i Matta. Spadl na mě a zavalil mě tak, že jsem nemohla dýchat. Když mě přestal mačkat stále se smál a tak jako to dělával poslední dobou často, mě políbil.

Nechala jsem se unášet pocity, které přitom vyvolal. Nebyly sice tak veliké a ohromující, jako když jsem se líbala s…ním, ale přesto to bylo hezké. Přestože jsem se nelíbala poprvé, bylo to pro mě úplně jiné. Díky upířím smyslům jsem vnímala všechno intenzivněji a proto to bylo tak nové. Na chvíli jsem se přistihla, jaké by to asi bylo, kdybych se líbala se svým andělem, ale ihned jsem se okřikla a začala usilovně myslet na cokoliv jiného.

Nakonec byly přece jenom vidět nějaký změny. Opravdu jsem se trochu zlepšila v útočení, jenom s obranou jsem na tom byla stále mizerně. Přesto jsem byla se sebou spokojená. Už jsem se necítila, tak bezmocná. Až budu zase bojovat s Eleazarem, nenechám se jen tak porazit. Nedám svoji kůži zadarmo!

A tak čas utíkal rychleji než kdykoliv dřív od mé přeměny. Kdykoliv jsem mohla, trávila jsem čas s Mattem. Většinou jsme strávili čas líbáním, ale nevadilo mi to. Po tak dlouhé době jsem byla někomu blízko a měla jsem pocit, že přece jenom jsem schopná ještě nějakého kladného citu. Nic, ale není konečné…

Poslední dny jsem cítila, že se s Mattem něco děje. Často jsem viděla, jak vyhlíží z okna ven se zasněným výrazem. Pochopila jsem, že mu chybí trampování. Možná s námi dokonce zůstával jenom kvůli mně, jinak by už dávno byl pryč a objevoval nějaká nová místa. A tak jsem se začínala pomalu smiřovat s tím, že i Matt ode mě jednou odejde.

Stalo se to jednoho odpoledne. Venku bylo zataženo a bylo jenom otázkou času, kdy začne sněžit a mrznout. Zima mi sice dávno nevadila, ale přesto nebyl nejlepší pocit stát venku, když zuří sněhová bouře.

Seděli jsme v obývacím pokoji. Tanya, Irina a Kate se dívaly na televizi, Carmen s Eleazarem se věnovali sami sobě a Matt se opět díval toužebně ven. Chudáček, myslel si že nevím nic o tom co se mu honí hlavou. Možná bych si s ním o tom měla promluvit. Přese všechno nechci, aby se trápil. Už dávno jsem pochopila, že ho nemůžu milovat natolik, abych ho držela násilím u sebe.

Najednou se Kate napjala a zadívala se z okna ven, úplně jiným směrem než Matt. Na něco se soustředila. Nejdřív vypadala vyděšeně, potom překvapeně a nakonec potěšeně. Všichni jsme ji nechápavě sledovali.

"Ou, další návštěva a je už docela blízko," poznamenala s úsměvem.

"Jak to, že jsi si ji nevšimla dřív?" zeptala se Tanya a jen stěží skrývala svůj šok. Kate chvíli přemýšlela.

"Jedou v autě. Jejich zápach není tak cítit," poznamenala. Oni? Takže to bude početnější návštěva? Tanya se zeširoka usmála. Na rozdíl ode mě asi tušila kdo by to mohl být.

"No, tak já už asi půjdu," poznamenal Matt. Překvapeně jsem zamrkala. Věděla jsem, že odejde, ale tak najednou?

"Proč?" zeptala jsem se a ani se nesnažila skrýt nelibost z toho, že by měl odejít.

"Myslím, že vím kdo přijede a pokud se nepletu bude lepší, když odjedu. Mohlo by tady být plno," vymlouval se. V duchu jsem si povzdechla. Všichni se tvářili zkroušeně, když se s nimi Matt loučil. Už to vypadalo, že mě Matt odbije stejným způsobem jako ostatní, jenom mě obejme a hned na to odkráčí, ale pletla jsem se.

"Isabello, nedoprovodíš mě?" zeptal se, když už byl téměř u dveří a andělsky se na mě usmál. Vrátila jsem mu úsměv a přijala jeho nabízenou ruku. Rozeběhli jsme se ven a namířili si to opačným směrem než přijížděla naše návštěva. Běželi jsme jenom chvíli, ale přesto jsme už byli dost daleko od domu. Teď jsme stáli proti sobě a ani jeden nevěděl co říct. Lehce mě pohladil po tváři a usmál se.

"Bylo mi s tebou moc hezky." Smutně jsem se pousmála.

"Ale stejně to není dost na to, abys semnou zůstal. Kouzelná místa ti jsou přece jenom mnohem blíž," poznamenala jsem. Smutně se na mě podíval. Zakroutila jsem hlavou.

"Nebuď kvůli mně smutný. I mě s tebou bylo pěkně, ale není to, to co oba chceme. Neváhej jenom proto, že mi nechceš ublížit. Jsem velká holka, zvládnu to tady."

"Vrátím se, jednou…" sliboval s něžným úsměvem na rtech. Natočil si jeden můj pramínek vlasů na prst a políbil ho.

"Už se nemůžu dočkat na tvoje další neuvěřitelné historky. Ať jich je co nejvíc, jinak mi nechoď na oči!" zažertovala jsem a mírně se zasmála.

"To ti můžu slíbit," odpovídal mi a zároveň se ke mně sklonil, aby mě mohl naposledy políbit.

"Měj se hezky," vydechl mi do tváře.

"Ty taky," odpověděla jsem potichu, ale to už byl ode mě strašně daleko.

Dívala jsem se za ním do té doby dokud mi nezmizel z očí. A tak pohádka skončila. Další muž mě opustil…kolik jich ještě bude?

S depresivními myšlenkami jsem se otočila a vydala se zpátky. Neposlední chvíli jsem si ještě udělala zastávku na jednoho medvěda, který se mi náhodou připletl do cesty. Hned jak jsem se nasytila, vydala jsem se znovu na cestu. Netrvalo mi dlouho než jsem doběhla domů. Sotva jsem však uviděla dům, kde jsem momentálně žila, ztuhla jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LauraBella LauraBella | 10. dubna 2009 v 11:49 | Reagovat

Juuuuuuu zeby cullenovci????

2 Luci & Dani & Kiki Luci & Dani & Kiki | Web | 10. dubna 2009 v 12:36 | Reagovat

teď už to určitě budou Oni!-musejí zhe?-♥

3 mia:) mia:) | 10. dubna 2009 v 13:21 | Reagovat

prišiel Edward?prosíím:Dtaké napínavé konce nemám rada:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.