Bellin pohled :
Zalapala jsem po dechu a snažila se překonat počáteční šok.
"Al-alice," zakoktala jsem a drobná dívka stojící na prahu mi věnovala zářivý úsměv. Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy.
"Ahoj Bello," zašvitořila a ladným krokem došla až k nám. "Ráda tě konečně vidím," pokračovala a já se ocitla v její studené náruči.
Srdce mi v hrudi bušilo mým klasickým infarktovým tempem. Zpoza jejích ramen jsem zahlédla Jaspera stojícího u dveří. Přeletěla jsem celou místnost pohledem.
Edward a Carlisle se znovu narovnali a Esme se usmívala.
"Já jsem Alice a tohle je Jasper," představila je, když se ode mě odtáhla a věnovala nám další úsměv. Jasper přistoupil blíž a také pozdravil.
Myšlenky mi zmateně vířily v hlavě, žádnou jsem nemohla zachytit. Můj divný pocit stále nezmizel.
"Vítám vás v rodině," přistoupil Carlisle blíž k nim a natáhl k Alici ruku. Její dlaň byla oproti té Carlisleově až komicky drobná. Všichni se začali vzájemně představovat a konverzovat, ale já stále nebyla schopná se pohnout.
Ne.
Roztřeseně jsem zvedla hlavu a všimla si, že mě Edward propaluje pohledem.
"Takhle ne," zamumlala jsem skoro šeptem, ale všichni to slyšeli a otočili se na mě.
"Bello?"
Edward ke mě starostlivě přistoupil a jemně mě podepřel. Studený dotyk mě trochu probral a já zatřásla hlavou.
"Takhle to nemělo být," zašeptala jsem zděšeně a nervózně těkala očima po všech přítomných.
"Co takhle nemělo být?" naléhal Edward.
"Měli jste přijít až v roce 1950," řekla jsem a přitom na ně ukázala prstem.
Edwardův pohled :
Pořád jsem ještě přidržoval Bellu a snažil se zorientovat ve zmatených myšlenkách ostatních a zároveň uvažovat o tom, co řekla.
"Já vím," promluvila Alice a nejistě se usmála. "Ale moje vize před dvěma lety změnily," pokračovala.
Rose zase nervózně přecházela po pokoji a snažila se ovládnout další, ze svých záchvatů vzteku. Belle se podlomila kolena a já ji rychle posadil na židli. Všichni jsme stáli kolem ní a čekali, co řekne.
"Všechno je špatně. Změnila jsem toho víc, než jsem chtěla," zamumlala nešťastně.
Proč je to tak zlé ? Vždyť na tom nezáleží.
Bellin tep se ještě zrychlil.
"Odvedu tě do pokoje," řekl jsem jejím směrem a nesmlouvavě ji zvedl do náruče. Vyběhl jsem schody a položil ji na postel.
"Edwarde, co když jsem změnila něco důležitého? Co když měli udělat něco, o čem já nevím," pokračovala.
"Vždyť na tom už nezáleží. Ty už tady zůstaneš, můžeme vytvořit jinou budoucnost, než jakou si zažila ty," uklidňoval jsem ji a přitom přejížděl konečky prstů po její paži.
"Hodně jsem o tom přemýšlela. Za 55 let se mám narodit. Nemůžu přeci existovat na dvou místech najednou. Co když jsem změnila budoucnost tak, že se třeba vůbec nenarodím. Nemohla bych tu být," vysvětlovala mi svou novou teorii a mě nepříjemně mrazilo v zádech, když jsem si uvědomil, že má možná pravdu.
"Na to je moc brzy, Bello. Necháme tomu volný průběh. Zachráníme Emmetta a potom odjedeme do Forks, přesně tak, jak jsme to udělali i předtím a tam se vezmeme." Snažil jsem se znít přesvědčivě, aby nepoznala moje pochybnosti.
Naklonil jsem se k ní a nasál její nádhernou vůni. Znovu jí zčervenaly tváře a údery jejího srdce nabíraly na rychlosti. Líbila se mi ta podivná radost, kterou ve mě tahle její reakce vzbouzela.
Na chvilku jsem spojil naše rty.
"Odpočiň si. Pošlu sem Rose a pojedu s Alicí a Jasperem nakoupit, právě totiž plánují, jak si půjdou ukrást něco na sebe," oznámil jsem jí a ona se na mě zakřenila. "Alice se nikdy nezmění," povzdechla si a pak se znovu zasmála nějakému vtipu, který znala jen ona.
Znovu jsem litoval toho, že jediná mysl, která mě zajímá, mi zůstala utajena.
Bellin pohled :
Rose vešla ke mě do pokoje, na tváři se jí znovu usadil nepříčetný výraz
Edward má určitě pravdu, problesklo mi hlavou, když jsem si vybavila jeho upřímný výraz, který nasadil, když mě uklidňoval. Alespoň doufám.
"Bello, vysvětli mi to, prosím. Vůbec nechápu, co se děje," začala a posadila se ke mě na postel. Také jsem se zvedla do sedu a skrčila nohy pod sebe. Přejížděla jsem si dlaněmi po břiše, abych tak zaplašila nepříjemný pocit, který mě ještě nepřešel.
Divné, nikdy jsem ho takhle dlouho neměla.
"Už jsem ti říkala, že Alice vidí budoucnost a vysvětlila ti, jak to vlastně funguje," začala jsem a ona horlivě přikyvovala. "V mojí době viděla Jaspera a Carlislea až mnohem později. Jenže tím, že jsem se vrátila a mluvila o nich, vize přišla dřív. Proto se všechno urychlilo," vysvětlovala jsem netrpělivě, ale zdálo se, že to stačí.
Rose se znovu postavila na nohy a začala přecházet sem a tam. Nemluvila, to bylo zlé znamení. Její záchvaty vzteku už pro mě začínaly být nesnesitelné. Přesto jsem jí to nemohla vyčítat.
Čeká už tak dlouho. Ale brzy se dočká.
"Bello, půjdeme se projít?" přerušila ticho a věnovala mi prosebný pohled. Chvíli jsem přemýšlela. Edward by nejspíš nebyl nadšený, ale ten tady není.
"Dobře," souhlasila jsem a společně jsme sešli do haly.
"Carlisle, půjdeme jen na chvíli ven," promluvila jsem tiše. Ještě před pár lety bych si přišla jako psychopat, který si mluví sám pro sebe, ale časem jsem si zvykla, protože jsem věděla, že mě slyší.
Vyšli jsme z domu. Slunce bylo schované za mraky, přesto bylo teplo. Rose se zhluboka nadechla, jako by právě opustila vězení.
Kráčeli jsme po lesní cestě a povídali si o hloupostech. Rose nadhodila mojí svatbu a mě se znovu vrátilo to příjemné mravenčení.
Isabella Cullenová.
Na tváři se mi rozlil široký úsměv a Rosalie znovu posmutněla.
"Co když se něco změní i s Emmettem? Vždyť Alice s Jasperem také přišli dřív než měli. Třeba už tu byl," chrlila ze sebe jednu pochybnost za druhou.
"Rose, klid. Věř mi, určitě se brzy objeví a budete šťastní," odvětila jsem už skoro automaticky a skoro jsem tomu i uvěřila. Kdybych jen tušila, jak blízko pravdě jsem byla.
Usadily jsme se na mýtině a Rosalie se už docela uklidnila. Z jejího čela zmizela vráska a obličej se jí rozjasnil. Skoro mě bodlo u srdce závistí. Existuje vůbec někdo krásnější ?!
Uběhla už asi hodina, když lesní ticho protrhl hlasitý výkřik doprovázený dutou ránou.
Obě jsme sebou trhli a já vyskočila na nohy. Rozhlížela jsem se kolem sebe a hledala zdroj náhlého hluku. Výkřik se ozval znovu a mou mysl ochromilo šokující poznání. Moje nohy se samy rozeběhly, na Rosaliino volání jsem nereagovala.
Pod nohy se mi pletly kořeny stromů a několikrát jsem málem spadla, ale ani to mě nezastavilo.
Doběhla jsem na další mýtinu a na chvíli zůstala ohromeně stát.
Cítila jsem tep ve spáncích, srdce mi divoce naráželo do žeber. Naskytl se mi hrůzný pohled.
Na zemi několik metrů ode mě ležel Emmett. Měl na sobě tmavě zelené oblečení, jeho klobouk byl pohozený dál, mezi stromy.
Hlasitě jsem oddechovala a rychle přemýšlela co udělám. Moc dlouho mi to netrvalo.
Sehnula jsem se na zem pro kámen a rozpřáhla se.
Kámen se odrazil od hlavy grizzlyho, který se právě chystal zabít Emmetta.
Edwardův pohled :
Nakupování s Alicí rozhodně nebyla moje vysněná činnost. Byla k nezastavení.
Jasper si mě pořád prohlížel a odhadoval mou sílu a rychlost.
Někdy spolu musíme zápasit, pomyslel si a na mé tváři to vyvolalo úsměv.
Ach sakra, zapomněl jsem, že mě slyšíš, postěžoval si znovu tiše.
Znovu jsem se uchechtl a dál se řítil městem. Alice na zadním sedadle skoro vrněla blahem a přehrabovala se v horách oblečení, které si nakoupila.
Nemohl jsem se dočkat, až bude mít nějakou další vizi. Je to fascinující. Bylo zvláštní vidět to, co ona. Opravdu fascinující.
Blížili jsme se ke konci města, Alice najednou zaječela. Prudce jsem dupl na brzdu a málem se srazil s Jasperem hlavami, jak jsme se oba otočili dozadu. Její nepřítomný výraz mi prozradil, že má nejspíš další vizi. Zvědavě jsem nakoukl do její mysli a celé mé tělo ochromil šok.
Bella stojící před rozzuřeným medvědem. Jeho obrovská tlapa, která jí roztrhla břicho.
Otočil jsem se zpátky dopředu a sešlápl plynový pedál co nejníž to šlo. Nebyl jsem schopný jediné myšlenky, natož ještě odpovídat na Jasperovy vyděšené otázky.
Ne. Ne. To není možné.
Dojeli jsme za město a já znovu prudce zastavil. Málem jsem proletěl předním sklem. Rozrazil jsem dveře auta, pravděpodobně jsem je vytrhl. Ani jsem se nehlédl a co nejrychleji se rozeběhl do lesa.
Rychle jsem dýchal, abych ji snadněji našel.
Už se to stalo ? Nebo se to teprv stane ? Nejdu moc pozdě ? Bože, proč jsem tak zoufale pomalý ?
Větve pod mýma nohama hlasitě praskaly, za mnou se ozývaly dunivé rány od toho, jak jsem porážel stromy. Strach mě hnal dopředu ještě o něco větším tempem, než obvykle. Přesto to bylo pomalé.
Ach Bello.
Vyběhl jsem na mýtinu a uviděl obrovského, tmavě hnědého mědvěda. Nezastavil jsem a narazil do jeho těla. Uvědomil jsem si, že hlasitě vrčím. Odletěl o několik set metrů dál a přitom bolestně zavyl. Nejradši bych ho rozthal na kousky, nebýt Belly, ležící na zemi.
Pohled na ni mi sevřel všechny vnitřnosti a já radši zadržel dech.
Její tep byl slabý, všude byla spousta krve.
Ach ne, jdu pozdě.
Rychle jsem se k ní sehl a kontroloval všechna její zranění. Přitiskl jsem levou dlaň na její krvácející ránu. Strach mě natolik ochromoval, že jsem si ani neuvědomoval, že je to krev.
Kousek ode mě se něco pohlo. Na zemi ležel další člověk. Na chvíli jsem strnul, ale pak jsem si uvědomil, že to je Emmett. Z opačného směru než já přiběhla udýchaná Rose.
"Ach ne!" vykřikla a přiběhla ke mě.
"Bello, slyšíš mě? No tak, prosím," opakoval jsem stále dokola, ale ona nereagovala. Její tep pomalu slábnul.
Přeměň ji ! Křičela na mě Alice v myšlenkách, která už se k nám také blížila. Střelil jsem pohledem po mojí Belle. Obličej měla zpocený a od krve. Byla špinavá a z rány, která se jí táhla po celém břiše, neustále vytékala krev.
Rose poodstoupila. "J-je.. mtrvá?" hlesla a já pevně stisknul víčka.
Vnitřnosti jsem měl podivně zkroucené.
"Edwarde, udělej to," ozvalo se kousek ode mě a Rosalie sebou vyděšeně trhla, když se tam Alice znenadání objevila.
Znovu jsem se podíval na mého anděla.
Nemůžu, nedokážu to.
Zakuckala se a z pusy se jí vyvalila další krev. Musím.
Sehl jsem se k jejímu krku a ignoroval tu nádhernou vůni, která nás obklopovala. Zhluboka jsem se nadechl a potom prokousl její kůži. Trhla sebou a zanaříkala.
Ústa se mi naplnila lahodnou tekutinou a já pil.
Bylo to, jako by mi před očima vybuchovaly ohňostroje. Už jsem téměř zapomněl, jak lidská krev chutná. Několikrát jsem se hltavě napil.
NE !
Vyděšeně jsem se od ní odtrhl, když jsem si uvědomil, že je to Bella.Moje Bella.
Její srdce vynechalo pár úderů a pak přestalo bít úplně.
Moje mysl zůstala několik vteřin úplně ochromená. Roztřeseně jsem se ohlédl na ostatní a doufal, že mi někdo řekne, že jsem se spletl.
Alice mě sledovala smutným pohledem a Jasper stál daleko u stromů, aby to vůbec snesl.
Rose se vyděšeně krčila u Emmetta.
Znovu jsem se podíval zpátky na Bellu.
Ne. To není možné.
Začaly se ke mě probojovávat první myšlenky.
Je mrtvá. Zabil jsem ji.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





Páni....tak to je ale dost dobrý....-♥