Bellin pohled :
Esme mě doprovázela do pokoje a přitom po měletmo pokukovala. Její pohled mi byl nepříjemný. Za tu dobu, co jsem ji znala, mi byla blízká jako matka. A teď mě sledovala zvídavým pohledem a znovu studovala každý můj pohyb. Rozdíl byl jedině v tom, že v mé době mě zbožňovala za mou lásku k Edwardovi. Tady neměla žádný důvod mě mít alespoň trochu v lásce. Byla jsem vetřelec. V tichosti jsme došli až ke dveřím.
"Přeji příjemnou noc," prolomila ticho formálním hlasem a mě znovu sevřela úzkost.
"Děkuji," zamumlala jsem a vklopýtala do pokoje pro hosty. Matně jsem rozeznala obrysy nábytku a ploužila se k posteli. Hrdlo jsem měla podivně sevřené, nechtělo se mi nadechnout.
Zítra měl být můj nejšťastnější den. Měla jsem strávit věčnost s mým andělem. A místo toho jsem tady.
Sundala jsem si tenisky a stočila se do klubíčka na posteli. Musela jsem myslet na Rosalii.
Určitě jsem se vrátila, abych ji zachránila. Ale co se pak stane se mnou ? Rozplynu se ? Edward se zamiluje do Rosalie a nakonec ji stejně přemení a stráví spolu věčnost ?
Po tváři mi znovu stekly slzy a potom jsem konečně upadla do neklidného spánku.
Objevila jsem se na naší louce a dívala se do tváře mého anděla.
Usmíval se na mě svým nadpozemsky krásným úsměvem a mě se z toho rozbušilo srdce nebezpečnou rychlostí. Leželi jsme vedle sebe a vše bylo dokonalé.
Ale pak se okolní krajina změnila a já se opět ocitla na pumpě. Stála jsem jako přimražená a ke mě se blížil kamion s cisternou. Vysoko nade mnou jsem mohla rozeznat řidičův strnulý výraz.
Nadechla jsem se k výkřiku, ale mojí pozornost upoutalo cosi jiného. Vedle mě se objevil Edward, ve tváři se mu usadil zděšený výraz. Chytil mě za ruku a chtěl mě odtáhnout pryč. Moje nohy však byly přilepené k asfaltu a ani on se mnou nedokázal pohnout. A pak jsem ucítila prudkou bolest od toho, jak do nás cisterna narazila.
Vyhoupla jsem se do sedu a snažila se zaplašit hrůzu ze křiku, který se ozýval všude kolem mě. Šokovaně jsem si uvědomila, že křičím já.
Cítila jsem tep ve spáncích a pot, smíšený se slzami, stékající mi po tvářích.
Rychle jsem dýchala a rozhlížela se po tmavém pokoji.
Zahlédla jsem siluetu stojící blízko mé postele.
Edward,problesklo mi hlavou.
Celé mé tělo zaplavila úleva, rychle jsem se vyhrabala z peřin, překonala krátkou vzdálenost a pevně ho stiskla v objetí. Nasála jsem jeho příjemnou vůni a snažila se uklidnit.
Čekala jsem, až se začne tichým hlasem vyptávat, co se mi zdálo a uklidňovat mě. Čekala jsem letmý polibek do vlasů. Čekala jsem spoustu různých situací.
Co jsem rozhodně neočekávala bylo temné zavrčení, při kterém mi tuhla krev žilách.
Pocítila jsem ostrou bolest v ramenou a prudký náraz, který mě odmrštil na druhý konec místnosti.
Zády jsem tvrdě narazila do zdi a nemohla jsem popadnout dech.
Edwardův pohled :
Posadila se a zděšeně se rozhlížela po místnosti. Všimla si mě, ale já nebyl schopný pohybu. Prohlížel jsem si její obličej v náhlém okouzlení a přemítal o tom, jak ji utěšit.
Odkopala ze sebe peřinu a malátným krokem se vydala ke mě.
Co to dělá ?
Než jsem se nadál, přitiskla ke mě své tělo a já ucítil její rychle bijící srdce na své hrudi.
Strnule jsem se nadechl a její vůně znovu otupila celou mou mysl. Ústa mi zaplavil jed a já už automaticky zvedl paži, abych jí odkryl vlasy z krku. Vzduch byl nasycený její vůní, někde v zadní části mysli jsem si uvědomoval, že to co dělám, je špatné. Ozvalo se hlasité zavrčení z mého hrdla, ačkoliv jsem si vůbec nebyl vědom toho, že jsem otevřel ústa.
Slíbil jsem to Carlisleovi.
Přemohl jsem svou touhu a našel její ramena. Prudce jsem ji odstrčil. Její ochablé tělo odletělo na druhou stranu místnosti a hlasitě narazilo do zdi.
Zůstal jsem ohromeně stát na místě a snažil se pochopit události, které se tak náhle seběhly.
Proboha.
Rychle se snažila vdechnout co nejvíce vzduchu, nejspíš jsem jí tím nárazem vyrazil dech.
Dveře se otevřely, do pokoje vběhl Carlisle a zůstal šokovaně stát. Když se vzpamatoval, přemístil se k tmavovlasé dívce a pomáhal jí na nohy. Stále ještě nemohla dýchat.
Co když jsem jí ublížil ?
Neviděl jsem co Carlisle udělal, ale Bella se vděčně zhluboka nadechla.
"Om-omlouvám se, myslela jsem, že-," chrlila ze sebe omluvu, ale hlas se jí přitom zlomil. Ona se omlouvá ? Málem jsem ji zabil a ona se za to omlouvá ?!
Pochopil jsem, že si neuvědomila, kde je.
Sedával jsem u ní každou noc ? Nebo snad bydlela u nás ?
V hlavě mi vrtalo přinejmenším dalších sto otázek.
"Ne, to já se omlouvám, je mi to líto," odvětil jsem spěšně, ale neodvážil jsem se k ní přijít blíž. Byla tak nádherná, chtěl jsem ji pevně tisknout v náruči. Tělem mi procházelo podivné mravenčení, které jsem dosud nepocítil.
"Jsi v pořádku? Nebolí tě něco?" ptal se starostlivě Carlisle a prohmatával jí záda. Uniklo jí bolestné zasyčení, ale její výraz zkameněl.
"Ne, jsem v pořádku," ujišťovala nás a přitom přešlapovala z jedné nohy na druhou.
Očividně nemá ráda pozornost, došlo mi a odvrátil od ní pohled, abych jí to usnadnil.
Ve dveřích pokoje stála Esme a měřila si mě chápavým pohledem.
Jsem netvor.
Nedívat se na ni bylo velmi obtížné a proto jsem to během pár vteřin vzdal. Ve tváři měla bolestný výraz a mě zaplavila vlna vzteku.
Jsem hlupák, co jsem si myslel ?
Roztřeseně si prohrábla vlasy a její srdce se začalo pomalu uklidňovat.
Bellin pohled :
Lapala jsem po dechu, a snažila se sesbírat ze země.
Nebyl to sen, Edward mě nezná, uvědomila jsem si.
Tohle poznání bylo mnohem bolestivější, než moje naražená páteř.
Dveře se otevřely, přiběhl ke mě Carlisle a pomohl mi na nohy. Bouchl mě do spodní části zad a já se lačně nadechla.
"Om-omlouvám se, myslela jsem, že-," zaskřehotala jsem ve snaze omluvit moje chování, ale nenašla jsem žádné vhodné ospravedlnění, proto jsem jen rozmáchla rukama.
Omlouvám se, ale myslela jsem, že jsi můj snoubenec.
Ušklíbla jsem se nad touto myšlenkou.
"Ne, to já se omlouvám, je mi to líto," odvětil zaraženě a v jeho tváři jsem nalezla podobný výraz, jaký měl poté, co mě Jasper napadl při mé vydařené oslavě narozenin.
"Jsi v pořádku? Nebolí tě něco?" ptal se Carlisle a jeho studené prsty bloudily po mé rozbolavělé páteři.
"Ne, jsem v pořádku," ujišťovala jsem ho automaticky, aniž bych nějak vnímala smysl věty a snažila se nemyslet na to, že mě Edward málem zabil.
Zoufalství se pokoušelo ovládnout každou částečku mojí mysli. Uvědomila jsem si, v jak hrozné situaci jsem se ocitla.
Musím se odsud dostat pryč.
Edward sebou škubl a vrhl se k oknu.
Lekla jsem se toho náhlého pohybu a napadlo mě, jestli mě nechce znovu napadnout. Sevřel se mi žaludek, nevím, jestli strachem z bolesti nebo z toho, že mě to vůbec napadlo.
Roztržitě se díval ven s hlavou nakloněnou ke straně.
Něco slyší, došlo mi.
Rychle se na nás otočil.
"Je čas," promluvil zachmuřeným hlasem a vyměnil si pohled s Carlislem.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





áááá... potřebujem dlší... je to skvělý!!!