close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

12. kapitola - potlacena laska

17. dubna 2009 v 16:24 | ewikk |  Polačená láska
Ihned jsem si to namířila k autu. Měla jsem štěstí, že ještě nebyl nikdo vzhůru. Byla jsem tak rozrušená, že jsem si uvědomila, že k autu běžím upíří rychlostí, teprve když jsem byla u něj. Nasedla jsem a vyjela. Měla jsem chuť odjet. Pryč od něj, nechat ho v motelu a utéct od něj, takový jsem byla srab. Ale to jsem udělat nemohla. Musela jsem sníst co jsem si nadrobila.

Okamžitě jsem změnila trasu své cesty. Místo silnice, která vedla z města jsem si to namířila do centra. Pomalu se rozednívalo. Doufala jsem jenom, že slunce vyleze teprve potom, až nakoupím. Představa, že strávím celý den v malé místnůstce s Edwardem, mě vylekala. Tohle nemůže dopadnout dobře.


Zastavila jsem u toho největšího krámu, který byl v městečku. Ještě nebylo otevřeno, takže jsem nějakou dobu musela čekat. Bylo těžké hrát si na člověka, když jsem byla v takovémhle rozpoložení. Připadalo mi to, až nemožné. Měla jsem pocit, že nikdy nebudu v ovládáním, tak dobrá jako Cullenovi.

Zahnala jsem ty mučící myšlenky a soustředila se na krám přede mnou. U prosklených dveří se právě objevila mladá, černovlasá paní a otočila cedulku na open. Zhluboka jsem se nadechla a modlila se, aby si ta paní nevšimla toho, že nedýchám. Pomalu jsem vystoupila a doufala, že se alespoň z poloviny podobám člověku.

Krám nebyl veliký ani nijak luxusní, ale dalo se v něm sehnat co jsem potřebovala. I pro sebe jsem si koupila nové oblečení. Opět něco v čem se budu cítit pohodlně. S oblečením pro Edwarda to bylo těžší. Nevěděla jsem jakou má velikost a k tomu jsem se bála, že vyberu špatné oblečení. Něco co se mu nebude líbit. Bylo zvláštní, že mi záleželo na tom, aby byl výběr dokonalý. Zřejmě jsem mu chtěla ukázat, že nejsem neschopná.

Asi po půlhodině zírání na pánské oblečení jsem se konečně rozhodla. Vybrala jsem béžový svetr a k tomu kožené sako. S kalhoty to bylo těžší, ale i je jsem vybrala. Při výběru jsem se snažila, aby bylo oblečení co nejluxusnější a nejpohodlnější. Doufala jsem, že jsem vybrala správně.

Zaplatila jsem oblečení a rychle nasedla do auta. Měla jsem štěstí, slunce ještě nevyšlo, přestože na obloze už prosvítali první sluneční paprsky. Rychle jsem dojela k motelu. Majitel už stál za pultem a hlasitě zíval. Pozdravila jsem ho a bez dalšího otálení jsem si to namířila ke svému pokoji.

Nevěděla jsem na co jsem v tu chvíli myslela, ale nejraději bych si za to nafackovala. Vstoupila jsem do pokoje totiž ve stejnou dobu, kdy Edward vyšel z koupelny. Kolem sebe měl pouze ručník, obmotaný kolem pasu. Vyskytl se mi pohled na jeho svalnatou, dokonalou hruď. Téměř jsem se zajíkla nad tím pohledem. Už se nepodobal tomu ošklivému káčátku, teď se proměnil v přenádhernou labuť. Byl tak moc dokonalý, že jsem se na jednu stranu nedivila, že mě opustil. Co by dělal s někým jako jsem já?

"Ah, promiň, já - já jsem nevěděla - já," koktala jsem a snažila se odtrhnout pohled od jeho dokonalé postavy.

"Tady máš oblečení," vyhrkla jsem. Hodila jsem tašky s jeho oblečením na postel a potom rychlostí blesku vystřelila ven z pokoje. Opět jsem šla trochu rychleji než bylo normální, zpomalila jsem tedy a snažila se uklidnit. Zhluboka jsem oddechovala a snažila se zahnat obrázek polonahého Edwarda. Musela jsem něco udělat, něčím se zabavit. Musela jsem ten obrázek vyhnat z hlavy za každou cenu.

Rozhodla jsem se, že navštívím restauraci, která byla hned vedle motelu. Když jsem přijížděla nevšimla jsem si ji a nechápala jsem jak je to možné. Zřejmě kvůli tomu, že jsem byla nervózní. Venku už svítilo slunce, ale nebylo dost vysoko na to, abych se nemohla skrýt ve stínech.

V restauraci bylo hezké přítmí. Neprosvítali sem žádné sluneční paprsky. Sedla jsem si k baru a zadívala se na pult, naprosto rozhozená. To mi to musí dělat Edward ještě těžší?! Ne, ne, ne! Tohle prostě nebyl dobrý nápad! Já říkala Alice, že to nepůjde!

"Dáte si něco slečno?" Trhla jsem sebou. Přede mnou stál starší číšník a nevrle si mě měřil. Zřejmě se mu nelíbilo, že tady posedávám aniž bych jedla. Na lidské jídlo jsem, ale fakt neměla chuť. Už jenom přitom pomyšlení se mi zvedl žaludek. Rychle jsem tedy sáhla po jídelním lístku a vybrala první alkohol, který mi padl na oči.

Za chvíli jsem už měla skleničku s nějakou hnědou tekutinu před sebou. Poděkovala jsem a usmála se, abych ho alespoň trochu obměkčila. Hrála jsem si se sklenkou a zírala na tekutinu, která narážela do stěn sklenice, tak jak jsem otáčela sklenicí. Bylo uklidňující na nic nemyslet.

Uslyšela jsem, jak si někdo vedle mě sedl. Myslela jsem, že je to Edward, ale tlučící srdce mě vyvedl v opak.

"Copak, nechutná Vám?" ozval se nakřáplý mužská hlas. Neochotně jsem odtrhla pohled od sklenky a podívala se na toho otrapu. Byl mladý, mohlo mu být tak dvacet pět. Měl černé, na krátko střižené vlasy a na tvářích strniště. Oči měl modré, jako voda. Nebyl nijak zajímavý, přesto jsem si uvědomila, že před nějakou dobu jsem takové muže lovila. V krku se mi nahromadil jed, jenom jak jsem na to pomyslela. Jen s obtížemi jsem zahnala toho netvora, který se dral na povrch.

"Oh, ne. Je to velmi dobré. Jenom je na mě trochu brzy," snažila jsem se vymluvit. Usmál se a začal si mě prohlížet. Bylo mi nepříjemně, když jsem viděla jak mě rentgenuje očima. Chvíli jsem dokonce měla pocit, že mě svléká očima.

"Mé jméno je Leo," představil se a usmál se. Zvažovala jsem, že mu své jméno neřeknu, ale on na něj čekal. Povzdechla jsem si, ale nemohl to slyšet.

"Isabella." Znovu se usmál.

"Jste tady sama?" zeptal se. Nedokázal skrýt naději ve svém hlase. Jist by byl rád, kdybych tady byla sama. Zvažovala jsme, že mu řeknu, že tady jsem sama, ale nakonec jsem usoudila, že bude bezpečnější, když mu řeknu, že sama nejsem.

"Ne, jsem tady s přítelem," odpověděla jsem mu. Zvedl jedno obočí, jako by se ptal kde je. Ignorovala jsem jeho nevyslovenou otázku.

"Váš přítel by vás neměl nechávat samotnou…" nadhodil a vyzývavě se usmál. Pokud si myslel, že to na mě udělá dojem, pletl se. Vypadalo to, že mě pochopil trochu jinak. Možná jsem neměla zvolit slovo přítel, ale spíš kamarád.

"Nebojte se, hodlám to napravit," ozvalo se za mými zády. Cukla jsem sebou. Podívala jsem se za sebe a spatřila mračícího se Edwarda. Otočila jsem se zpátky a viděla, jak si Leo měří Edwarda. Nebyl to nejlichotivější pohled.

"No, tak já raději půjdu," řekl, pohled stále upřený na Edwarda. Zřejmě usoudil, že s Edwardem se nemůže měřit.

"Rád jsem Vás poznal," odvětil Edward sladkým hlasem. Téměř jsem cítila, jak se usmál.

"Isabello," pokýval hlavou.

"Sbohem," rozloučila jsem se. Leo se zvedl a s nosem zvednutým nahoru, odkráčel. Zřejmě se snažil zachovat si zbytek důstojnosti. Leovo místo nahradil Edward. Stále se mračil, ale jeho pohled směřoval k pultu. Odvrátila jsem od něj pohled a opět se začala věnovat své skleničce. Chvíli mezi námi bylo rozpačité ticho.

"Hodláš to vypít?" zeptal se najednou. Trhla jsem sebou a podívala se na něj. Ve tváři měl pobavený výraz.

"Eh, ne. Číšník mi nedal na vybranou," odpověděla jsem a neubránila se úšklebku.

"Někteří lidé jsou obzvlášť neodbytný," nadhodil. Měla jsem pocit, že se snaží udržet konverzaci.

"Jo," byla moje krátká strohá odpověď. Opět chvíle ticha.

"Co oblečení?" zeptala jsem se, jak jsem si vzpomněla. Prohlédla jsem si ho, což jsem neměla dělat. Sotva jsem se podívala na svetr, který jsem koupila, vrátila se mi vzpomínka na jeho nahou hruď. Rozpačitě jsem se odvrátila.

"Není ti veliký? Nevěděla jsem tvou velikost," zamumlala jsem.

"Oblečení je dobré, jenom sako je mi trochu delší," odpověděl. Rozpačitě jsem na něj pohlédla, abych viděla, že se na mě usmívá.

"Fajn," odpověděla jsem a raději si zase začala hrát se skleničkou. Za chvíli jsme se zvedli, protože sluneční paprsky se začínali drát i dovnitř restaurace. Vybrali jsme si příhodný okamžik, kdy slunce zalezlo pod mraky a rychle se přemístili zpátky do motelu. Šli jsme rovnou na pokoj. Zatímco Edward zatahoval závěsy, já jsem si vzala tašky s mým oblečením a přesunula jsem se do koupelny.

Se sprchováním jsem nespěchala. Snažila jsem se co nejvíc oddálit setkání, kdy spolu budeme opět sami. Sprchování mi tady zabralo dvakrát tak delší dobu než obvykle. Vlasy jsem česala dokud nebyli opravdu velmi hebké. Bylo mi líto, že nemám fén. Znamenalo by to další zdržení. Oblékla jsem se a zkontrolovala se v zrcadle. S pocitem, že lepší to nebude jsem konečně vylezla s koupelny.

Edward ležel na posteli, ruce za hlavou, oči měl zavřené. Vypadal jako když spí. Jakmile jsem však vešla, otevřel oči a začal si mě prohlížet. Byla jsem z toho pohledu nesvá. Raději jsem se podívala jinam.

Celé odpoledne uteklo příšerně pomalu a zároveň nesnesitelně rychle. Nevěděla jsem, jak se mám před ním chovat, co dělat. Snažila jsem se nějak zabavit, aniž bych se na něj dívala. Vyházela jsem tašky do koše, setřela hadrem koupelnu a dělala další nesmyslné věci jen, abych se na něj nemusela dívat. Cítila jsem jak si mě Edwarda nechápavě měří. Zřejmě netušil proč to dělám. Často jsem ho přistihla, jak na mě frustrovaně zírá. Takhle na mě koukal pokaždé, když mi chtěl přečíst myšlenky a nešlo mu to. Vyvolalo to na mým obličeji mírný, spokojený úsměv. Bylo uklidňující vědět, že moje myšlenky jsou stále jenom moje.

Nakonec jsem se kontaktu s Edwardem stejně nevyhnula. Jelikož nebyla v pokoji žádná židle, odvalil se Edward z postele a jenom si na ni sedl, abych si mohla sednou k němu. Zírala jsem do zdi a přemýšlela. Mohla bych tak sedět týdny a neunavila by jsem se. Měla jsem pocit, že se Edward na něco ptal, ale já ho nevnímala. Stále jsem přemýšlela a ani si nevšimla, že venku padá noc.

Ucítila jsem váhavý dotek na rameni. Ucukla jsem a podívala se na Edwarda. Jeho obličej se zkroutil do podivné masky bolesti a bezmocnosti. Brzy, ale svůj výraz ovládl.

"Možná bychom měli jet," nadhodil. Podívala jsem se z okna, kde už byla tma. Přikývla jsem a zvedla se. Posbírala jsem všechny věci a potom pokoj zamkla. Vrátila jsem klíč majiteli a sunula se za Edwardem, který šel napřed. Když jsem došla k autu, viděla jsem Edwarda jak frustrovaně zírá na auto a hned potom na mě. Vyvolalo to na mé tváři úsměv.

"Nemohl bych…" začal. Zavrtěla jsem hlavou.

"Ne, řídím já," odpověděla jsem mu. Našpulil nesouhlasně pusu, ale nic dalšího neřekl.

Cesta byla dlouhá. Delší než cesta tam. Bylo to hlavně způsobeno atmosférou v autě. Byla jsem nervózní a rozpačitá. Tak malý prostor a já jsem s ním v autě úplně sama!

Edward se několikrát pokusil zavést rozhovor a rozehnat tu příšernou atmosféru, ale potom co jsem mu odpověděla jednoslovní větou nebo vůbec, svoji snahu vzdal. Celou cestu jsem cítila, jak se na mě dívá. Několikrát jsem se na něj otočila, abych si ověřila svoji teorii. Pokaždé jsem narazila na jeho pohled a pokaždé jsem se rozpačitě odvrátila.

V jednu dobu to bylo opravdu zoufalé. Edward se dokonce snažil uchýlit k rádiu. Já ho však zadržela dřív než ho mohl zapnout. Chytila jsem ho přitom za ruku. Oba jsme sebou trhli, jak přes nás přejel elektrický výboj. Snažila jsem se sebrat a raději rychle řekla:

"Byla bych ti vděčná, kdybys to rádio nezapínal." Cítila jsem jeho zmatený pohled na své tváři.

"Proč?" zeptal se. Co jsem mu měla říct?! Že od doby kdy odešel jsem se muzice vyhýbala, protože mi ho připomíná?!

"Protože si to přeju," řekla jsem s povzdechem a doufala, že to na něj zabere. Vypadalo to, že ano.

Těsně před svítáním jsem zastavila u lesa. Jen těžko se v téhle oblasti hledalo nějaké místo na lov. No, tohle mu muselo stačit.

"Ty nejdeš?" zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou.

"Na lovu jsem byla předevčírem," oznámila jsem mu. Chvíli se na mě díval, oči plné otázek. Nakonec se, ale otočil a rychlostí blesku vběhl do lesa. Užívala jsem si pocit klidu, netrvalo to ale dlouho a Edward byl hotový. Jeho oči měl opět barvu zlata. Nevěděla jsem jestli je to dobře nebo ne. Odteď se mu nebudu moct dívat do očí, aby se mi náhodou nestalo, že se v nich ztratím.

Pokračovali jsme v cestě. Rozhodla jsem se opět pro letedla. Bylo to snažší a mnohem kratší. Letěli jsme stejnými letadly jako předtím. Vybrali jsme si takový let, který přistává v noci. Když jsme konečně dospěli k cílovému bodu, museli jsme si ukradnout další auto. Nechala jsem to na Edwardovi. Sedla jsem si na chodník před letiště a čekala, až se Edward objeví s autem. Nechala jsem ho i řídit, bylo to na jednu stranu lepší. Kvůli lidem musel vypadat, že sleduje silnici, čímž jsem alespoň trochu omezila jeho výhled na mě.

Edward vybral rychlé auto s tmavými skly. Nasedla jsem do příjemného interiéru a pohodlně se opřela o sedadlo. Zavřela jsem oči a snažila se na nic nemyslet.

Museli jsme překročit hranice. Hned potom jsme si to namířili k Aljašce. Netrvalo to dlouho, jen pár dní a už jsme viděli vzdálené Aljašské hory. Zvedlo mi to náladu. Brzy už budu vysvobozená!

Opět jsem obdivovala krásu Aljašky. Rozhlížela jsem se všude kolem. Nemohla jsem se vynadívat na ten třpytivý sníh. Konečně jsem rozpoznávala známou krajinu. Už to nebude dlouho trvat a budeme na místě! Viděla jsem jak se Edward usmál nad mojí změnou nálady.

Konečně! Konečně jsem uviděla mě známý dům. Trochu mě vyděsila ta sešlost před ním. Ulevilo se mi, když jsem si uvědomila, že to není kvůli mně, ale kvůli Edwardovi. Edward si toho byl zřejmě taky vědom, protože se začal nesnesitelně mračit. Pousmála jsem se.

"Nechtěla bych být v tvé kůži," poznamenala jsem samolibě. Povzdechl si.

"To bych nepřál nikomu," odpověděl. Sotva Edward vystoupil už měl obmotanou kolem krku Alice.

"V klidu Alice, vždyť ho uškrtíš!" zasmál se Emmett. Alice na něj jenom vyplázla jazyk. Druhý kdo se dostal k Edwardovi byla Esme. Pohled do její tváře mě utvrdil v tom, že bylo správné jet pro Edwarda. Nikdy v životě jsem neviděla na Edwardovi tak provinilý výraz. Zřejmě si uvědomoval kolik bolesti způsobil.

"Omlouvám se," zašeptal a sklopil hlavu. Esme ho divoce objala a zadržovala přitom vzlyky štěstí. Všichni se shlukli kolem Edwarda a já tak měla volný průchod do svého pokoje. Netoužila jsem po ničem jiném než být chvíli sama.

Nebyla jsem tak ignorovaná jak jsem si myslela. Sotva se Esme odtrhla od Edwarda, začala mě hledat. Zřejmě mě chtěla taky obejmout. Potlačila jsem výčitky svědomí a předstírala jsem, že jsem si nevšimla jejího hledání. Ještě někdo však upoutal moji pozornost.

"Bello, volal ti Matt. Nemá tvoje číslo, takže volal mě, máš mu zavolat," ozvala se Tanya. "Klidně si půjč můj mobil." Překvapeně jsem se na ní podívala. Snad za celou dobu co jsem tady byla, neměla v hlase tolik přátelskosti, jako teď. Zřejmě se mi tím chtěla odvděčit za to, že jsem přivezla Edwarda. Ten se při zvuku Mattova jména napřímil a podíval se na mě. V pohledu měl opět tu svoji bolest. Rychle jsem se od něj odvrátila a vběhla do domu.

Nebylo těžké najít mobil Tanyi. Nacvakala jsem přijaté hovory a našla tam Mattovo číslo. Ihned sem ho vytočila, snažíc ignorovat hlasy venku.

"Haló!" ozval se ve sluchátku jeho sametový hlas.

"Ahoj, Matte!" pozdravila jsem ho.

"Isabello! Jsem tak rád, že tě slyším!"

"Jo, já tebe taky," vrátila jsem mu. Sešlost venku se začala pomalu přesouvat do domu. To bylo znamení pro mě, abych se přesunula do svého pokoje.

"Stalo se něco?" zeptala jsem se.

"Oh, ale ne. Nic důležitého. Jen jsem ti chtěl povyprávět co všechno jsem viděl," začal. To už jsem byla ve svém pokoji.

"No, bylo by lepší, kdybys mi to řekl z očí do očí," odpověděla jsem mu. Sedla jsem si na pohovku a čekala co mi odpoví.

"Neboj, určitě ti to řeku do očí," odpověděl. Slyšela jsem v jeho hlase pobavenost.

"Přijedeš?" zeptal jsem se nadšeně.

"Ano," odpověděl krátce.

"Kdy?" ptala jsem se dál.

"Brzy," odpověděl škádlivě. Zamračil jsem se.

"A to bude kdy?"

"Brzy," odpověděl a zasmál se. "To by potom nebylo překvapení." Povzdechla jsem si.

"Už se moc těším," řekla jsem.

"Ano, já taky," odpověděl. Cítila jsem v jeho hlase úsměv. Potom mi Matt vyprávěl co celou tu dobu dělal a co viděl. Poslouchala jsem ho a snažila si to všechno představit. Díky Mattovi jsem na chvíli zapomněla na vše co se právě dělo patro pode mnou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mia:) mia:) | 17. dubna 2009 v 16:42 | Reagovat

jóój....tak sa mi to nepáči:Donam usím byť z edwardom a taká hnusna je k nemu....:(:D

2 LauraBella LauraBella | 17. dubna 2009 v 17:06 | Reagovat

jj ano a edward maju byt spolu... stvim sa ze ho potrapi tak ze matta pobozka.... ja by som edwarda brala spat hned....hned by som mu to odpustila :)

3 LauraBella LauraBella | 17. dubna 2009 v 17:07 | Reagovat

ale inac uplne supper sa nemozem dockat dalsich

4 Aryana Aryana | Web | 17. dubna 2009 v 17:31 | Reagovat

ale Bella ksonči s Edwardom ne?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.