close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Ztraceni v čase diel 8.

13. března 2009 v 15:29 | Dark Angel |  Ztraceni v čase
Edwardův pohled :
Byla tak blízko, že jsem mohl cítit teplo vycházející z jejího těla. Vdechoval jsem její vůni a pomalu si začal uvědomovat, že už jí nechci ublížit, stal jsem se jí posedlý. Potřeboval jsem ji. Z nějakého záhadného důvodu mě neustálý oheň v hrdle činil šťastným.
Jsem snad masochista ?

Ještě chvilku jsme si povídali na balkoně, potom usnula. Vzal jsem ji do náruče a opatrně přenesl do postele.
Už poněkolikáte jsem přes ni přehodil přikrývku, ale vždy ji ze sebe shodila. Usmívala se ze spánku, občas zamumlala mé jméno. Naprosto mě ovládla euforie, vlny štěstí mnou procházely v pravidelných intervalech.
Nemohl jsem ji přestat pozorovat, tolik jsem si přál znát každou její myšlenku. Přemýšlel jsem o její teorii.
Je možné, aby to byla pravda ? Hodně by se tím vysvětlilo.
Znovu jsem si vybavil její šťastný výraz, když jsem tiše broukal píseň, která mě napadla.
Je možné, abych ji vymyslel znovu úplně stejně ? Možná to byla jen náhoda. A možná jsem v její době doopravdy zemřel. Možná se to nemělo stát a proto se vrátila zpátky. Dostali jsme druhou šanci být spolu. A já získal další šanci rozmyslet si to a nechat jí šťastně žít její život.
Zašklebil jsem se do tmy.
Na to jsem moc velký sobec.
Zhluboka jsem se nadechl, abych naplnil plíce další várkou její květinové vůně.

Bellin pohled :
Probudil mě jekot ozývající se po celém domě. Vyděšeně jsem sebou trhla, srdce mi vyskakovalo z hrudi. Všimla jsem si, že blízko postele sedí Edward s pobaveným úsměvem ve tváři.
"Co se děje?" vyhrkla jsem vyděšeně a přitom si uhlazovala rozcuchané vlasy. Křik se trochu utišil, takže jsem nerozuměla slovům.
"Rosalie nemá co na sebe," vysvětlil tiše a já se pousmála.
Jasně.
"Vím, jak se cítí," poznamenala jsem a začala se hrabat z postele. Sledovala jsem nesouhlasný pohled.
"Bello, ty máš co na sebe," protočil oči a to mě rozesmálo. Sjela jsem pohledem své jediné rifle a triko, ve kterých jsem usnula. Musím si na ně dávat pozor, bez nich jsem ztracená.
"Jestli si myslíš, že si ty šaty obleču, šeredně se pleteš," zasyčela jsem a přitom přimhouřila oči. "Možná jsem nevděčná, ale za pár let mě pochopíš. Taky tě omrzí košile a saka," vyplázla jsem jazyk a chtěla vypochodovat z místnosti.
"Smím vědět, kam jdeš?" zastavil mě a pevně držel za ruku. Chtěla jsem něco odpovědět, ale znovu jsem se ztratila v jeho očích v barvě zlata a nemohla jsem si vzpomenout, jak se mluví. Tep se mi znovu zrychlil a já se pokoušela klidně dýchat.
V koutcích rtů mu pohrával úsměv.
"Bello?"
Zamrkala jsem a odlepila od něj svůj pohled.
"Nasnídat se?" hádala jsem a znovu se na něj podívala. Nesmím ho dostávat do takových trapných situací. A sebe taky ne.
Podíval se někam do rohu pokoje. Následovala jsem jeho pohled a všimla si tácu s jídlem na nočním stolku.
"Ach tak," vydechla jsem. Přešla jsem k tácu a přitom se dvakrát zamotala do vlastních nohou. Na jeho kašlem maskovaný smích jsem radši nereagovala.
"Děkuju," zamumlala jsem a natáhla ruku ke krajíci chleba s máslem. V hrnku jsem měla ještě horkou kávu.
Kofein, to zase dopadnu, problesklo mi hlavou. Letmo jsem se usmála při vzpomínce, jak mi Edward kofein zakazoval.
"Na co myslíš?" zaslechla jsem jeho hlas vedle sebe a málem mi z toho zaskočilo.
"Vlastně na nic," usmála jsem se a on se ještě víc zamračil. Rychle jsem dojedla co mi Esme připravila a znovu se zvedla.
"Jdu uklidnit Rose," informovala jsem ho, když jsem si všimla jeho tázavého výrazu. Seběhla jsem ze schodů a v hale se setkala s Rosalií.
"Dobré ráno, co se děje?" přivítala jsem ji. Vypadala jako rozzuřená šelma, přecházela tam a zpátky jako zavřená v kleci.
"Bello! Nechtějí mě pustit nakoupit," žalovala a ukázala někam za sebe. Všimla jsem si Carlislea, který se tisknul v rohu. Vážně je děsivá.
"No tak Rose, vždyť nemůžeš vycházet ven. Přišel by si pro tebe. Navíc ještě nemáš zahojený obličej," zkoušela jsem to takticky. Zastavila se a chvíli přemýšlela.
"Jestli chceš, můžeš si vzít nějaké moje šaty, ještě jsem je neměla na sobě," pokračovala jsem milým hlasem a natáhla k ní ruku. Její obličej se rozjasnil, takže už nehrozilo, že se jí každou chvíli rozšklebí jizva na obličeji. Spadl mi kámen ze srdce.
Chytila moji ruku a nechala se vést do pokoje. Carlisle mi věnoval vděčný pohled a já se uchechtla.
Kdo by to byl řekl, že zrovna já dokážu zkrotit Rosalii ?
Její teplá dlaň ve mě vyvolávala smíšené pocity. Dovedla jsem ji až k sobě do pokoje a úlekem na chvíli ztuhla, když jsem si všimla Edwarda, stojícího u okna. Rose do mě narazila, nečekala, že se zastavím. To mě vzpamatovalo a já vešla.
"Ach, ahoj Edwarde," pozdravila tiše Rose a líbezně se usmála. Jediné, co kazilo její božský vzhled byla ta jizva, která se znovu nesnesitelně napnula. Hlasitě jsem polkla a sehla se pro tašky.
"Nezkoušela jsem si je, ale snad by ti mohly být," řekla jsem a vysypala jejich obsah na postel.
"Ach, ty jsou krásné, musely stát jmění," výskala nadšeně, zatímco se jimi probírala.
"Co budeš nosit ty?" ptal se zamračený Edward. Ušklíbla jsem se. "Nechám si dvoje, které Rose nebudou a doma budu chodit v tomhle," ukázala jsem na svoje milované oblečení. Mračili jsme se na sebe, už se začalo schylovat k hádce. Rose si toho ani nevšimla.
Pak se ozvalo tiché zaklepání.
"Dále," řekli jsme oba najednou a dál se měřili naštvanými pohledy. "Ehm," odklašlal si dotyčný ve dveřích, aby na sebe upoutal pozornost. Otočila jsem se na Carlislea.
"Máme poradu v jídelně," promluvil tiše a rychle za sebou zavřel. Povzdechla jsem a znovu vyšla na chodbu. Kolem pasu mě objala Edwardova ledová paže, znovu jsem málem dostala infarkt.
"Musíš mi to dělat?" zašeptala jsem a snažila se zklidnit údery svého srdce. Nevěděla jsem, jestli je to tím úlekem nebo tím, že se mě Edward dotýká. Sklonil se ke mě a mé srdce na chvíli úplně zastavilo.
"Seženu ti lepší oblečení," zamumlal mi do ucha a s uličnickým úsměvem seběhl schody. Na chvíli jsem se musela zastavit, kolem mě prošla Rose a věnovala mi další úsměv, ze kterého se mi chtělo omdlít.
Ví vůbec jak odpudivě to vypadá ? Vzpoměla jsem si na její vztek. Já jí to rozhodně říkat nebudu.
Následovala jsem ji a došla do jídelny. Carlisle s Esme se potutelně usmívali, když slyšeli interval mého srdečního rytmu. Edwardovi se na tváři usadil provokativní úsměv, což mému tepu rozhodně nesvědčilo.
"Co se děje?" ptala se Rose a měřila si nás pohledem. Všichni tři upíři zavrtěli hlavou, ale úsměvy jim z tváře nezmizeli.
Ještě, že tu není Emmett, problesklo mi hlavou a taky jsem se usmála.
"No a teď proč jsem nás tady takhle svolal," začal Carlisle a všechny si nás prohlédl.
To vypadá vážně.
Přitáhla jsem si k sobě židli a posadila se, přece jenom nedokážu hodiny stát jako socha.
"Vzhledem k naší situaci by asi bylo nejlepší, kdybychom se odstěhovali. Policie po tobě začne velmi brzy pátrat a pokud sis to stále nerozmyslela, nejspíš bys měla jet s námi," mluvil k Rose a chvíli se odmlčel.
Jmenovaná se na chvíli zamračila.
"Věřím vám, pojedu s vámi," přikývla a já se modlila, aby se nesmála. To jí to nebolí ?
"Ale nejdřív bych potřeboval vědět, kam se máme odstěhovat," promluvil znovu a pak bylo ticho. Došlo mi, že čekají na odpověď.
A sakra.
Pátrala jsem v paměti a snažila se poskládat střípky vzpomínek. Stoupla jsem si a přecházela sem a tam.
"To si děláš legraci," ozvala se Rose rozzlobeným hlasem. Odvážila jsem se vzhlédnout k ostatním.
"Vím jen, že ho napadl medvěd v horách v Tennessee," vydechla jsem a dál hledala nějakou užitečnou informaci.
Proč mi nedošlo dřív, že o něm nic nevím ? Jsme ztraceni.
Rose vyskočila na nohy. Než stihla začít křičet, předběhl ji Edward.
"To je v pořádku Bello, myslím, že poznám jeho vůni," uklidnil mě a usmál se.
"Dobře tedy, alespoň něco. Sbalíme jen to nejnutnější a koupíme nějakou chatu v horách. A potom budeme čekat," rozhodl Carlisle a čekal, jestli se ozvou nějaké námitky.
"Co když tam žádná chata nebude?" strachovala se Rose a pořád ještě po mě šlehala podezřívavým pohledem.
"Tak ji postavíme," zakřenil se Edward.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Markétka Markétka | 13. března 2009 v 19:22 | Reagovat

můžu akorát zopakovat, že to naprosto geniální!!! tyhle povídky zbožnuju!!

2 m m | 14. března 2009 v 13:40 | Reagovat

přesně, tahle povídka mě hodně zaujala ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.