close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

15. kapitola - potlacena laska

21. dubna 2009 v 15:48 | ewikk |  Polačená láska
Chvíli se na mě díval zmateně. Došlo mu to později než jsem si troufala odhadovat. V jeho očích blesklo pochopení s nedůvěrou. Vypadalo to, že si není jistý o čem si chci promluvit, tak se raději zeptal:

"Promluvit," opakoval podezřívavě, "o čem přesně?"

Nadechla jsem se a dřív než jsem si to stačila rozmyslet jsem vyhrkla:

"O všem. Můžeme začít o tom proč si mě opustil." Čím víc jsem mluvila, tím jsem se cítila zranitelnější a nejistější. Polila mě vlna strachu nad tím co by mi mohl říct. Úspěšně jsem se sebrala a obrnila se odvahou a trpělivostí.


Usmál se takovým úsměvem, který jsem u něj už dlouho neviděla. Kdybych byla člověk srdce by se mi rozbušilo šíleným tempem. V tuhle chvíli jsem byla vděčná, že jsem upír. Pocítila jsem, ale i něco jiného. Vypadalo to, jako radost. Radost z toho, že se na mě takhle usmál. Ihned jsem v duchu začala vrčet a zkoušela jsem zahnat ten radostný pocit.

"Dlužím ti omluvu," začal a já zpozorněla, chtěla jsem to přece vědět, ne?! "Vlastně ne, dlužím ti víc než to. Myslel jsem si, že všechno bude v pořádku, když odejdu. Možná ne hned, ale časem. Opravdu mě nenapadlo, že se stane tohle," zavrtěl hlavou. Chvíli bylo ticho. Zřejmě si myslel, že mu na to něco odpovím. Nevěděla jsem co.

"Bello, jsem dobrý lhář, musím být," řekl po chvíli a upřel na mě svoje zlaté oči. Ztuhla jsem. Edward si toho všiml.

"Nech mě domluvit, prosím. Jsem dobrý lhář, ale že mi uvěříš tak snadno," trhl sebou, "to mě zranilo." Nebyla jsem schopná slova. Stále jsem ztuhle seděla a dívala se na něj. Můj mozek odmítal přijmout informaci, že by mi tehdy lhal. Vždyť jsem to vždycky věděla, že se pro něj nehodím. Věděla jsem, že se jednou rozejdeme. Přesto mě to, ale bolelo.

"Když jsme byli v lese, když jsem ti dával sbohem - nechtěla jsi mě pustit," pokračoval. Zatímco já uvažovala o tom, že tohle nebyl dobrý nápad. Cítila jsem jako kdyby díra v mém srdci znovu ožila. Už dávno jsem se s ní naučila žít, proto mě překvapilo když se ještě víc rozšířila.

"Nechtěl jsem to udělat - měl jsem pocit, že mě to zabije, jestli to udělám, ale věděl jsem, že pokud tě nedokážu přesvědčit, že už tě nemiluji, bude ti trvat mnohem déle se přes to přenést a pokračovat v normálním životě, který sis zasloužila. Doufal jsem, že když budeš přesvědčená, že už tě nemiluji, donutím tě tím žít normální život," odmlčel se. Zahleděl se ven z okna a když znovu promluvil byl jeho hlas podivně hrubý.

"Nakonec se mi to, ale nepodařilo. Stala jsi se upírkou, i když nevím jak. Zbytečně jsem nám přivodil bolest. Kdybych mohl, vrátil bych čas a všechno změnil," jeho hlas na konci téměř vymizel. Jeho oči šlehli znovu ke mně.

"Ale nikdy by mě nenapadlo, že to bude tak snadné! Myslel jsem že to bude skoro nemožné, že si budeš tak moc jistá pravdou, že budu muset hodiny lhát, jen abych zasel do tvé mysli alespoň semínko pochybností. Je mi to všechno tak líto. Lhal jsem ti a je mi to líto. Líto, protože jsem ti ublížil, protože to byla marná snaha. Lhal jsem, abych tě ochránil, ale nepovedlo se to," odmlčel se. Na chvíli zavřel oči a když je otevřel měl v nich podivnou bolest.

"Jak jsi mi mohla uvěřit? Tisíckrát jsem ti řekl, že tě miluji, jak mohlo jediné slovo zlomit tvoji víru ve mně? Viděl jsem ti na očích, že jsi doopravdy uvěřila, že už tě nemiluju. Nejabsurdnější, nejsměšnější představa - jako kdybych já bez tebe dokázal existovat! Dokonce jsem se odstěhoval od rodiny, aby mi tě nepřipomínali. Měl jsem totiž strach, že čím dýl bych s nimi zůstal, tím by se přiblížila doba, kdy bych to už nevydržel a vrátil se za tebou. Byl bych se před tebou plazil na kolenou, kdybys chtěla i teď bych to udělal," dopověděl a díval se na mě s podivným výrazem v očích. Taky jsem na něj zírala a můj mozek pomalu vstřebával všechny informace, které mi řekl. Chtěl by se plazit na kolenou? Taková hloupost!

"Bello," povzdechl si, když jsem neodpovídala, "vážně, co sis myslela?"

Pořád jsem na něj zírala a uvažovala, že bych se teď jistě rozplakala, kdybych mohla. Proto jsem se raději zhluboka nadechla a odpověděla mu, to co pro mě bylo odjakživa zřejmé.

"Nikdy nedávalo smysl, abys mě miloval. Vždycky jsem to věděla," zamumlala jsem a doufala, že mi na hlase nebylo znát, jak moc mě bolelo tohle vyslovit nahlas. Jeho očima proběhl hněv.

"Jak ti to mám jenom říct, abys mi uvěřila? Miluji tě a vždycky budu. Když jsem ti říkal, že tě nechci bylo to nejčernější rouhání! Ty jsi můj celý svět!" Zalapala jsem po dechu a pro jistotu od něj odvrátila oči. To co říkal, bylo tak krásné, že to nemohla být pravda.

"Nevěříš mi, že?" konstatoval. "Proč věříš lži a ne pravdě?"

"Nikdy jsme se k sobě nehodili. Ty jsi vždycky tak dokonalí a já jsem naprosto obyčejná, nemotorná a magnet na nehody. Nemám nic, čím bych si tě mohla udržet," odpověděla jsem mu. Teď už jsem nemohla doufat, že na mým hlase nepozná všechnu tu bolest. Věděla jsem, že ji slyšel, nedokázala jsem ji schovat.

Přisunul se ke mně. Zmateně jsem mu pohlédla do očí, v kterých se odrážela stejná bolest, která byla určitě i v mých. Že by mě opravdu miloval?

"To je hloupost. Máš pro mě trvalé a nezlomné kouzlo. O tom nikdy nepochybuj," zašeptal něžným hlasem. Dívala jsem se mu do očí a přála si mu věřit.

"Dovolíš mi vysvětlit ti co pro mě znamenáš?" zeptal se a čekal až ho budu opravdu poslouchat.

"Před tebou, Bello, byl můj život jako noc, když nesvítí měsíc. Veliká tma, ale byly tam hvězdy - body světla a rozumu. A pak jsi prolétla mým nebem jako meteorit. Najednou bylo všechno v ohni, všechno se rozjasnilo, zkrásnělo. Když jsi mi zmizela, když meteorit zapadl za horizont, všechno zčernalo. Nic se nezměnilo, jenom moje oči byly tím světlem oslepené. Už jsem nedokázal vidět hvězdy. A nic už nemělo význam."

Opravdu jsem mu chtěla věřit, ale to co tu popisoval byl můj život bez něj - ne naopak. Zase jsem nic neodpovídala. Nebyla jsem schopná slova.

Naklonil se ke mně ještě blíž. Jeho vůně mě udeřila jako palice, až se mi z ní zamotala hlava. Bylo to tak dávno, kdy jsem ji cítila naposledy. Zatoužila jsem cítit ji znovu a ještě silněji.

Už byl jenom pár centimetrů od mého obličeje. Podivně omámeně jsem zamrkala a čekala co na mě zase šije za boudu.

"Miluji tě," zašeptal ještě něžněji než předtím. Nečekaně mi vzal obličej do rukou a ještě víc se ke mně naklonil. Pochopila jsem, že mě chce políbit. Zřejmě, aby mi dokázal, že mě opravdu miluje. Nebyla jsem na to, ale ještě připravená. Bála jsem se, abych se nerozpadla na malé kousíčky, až se mě dotknou jeho rty. Proto, když už byl velmi blízko mého obličeje jsem sebou cukla. Okamžitě se ode mě odtáhl. Vypadalo to, že mi dává možnost volby.

"Promiň," řekl zklamaně.

"Potřebuji čas," zamumlala jsem a odvrátila se od něj. Opravdu jsem potřebovala čas - čas přemýšlet nad možností, že mě opravdu miluje.

"Chápu," zamumlal stejně neslyšně jako já, "teď máš spoustu času." Slyšela jsem v jeho hlase úsměv a velmi dobře pochopila jeho narážku. Byla jsem upír - žila jsem věčně. Nikdo neměl tolik času jako my - upíři. Přesto jsem na jeho škádlení neodpověděla. Zírala jsem z okna a přemýšlela. Na Edwardovu přítomnost jsem téměř zapomněla. Cítila jsem na sobě jeho pohled, což mě trochu rozptylovalo, ale nedalo se říct, že by mi to bylo nepříjemné.

Pohodlněji jsem se uvelebila na pohovce a šáhla si na culík, který jsem si udělala před pár hodinami. Gumička mi svazovala vlasy trochu silněji než bylo nutné. Prosto jsem si ji stáhla. Vlasy se mi rozprostřely kolem ramen a na zádech. Byla to celkem úleva. Nečekaně jsem slyšela, jak se Edward trhaně nadechl. Nechápavě jsem se na něj podívala, ale nedíval se na mě. Najednou se rychle zvedl.

"Raději půjdu. Nebudu tě rušit v přemýšlení," zamumlal, tak rychle že jsem mu sotva rozuměla a v další sekundě už přede mnou nestál. Zmateně jsem se dívala na místo kde stál a nic nechápala.

Nakonec jsem to úplně vypustila z hlavy a začala přemýšlet nad důležitějšími věcmi. Třeba nad tím co mi to právě Edward řekl. Přemýšlela jsem a vzpomínala na všechno co udělal od doby, kdy ode mě odešel a co všechno mi řekl. Bylo by možné, že mě opravdu miloval? Vysvětlovalo by to potom ten polibek. Všechny ty emoce, které jsem z něho cítila by odpovídalo tomu co mi řekl, ale co potom ty slova, které mi řekl tehdy, když mě opouštěl? Bylo by možné, že by mi lhal? Měla jsem mu věřit? Co když to říká jenom proto, aby nezůstal navěky sám a až se doopravdy zamiluje, tak mě opustí?! Co když je tohle pravda? Co když jsem jenom jeho dočasná náhrada?

Takovéhle myšlenky mě mučili až do zítřejšího dne, aniž bych cokoliv vyřešila. Měla jsem pocit, že pokud o tom budu ještě chvíli přemýšlet, zblázním se. Proto jsem se zvedla a vyšla z pokoje. Namířila jsem si to na verandu. Sedla jsem si na lavičku, která tam byla a zadívala se ven. Svítilo slunce. Muselo být už odpoledne, protože bylo slunce vysoko.

Teprve potom mi došlo, že určitě všichni slyšeli můj včerejší rozhovor s Edwardem. Všichni z rodiny Tanyi teď jistě všechno věděli nebo alespoň tušili. Jistě byli zmatení a nevěřili tomu co slyšeli.

Taky jsem si, ale uvědomila, že je v domě nějaký ticho, což bylo velmi neobvyklé. Pozorněji jsem se zaposlouchala, ale moc jsem toho neslyšela. Jenom jeden, pro mě nezajímavý, rozhovor. Zvedla jsem se tedy a šla se podívat do domu. Namířila jsem si to do obýváku. Seděla tam jenom Tanya a Carmen. O něčem si povídaly. Rozhodla jsem se, že si budu dělat, jako kdyby se včera nic nestalo. Jako kdybych s Edwardem nemluvila. Namířila jsem si to k nim.

"Ahoj," pozdravila jsem a sedla si na poslední volné křeslo.

"Ahoj," vrátila mi Carmen pozdrav a usmála se na mě. Namísto toho, Tanya se zvedla a s nosem vzhůru odkráčela ven. Nezapomněla za sebou prásknout domovními dveřmi.

Naprosto vykolejeně jsem na ni zírala. Podívala jsem se na Carmen, ale ta jen mávla rukou, abych si toho nevšímala. Raději jsem se tedy zaměřila na problém kvůli kterému jsem přišla.

"Kde jsou všichni?" zeptala jsem se.

"Cullenovi s Eleazarem jsou na lovu a Kate s Irinou jely nakupovat," odpověděla mi a stále se usmívala.

"Co?" zeptala jsem se, když její úsměv nemizel.

"Já jenom - " zaváhala. "Když jsi mi vyprávěla o chlapci, který ti zlomil srdce. V životě by mě nenapadlo, že mluvíš o Edwardovi," řekla a potichu se zachichotala. Přestože jsem tušila, že všechno slyšela, nedokázala jsem zabránit šokovanému výrazu v mé tváři.

"Promiň, nešli jste přeslechnout," omluvila se rychle. Povzdechla jsem si a zavrtěla nevěřícně hlavou. Skvělé, takže všichni z domu náš rozhovor slyšeli. Přemýšlela jsem jestli z toho, že jsem si s Edwardem konečně promluvila, byla Alice nadšená….

"Víš, teď už chápu proč bylo takové napětí mezi tebou a Cullenovými. Do včerejška jsem to nechápala," zamumlala spíše pro sebe.

"Jsem ráda, že už všemu rozumíš," odpověděla jsem a nezabránila sarkasmu v mém hlasu. Znovu se zachichotala. Chvíli bylo ticho.

"Edward mi hodně ublížil, ale potom co mi řekl včera…nejsem si už tak jistá. Co když mě má opravdu rád a odešel ode mě jen proto, aby mě uchránil před upíry?" Ani jsem nevěděla proč jsem se jí na to zeptala. Možná jsem si o tom potřebovala s někým promluvit.

"Neznám Edwarda, tak dobře, abych mohla posoudit jeho jednání," odpověděla mi zamyšleně Carmen.

"Myslíš - " zaváhala jsem. Měla jsem se jí na to zeptat?

"Co?" zeptala se. Podívala jsem se jí do očí a viděla opravdový zájem a ochotu mi pomoct. Proto jsem se jí zeptala a opět byla ráda, že nejsem člověk. V tuhle chvíli bych bylo opravdu velmi červená.

"Myslíš, že mě má rád? Že mě miluje?" Viděla jsem jak váhá nad svojí odpovědí.

"Opravdu bych ráda znala tvůj názor," dodala jsem. Podívala se na mě a teprve potom odpověděla.

"No, možná se pletu, ale ano, řekla bych, že tě má rád. Častokrát jsem ho přistihla jak se na tebe zamyšleně dívá. A někdy, když se na tebe díval, mu v očích běhaly podobné záblesky, které mívá Eleazar, když se dívá na mě. Tanyi žárlivost tomu nasvědčuje taky. Řekla bych, že mu na tobě hodně záleží. Proč se ptáš? Chtěla by sis s ním znovu něco začít?" zeptala se zvědavě.

"Já nevím, možná. Nechci se znovu zklamat…" zamumlala jsem v odpověď.

"Je pravda, že když to nezkusíš, tak se nezklameš, ale zase nic nezískáš. Co, když on je ten pravý? Opravdu chceš žít věčnost úplně sama?" Tak tímhle mě naprosto odzbrojila. Chtěla jsem žít celou věčnost sama? Tak nějak jsem tušila, že na to bych neměla žaludek. Potom mi docvaklo ještě něco jiného.

"Tanya žárlí?" zeptala jsem se nechápavě. Carmen se pousmála.

"Tanya o Edwarda jevila vždycky zájem a přestože ji pokaždé odmítl, nikdy nepřestala doufat. Myslím, že vám nebude stát v cestě pokud se dáte dohromady, ale žárlivosti se přece jenom neubrání," odpověděla mi. Chvíli jsem přemýšlela nad možností, že na mě Tanya žárlí. Rozhodně by to vysvětlovala její náhlé nepřátelství.

"Díky za tvoji upřímnost," řekla jsem Carmen a usmála se na ni. Zvedla jsem se.

"Jsem si jistá, že se rozhodneš správně," řekla mi. Znovu jsem se usmála a potom si to taky namířila ven.

Venku bylo opravdu nádherně. Sluníčko svítilo o sto šest a díky tomu se všechno kolem mě podivně třpytilo. Sníh byl opravdu nádherný.

Procházela jsem se takhle pár hodin. Chodila jsem a přemýšlela. Čas od času jsem se zastavila, když mě upoutalo něco zajímavého nebo krásného a chvíli si to prohlížela. Hned na to jsem se dala opět do pohybu a opět jsem přemýšlela.

Dostala jsem se opravdu daleko. Z jedné strany jsem viděla na moře, z druhé strany jsem měla zasněžený les. Slunce na obzoru pomalu zapadalo. Musela jsem být venku opravdu dlouho. Chtěla jsem se už otočit a vrátit se zpátky, když jsem něco uslyšela. Začala jsem se rozhlížet co by to mohlo být, ale nic jsem neviděla. Začala jsem uvažovat, že mi opravdu z toho všeho začíná hrabat, když jsem to uslyšela znovu. A potom i uviděla.

V životě jsem něco takového neviděla...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aryana Aryana | Web | 21. dubna 2009 v 16:13 | Reagovat

tato čast sa mi nepáči asi preto,že su tam veci z knihy

2 mia:) mia:) | 21. dubna 2009 v 16:13 | Reagovat

jój šak ja už ani nedýcham:Dty tam furt také konce dáš:D

3 LauraBella LauraBella | 21. dubna 2009 v 17:50 | Reagovat

jj tie konce ma ničia.... ale aspon je vidiet aky uzasny talent mas... a nemozem suhlasit ze je to zle pretoze je to s knihy... dofarbila si to svojimi vetami a dalo to uzasny vysledok .... velmi sa mi pacia tvoje poviedky.... spravia aj ten najhorsi den pre mna krajsim ... a za to ti patri vdaka a pochvala :)

4 Luci & Dani & Kiki Luci & Dani & Kiki | Web | 21. dubna 2009 v 18:12 | Reagovat

ježiš....co uviděla?....nedýchám zvědavostí...-♥

5 Angel Angel | 21. dubna 2009 v 20:21 | Reagovat

ja sa tiez pripajam ... tato poviedka ma fakt dostala a tesim sa na kazdy dalsi diel. a to ze su tam pasaze z knihy len hovori o tom, ze Edwardova reakcia je skutocne jeho :) Mne sa to fakt pacilo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.