Snažila jsem se nevnímat veselé zvuky a konverzace ze zdola. Seděla jsem na pohovce a zírala do černočerné tmy. Přesto jsem viděla vše jasně a ostře. Snažila jsem se zachytávat co nejvíc detailů krajiny přede mnou a zaměstnat tak svoji mysl. Nechtěla jsem se ničím zaobírat, přála jsem si mít úplně prázdnou hlavu. Na nic nemyslet mi teď připadalo jako luxus. Naštěstí se mi to dařilo. Jen málokdy se mi stalo, že jsem zaslechla něco ze zdola.
Z mého snažení jsem, ale byla přece jenom vyrušena. Někdo velmi váhavě zaťukal na dveře. Zvažovala jsem jestli mám nebo nemám jít otevřít. Nakonec jsem se rozhodla, že si zahraji na hodnou holčičku.
Když jsem otevřela dveře, tak nějak jsem čekala, že tam bude stát.
Z mého snažení jsem, ale byla přece jenom vyrušena. Někdo velmi váhavě zaťukal na dveře. Zvažovala jsem jestli mám nebo nemám jít otevřít. Nakonec jsem se rozhodla, že si zahraji na hodnou holčičku.
Když jsem otevřela dveře, tak nějak jsem čekala, že tam bude stát.
"Esme?!" zvedla jsem jedno obočí. Opravdu jsem nechápala co tady dělá. Neměla by být s Edwardem a vítat ho, že je konečně zpátky? Pousmála se na mě.
"Chtěla jsem ti poděkovat, předtím jsem na to neměla čas…" Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou.
"Nemáš důvod mi děkovat," nesouhlasila jsem. Povzdechla si, ale usoudila že se semnou nebude hádat.
"Nepůjdeš dolů?" zeptala se s nadějí v hlase. Jak nerada jsem ji zklamala, ale opravdu jsem na to nebyla připravená. Znovu jsem zavrtěla hlavou.
"Jsem po cestě unavená," odpověděla jsem jí. Pousmála se, nevěřila mi, ale přesto mě nenutila, tak jako by to dělala Alice.
"Dobrá, uvidíme se později." Přikývla jsem.
V pokoji jsem zůstala ještě příští den. Věděla jsem, že nemůžu odkládat naše další setkání, ale přesto jsem se o to snažila. Připadala jsem si jako tehdy, kdy přijeli Cullenovi. Taky jsem byla zavřená ve svém pokoji nesmyslně dlouho.
Tušila jsem, že všechno co o mě Cullenovi věděli, teď ví i Edward. Buď to z jejich myšlenek nebo mu to sami řekli. Nedivila bych se, kdyby hlavním strůjcem informací byla Alice. Měla jsem pocit, že pořád doufá, že se k sobě vrátíme, tak jako Esme. Já jsem to ale v plánu neměla.
Nevadilo mi, že mi Cullenovi takhle podkopli nohy a všechno mu vyzvonili, čekala jsem to. Co mě, ale naštvalo bylo to, že mu řekla všechno i Tanya. Jasně jsem slyšela jejich rozhovor. Edward se ptal na všechno co ho napadlo. Jak dlouho tady jsem, kde mě našli, dokonce i na mého stvořitele. Prostě jsem se musela samolibně usmát, když mu Tanya s přehnanou lítostí sdělila, že o mém stvořiteli nic neví. Jak jsem byla jenom ráda, že jsem to nikomu neřekla. Na jednu stranu by mě zajímalo co by Edward dělal, kdyby zjistil pravdu. Dozajista by vyskočil z kůže…
Netušila jsem co tím vším Edward sleduje. Možná se mě tak snažil vylákat z pokoje, možná ho to doopravdy zajímalo, i když nechápu proč. Ať tak či tak, moc toho stejně nezjistil, jak mu sama Tanya řekla, jsem strašná tajnůstkářka.
Třetí den od doby, kdy jsme přijeli jsem se už opravdu musela zvednout. Nemohla jsem sedět celou dobu v pokoji, do té doby dokud Edward neodjede. Jak se zdálo, měli Cullenovi plánu se tady zdržet, nechápala jsem proč, ale neptala jsem se. Jen málokdy jsem se otevřeně bavila s někým z jejich rodiny. Potom co přijel Edward jsem se jim snad ještě více stranila.
Nevydržela jsem s ním dlouho v jedné místnosti. Po pár minutách jsem se pokaždé zvedla a přesunula se do kuchyně nebo ven na verandu. Nebylo to zase až tak trapné. V domě nás teď bylo spoustu a v každé místnosti se našel, alespoň jeden upír ke kterému jsem si mohla přisednout.
Často jsem cítila na svých zádech pohled a když jsem se otočila viděla jsem Edwarda, jak se na mě upřeně dívá. Pokaždé jsem sebou trhla, jako by mi jeho pohled nějakým způsobem ublížil a rychle se od něj odvrátila.
Jednou jsem takhle seděla v obýváku a zírala na televizi aniž bych věděla co dávají. V hlavě jsem měla naprosto prázdno. Dokázala jsem jenom znovu cítit jeho spalující pohled na svých zádech, ale tentokrát jsem se odmítla otočit. Bála jsem se co bych mohla vidět v jeho očích. Někdy jsem v tom pohledu uviděla i záblesk něčeho dalšího. Možná touhu…
Nadávala jsem si v duchu do blbců, ale prostě jsem to nevydržela. Musela jsem se otočit. Téměř okamžitě jsem se setkala s jeho pohledem. Zatímco já jsem sebou cukla, on byl naprosto v klidu a oplácel mi pohled dál, jako by se nic nedělo.
Všimla jsem si Tanyi, která seděla hned vedle něj a něco mu živě vykládala. Buďto si neuvědomovala, že ji Edward okázale ignoruje nebo jí to bylo jedno. Neubránila jsem se malému úsměvu, když jsem se otáčela zpátky. Najedu stranu mi Tanyi bylo líto, vypadalo to, že o ni Edward nejeví vůbec žádný zájem. Nemohla jsem popřít úlevu, kterou jsem díky tomu ucítila.
Asi po měsíci jsem šla na lov. Moje oči už byli černé jako uhel, mimoto jsem musela vypadnout z toho dusna, které se najednou vytvořilo v obýváku. Všimla jsem si, že se na sebe Alice s Edwardem mračí. Nechápala jsem proč, ale vzala jsem to jako další dobrou výmluvu na to jít na lov.
Od té doby co přijel Edward mi Tanya nevěnovala už vůbec žádnou pozornost. Nějak mi to nevadilo. Nikdy jsme se nemusely a teď jsem měla ještě k tomu úplnou volnost. Už semnou Tanya na lov nikoho neposílala. Nevěnovala mi totiž vůbec žádnou pozornost. Mohla jsem běžet kamkoliv se mi zachtělo aniž bych se bála, že se o mě bude kdokoliv strachovat.
Dnes jsem běžela obzvlášť daleko. Chtěla jsem zabít co nejvíc času. Ani s lovem jsem nepospíchala. Procházela jsem se po zimní krajině a užívala si všeobjímajícího ticha. Byla to taková změna oproti hlučnému baráku plného upírů. Dostala jsem se dokonce až k moři.
Vyskočila jsem na dva velké kameny, které byly u břehu a dívala se do dálky. Stejně jako poprvé i teď mě moře naprosto uchvátilo. Jak jsem se na něj dívala, připadalo mi jako by bylo moře nekonečné a všude kolem mě. Měla jsem chuť skočit do jeho hlubin, potopit se úplně na dno a tam navždy zůstat. Na všechno zapomenout. Hlavně na bronzového anděla, kterého jsem poslední dobou viděla úplně všude. Měla jsem pocit, že se ho snad nikdy nezbavím.
S hlubokým povzdechem jsem se zvedla, naštvaná, že mi Edward zkazil i tuhle tichou chvilku. Musela jsem konečně začít lovit. Zavětřila jsem jako čmuchající pes a soustředila se na jakoukoliv známku života.
Lov se nakonec vydařil. Ulovila jsem dva medvědy a jednoho soba. Dokonce se mi tak moc nechtělo zpátky, že jsem pro každé tělo vyhloubila díru, jenom abych se ještě víc zdržela. Nakonec jsem to nemohla odkládat. Zpátky do kruté reality.
Rozhodla jsem se, že poběžím jinou cestou než jsem sem přiběhla. Chtěla jsem vidět z Aljašky co nejvíc. Neběžela jsem rychle, ale ani pomalu. Moje oči stíhali sledovat cestu po které běžím i okolní krajinu. Dostala jsem se do míst, kde jsem ještě nikdy nebyla. Proto mě překvapilo, když se přede mnou vyhouplo malé jezírko. Téměř celé bylo zamrzlé, ale neubíralo mu to na kráse. Spíše naopak. Blyštící led mu přidal na magičnosti.
Chvíli jsem tam stála a zírala na něj. Stála bych tam ještě nějakou dobu, kdybych neuslyšela tiché kroky. Upíří kroky. Někdo jsem běžel. Na chvíli mě polila panika, ale jakmile jsem ucítila tu přenádhernou vůni, uklidnila jsem se.
Ze stromů se vynořil Edward a vypadalo to, že je mojí přítomností zaskočen stejně jako já jeho. Bojovala jsem s chutí co nejrychleji od něj utéct, ale rozhodla jsem se, že ze sebe nebudu dělat pitomce. Stála jsem tam jako vyřezaná a sledovala jeho každý krok.
Usmál se na mě a začal se pomalu přibližovat. Okolní krajina jako by ihned vybledla pod jeho krásou. Proč jenom musí být tak dokonalý? Moje oči bez mé vůle zabloudili k jeho hrudi a moje mysl vytáhla na světlo obrázek, který jsem tak dlouho zatlačovala do dna mé mysli. Jak jsem se v tu chvíli nenáviděla! Copak mu nikdy neodolám?
"Ahoj," pozdravil mě tichým sametovým hlasem, když byl dostatečně blízko.
"Ahoj," odpověděla jsem a dál stála jako sloup. Ani jsem si neuvědomovala, že zatínám ruce do pěstí.
"Nečekal jsem tady někoho. Je to tady, tak trochu skrytý před zraky ostatních," řekl a znovu se na mě usmál.
"Našla jsem to tady náhodou." Zachovávala jsem naprosto nevzrušený hlas. Vědoucně se pousmál.
"Ano, já taky. Často sem chodím přemýšlet," odpověděl, teď už vážnější. Zadíval se na zamrzlé jezírko, jako před chvíli já. Chvíli jsem pozorovala jeho obličej. Teď, když jsem měla upíří smysly jsem si více než jindy, uvědomovala jeho krásu. Jak jsem si někdy mohla myslet, že je krásný? On je víc než to! Nenašla bych nikoho krásnějšího než je on.
Zastyděla jsem se za své myšlenky a byla zase jednou ráda, že je neumí přečíst. Zahleděla jsem se na jezírko ve stejnou dobu, kdy jeho oči zmateně šlehli ke mně. Zřejmě nějak zachytil moje rozpaky.
"Nemusíš to dělat," oznámil mi po chvíli. Překvapeně jsem se na něj podívala.
"Co nemusím dělat?" zeptala jsem se zmateně. Zamračil se a zahleděl se nad koruny stromů.
"Nemusíš se vyhýbat mé rodině," odpověděl. Ztuhla jsem. Tohle téma se mi nebude líbit.
"Chápu, že se zlobíš a máš právo mě ignorovat a potrestat, jak se ti zlíbí, ale moji rodinu by jsi mohla vzít na milost," svěsil hlavu, "bylo to moje rozhodnutí, ne jejich. Oni udělali jenom to o co jsem je požádal." Odvrátila jsem hlavu. Naštvaná, že tohle téma vytahuje, přestože jsem si to nepřála. Říká, že jeho rodina za to nemůže? Možná ano, ale mohli se semnou aspoň rozloučit.
"Já nikoho netrestám. Ani tebe ani tvoji rodinu," odpověděla jsem. Byla to pravda. Nikoho jsem netrestala, maximálně sebe. Celé tohle nevidím, nemluvím, neslyším souviselo pouze s tím, abych opět nepodlehla jeho svodům a aby moje srdce zůstalo celé.
"Esme moc trápí, že se s námi nebavíš," pokračoval. Prudce jsem se otočila a skočila mu do řeči.
"Ale já se s vámi bavím," obhajovala jsem se. Proč na mě musí každý vytahovat Esme?
"Opravdu?" řekl pohrdavě a zvedl jedno dokonalé obočí. "Nepočítám teď ty jednoslovní odpovědi, které nám věnuješ, když se tě na něco zeptáme." Našpulila jsem pusu a odvrátila od něj hlavu, jako malé děcko, rozzuřená že má vlastně pravdu.
"Vím, že je to hlavně kvůli mně. Kdyby to pomohlo, odešel bych…" Ano, a moje snaha by zůstala marná. Copak jsem si tím vším měla projít jen, aby zase odešel?! Podívala jsem se na něj znovu a nebyl si jistá, jak se tvářím.
"Pochybuji, že je to přesně to co chce Esme," odpověděla jsem mu. Vlastně ne jenom Esme. Kromě Rosalie to chtěli určitě všichni Cullenovi.
"Ano, to máš pravdu," pousmál se, "Esme by nás nejraději viděla spolu. Chtěla by mít celou rodinu kompletní." Asi počtrnácté jsem se od něj odvrátila. Bylo mi líto, že ji zklamu.
Chvíli bylo ticho. Sledovala jsem blyštící led a přemýšlela o všem co mi tady a teď Edward řekl. Uvědomila jsem si, že je to vlastně náš první delší rozhovor. Jak ironické.
"Bello," ozval se znovu. Tentokrát byl jeho hlas zapálený. Nebylo to, ale kvůli tomu, že jsem sebou trhla. To bylo kvůli tomu, jak mě oslovil. Otočila jsem se na něj a vylekala se, když jsem si uvědomila, že je mnohem blíž než předtím. Do nosu mě udeřila jeho přenádherná vůně. Zadívala jsem se mu do jeho čerstvě zlatých očí a hned se v nich ztratila. Najednou nebylo nic jiného, jen jeho oči. Jedna část mé mysli, ta menší část a rozumnější část na mě křičela, ať okamžitě odejdu, ať si dám pozor. Ta druhá část ji, ale lehce smetla.
Zírala jsem do jeho očí a čekala co z něj vypadne.
"Já se moc omlouvám, neměl jsem odcházet, ale chtěl…" Rychle jsem ho musela umlčet. Dřív než by řekl něco co by mě ranilo. Neviděla jsem jinou možnost. Vztáhla jsem ruku k jeho obličeji a překryla ukazováčkem jeho rty. Ten dotyk ve mně vyvolal zvláštní mrazení.
"Nechci o tom mluvit," řekla jsem mu. Dřív než jsem stihla svoji ruku stáhnout zpátky, chytil ji. Velmi něžně přitiskl své rty do mé dlaně. Bylo to jako elektrický impulz do mého mrtvého a zledovatělého srdce. Věděla jsem, že se od něj musím odtáhnout. Už jsem to nechala zajít až moc daleko.
Chtěla jsem to udělat a málem se mi to podařilo. Bohužel, Edward měl rychlé reflexy. Dřív než jsem od něj byla dost daleko, chytil mě kolem pasu a přitáhl blíž k sobě. Téměř jsem dopadla na jeho hruď. Jako omámená nějakou drogou jsem se mu podívala do očí. Naprosto uvězněná v jeho náručí.
"Co to děláš?" podařilo se mi vydechnout. Celou svoji myslí jsem se snažila bránit proti tomu okouzlení. Bezúspěšně.
Edward neodpověděl. Místo toho se ke mně pomalu začal sklánět. Ne, to nesmíš! řvala moje rozumnější část. Ta, ale momentálně neměla nad mým tělem žádnou moc. Moje oči se sami zavřeli a rty sami nabídly. Téměř dychtivě jsem spojila jeho rty se svými. To co jsem ucítila potom se nedalo srovnávat s ničím co jsem za celý život cítila. Bylo to jako výbuch, který smetl všechno ostatní z cesty. Ještě nikdy to nebylo takové. Nevěděla jsem čím to bylo. Možná tím, že jsme se tak dlouho neviděli nebo tím, že jsme byli oba upíří a Edward se už nemusel bát, že mi ublíží. Možná to bylo všechno dohromady. Nevěděla jsem, ale v tuhle chvíli jsem nad tím ani nechtěla uvažovat.
Zmocnilo se mě šílenství. Moje tělo, jako by ani nebylo moje. Víc se k němu přitisklo a ruce se zapletli do jeho vlasů. Ani Edward nezůstával pozadu. Kdybych byla člověk, už dávno bych byla napůl. Můj obličej držel pevně u svého, jako by se bál, že mu uteču. V tuhle chvíli jsem nad tím neuvažovala.
Do mysli se mi, ale přes to všechno prosakoval pramínek hanby. Nevěděla jsem jakým způsobem se mi podařilo se sebrat. Ale kouzlo z celého polibku bylo najednou pryč. Moje ochromená mysl dostávala pomalu informace co to vlastně tělo dělá a snažila se ho znovu ovládnout.
Nevěděla jsem, jak dlouho jsme tam stáli, ale sebrat se, mi dalo spoustu práce.
Už jsem byla dokonale probuzená. Vypletla jsem ruce z jeho vlasů a opřela se mu dlaněmi do hrudi, abych ho od sebe odstrčila. Nečekal to a tak se mi podařilo se z jeho náruče osvobodit. Jeho oči se na mě roztouženě dívali a moc mi v sebekontrole nepomáhali.
Oba jsme se měřili a hluboce oddechovali. Pomalu jsem začala ustupovat dozadu.
"Ne, už ne… " mumlala jsem.
"Bello, já…"
"Ne, nepřibližuj se ke mně!" téměř jsem křičela. "Už nikdy!"
Bez jakéhokoliv dalšího slova jsem se otočila a rozeběhla se pryč, dřív než stačil cokoliv dalšího říct.
Běžela jsem tak rychle jako nikdy. Bála jsem se, že by mě mohl pronásledovat. Byl mnohem rychlejší než já a nepochybovala jsem, že by mě chytil. Naštěstí se to, ale nestalo.
Vběhla jsem do domu, jako zuřivá voda a ignorovala smutný pohled Alice a nechápavé pohledy ostatních. Vběhla jsem do svého pokoje a třískla dveřmi. Byla jsem naštvaná. Naštvaná na Edward, že si vůbec něco takového dovolil, ale hlavně naštvaná na sebe. Jak jsem mu to mohla dovolit? Ba co víc, proč jsem mu ten polibek opětovala? To jsem opravdu tak blbá? Nechci do toho znovu takhle spadnout, nebo snad ano?

%20%E2%80%93%20okraj.png)





supeeerr