close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

11. kapitola - potlacena .....

16. dubna 2009 v 14:02 | ewikk |  Polačená láska

Vystoupila jsem z auta a v hlavě se mi honily dvě myšlenky. Jedna říkala, abych utekla dokud to jde. Ta druhá mi nadávala do srabů a nabádala mě, abych si pospíšila. První myšlenka se řídila rozumem. Nezapomněla co mi udělal a nechtěla se s ním setkat. Druhá myšlenka se řídila srdcem, které řvalo, abych za ním běžela a skočila mu do náruče. Rozhodla jsem se pro kompromis. Neodejdu, ale nevrhnu se mu do náruče.

Sotva jsem došla k vylomeným dveřím, ucítila jsem jeho vůni. Byla to ta nejúžasnější vůně na světě. Voněl jako nebe, jako příslib něčeho krásného, jako láska, kterou mi vyrval z těla. Vzpomněla jsem si na naši louku, voněl přesně jako ona.

Musela jsem zadržet dech, aby mě ta vůně naprosto neoblouznila, ale nepomohlo to. Stále jsem měla na jazyku jeho vůni, nemohla jsem se jí zbavit a tak jsem se vzdala. Znovu jsem začala dýchat a jenom se modlila k bohu, abych nepodlehla jeho kráse, až ho uvidím.


Znovu jsem se dala do pohybu. Šla jsem pomalu, všechny smysly napnuté. Každou chvíli mě mohl ucítit a utéct nebo se na mě vrhnout. Zatím, ale moji přítomnost nezaznamenal. Já na rozdíl od něho, tu jeho vycítila hned. Věděla jsem přesně kam jít.

Prošla jsem halou, která vypadala jako po výbuchu a pokračovala po omšelým schodišti. Několikrát jsem musela přeskočit díry, které zůstali po vytrženém dřevu, které kdysi bývalo schodem. Dostala jsem se na další chodbu, která vypadala ještě hůř než ta předchozí. Na levé straně byli dvoje dveře, takže dva pokoje. Na pravé straně byly tři pokoje.

Všude kolem mě se vznášel nějaký odporný pach. Jako kdyby něco tlelo. Možná mrtvý zvíře nebo člověk? Nevěděla jsem a raději to ani nechtěla vědět. Na zemi byly staré, poškrábané parkety. Některé parkety byli vylomené, jiné prožrané od krys a myší. Všimla jsem si jednoho pavouka, který přeběhl od jedněch vylomených dveří ke druhým, které pro něho zůstávali zamčený. Nebyl to jediný pavouk v domě. Bylo jich tu snad tisíce. Všude bylo spoustu pavučin.

Otřásla jsem se. Proč mě Alice jenom nevarovala, jak to tady bude vypadat? Určitě se bála, abych z toho nevycouvala, jak jinak. Mimoto jsem nic nechápala. Je to tady v příšerném stavu. Tady nemůže nikdo žít! Vysvětlovala jsem si to myšlenkou, že pokoj ve kterém tráví nejvíc času bude vypadat normálně. Možná tam bude mít i svůj klavír!

Raději jsem se vydala napravo k poslednímu pokoji na konci chodby. Byl zavřený, dveře nebyli výjimečně vylomené. Zastavila jsem se v půlce pohybu. Moje ruka byla napůl cesty ke klice, která mi měla otevřít dveře k vytoužené, ale mnou zatracené lásce. Zastavila jsem se a na jedno mžiknutí oka jsem si myslela, že se otočím a uteču, ale ovládla jsem se. Pomyslela jsem na Esme, jak moc bych ji tím zklamala, i když by mi to neřekla, viděla bych jí to na očích. To zklamání, že neuvidí svého syna…

Kdybych byla člověk, jistě by mi teď srdce tlouklo jako splašené. Stačilo jenom sáhnout po klice a otevřít polorozpadlé dveře. Zaposlouchala jsem se do zvuků v pokoji. Chtěla jsem zjistit jestli o mě už ví. Vypadalo to, že nevěděl. Jak je to jenom možné? Myslela bych si, že tam není, kdybych ho jenom necítila.

Zhluboka jsem se nadechla a co nejtišeji vzala za kliku. Vstoupila jsem do místnosti a první co mě ovládlo byl šok. V tomhle pokoji to vypadalo snad ještě hůř než na chodbách. Zřetelně jsem viděla prohlubně ve stěnách, které detailně odpovídali pěsti. Jediné okno, které tu bylo, bylo zatažené zelenými potrhaným závěsy. Všude byla tma. Jako člověk bych určitě nic neviděla, díky upířím instinktům jsem viděla, alespoň to nejzákladnější.

Na zemi byl zelený, špinavý koberec. Byl také potrhaný, ale hlavně byl léty zežloutlý. Kousek ode dveří stála toaletka. Lépe řečeno, stávala, teď byla rozpůlena vejpůl. Opět jsem měla pocit, že byla toaletka rozbita ze vzteku.

Něco kousek ode mě zavrčelo. Podívala jsem se tím směrem a uviděla temný stín, který na mě najednou skočil. Nestačila jsem ani vykřiknout a už jsem přistála na zemi, zaštítěná jeho tělem. Snažila jsem se ho setřást, ale čím víc jsem se vzpouzela tím víc mě držel. Pořád vrčel a mě napadlo přirovnání, že je jako zběsilé zvíře. Vypadalo to, že si ani neuvědomoval co dělá. Byl jak nepříčetný. Co když se mi vrhne po krku a pokusí se ho rozervat?!

Pomalu mě ovládal strach a taky mě to přestávalo bavit.

"Edwarde?!" vyšlo z mých úst. Po tak dlouhé době, kdy jsem si na to jméno zakázala i pomyslet jsem ho najednou vyslovila. Bylo to zvláštní. Pálilo mě v krku a znělo, jako kdybych si nebyla jistá sama sebou, což jsem opravdu nebyla. Zareagoval trochu jinak než jsem očekávala, přestože jsem tím docílila toho čeho jsem chtěla.

Edward ztuhl a hned na to se ode mě odtáhl. Čekala jsem, že se omluví a pomůže mi na nohy. Bože, měl by se mi omluvit! A nejenom za tohle! Nic se však nedělo. Trochu pocuchaná jsem vstala, abych zjistila, že přede mnou nestojí. Zmateně jsem se rozhlížela po místnosti. Našla jsem ho v jednom rohu. Krčil se tam, jako zraněné zvíře a třásl se. Opatrně jsem k němu přistoupila a snažila se pochopit co se s ním najednou stalo. Dívala jsem se, jak schovával hlavu v dlaní a houpe se ze strany na stranu. Přitom mumlal nějaká slova, kterým jsem vůbec nerozuměla.

Přestože jsem se tomu snažila bránit, zaplavila mě vlna lítosti, smutku a nechápavosti. Co se mu asi stalo? Muselo to být něco hrozného, že ho to tak zlomilo. Na chvíli jsem úplně zapomněla na svoji zášť. Jediné co jsem chtěla bylo ho utěšit. Nechtěla jsem, aby byl smutný. Tak moc mě ta emoce ovládla, že jsem nedokázala zastavit svoji ruku, která se dotkla té jeho. Projel mnou přitom proud elektřiny, jako kdysi v učebně biologie. Oba jsme sebou trhli.

"Edwarde?" zkusila jsem to znovu. Pomalu sundal dlaně a zadíval se na mě. Jeho oči byli podivně zamlžené a hlavně černé jako uhel. Už dlouho nebyl na lovu.

"Nejsi skutečná, zdáš se mi," vyslovil potichu a pak zaúpěl. Opět složil hlavu do dlaní a opět se začal kolébat ze strany na stranu. Překvapeně jsem zamrkala. Myslel si, že jsem nějaký výplod jeho fantazie? Zřejmě ano. Povzdechla jsem si. Natáhla jsem se a snažila se sundat mu ruce z obličeje.

"Jsem skutečná. Nic se ti nezdá," přemlouvala jsem ho.

"No tak Edwarde! Nech toho!" okřikla jsem ho hněvivě a stáhla ruce, když se mi nepodařilo mu je sundat z obličeje. Naštvaně jsem našpulila pusu a sedla si od něj na metr. Dívala jsem se na něj. Stále se kolébal a nic neříkal. Seděli jsme takhle nějakou dobu.
Nevnímala jsem čas. Mrzelo mě, že tady není světlo. Pořádně jsem ho neviděla. Viděla jsem ho sice ostře, ale bez světla to stejně nebylo ono. Ihned sem se okřikla za své myšlenky. Na tohle bych neměla myslet! Najednou se přestala kolébat a pomalu se na mě podíval. Chvíli jsme se měřili pohledy. Pořád to vypadalo, že nevěří že jsem skutečná. Čím déle se na mě, ale díval tím více zřejmě začínal věřit. Trhl sebou směrem ke mně.

"Bello?" vyslovil s nadějí v hlase. Trhla jsem sebou, jak to jméno vyklouzlo. Nevšiml si toho. Místo toho napřáhl ruku a stále nevěřícně mě pohladil po paži. Cukla jsem sebou, nevydržela jsem ten dotyk. Jeho obličejem ihned proběhla bolest a beznaděj. Nevěděla jsem co dál. Možná jsem ho měla upozornit na jeho rodinu…

"Poslala mě za tebou tvoje rodina. Stýská se jim, máš se semnou vrátit zpátky," řekla jsem a kupodivu se můj hlas nezlomil ani nezatřásl. Párkrát zamrkal.

"Takže, ty jsi vážně tady?" Ostře jsem vydechla.

"Samozřejmě, že ano. Už jsem ti to říkala…" odpověděla jsem netrpělivě.

"Ale - jak - jak je to možné? Co - co se…"

"Na to bude času dost," zarazila jsem ho rukou. Vstala jsem.

"Brzy bude svítat, měli bychom vyrazit," řekla jsem a vydala se ke dveřím. Zastavila jsem se, když jsem ho za sebou neslyšela. Stále seděl ve stejné pozici, jako předtím, jenom jeho hlava byla otočená ke mně a jeho oči mě bezmocně provrtávali. Zamračila jsem se. Na co sakra čeká?

"Tak jdeš?!" zeptala jsem se. Postavil se aniž by ode mě odtrhl pohled. Cítila jsem se z toho nesvá. Raději jsem se otočila a pomalu vyšla na chodbu. Slyšela jsem, jak jde za mnou, tak jsem si to namířila k autu.

Venku musela byla stále tma, ale už se pomalu rozednívalo. Nejvyšší čas odjet do motelu.

"Nasedni," poručila jsem mu a sama už nastupovala. Upíří rychlostí proběhl ke dveřím spolujezdce a nasedl vedle mě. Nastartovala jsem a vydala se k motelu. Celou dobu jsem cítila jeho pohled na své tváři. Podívala jsem se na něj, abych si svoji teorii ověřila. Ihned jsem se střetla s jeho pohledem. Rozpačitě jsem uhnula očima a zadívala se na silnici. Měla jsem nutkavou potřebu říct mu, jak to bude dál probíhat.

"Mám rezervovaný pokoj v jednom motelu. Přečkáme tam den a potom odjedeme," řekla jsem.

"Kam pojedeme?" zeptal se. Jeho hlas byl pevný, vůbec se nepodobal tomu se kterým na mě ještě před chvílí mluvil. Podívala jsem se na něho, ale on se na mě pořád díval. Rychle jsem uhnula pohledem.

"Na Aljašku," odpověděla jsem prostě. To už jsme zastavovali před motelem. Zaparkovala jsem na malým parkovišti a vystoupila. Domovní dveře byli díky bohu otevřené. Všude kolem byla tma. Přestože se každou chvíli rozednívalo, všichni měli ještě půlnoc. Nerozsvěcovala jsem, ani jeden z nás nepotřeboval světlo na cestu. Neomylně jsem šla ke svému prozatímnímu pokoji.

I tady byla tma jako v pytli. Měla jsem zatažené závěsy, aby sem nesvítilo sluníčko a neobtěžovala jsem se, když jsem odcházela je roztáhnout. Rozsvítila jsem světla. Přece jenom bylo to normálnější, lidštější a my oba si na lidi hráli.

Šla jsem k nočnímu stolku, kde jsme nechala svůj mobil a podívala jsem se na něj. Bylo tam minimálně deset zmeškaných hovorů od Alice. Hodila jsem naštvaně mobil zpátky na stolek. Stále jsem byla na Alice naštvaná. Otočila jsem se ke dveřím. Edward v nich stále stál a díval se na mě.

"Udělej si pohodlí," řekla jsem mu a mávla rukou k tomu nechutnému pokoji. Sama jsem si kecla na postel a zadívala se na zem. Slyšela jsem jak zavřel dveře a potom šel směrem ke mně. Posadil se kousek ode mě.

"Jsi upírka," zněla to jako otázka, i když se zdálo, že spíše konstatuje.

"Hm," zabručela jsem.

"Jak?" vydechl potichu.

"Jak?" vydechl potichu.

"Záleží na tom?" vrátila jsem mu otázku a stále se dívala na zem.

"Ano," odpověděl rázně.

"Hm," odpověděla jsem mu. Chvíli bylo ticho, nehodlala jsem mu cokoliv říkat.

"Bello, já - " Přikrčila jsem se, jak to jméno vyklouzlo.

"Neříkej mi tak," zasyčela jsem na něj, téměř nenávistně a konečně se na něho podívala. Jeho oči byli zmatené a odrážel se v nich lesk bolesti. Odvrátila jsem od něj tvář a raději vstala. Chvíli bylo ticho. Pomalu jsem se otočila. Teď, když byl vystavený světlu mohla jsem si ho opravdu velmi důkladně prohlédnout. Trochu mě zarazilo, když jsem viděla jeho potrhané a špinavé oblečení. Viselo na něm, jako na věšáku. I obličej měl špinavý. Kdybych ho potkala někde na ulici, zřejmě bych si myslela, že je to žebrák.

Přesto mu nic z toho neubralo na kráse. Pořád vypadal jako anděl. Jenom jeho černé oči trochu naháněli hrůzu. Snadno jsem si však domyslela ty zlaté oči, topazové oči, které završovali jeho dokonalost a nadpřirozenou krásu. Přestože jsem upírka nikdy se jeho kráse nevyrovnám. Stále jsem se vedle něho cítila méněcenná. Vedle něho jsem byla naprosto obyčejná. On byl anděl zatímco já byla zrůda, která pět let masakrovala lidi.

"Dlužím ti omluvu. Ne, dlužím ti víc než to - " nenechal se odradit.

"Ne, Edwarde, nic mi nedlužíš," přerušila jsem ho. Nechtěla jsem poslouchat žádné jeho omluvy. Na to jsem neměla žaludek.

"Ale - " Znovu jsem mu skočila do řeči.

"Za chvíli bude svítat. Bude lepší, když nebudeš vycházet z pokoje, dokud se nezastavíme na lovu. Půjdu ti sehnat nějaký oblečení. Támhle je koupelna. Můžeš se osprchovat," s těmihle slovy jsem vyšla z pokoje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mia:) mia:) | 16. dubna 2009 v 15:26 | Reagovat

jóoj jak mi je ho ľúto chudáka..:Drýchlo ďalšie:)jaké stresy som mala:Dprosím ďalšie:)

2 LauraBella LauraBella | 16. dubna 2009 v 16:41 | Reagovat

to je take brutalne.....ona je na neho taka hnusnaaaa... ale sak dufam ze sa daju do kopy... rychlo dalej... je to super.....:*

3 Luci & Dani & Kiki Luci & Dani & Kiki | Web | 16. dubna 2009 v 20:12 | Reagovat

páni....tak to je něco....už aby se to vysvětlilo!...-♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.