Naše první společná chvíle po tolika letech nám nevydržela dlouho. Pár minut jsme se jenom líbali. Nemohli jsme se toho nabažit. V mysli mi létali tolik slov lásky, jako snad nikdy v životě. Jediné co pro mě teď bylo důležité byl Edward.
Nebyli jsme spolu, ale moc dlouho. Po chvíli totiž přiběhla Alice. Rozrazila domovní dveře, tak hlasitě že jsme sebou trhli a okamžitě vyběhla nahoru za námi. Opět rozrazila dveře a radostně zavýskla. Neochotně jsem se od Edwarda odtrhla a šokovaně zírala na Alice. Vůbec nebrala ohledy na to, že bychom chtěli být s Edwardem sami, vrhla se mi kolem krku a pořád něco žvatlala.
"Jsem ráda, že jste se dali konečně dohromady. To vám to trvalo!" vyčítala nám. Potom se rozpovídala co všechno budeme dělat a že musíme jet hned zítra na nákupy a stále mě objímala. Opravdu jsem netušila co dělat. Cítila jsem se na jednu stranu šťastně, že mě tak lehce přijala zpátky. Na druhou jsem se cítila trapně. Naštěstí mě vysvobodil Edward.
"Alice, nech Bellu na pokoji, ano?!" I z jeho hlasu se dalo vyčíst, že není z přítomnosti Alice nadšený. Konečně se ode mě odtrhla a hned věnovala svému bratrovi zamračený pohled.
"Užil sis Belly dost!" ohradila se vyčítavě.
"To sotva," prohlásil a nečekaně mě vzal kolem pasu a přitáhl k sobě. Přivinula jsem se k jeho boku a cítila se šťastně. Alice na nás ještě chvíli házela nesouhlasné pohledy, ale nakonec se vzdala.
"Dobrá, dobrá!" vyhodila ruce do vzduchu. "Přijdu později."
"Díky," řekl jí na to Edward a už se skláněl, aby mě zase políbil.
Od té doby se ode mě Edward neodtrhl ani na krok. Jako by se pořád bál, že si to rozmyslím, že od něj uteču, což jsem rozhodně neměla v plánu. Byla to moje chyba. To já mu nasadila do hlavy, že ho nemiluji a celou dobu se k němu chovala jako k něčemu podřadnému. Musela jsem nést následky. Doufala jsem, že se to časem zlepší. Až si bude opravdu jistý, že od něj nikdy neodejdu, potom snad zmizí z jeho očí výčitky a strach. Mohla jsem v to jenom doufat a snažit se, aby o mě už nikdy nepochyboval.
S Alice jsem musela mluvit hned druhý den, potom co jsme se dali s Edwardem opět dohromady. Edward byl samozřejmě semnou. Seděla jsem na gauči a kolem sebe měla omotané jeho ruce. Alice seděla naproti nám v křesle a pořád se rozplývala nad tím co všechno budeme dělat. Poslouchala jsem ji jenom na půl ucha. Nemohla jsem totiž jenom tak vymazat fakt, že mě Edward hladí po zádech a tím do mého těla vysílá stovky elektrizujících signálů.
Hned potom jsem se rozhodla, že se omluvím všem Cullenovým za své chování. Edward mi tvrdil, že to není nutné, ale já jsem se jim musela omluvit. Nemohla bych se potom na sebe podívat do zrcadla.
Každý člen Edwardovi rodiny to vzal jinak. Alice mávla rukou, abych na to zapomněla a svedla to na Edwarda, který s ní samozřejmě souhlasil. Esme mě objala a jistě by se rozplakala, kdyby mohla. Carlisle se usmál a přikývl, že moji omluvu bere, přestože byla podle něj zbytečná. Emmett se zasmál a hned si zavtipkoval na můj účet. Jasper mi řekl, že jsem se nemusela omlouvat a že se na mě nezlobí. Nejtěžší bylo se omluvit Rosalie. Celou dobu co jsem se omlouvala se na mě jenom dívala a nic neříkala. Když jsem se jí omluvila jenom pohodila vlasy, zvedla se a odešla. Nic jiného jsem taky nečekala. Edward mě uklidnil, že se to dá časem do pořádku a já mu více méně uvěřila. Měly jsme spoustu času na sblížení.
S Edwardem jsem trávila všechen svůj čas. Ve dne jsme se procházeli po Aljašce a povídali si nebo se líbali. V noci jsme leželi na Edwardově pohovce a opět si povídali nebo líbali. Doháněli jsme všechen ten čas, který jsme nebyli spolu.
Když jsem byla teď s Edwardem, bylo pro mě spoustu věcích úplně nových. Svět se mi zdál hezčí a veselejší. Došlo mi, že jsem ještě spoustu věcí neobjevila. Když mi Edward vyprávěl kam bychom mohli jednou jet, jenom jsem si šťastně povzdechla a víc se k němu přitulila. Najednou jsem se cítila jako v pohádce. Byla jsem vyléčená princem na bílém koni.
Po týdnu jsem se tomu už nedokázala vyhnout. Musela jsem s Alice jet nakupovat. Nechtělo se mi. Nechtěla jsem opouštět svého anděla, ale potřebovala jsem nějaké nové oblečení. Spoustu oblečení mi Edward roztrhal, když se nechal moc unést a já teď neměla skoro nic na sebe.
Když jsme se s Edwardem loučili, měla jsem pocit, jako bych ho opouštěla na rok. Měla jsem tak hnusný pocit u srdce, jako bych nebyla úplná. Jako bych měla v srdci opět velikou díru. Ale snažila jsem se. Hádala jsem se s Alice, když se mi zdálo něco moc vyzývavé nebo příliš drahého a nechala na sebe naházet kupu oblečení, jenom aby byla Alice spokojená. Chtěla jsem jí tím vynahradit svoje chování. Tak jako jsem se to snažila vynahradit všem ostatním.
Vracet se do normálu bylo pro mě trochu těžší než jsem si myslela. Stalo se toho tolik a já jsem se cítila úplně jiná než předtím. Neoficiální začlenění do Cullenovic rodiny bylo pomalé a opatrné. Ale nikdo na mě nespěchal ani nenaléhal. Mohlo mi to trvat tak dlouho, jak jsem potřebovala a za to jsem byla neskonale vděčná.
Nemohla jsem popsat radost, jakou jsem cítila, když jsem uviděla svého anděla. Konečně jsem byla opět úplná. Konečně jsem mohla volně dýchat. Opět jsem byla neuvěřitelně šťastná.
Čím déle jsme ale spolu byli, tím více se začal Edward ptát. Chtěl vědět o všem co jsem dělala, potom co mě opustil. Zvláště ho zajímalo, jak jsem se stala upírkou. Nechtěla jsem o tom mluvit, ale měla jsem pocit, že je na čase.
Jednou jsme se s Edwardem opět procházeli po Aljašce. Mířili jsme si to k našemu oblíbenému místečku. Bylo to stejné místo, kde jsem přemýšlela o moři a o něm. Sedli jsme si na kameny. Položila jsem hlavu do Edwardova klína a zavřela oči. Edward mě začal hladit po vlasech a po obličeji. Vychutnávala jsem si jeho letmé doteky a nic neříkala. Po chvíli jeho ruce zmizeli. Když se dlouho dobu nic nedělo, otevřela jsem oči.
Dívali se na mě jeho oči plné lásky a odevzdání, ale byla v nich i zvědavost. Poznala jsem, že se začne vyptávat.
"Kdy mi konečně povíš, jak si se stala upírkou?" položil mi svoji oblíbenou otázku. Uhnula jsem očima, jak jsem jenom nenáviděla, když vytahoval tohle téma. Nedalo se ale nic dělat, musela jsem odpovědět.
"Nepamatuji si jak přesně se to stalo, ale to základní vím," začala jsem neochotně. Podívala jsem se zpátky na něho. Usmál se, když jsem k němu vzhlédla a začal si pohrávat s pramínkem mých vlasů.
"Stalo se to v noci. Byla jsem někde s Jessicou - asi na nákupech. Trochu se to protáhlo. Nepamatuji si kam jsme šly jenom vím, že jsem se z nějakého důvodu od Jessici oddělila. Pamatuji se na nějaké muže, kteří na mě pokřikovali, ale ty nakonec nebyli důležití. Asi jsem se ztratila," přemítala jsem. Ta noc byla pro mě místy mlhavá. Nepamatovala jsem si toho hodně, ale přesto jsem o tom nemluvila ráda.
"Byla tam… Victorie." Edward ztuhnul, jak jsem vyslovila její jméno. Přinutila jsem se pokračovat. "Dlouho jsme spolu mluvily, ale pamatuji si jenom poslední větu, kterou mi řekla: Druh za druha. Potom na mě skočila." Slyšela jsem, jak začal Edward potichu vrčet.
"Myslím, že mi chtěla co nejvíc ublížit. Smrt by byla příliš milosrdná. Proměnila mě," řekla jsem věcně. Teď už opravdu vrčel. V jeho obličeji bylo tolik nenávisti, až jsem se ho bála. Položila jsem mu ruku na tvář a snažila se ho uklidnit.
"To je dobrý," řekla jsem mu a usmála se na něj. Zhluboka oddechoval, až to vypadalo že se více méně sebral.
"Pokračuj," vybídl mě. Jeho hlas byl podivně nakřáplí.
"Zřejmě měla v plánu mě hned potom zabít, ale podcenila mě. Když jsem se přeměnila, byla jsem dezorientovaná a vyděšená. Chvíli mi trvalo než mi došlo co se stalo. Když se potom ukázala, ruply mi nervy. Skočila jsem po ní, jako opravdové zvíře. Byla jsem…" zaváhala jsem, "divoká a nezvladatelná. Utrhla jsem jí asi ruku nebo možná nohu. Celkově jsem ji tak nějak zranila. Když jsem viděla, že se moc nehýbá, vyběhla jsem ven." Události, které se stali po mé přeměně už nebyli tak mlhavé. O to víc byli bolestivé.
"Místo kde jsem se přeměnila bylo špinavé a zatuchlé. Myslím, že to byla nějaká stará továrna nebo tak něco. Když jsem vybíhala ven, viděla jsem bezdomovce. Měl tam nějaký plechový sud a v něm oheň na zahřátí. Neovládla jsem se a skočila po něm. Přitom jsem svrhla i ten sud. Poprvé jsem zabila," otřásla jsem se nad tou myšlenkou. Edwardovo obětí zesílilo.
"No, vypukl v té továrně požár. Nevím jestli se z toho Victorie dostala, ale už jsem ji nikdy neviděla," ukončila jsem svoje vyprávění.
"Ach, Bello. Je mi to moc líto," začal mě utěšovat. Rukama mě vyhoupl dosedu, aby mě mohl obejmout. Taky jsem ho objala. Zřejmě si myslel, že potřebuju utěšit. Nenamítala jsem. Mohla jsem ho objímat a to mi stačilo. Zůstali jsme tak ještě nějakou dobu. Dokud si nepřitáhl můj obličej ke svému a nezačal mě líbat. Jeho rty byly podivně úzkostné. Stále se v nich odráželo napětí z mého vyprávění. Snažila jsem se jeho rty přinutit k mazlení, ne k tomuhle divokému líbání. Věděla jsem, že jenom tak se mi podaří ho uklidnit. Po chvíli se mi to opravdu podařilo.
Zůstali jsme na našem oblíbeném místečku až do večera. Potom jsme se pomalou lidskou chůzí vydali zpět. Po většinu cesty jsme mlčeli a opět jsme k sobě byli těsně přituleni. Teprve, když už jsme viděli dům, prolomil Edward ticho.
"Slyšel jsem, jak si říkala Alice, že chceš jít zítra na lov," prohlásil. Bylo by divné kdyby to neslyšel, když byl po celou dobu semnou.
"Jo," souhlasila jsem. Byla to jedna z výmluv, proč jsem nemohla jet nakupovat. Rozhodně přetrpím hodinu na lovu bez Edwarda, než čtyři hodiny nakupování opět bez Edwarda.
"Nemůžu jít s tebou?" zeptal se váhavě. Zastavila jsem se a proto se musel zastavit i on.
"Proč?" zeptala jsem se zmateně. Pokrčil rameny.
"Jen tak. Chci být s tebou a chci vidět, jak lovíš," odpověděl mi a zazubil se na mě. Kdybych byla člověk, jistě bych už byla červená.
"Budeš se mi smát," zamumlala jsem.
"To si neumím představit," zamumlal zpátky a políbil mě do vlasů. Chvíli jsem přemýšlela. Vlastně, proč ne?!
"Tak dobře," souhlasila jsem.
"Děkuju," vydechl spokojeně. Chvíli jsem odměřovala jeho výraz. Usmála jsem se na něj a řekla:
"Je lehké ti udělat radost." Taky se na mě usmál.
"Nechci hodně. Chci jenom tebe," odpověděl a víc si mě k sobě přitiskl.
"Jsem tvoje, navždy," slíbila jsem mu. Smutně se pousmál.
"Jsi z toho smutný?" zeptala jsem se a doufala, že neslyší moji vlastní bolest.
"Ne to ne," nesouhlasil se mnou rychle, "jenom si říkám, že jsem strašný sobec. Po všem co jsem ti udělal a jak moc jsem ti ublížil jsem tak neskonale šťastný. Nevěřím, že si tě zasloužím."
"Já jsem ti taky ublížila, vzpomínáš? Tím vším co jsem tady vyváděla," vyhrkla jsem naštvaně. Zavrtěl hlavou.
"Zasloužil jsem si to," odporoval jemně. Zamračila jsem se na něj a našpulila nesouhlasně pusu. Chtěla jsem se s ním začít hádat. Lehce odhadl co mám v plánu a tak mě raději políbil pod hranu čelisti a pak pokračoval pomalu dolů až na klíční kost.
"Nechci se hádat," zamumlal mi do krku.
"V tom případě už neříkej takové hlouposti," podařilo se mi mu odpovědět. Cítila jsem chvění jeho dechu, když se zasmál.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





konecne pokojna kapitola s nie otvoreným koncom ale to to krajsia.....fakt som si to zasa uzila....tesim sa na dalsie...a na to ako to dopadne
:-*