close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

18. dielik...potlačena... KONEC

24. dubna 2009 v 22:02 | ewikk |  Polačená láska
Na lov jsme šli hned druhý den, tak jak jsme se s Edwardem dohodli.....

Byla jsem nervózní. Doufala jsem, že nebudu vypadat směšně. Nepřežila bych, kdyby mě tak Edward viděl. Edward moji nervozitu samozřejmě viděl a cítil a nechápal ji. Vždyť já ho uvidím taky lovit! Jenže já jsem věděla, že on loví dokonale. Sice jsem ho lovit ještě neviděla, ale Edward je dokonalý ve všem, takže mu půjde i tohle, o tom jsem nepochybovala.

Nejdřív jsme šli pomalu, nikam jsem nespěchala. Chtěla jsem lov co nejvíc oddálit. Edwardovi to bylo prozatím jedno. Naprosto se spokojil s faktem, že mě může objímat a líbat. Často jsme kvůli tomu zastavovali, takže přesto, že jsme vyšli z domu krátce před svítáním, teď bylo poledne a my jsme ušli jen pár kilometrů.

Nakonec jsem to nemohla už dál oddalovat. S Edwardem jsme se rozeběhli a celou dobu se drželi za ruce. Chvíli jsem přemítala, jestli mu nevadí, že běží tak pomalu. Rozhodně byl rychlejší než já, ale on se zdál spokojený. Poslední dobou byl pořád spokojený, což mě nesmírně těšilo.

Lov nakonec nebyl tak hrozný, jak jsem se obávala. Byla jsem žíznivá a jakmile jsem ucítila krev nějakého zvířete, absolutně jsem zapomněla že jsem se před Edwardem styděla. Jednoduše jsem se rozeběhla a všechno šlo instinktivně, tak jako vždycky. Když jsem byla nasycená stačilo jenom počkat, až přiběhne Edward, který v jednu chvíli někam zmizel. Když vyšel zpoza stromů, opět na mě dolehla jeho dokonalost. Nikdy se mu nevyrovnám, co na mě vůbec vidí?

Jakmile mě uviděl, usmál se a přiběhl ke mně. Objal mě tak silně, že jsem nemohla dýchat a zabořil mi hlavu do vlasů. Taky jsem ho objala a každou buňkou si vychutnávala jeho přítomnost. Byli jsme od sebe pryč ani ne pět minut, ale mě se to zdálo jako hodiny. Jakmile jsme se přivítali po takovém dlouhém odloučení, vydali jsme se pomalu k našemu dokonalém místečku.

Sedli jsme si na kameny, Edward mě objal kolem pasu a já si položila hlavu na jeho rameno. Zahleděla jsem se na moře. Po takové době mě stále okouzlovalo. Bylo tak magické, ale něco se přece jenom změnilo. Už jsem necítila potřebu schovat se v jeho vlnách. Teď už jsem neměla důvod pro který bych se chtěla schovat. Měla jsem všechno co jsem si přála.

"Jednou bychom mohli vyrazit na moře. S malou jachtou, jen tak se plavit po moři," navrhl najednou Edward. Pro sebe jsem se usmála a zavřela oči.

"To zní báječně," odpověděla jsem mu. Zůstali jsme tak dlouhou dobu. Přesto se mi zdálo, že jsme se zvedli příliš brzy. Edward se chtěl už vrátit zpátky. Nechápala jsem proč. Většinou jsme se vraceli pozdě v noci a teď, ještě se ani nezačalo stmívat. Přesto jsem se zvedla a pomalu se vydala zpátky k domu. Netrvalo mi dlouho, abych zjistila, že Edward vedle mě není. Otočila jsem se a viděla, jak stojí metr za mnou a dívá se na mě nerozhodně a snad trochu i smutně. Vyděsilo mě to. Měla jsem strach, že moje dokonalý štěstí něco zničí. Bála jsem se, že mě chce znovu opustit.

"Co se děje Edwarde?" zeptala jsem se a ani se nesnažila skrýt hysterii, která pomalu vyplouvala na povrch. Udělal několik kroku ke mně.

"Má rodina odjíždí," oznámil mi. Cullenovi odjíždí?! Proč mluvil jenom o nich, copak on neodjíždí? Přece jenom mě opouští? Byla jsem zmatená.

"Pokud budeš chtít, zůstanu tady s tebou," navrhnul mi váhavě, jako by se bál, že ho odmítnu. Já jsem si namísto toho opravdu oddychla. Neodjíždí, protože chce zůstat se mnou. Zřejmě si myslí, že bych raději zůstala tady a on by chtěl zůstat se mnou. Klidně by kvůli mně opustil svoji rodinu.

"Patříš ke své rodině a já taky," odpověděla jsem mu. V jeho očích se objevila panika. Bál se, že jsem ho právě odmítla.

"Teda, jestli mě bude ještě chtít. Nechovala jsem se k nim zrovna nejlíp a Rosalie z toho taky nebude zrovna nadšená," přemítala jsem nahlas. Najednou jsem se ocitla ve vzduchu. Překvapeně jsem vypískla, když jsem přistála v jeho náruči.

"Co to - ?" vydechla jsem přiškrceně, stále v šoku.

"Opravdu chceš jet s námi?" ověřoval si to Edward. V jeho obličeji jsem už opět viděla štěstí, nutilo mě to se na něj usmát.

"Samozřejmě, jak tě vůbec mohlo napadnout, že zůstanu tady?!" protočila jsem oči.

"Myslel jsem, že tady si našla rodinu," odpověděl mi váhavě. Zavrtěla jsem hlavou.

"Nikdy to nebyla moje rodina. Já už měla rodinu, i když mě nechtěla, pořád jsem to tak cítila," vysvětlovala jsem mu. Smutně se pousmál.

"Moje rodina tě vždycky chtěla a všem si moc chyběla. Nikdy o tom nepochybuj," řekl mi něžně a potom mě políbil na čelo. Pousmála jsem se na něj a nechala se políbit na rty.

Zpátky jsme doběhli v rekordním čase. Vešli jsme do tichého domu. Překvapilo mě, když byli všichni shromáždění v kuchyni. Bylo to příliš očí, které se na mě dívali. Jak jsem si společně s Edwardem sedala na jednu židli, střetla jsem se s pohledem Alice. Usmála se na mě a já ji úsměv vrátila. Samozřejmě už viděla mé rozhodnutí, jinak by to ani snad nebylo možné.

"Myslím, že všichni tušíte, proč jsme se tu sešli," začal mluvit Carlisle.

"Odjíždíte," řekla Tanya smutně.

"Ano. Je tady už trochu přeplněno. Vlastně jsme tu tak dlouho zůstávali jenom kvůli Belle," vysvětloval Carlisle. Nevěřícně jsem se na něj podívala a potom zakroutila hlavou. Edward se uchechtl a vtiskl mi na krk polibek.

"Věděli jsme, že se časem umoudříš," prohodila Alice.

"Vážně?" zeptala jsem se skepticky. Nevěřila jsem jí ani slovo.

"No, možná jsme to jenom tušili," opravila se Alice a jen tak jako by protočila očima. Usmála jsem se.

"Kdy odjíždíte?" zeptala se protentokrát Carmen.

"Do dvou dnů. Máme už vybraný pěkný dům, blízko je rezervace i škola a celkem často tam prší," odpověděl Carlisle. Teprve teď mi došlo, že budu muset chodit opět do školy a že tam bude spousta lidí a spousta krve. Cukla jsem sebou, jak jsem si to představila. Budu dost silná na to, abych odolala? Co když se ve mně Cullenovi opět zklamou? Ne, to jsem nemohla dopustit. Budu se snažit, jak jenom to půjde…

"Děje se něco?" zeptal se potichu Edward. Otočila jsem se a střetla se s jeho starostlivým pohledem.

"Ne, samozřejmě, že ne," odpověděla jsem mu a rychle se usmála. Chvíli se na mě mračil. Když jsem se otáčela, vyměnil si pohled s Alice, která nepatrně zavrtěla hlavou. Zřejmě se Edward bál, že jsem změnila rozhodnutí a že s ním nakonec neodjedu. Ulevil svůj posed, když zjistil, že to tak není.

Všichni Cullenovi, až na Rosalie byli šťastní, že jsem se rozhodla s nimi odjet. Jak se, ale zdálo, nebyla Rosalie překvapená, když to zjistila. Zřejmě očekávala, že s nimi odjedu a tak se stačila už uklidnit. Taky jsem si všimla, že z jejích očích vymizela všechna nenávist. Teď na mě zírala s opovržením a nesouhlasem, přesto se to zdálo mnohem lepší než předtím. Doufala jsem, že se snad časem usmíříme a staneme se, alespoň přítelkyněmi.

Dokonce ani nikdo z rodiny Tanyi nebyl překvapený, že odjíždím s Edwardem. Nikdo se mě nesnažil přesvědčovat, abych zůstala. Zřejmě tušili, že by to stejně nepomohlo. Chvíli jsem opravdu měla pocit, že bych odsud neměla odjíždět, ale ten trval jen krátkou dobu a to když jsem viděla smutný obličej Iriny.

Hromadné stěhovaní proběhlo rychle a zmateně. Já jsem toho moc nesbalila. Většina mých věcí bylo oblečení, jinak jsem toho moc neměla. Ani Edwardovi to nervalo dlouho. Chvíli jsme tedy pomáhali ostatním, kteří nás nakonec vyhnali. Tak jsme se tedy raději odebrali do Edwardova pokoje a lehli si společně na pohovku. Věnovali jsme se sami sobě, což jsme dělali naprosto nejraději.



Jak se řeklo, tak to i bylo. Za dva dny bylo všechno připravené k odjezdu. Stačilo se už jenom rozloučit. Všechny jsem postupně objala. Nejdéle jsem se objímala s Irinou, ke které jsem přilnula nejvíc. Naopak u Tanyi to bylo krátké. Chvíli jsme na sebe jenom koukaly. Dvě ženy, které milovaly jednoho muže. Nakonec se Tanya přece jenom pousmála a krátce mě objala.

Když se rozloučili i ostatní, vyjádřila Tanya za celou svoji rodinu, že nás tady velmi rádi někdy uvítají a že se na nás budou celou dobu těšit. Carlisle poděkoval a řekl, že kdyby měli cestu kolem, ať se staví. Potom jsme všichni nasedli do svých aut.

Esme s Carlislem jeli v černém mercedesu, Rosalie s Emmettem v červeném jeepu, já s Edwardem, Alice a Jasperem jsme jeli v červeném kabrioletu. S Edwardem jsem seděla vzadu, zatímco Jasper řídil a Alice seděla vedle něj.

V zrcátku jsem se dívala na dům, který se mi stal útočištěm a na lidi, kteří mi udělili azyl. Věděla jsem, že se sem vždycky ráda vrátím.

"V pořádku?" zeptal se mě Edward. Otočila jsem se na něj a usmála se.

"V naprostým," odpověděla jsem a položila mu hlavu na rameno. Objal mě a přitiskl blíž k sobě.

Cesta utíkala rychle. V autě panovala skvělá nálada a neměl s tím nic společného Jasper. Většinou mluvila Alice, ale nevadilo mi to. Chvílemi jsem poslouchala její tlachání a chvílemi jsem ji naprosto ignorovala, protože jsem se věnovala zásadně svému anděly.

Cestou jsme se zastavili v jednom obchodě s auty. Nemusela jsem se ani moc namáhat, abych pochopila jaký auto si Edward vybere. Za chvíli už vytahoval kreditní kartu a lesklé volvo bylo jeho. Zbytek cesty jsem tedy jela s Edwardem ve volvě. Nemohla jsem zabránit své zvědavosti a zeptala jsem se, kde má to staré volvo. Odpověděl, že ho rozbil, ale proč a kdy mi neřekl.

Cestou jsme často zastavovali kvůli počasí. Byla to, ale mnohem jednoduší cesta než když jsem cestovala s Edwardem, protože jsme měli v rodině rosničku, která dokázala přesně předvídat, kdy bude svítit slunce a kdy ne. Cestovali jsme tedy většinou v noci, přes den jen málokdy. To se změnilo, jakmile jsme se přiblížili k cíli své trasy. Už na pohled bylo jasné, že tady budou srážky velmi časté. Zvědavost mě opět přemohla a já byla najednou nedočkavá. Chtěla jsem vidět náš nový dům. Můj nový domov. Jak krásně mi to znělo.

Edward se usmál nad rychlou změnou mé nálady. On jak se zdálo vůbec zvědavý nebyl. Možná to bylo způsobeno tím, že sám se stěhoval tolikrát, že pro něj už tohle přestalo mít význam. Možná mě to časem taky omrzí, kdoví.

Domem jsem rozhodně zklamaná nebyla. Dům byl veliký a hodně podobný tomu ve Forks. Zřejmě měli takovéhle domy rádi. Dům mě naprosto uchvátil. Jeho velká okna a zahrada, která byla před ním. Dům byl taktéž trochu dál od městečka, kde byla i ta nenáviděná škola. Přesto jsem okamžitě věděla, že budu mít tenhle dům ráda.

"Líbí se ti?" zeptal se Edward.

"Je překrásný," odpověděla jsem a usmála se na něj. Taky se na mě usmál. Naklonil se ke mně a díval se mi přitom do očí. Okamžitě jsem se v nich ztratila. Když mi propletl do vlasů ruku a následně mě políbil, měla jsem pocit, že létám. Líbali jsme se snad věčnost, dokud nám někdo nezaklepal na okýnko. Trhla jsem sebou a podívala se za sebe. Alice se poťouchle usmívala a stále klepala na okýnko.

"Tak pojďte, čeká se jenom na vás!" oznámila nám a hned potom odběhla. Edward pobaveně zakroutil hlavou a potom vystoupil z auta. Upíří rychlostí oběhl auto, aby mi otevřel dveře. Usmála jsem se na něj a taky vystoupila.

Všichni stáli před domem. Jasper s Emmettem se pošťuchovali, Rosalie s Alice si o něčem povídaly a Carlisle s Esme se na ně jenom dívali. Vypadali jako opravdová rodina, kterou skutečně byli. A právě v tuhle chvíli jsem se cítila navždy změněná.

Měla jsem pocit, že přese všechno nikdy do jejich rodiny nezapadnu. Zabila jsem tolik lidí a tolik jsem jim ublížila, že jsem měla pocit, že si nikoho z nich nezasloužím. A už vůbec ne anděla, který stál vedle mě a usmíval se na mě. Najednou mi připadalo jako by mezi námi byla nějaká propast, která mě od nich odděluje. Jako by mezi námi bylo příliš rozdílů.

"Miluji tě," zavrněl mi nečekaně do ucha Edward a tím i nevědomky odsunul všechny moje obavy pryč. Teď mi bylo naprosto jedno jestli do jejich rodiny zapadnu. Hlavní bylo, že budu s ním. Že s ním budu navždy. Nic nebylo důležitější.

"Taky tě miluju. Víc než cokoliv na světě." Upřímnost, která zněla z mých slov se nedala přeslechnout. Usmál se na mě a znovu se sklonil, aby mě políbil.

Najednou se ode mě Edward odtrhl a zadíval se vztekle k místu, kde stála jeho rodina. Alice na něj vyplázla jazyk a odvrátila se od nás. Edward zavrtěl hlavou a podíval se na mě. Znovu se usmál a já se mu zahleděla do jeho očích, které byli plné lásky pod kterou se mi podlamovaly nohy.

A i moje srdce přetékalo štěstím a láskou…

The end
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aryana Aryana | Web | 25. dubna 2009 v 7:37 | Reagovat

nadhera

2 mia:) mia:) | 25. dubna 2009 v 10:44 | Reagovat

krásne:)škoda,že užje koniec♥

3 Luci & Dani & Kiki Luci & Dani & Kiki | Web | 25. dubna 2009 v 12:33 | Reagovat

páni, to byla snad nejdelší díl n?.....byl moc krásný... :-P
byla super povídka...škoda že už je konec!-♥

4 LauraBella LauraBella | 26. dubna 2009 v 13:26 | Reagovat

sorry ale nestihla som skorej napisat komment.... bolo to to najuzasnejsie....asi by som mala podakovat....za to co som si prezila pri tejto poviedke... bolo to uzasne .. pises superne....tie napinave konce... ako si nas drzala v sachu.... no prooste bomba :)
:* :* :*

5 Markétka Markétka | 27. dubna 2009 v 20:35 | Reagovat

já být tebou, považuju se za géniuse!!! opravdu suprová povídka, hrozně se mě líbila a doufám, že rozhodneš napsat další povídky... určitě bych tě v tom moc podporovala!!!! :D  :-D  8-)

6 ewik ewik | 2. května 2009 v 18:20 | Reagovat

jeziiiiiin to bolo naaadherne viac toho daj mojka  :-)  ;-)  :-D  8-)  :-P  :D  :-)  ;-)  :-D  8-)  :-P  :D

7 ewik ewik | 9. května 2009 v 22:24 | Reagovat

krasne strasne sa mi to lubi ja v poslednej dobe len na tom zijem:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.