V životě jsem něco takového neviděla...
Vypadalo to jako vlk, ale byl mnohem větší a na pohled nebezpečnější. Divila jsem se, že neutekl. Zvířata se nás bála a vyhýbala se nám, ale tenhle vlk ne. Spíše jsem ho svojí přítomností víc vydráždila. Viděla jsem jak se na mě dívá, jako člověk který mě nenávidí. Nozdry měl rozšířené a oči nenávistně zabodnuté do mě. A potom se zvedl vítr a já ho i ucítila. Byl to příšerný smrad. Zhnuseně jsem nakrčila nos a pro jistotu přestala dýchat. Moc to ale nepomohlo, stále jsem měla v paměti ten smrad a nemohla se ho zbavit.
Vlk se pohnul. Přikrčil se a začal vrčet. Chtěl se semnou prát? Zbláznil se? Ještě víc se přikrčil a pak po mě skočil.
Čekala jsem, že se od mého těla odrazí a něco si udělá. Šokovalo mě, když mě povalil na zem a udělal mi veliký škrábanec na ruce. Vykřikla jsem bolestí a překvapením. Nevěděla jsem co to je, ale tušila jsem, že mi jde o život.
Vlk mě stále svíral pod sebou. Vycenil zuby a já odhadovala, že se mi chce zakousnout do krku. Sebrala jsem veškerou svoji sílu a odstrčila ho. Nečekal to a tak se mi můj úskok podařil.
Vyskočila jsem na nohy a nevěděla co dál dělat. Nestačila jsem o tom dlouho přemýšlet. Znovu po mě totiž skočil. Tentokrát jsem se mu vyhnula. Začal na mě dorážet, ale já jsem se mu prozatím úspěšně vyhýbala. Trvalo to nekonečně dlouho, aniž by měl někdo navrch. Začínala jsem se bát, že takhle strávím zbytek věčnosti, když jsem uslyšela další vrčení.
Aniž bych přestala s uhýbáním, podívala jsem se na chvíli k lesu. Ucítila jsem opravdový strach, když se z lesa vynořil další gigantický vlk. Stejně jako ten první i tenhle si mě nenávistně měřil a pomalu se blížil ke mně. Došlo mi, že dva vlky sama nezvládnu a že mě to zřejmě bude stát život.
Druhý vlk se napjal a skočil. Očekávala jsem náraz. Znělo to jako by do sebe udeřily dva kameny. Ale vlk nenarazil do mě. Viděla jsem jak spadl šest metrů od místa kde stál a na jeho místě teď stál Edward.
V životě jsem ho neviděla raději. Odtrhla jsem se od jeho vyděšených očí a soustředila pozornost na vlka před sebou. Edward mi chtěl jít na pomoc, ale zkřížil mu cestu druhý vlk. Teď jsme bojovali o život dva.
V jednu chvíli jsem se dívala, jak se vede Edwardovi, bála jsem se o něj, nechtěla jsem, aby se mu něco stalo. Bohužel jsem nebyla dost rychlá a nevyhnula se svému útočícímu vlkovi. Ten se rozeběhl a hlavou mě udeřil do břicha. Odlétla jsem pár metrů a přistála na zemi. Síla nárazu mi vyrazila dech a na chvíli mě dezorientovala.
"Bello!" slyšela jsem vyděšený výkřik Edwarda. Chvíli mi trvalo než jsem se dostala z šoku. Uvědomila jsem si, že Edward teď musí bojovat s dvěma vlky a že to nemůže sám zvládnout. Vyskočila jsem na nohy a běžela k němu.
Edward byl mnohem úspěšnější než já. Zřejmě četl vlkům myšlenky a tak měl navrch, ale pořád tam byl fakt, že vlci byli dva. Zrovna jsem přemýšlela, jak mu pomoct, když jsem uslyšela jeho výkřik.
Vlci se na něj vrhli najednou a on byl dost rychlý pouze na to, aby stihl od sebe odhodit jednoho vlka. Toho druhého zastavit nestihl. Jak ve zpomaleným filmu jsem viděla, jak se Edward sesunul k zemi a jak nad ním stojí vlk, který měl v plánu ho dorazit.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Zaplavila mě vlna bolesti a strachu. On nemůže být mrtvý! To prostě nejde! Ne, teď když jsem ho znovu našla!
Výkřik který se mi vydral z hrdla byl výkřik raněného zvířete a rozzuřeného zabijáka. Moje činy byli rychlejší než mozek. Běžela jsem k Edwardovi a odhodila vlka silou, kterou jsem od sebe nečekala.
"Edwarde!" vzlykla jsem a běžela k němu. Vlci se prozatím sbírali pomalu ze země.
"Bello?" slyšela jsem jak vydechl a hned potom otevřel oči. Jeho rysy se uvolnily, jakmile mě viděl. I mě se ulevilo, není mrtvý!
Udělala jsem rychlou kontrolu. Vypadal v pořádku, jen kdyby neměl na břiše obrovské škrábance, ze kterých vytékala krev. Vypadalo to děsivě a daleko to přesahovalo moje lékařské umění.
"To je v pohodě," řekl Edward a pokusil se vstát. Přes obličej mu proběhla bolest a já v tu chvíli měla pocit, že trpím s ním.
"Lež!" poručila jsem mu. Mezitím se vlci sebrali a opět se k nám pomalu přibližovali. Dívala jsem se na ně a měla pocit, že se dívám do očí smrti. Vůbec jsem nevěděla co mám dělat.
Chtěla jsem se postavit, abych se mohla líp bránit. Věděla jsem, že proti dvou nemám šanci, ale nedám sebe ani Edwarda bez boje! Edward však měl jiné plány. Chytil mě za ruku a bolestně stiskl a já neměla šanci se kvůli němu postavit.
Vlci byli už příliš blízko. Nakrčili se a skočili. A já jako několikrát předtím, očekávala náraz. A jako i předtím i teď náraz přišel, ale ne tak jak jsem čekala.
Měla jsem pocit, jako by se Emmett s Jasperem vynořili ze vzduchu. Vůbec jsem je neslyšela, ale byla jsem strašně ráda, že tu jsou. Podívala jsem se za sebe, protože tentokrát jsem slyšela rychlé kroky. Vpředu běžel Eleazar a všichni ostatní, kromě Kate a Iriny, běželi za ním.
"Carlisle!" zavolala jsem ho naléhavě. Ihned jak mě slyšel změnil trasu cesty a běžel ke mně a k Edwardovi. Esme mu byla v patách. Když viděla zraněného Edwarda, bála jsem se, že to s ní sekne. Já sama jsem k tomu neměla daleko.
Chtěla jsem se zvednout, abych uvolnila Carlisleovi místo, ale Edward mi znovu stiskl ruku a jeho pohled se do mě zaklesl jako kopí a já nebyla schopná od něj odejít. Proto jsem se, alespoň posunula.
"Nic mi není," prohlásil, když ho Carlisle prohlížel. Snažila jsem se nevnímat zvuky z boje a soustředila se jenom na Edwarda.
"Budu potřebovat brašnu. Musíme ho přenést," prohlásil. Jeho hlas byl profesionální, nezabarvený žádnou emocí. Uklidnilo mě to a zároveň vyděsilo. Jak špatně na tom je?
Carlisle se posunul a vsunul pod Edwarda ruce, aby ho mohl zvednout, ale kvůli mně to nešlo. Snažila jsem se vyprostit z Edwardova sevření.
"Edwarde, prosím, pusť mě. Musíme tě přenést," naléhala jsem na něj, ale měla jsem pocit, jako by mě neslyšel.
"Bella půjde hned za námi," řekla za mnou Esme. Otočila jsem se na ni střetla se s jejím naléhavým pohledem.
"Eh, ano. Budu hned za tebou," slíbila jsem. Ještě chvíli mě držel, ale potom svoje sevření povolil a my ho mohli konečně přenést.
Edwarda jsme přenesli do jeho pokoje a položili ho na pohovku. Esme odběhla Carlisleovi pro brašnu a já si mezitím sedla na jednu z židlí, které byli v pokoji. Carlisle začal Edwarda ošetřovat ve chvíli, kdy práskli domovní dveře. Ulevilo se mi, když byli všichni v pořádku, naprosto nezranění. Okamžitě běželi k Ewardovi do pokoje, až se v něm nedalo vůbec hnout. Proto se rozumná Carmen s Eleazarem rozhodli, že počkají v obýváku.
Jakmile jsem je všechny prohlédla a zjistila, že jsou v pořádku, obrátila jsem svoji pozornost na dvojici před sebou.
S každým Edwardovým bolestným syknutím jsem sebou trhla. Nevědomky jsem se posouvala směrem k němu, připravená kdykoliv zasáhnout a ochránit ho. Už jsem si to nemohla dál namlouvat. Byla jsem v tom až po uši. Spadla jsem do toho znovu. Snažila jsem se v sobě potlačit všechny pocity, které jsem k Edwardovi cítila, ale vyšla jsem z toho jako poražený. Potom co se dneska stalo jsem už dál nemohla být pasivní. Představa, že bych ho mohla navždy ztratit, mě bolela mnohem víc než jakákoliv jiná bolest, kterou jsem zažila. Bolelo mě to i víc než moje přeměna.
Najednou jsem toužila po jeho přítomnosti. Chtěla jsem ho mít stále na očích, abych věděla, že je v pořádku. Věděla jsem, že po tomhle už není žádná jiná možnost. Láska, kterou jsem k němu cítila vyplavala definitivně na povrchu a já už nebyla schopná ji potlačit zpátky, kde byla tak dlouho zavřená. Byli jen dvě možnosti, které jsem viděla. Buď mi Edward opustí a zkusíme to spolu znovu nebo odejdu a budu hledat způsob, jak na vše zapomenout. Napadli mě Volturiovy, třeba by mi pomohli skončit s životem. Bez Edwarda stejně nemá smysl.
Střídavě se na mě dívala Alice i Jasper. Jasper byl zmatený všemi mými pocity. Uměla jsem si živě představit, jak je to pro něj těžké. Moje emoce, Edwardovi emoce a ještě spoustu dalších. Litovala jsem ho.
Alice se na mě naopak dívala dost naštvaně. Jistě viděla moje dvě rozhodnutí, které se každou vteřinou měnili. Záleželo jenom na Edwardovi, jak se rozhodnu.
Nakonec se Jasper zvedl a omluvil se. Zřejmě to už dál nemohl snést. Alice se zvedla s ním a společně vyšli z místnosti. Vzápětí jsem slyšela jak bouchli domovní dveře.
Opět jsem zaměřila pozornost na Edwarda a Carlisle. Neviděla jsem co Carlisle dělá, bránili mi ve výhledu jeho záda. Byla jsem díky tomu ještě napnutější. Konečně byl hotový. Zvedl se a mě se naskytl pohled na mého vysněného anděla. Byl bledší než obvykle, jeho oči byli černé jako uhel a pod nimi měl fialové kruhy. Neměl na sobě košili, kolem pasu měl obmotaný bílí obvaz, kterým pomalu začal prosakovat krev.Vypadal děsivě, jako by každou chvíli měl zemřít. Vyděsil mě ten pohled i moje představa.
"Budeš v pořádku," řekl mu Carlisle, "jenom lež, buď v klidu. Upíří regenerace udělá své." Edward se na něj pousmál. Vypadal přitom tak zranitelně. Měla jsem chuť obejmout ho a kolébat ho ze strany na stranu.
"Necháme tě v klidu," řekl Carlisle a pokynul nám, abychom odešli. Nechtělo se mi od něj odcházet, ale pokud mu to pomůže…
Jakmile jsem však procházela kolem jeho pohovky, chytl mě za ruku.
"Ne, zůstaň tady prosím," řekl a upřel na mě svoje oči. Podívala jsem se na Carlisle. Mírně přikývl a potom taky odešel. Edward se trochu posunul, aby mi udělal místo. Sedla jsem si na kraj pohovky a pozorovala ho. Ihned jak jsem si sedla se uvolnil. Zřejmě nevěřil, že tady zůstanu. Usmál se na mě, ale já se na něho zamračila. Vypadal jako kdyby ho to vůbec nebolelo. Jistě se přetvařoval.
Pokusil se sednout, ale já ho přitlačila zpátky do pohovky, až příliš ochotně se mému tlaku podvolil.
"Lež a nehýbej se," napomenula jsem ho přísně a mračila se na něj jako na sto čertů. Pousmál se. Jistě si musel všimnout mého starostlivého pohledu. Povzdechl si a zavřel oči. Vypadal jako by spal, tak nevině a bezbranně.
Zaměřila jsme pozornost na to co se dělo dole.
"Je obvyklé, že se tu procházejí vlkodlaci?" zeptal se Carlisle podivným tónem. Takže to byli vlkodlaci? Oni existují? No, když existují upířy, proč by nemohli existovat vlkodlaci.
"Ne, je to poprvé co tady nějakého vidím. Moc se vám omlouvám," odpověděla mu Tanya.
"Ty přece za nic nemůžeš," uklidňovala ji Esme.
"Je to zvláštní. Dva vlkodlaci, úplně sami. Vlkodlaci se většinou sdružují ve smečkách…" přemýšlel nahlas Carlisle.
"To by nám tu ještě scházelo. Smečka vlkodlaků!" To byla Rosalie.
"Aspoň by byla sranda," řekl vesele Emmett. Uslyšela jsem nějakou ránu. "No jo, já vím," obhajoval se Emmett.
"Co jste s nimi udělali?" zeptal se Carlisle. Zavrtěla jsem se na pohovce a ještě víc našpicovala uši.
"Nezabili jsme je pokud se ptáš na tohle," odpověděl poněkud uraženě Eleazar.
"Zahnali jsme je do kouta. Bylo nás víc, měli jsme výhodu. Potom jsem na ně začala mluvit, že jim nechceme ublížit a tak. Přeměnili se. Jedna holka, jeden kluk. Vysvětlili jsme jim, že se neživíme lidskou krví. Dohodli jsme se s nimi, že když nás nechají na pokoji oni, necháme na pokoji i mi je. Neměli na vybranou, zabili bychom je," vysvětlovala Tanya.
"Řekla bych, že se už nevrátí," zamumlala Carmen.
"Doufejme," povzdechla si Esme. Chvíli bylo ticho. Už jsem myslela, že jejich rozhovor skončil.
"Jak je ve skutečnosti Edwardovi?" zeptala se Tanya. Znovu jsem se napjala. Její tón zněl, jako by nevěřila že je Edward více méně v pořádku.
"Bude v pořádku," uklidňoval ji Carlisle a nevědomky i mě. Obrátila jsem svoji pozornost na Edwarda. Už neměl zavřený oči, ale díval se na mě a pozoroval mě. Když jsem se na něj podívala, pousmál se. Odvrátila jsem rozpačitě oči, ale téměř okamžitě jsem se na něj znovu podívala. Sledovala jsem jeho obvaz.
"Rány se upírům hojí rychle. Za pár hodin budu v pořádku…" začal mě uklidňovat, když viděl kam se dívám. Ucítila jsem, jak mě hřbetem ruky pohladil po paži. Trochu jsem sebou cukla. Jeho ruka se ihned stáhla.
"Je mi líto co se stalo." Jeho hlas zněl stísněně. Pokrčila jsem rameny, aby to vypadalo že jsem nad věci.
"Nebyla to tvoje vina. Ti vlkodlaci tam neměli vůbec co dělat," poznamenala jsem.
"Nemluvil jsem o tomhle…" Tentokrát byl jeho hlas zapálený. Podívala jsem se na něj a málem toho litovala. Síla jeho očí se do mě opírala takovou silou, že jsem se málem svezla z pohovky.
Uhnula jsem očima. Moc dobře jsem pochopila kam tím míří. Omlouval se za to, že mě opustil, že mě nechal samotnou a krvácející. Copak ještě nepochopil, že už jsem mu odpustila? Dnes mi ukázal, že ho to opravdu mrzí. Že je ochoten udělat všechno proto, abych mu odpustila. Málem kvůli mně zemřel! Klidně by položil svůj život za můj a tím mě konečně přesvědčil. Odpustila jsem mu.
Znovu jsem se na něj otočila a usmála se. Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že je to úsměv upřímný.
"Vím, že je ti to líto," zamumlala jsem. Zavrtěla jsem pomalu hlavou. "Už se na tebe nezlobím. Vlastně jsem se chovala jako idiot."
Tentokrát zavrtěl hlavou on. "Ne, měla jsi na to právo." Tomu jsem nevěřila. Chovala jsem se jako hlupák. Takovou dobu jsem si od něj držela odstup, nechtěla jsem od něj cokoliv slyšet. Nenechala jsem ho, aby mi vše vysvětlil. Akorát jsme prohloubila svoji i jeho bolest. Jak jsem se za to teď nenáviděla!
"Nic si nevyčítej, není to tvoje chyba," řekl podivným hlasem, když dešifroval můj výraz. Našpulila jsem pusu, ale mlčela jsem. Momentálně nebyl Edward přizpůsoben k tomu, aby se semnou mohl hádat.
Znovu se pokusil posadit, nechápala jsem proč svoje tělo takhle mučí.
"Lež!" poručila jsem a znovu ho přitlačila zpátky. Chytl moji ruku, která ho tlačila zpátky na pohovku a trhl s ní směrem k němu. Zavrávorala jsem, jak jsem to nečekala a spadla na něj. Cukl sebou jak jsem dopadla na jeho zranění, ale nic neřekl. Nasupeně jsem se na něj podívala. To si chce ještě přitížit? Chtěla jsem se zvednout, ale jednou svoji rukou mě chytil kolem pasu a přidržoval mě s ní dost blízko u něho. Všechnu svoji sílu jsem vynaložila na to, abych ho nezalehla úplně.
"Co to děláš? Zbláznil jsi se?" zeptala jsem se.
"Asi ano," odpověděl. Tón jeho hlasu zahnal moji rozzuřenost a vyvolal ve mně zvědavost. Sledovala jsem jeho pohled. Zachvěla jsem se, když jsem zpozorovala, že pozoruje mé rty. Byl by takový hřích naklonit se k němu a políbit ho? Byla jsem rozhodnutá, že nebudu skrývat své city. Teď všechno záleželo jenom na Edwardovi a jelikož vypadalo, že potom touží stejně jako já, neváhala jsem.
Naklonila jsem se k němu a dívala se mu přitom do očí. Nejdřív jsem se o jeho rty jenom otřela. Jednou, dvakrát, pak jsem se od něj trochu odtáhla. Zasténal a přitáhl si mě zpátky k sobě. Byl to pomalý, ale přesto krásný polibek. Cítila jsem, jak jsou Edwardovi rty váhavé. Zřejmě se bál, že zareaguji stejně jako posledně. Já jsem se namísto toho k němu ještě víc naklonila, jen abych mohla polibek prohloubit.
Ucítila jsem pod svojí rukou něco tekutého. Ihned mě napadlo co by to mohlo být. Odtrhla jsem se od Edwarda a ignorovala jeho nesouhlasné mručení. Podívala jsem se na jeho hruď. Obvaz byl obalený červenou. Zastyděla jsem se, tak nerozvážně jsem se chovala. Jistě ho to musí ještě víc bolet.
"Zavolám…eh, zavolám Carlisle," koktala jsem a konečně se od něj odtáhla.
"Ne, to je dobrý. Nic mi není," trval si na svém a chytl mě za ruku. Zamračila jsem se, ale dřív než jsem stačila něco říct, promluvil on.
"Zůstaň tady, prosím," zaprosil a upřel na mě svoje oči plnou silou. Musela jsem zamrkat, abych se trochu sebrala.
"Musí tě to bolet," trvala jsem si na svém. Zavrtěl hlavou.
"Neexistuje bolest, kterou bych nepodstoupil, abych tě alespoň jednou mohl políbit." Odvrátila jsem od něj oči a byla vděčná, že už nemůžu plakat. To co říkal bylo tak nádherné, až to nemohlo být skutečné.
"Jsi z toho smutná?" zeptal se a i z jeho hlasu zněla bolest. Podívala jsem se na něj a usmála se.
"Ne, samozřejmě, že ne," vyvracela jsem jeho slova.
"Slíbil jsem ti, že ti dám čas a že na tebe nebudu spěchat. To stále platí," řekl mi.
"Já vím, ale nepotřebuji víc času. Už jsem se rozhodla," oznámila jsem mu šeptem. Jeho výraz nabral vážnost a podivnou směsici strachu s nadějí. Pokusil se sednout.
"Edwarde, pokud nebudeš ležet…" začala jsem mu vyhrožovat, ale nic vhodného mě nenapadlo.
"Co?" zeptal se škádlivě. Zřejmě nevěřil, že bych mu mohla něco udělat. Já sama jsem tomu nevěřila.
Zavrtěla jsem prstem. "Pokud nebudeš hodný, odejdu," pohrozila jsem mu.
"Pokud odejdeš, zvednu se a půjdu za tebou," poškádlil mě nazpátek. Zamračila jsem se, protože to vypadalo, že to myslí vážně. Chvíli bylo ticho. Mračila jsem se na něj a on se mračil na mě. Potom si povzdechl a jeho obočí se vyhladilo.
"Neodbíhej od tématu. Říkala jsi, že už jsi rozhodnutá," navázal nit tam, kde jsme skončili.
"Promluvíme si," slíbila jsem mu, "ale až ti bude líp."
"Do té doby to nevydržím," povzdechl si. "Proč mi to nemůžeš říct teď?" Zavrtěla jsem hlavou.
"Musím se jít vysprchovat," změnila jsem téma a zvedla se. "Vydržíš chvíli v klidu ležet?"
"Snad," zamumlal, "pokud slíbíš, že se vrátíš." S tím jsem souhlasila víc než ochotně. Chtěla jsem být s ním. Musela jsem vědět, že je v pořádku.
Sebrala jsem se a odběhla do svého pokoje do koupelny. Sprchování mi zabralo trochu dýl než jsem myslela. Myla jsem si vlasy a musela jsem si je vyfénovat, abych nevypadala jako strašidlo do zelí. Další dobu jsem stála před šatníkem a snažila se vybrat nějaké hezké oblečení. Doteď mi nezáleželo na tom, jak vypadám. Teď jsem ale chtěla být hezká. Chtěla jsem se aspoň trochu vyrovnat Edwardově kráse. Chtěla jsem se mu líbit.
Nakonec jsem pár hezkých oblečků nalezla. Vybrala jsem si tmavě modrou sukni, která mi byla do půl stehen a světle modré, těsně přiléhající tričko s výstřihem do véčka. Chvíli jsem na sebe zírala do zrcadla. S pocitem, že lepší už to nebude jsem se vrátila zpátky k Edwardovi do pokoje.
Potichu jsem zaťukala a pak vklouzla do pokoje. Edwarda jsem našla ve stejné pozici, jako když jsem ho opouštěla. Ucítila jsem podivnou úlevu, když jsem ho znovu viděla. Jakmile mě viděl, usmál se. Když jsem si sedala cítila jsem, jak si mě prohlíží a doufala, že se mu aspoň trochu líbím.
V Edwardově pokoji jsem strávila celý večer a kus dopoledne. Párkrát jsme prohodili pár slov, ale většinou jsme mlčeli. Zřejmě to bylo tím, že mezi námi byli nevyřešené otázky, které nám svazovaly jazyk. Přesto mi noc utekla rychleji než kdykoliv předtím. Většinu času jsem strávila tím, že jsem se na něj dívala a ukládala si do paměti každý jeho rys. I on si mě prohlížel a pokaždé, když se naše oči střetli, se usmál.
Těsně před polednem, když už začínal být Edward opravdu otrávený z toho, že musí pořád ležet, jsem zavolala Carlisle, aby se mu podíval na zranění. Sedla jsem si opět na tu samou židli, jako předtím a opět pozorovala vše co Carlisle dělá.
"Jak jsem říkal. Jsi v pořádku. Můžeš už vstát," prohlásil po nekonečném tichu. Spadl mi obrovský kámen ze srdce, když to Carlisle vyslovil. Moje mysl se pořád upínala k myšlence, že o něj přijdu a teď, když jsem věděla že ne, se mi znatelně ulevilo.
"Pořád říkám, že jsem v pořádku, ale nikdo mi nevěří," zabrblal Edward. Tím "nikdo" samozřejmě myslel mě. Pokaždé, když se jen trochu pohnul, už jsem ho strkala hlouběji do pohovky.
"A co tvoje zranění Bello?" otočil se na mě Carlisle a odstoupil od Edwarda, který se okamžitě posadil.
"Ty jsi zraněná?" zeptal se Edward polekaně.
"Úplně jsem na něj zapomněla," přiznala jsem. Pohladila jsem si místo na ruce, kde mě zranil vlkodlak, ale nic jsme tam nenahmatala.
"Byl to jen škrábanec," uklidňovala jsem Edwarda, "už se mi to zahojilo."
"Výborně, tak já půjdu," řekl Carlisle. Vzal si svoji brašnu a odešel. Dívala jsem se jak odchází a teprve, když za ním zaklepli dveře jsem se otočila k Edwardovi. Nervózně jsem si zastrčila pramínek vlasů za ucho a napjatě čekala co řekne.
"Nevadí, když se půjdu vysprchovat?" zeptal se. Čekala jsem, že se zeptá na něco jiného, že bude chtít okamžitě svoji odpověď.
"Samozřejmě," odpověděla jsem mu. Na to se mě přece nemusí ptát! Zvedla jsem se s úmyslem jít k sobě do pokoje, abych ho nerušila. Ve stejnou dobu se vyšvihl do stoje i Edward. Udělal ke mně dva váhavé kroky. Vypadalo to, jako by mi chtěl v odchodu zabránit.
"Nebude mi to trvat dlouho, zůstaň tady," přikázal mi váhavým tónem. Přemýšlela jsem jestli mám poslechnout. Nakonec jsem se rozhodla, že mu udělám radost.
"Dobře." Viděla jsem jak se uvolnil, ani jsem si neuvědomovala, že je tak napjatý. Usmál se na mě a potom přešel k jedné skříni. Vytáhl nějaké oblečení a potom zalezl do koupelny. Ve chvíli kdy pustil sprchu jsem se pohnula. Přešla jsem k oknu a zadívala se ven.
Dívala jsem se na zasněženou krajinu. Všude byl takový klid a ticho. Jako by se čas na Aljašce zastavil, jako kdybychom uvízli v nějakém jiném světě. Všechno mi tady přišlo magické a moc ráda bych uvěřila, že jsme v jiném světě.
Slyšela jsem jak se dveře koupelny otevřeli, ale od okna jsem se neotočila. Počkala jsem, až přijde ke mně.
"Bello," oslovil mě a najednou mi nevadilo, že mi tak říká. Dotkl se mého ramene a něžně mě otočil k sobě. Dívala jsem se mu do očí a čekala, až něco řekne.
"Odpovíš mi, když se tě na něco zeptám?"
"Samozřejmě. Co chceš vědět?" ptala jsem se. Tak nějak jsem tušila o čem chce mluvit, ale musela jsem si být jistá.
"Jak si se rozhodla?" vydechl úlevně. Ano, trefa do černého. Odvrátila jsem od něj oči a najednou jsem měla pocit, jako by mezi našimi těly létali elektrické výboje.
"Včera se toho tolik stalo. Kvůli vlkodlakům jsem o tebe málem přišla. V životě jsem se tolik nebála," zavrtěla jsem hlavou, "na druhou stranu mi pomohli se rozhodnout." Cítila jsem, jak se napjal, ale bála jsem se mu pohlédnout do očí. Povzdychla jsem si a teprve potom se na něj podívala. Z jeho obličeje se nedalo nic vyčíst.
"Rozhodla jsem se, že to nechám na tobě." Překvapeně zamrkal a nechápavě si mě začal měřit.
"Na mě? Asi ti nerozumím?" přešlápl a začal si mě frustrovaně měřit. Zřejmě se snažil mi přečíst myšlenky, ale nešlo mu to.
"Ano. Pokud mě budeš chtít, zůstanu s tebou. Pokud ne, odejdu," řekla jsem váhavě a zadívala se mu do očí. Tvářila jsem se neohroženě a sebevědomě, ale uvnitř jsem se třásla strachy. Jedna moje část mě prosila, abych se k němu nahnula a zoufale ho prosila, aby mě neopouštěl. Ta druhá si to kupodivu přála taky, ale chtěla si uchovat zbytek hrdosti.
"To je hloupost. Ublížil jsem ti a proto bych měl tohle rozhodnout? To se mi nezdá správné," nesouhlasil Edward. Já v tom, ale viděla něco jiného. Odmítnutí. Takže mě nakonec nechtěl. I když jsem si to nechtěla přiznat, stále jsem doufala. Jeho odmítnutí na mě působilo jako ledová sprcha. Odvrátila jsem od něj oči a opět děkovala, že se nemůžu rozplakat.
Ucítila jsem jeho ruku pod svou tváří. Přiměl mě, abych se mu podívala do očí, které byli najednou moc blízko.
"To, ale neznamená, že tě nechci," zamumlal něžně. Zamotala se mi hlava z jeho sladkého dechu.
"Opravdu?" ptala jsem se nepřesvědčeně.
"Samozřejmě, ty blázínku," přesvědčoval mě a potichu se zasmál. "Jenom si myslím, že by si se měla rozhodnout sama, jestli semnou zůstaneš." Položila jsem na jeho ruku, kterou měl stále na mém obličeje tu svou.
"Chci s tebou zůstat, ale pokud nechceš ty," odpověděla jsem mu a doufala, že jsem si přitom nešlapala po jazyku.
"Nic jiného si nepřeju," vydechl podivně nedočkavě. Naklonil se ke mně ještě blíž a já měla pocit, že každou chvíli omdlím. Tak moc se mi točila z jeho vůně hlava, až to snad nebylo možný.
Ucítila jsem jeho ruku na pase. Ještě víc se ke mně přiblížil, až se nakonec úplně nalepil na moje podivně rozpálené tělo. Viděla jsem mu v očích nejistotu a váhavost. Zřejmě nevěděl, jak daleko může zajít. Osmělila jsem se a obmotala mu ruce kolem krku. Víc se k němu přitiskla a sama ho políbila.
Bylo to jako požár, který hrozil že nás spálí na popel. Oba dva jsme se k sobě tiskly neuvěřitelnou silou. Měla jsem pocit, že mě Edwardovi ruce každou chvílí rozpůlí vejpůl, jak si mě tiskl k sobě. Líbali jsem se, tak jako nikdy v životě. Byl to rychlý, vášnivý a naléhavý polibek. Líbala jsem ho a cítila jsem jak všechna moje bolest odplouvá pryč. Připadalo mi, jako by se černá díra v mém srdci pomalu uzavírala. Konečně jsem se cítila celá.
Nevím, jak dlouho jsme se líbali, ale muselo to být dlouho a pořád jsem se nechtěla smířit s myšlenkou, že bych se od něj měla odtrhnout. Pokaždé, když se chtěl odtáhnout, jsem ho rychlým kmitem jazyka přivolala zpátky. Měla jsem pocit, že pokud se ode mě odtrhne, zabije mě.
Cítila jsem Edwardovu ruku, jak mi přejíždí přes záda. Přes páteř, lopatky a potom pomalu na horu. Jeho ruka se uzamkla kolem mého krku. Zaklonil mi hlavou a tím dostal lepší přístup do mých úst. Překvapeně jsem mu vydechla do úst a ještě víc se k němu přitiskla.
Přestože jsem se tomu snažila zabránit, odtrhl se ode mě. Jeho rty se, ale posunuli na můj krk.
"Edwarde," sténala jsem sotva slyšitelně, ani on sám mě nemohl slyšet. Stále mě divoce líbal na krku a nakonec se jeho polibky přesunuli na klíční kost. Hlasitě jsem oddechovala a vůbec mi nepřišlo trapný, že mě jistě každý v domě slyší. V tuhle chvíli tady byl pouze on a já.
Jeho rty se pomalu vraceli nahoru až k mému uchu. Tam se na chvíli zastavili, jen na to, aby mi do něj zašeptal:
"Miluji tě." V tu chvíli jsem měla pocit, že létám. Tak moc jsem byla šťastná, že jsem se chvílemi bála, že se mi to jenom zdá. Odtáhla jsem se, ale jenom tak abych mu viděla do očí, které pláli zvláštním plamenem. Viděla jsem mu v očích všechnu tu lásku, kterou mi sliboval.
"Taky tě miluji," řekla jsem aniž bych o tom přemýšlela. Přesto bych to nevrátila zpátky. Cítila jsem, že mi ta slova jdou přímo ze srdce. Následoval ještě náruživější polibek pod kterým se mi podlamovali kolena. Ale byl tu Edward, aby mě chytil a podepřel a v tu chvíli jsem měla pocit, že tak to bude navěky.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





ten konec bol zasa co
boze ty mas talent mna trapit ... ale inac naj kapca... neskutocne romanticka a krasna ... ale itak te posledne vety mi dali zabrat ....Ale byl tu Edward, aby mě chytil a podepřel a v tu chvíli jsem měla pocit, že tak to bude navěky.... a to akoze nebude naveky
? zas ju opusti
alebo ona jeho
a ako to skonci
boze je to ta naj poviedka ktoru som citala ... :*