close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Ztraceni v čase diel 11.

17. března 2009 v 20:34 | Dark Angel |  Ztraceni v čase
Bellin pohled :
Stála jsem uprostřed lesa, zpoza korunstromů na mě dopadalo jen pár slunečních paprsků, jinak bylo šero. Pár metrů před sebou jsem zahlédla známou siluetu.
"Edwarde," vydechla jsem úlevně a udělala pár klopýtavých kroků, abych se mohla schovat do jeho náruče.
"Ne, Bello. Jdi pryč," řekl s kamenným výrazem a otočil se ke mě zády. Žaludek se mi nepříjemně zhoupl. Natáhla jsem k němu ruku a pak zkameněla.
Nebyla to moje ruka. Byla vrásčitá a třásla se.
On odmítavě zavrtěl hlavou, jako by to snad viděl a pak se rozeběhl pryč.


"Edwarde!" vykřikla jsem a vyhoupla se do sedu. Srdce mi v bušilo nepříjemně rychle.
"Ššš," zaslechla jsem blízko sebe sametový hlas a ucítila studený dotyk na tváři. Přerývavě jsem dýchala a tváře jsem měla vlhé od slz.
Jenom sen, došlo mi a úlevně jsem se zhroutila do Edwardovy náruče.
"Zase se mi o tom zdálo," zamumlala jsem nešťastně a jeho stisk ještě zesílil. Vdechovala jsem jeho vůni a snažila se vzpamatovat z noční můry, která mě znovu začala pronásledovat. Ačkoliv nesmyslně - v téhle době jsem totiž přestala stárnout.
"Bello," povzdychl si tiše a já vyhledala jeho rty. Nenasytně jsem se na ně přisála a užívala si ten nejkrásnější pocit, který jako vždy skončil moc brzy.
Uklidnila jsem své splašené srdce a usmála se na něj. Vypadal dokonale - dopadaly na něj sluneční paprsky zpoza provizorně vyrobených žaluzií, jeho pokožka se na těchto místech třpytila. Jeho oči byly mědově zlaté, díky včerejšímu lovu.
"Kolik je hodin?" zeptala jsem se, když jsem se vzpamatovala. "Devět," odvětil a usmál se na mě, což znovu zapříčinilo mou srdeční aritmii a jeho úsměv se ještě víc rozšířil. Nemotorně jsem se zvedla z postele a hledala na zemi kalhoty a triko, které mi Edward nechal ušít krátce po našem příjezdu do Tennessee.
"Jestli ti můžu poradit, radši bych zůstal ještě chvíli v posteli," prohodil pobaveně a já se k němu otočila. "Rose," odtušila jsem a ani nečekala na jeho odpověď. Nejradši bych se zahrabala zpátky do peřin a nevylezla celý den.
"Už nás slyšela," poznamenal a zašklebil se u toho. Protočila jsem oči a sedla si vedle něj do tureckého sedu. Ještě jsem si stihla prohrábnout vlasy a pak se otevřely dveře. Do pokoje vběhla Rosalie, blonďaté vlasy za ní vlály. Aniž by pozdravila, začala přecházet sem a tam po místnosti.
"Bello, já už to nevydržím, chci jet domů," vykřikovala a přitom komicky máchala rukama ve vzduchu. Soustředila jsem se, abych udržela vážný výraz, nechtěla jsem ji ještě víc podráždit.
"Rose, neblázni," promluvila jsem konečně a ona zastavila. Věnovala mi smutný pohled a nepřítomně si při tom pohrávala s pramínkem vlasů. Tyhle její záchvaty vzteku byly čím dál tím častější. "Ale co když nepřijde, co bude potom?" zamumlala a dál mě hypnotizovala pohledem.
"Podívej, vím, že má přijít v roce 1935. A už je jaro. Počkáš už maximálně pár měsíců," odříkávala jsem zpaměti několik vět, které jsem v posledních týdnech opakovala častěji, než bylo zdrávo. Rose ještě chvíli stepovala na místě a potom nám zanechala soukromí.
Edward stále ležel na posteli a zamračeně pozoroval dveře, kterými odešla.
"Já vím," souhlasila jsem, aniž by něco řekl. "Ale musíme to ještě vydržet. Čeká už dva roky," zastávala jsem se jí a přitom konečky prstů přejížděla po Edwardově bezchybné tváři.

"Dojdu se osprchovat," oznámila jsem mu a on mi věnoval další zářivý úsměv, který mi téměř podlomil kolena. "Pak spolu půjdeme někam ven," zakřičel za mnou do chodby. Zavřela jsem za sebou dveře a opřela se o vanu. Naše koupelna byla skvěle zařízená na dobu, ve které jsem se nacházela.
Carlisle se dost zajímal o vymoženosti v mojí době a snažil se je napodobit. Tiše sem se uchechtla, když jsem si vzpomněla na den, kdy přivezl barevnou televizi. Došla jsem k zrcadlu a svlékla ze sebe kalhoty a tílko, které jsem nosila na spaní. V duchu jsem znovu děkovala Edwardovi, za to, že mi je sehnal. Pečlivě jsem zkoumala svůj odraz v zrcadle a skousla si spodní ret.
Nedávno to byly dva roky od doby, co jsem přišla, ale vlasy ani nehty mi nenarostly ani o milimetr. Zatřásla jsem hlavou, abych zaplašila nepříjemný pocit.
Vždyť to jsem si vždycky přála, ne ? Být nesmrtelná. Navždy po boku Edwarda, ujišťovala jsem se v duchu a vlezla do sprchy. Teplá voda uvolňovala všechny moje svaly a obavy na chvíli odpluly pryč. Stála jsem tam dlouho a nechala na sebe dopadat proud vody. Poté jsem se natáhla pro osušku a vylezla ven.
Zamotala se mi hlava a žaludek se nepříjemně sevřel. Před očima se mi začaly dělat mžitky, opřela jsem se o umyvadlo. Snažila jsem se zklidnit údery svého srdce.
Ach ne, zase ten pocit.
Tělo jsem znovu měla křečovitě napjaté, jako bych očekávala, že na mě každou chvíli někdo zaútočí. Pozorovala jsem svůj obličej v zrcadle a zhluboka dýchala. Ozvalo se zaklepání na dveře. Zatím jsem nebyla schopná odpovědět.
"Bello, jsi v pořádku?" strachoval se Edward a já v duchu proklínala jeho upíří sluch.
"Ano," zamumlala jsem a narovnala se. Točení hlavy polevilo, podivný pocit se mi však usadil v žaludku.
Něco se stane, vím to.
Tyhle stavy jsem měla již několik týdnů. Jako zlá předtucha.
"Jdu dovnitř," řekl razantním tónem a otevřel dveře. Přitáhla jsem si ručník blíž k tělu.
"Jsem v pořádku," ujistila jsem ho znovu a vydala se do pokoje. Cítila jsem jeho starostlivý pohled na zádech a začaly mi rudnout tváře. Počkal za dveřmi než jsem se oblékla a spolu jsme se vydali do kuchyně. Připravila jsem si snídani a rychle se najedla.

Když jsme s Edwardem opouštěli dům, neodolala jsem a rozhlédla jsem se kolem. Byl tak obrovský, že jsme se občas ani nepotkali s ostatními. Většinou jsem se tam sama bála.
"Bello, posloucháš mě?" přerušil Edward tok mých myšlenek a já rychle zamrkala. "Ehm, jasně," vyhrkla jsem a pokoušela si vybavit, co vlastně říkal. Pozdvihl obočí.
"Dobře, omlouvám se," přiznala jsem a zvedla dlaně, jako bych ukazovala, že přicházím v míru. Protočil oči.
"Říkal jsem, že bude lepší, když poběžíme," zopakoval a já jen přikývla. Vyskočila jsem mu na záda a nejspíš si tím přivodila modřinu.
No co, ztratí se mezi ostatníma, které jsem si přivodila včera při pádu z verandy. Edward se rozeběhl a vítr mě začal pálit v očích. Radši jsem je rychle zavřela. Schovala jsem se za jeho rameno a čekala, až zastaví.
"Můžeš," promluvil za chvíli a já přinutila nohy k pohybu. Opatrně mě položil a přitom mě přidržoval, protože už věděl, že moje rovnováha je téměř nulová. Já se mezitím rozhlížela kolem. Stáli jsme uprostřed lesní mýtiny. Zem byla pokrytá spoustou květin, slyšela jsem, jak kousek od nás zurčí potůček.
Než jsem stihla začít obdivovat krásu louky víc do hloubky, Edward se přihlásil o moji pozornost. Otočila jsem se k němu a zadívala se do jeho očí.
Přestane mě vůbec někdy udivovat jeho krása ?
Naklonil se ke mě a jeho dech mi ovál obličej. Po zádech mi přeběhl mráz, srdce mi vyskakovalo z hrudi a já zatoužila být mu ještě blíž. Nenasytně jsem se přisála na jeho rty a rukama mu zajela do vlasů. Čekala jsem, až se odtáhne, ale tentokrát se to nestalo. Pevně mě chytil za boky a stáhl mě s sebou na zem. Přidušeně jsem mu vyjekla do pusy a dál pokračovala v líbání. Podivný pocit v žaludku nahradilo příjemné mravenčení. Ležela jsem na jeho kamenné hrudi a hladila ho na bocích. Cítila jsem jeho studené ruce na stehnech. Jemně mi vklouznul jazykem do úst. Když se naše jazyky setkaly, tiše jsem zasténala. A pak se odtáhl.
Přerývavě jsem dýchala, před očima jsem měla mžitky. Tiše se zasmál a já vyhledala jeho oči. Viděla jsem v nich stejnou touhu, kterou jsem cítila i já. Přesunul mě vedle sebe, tráva mě lechtala na zádech a krku. Pak se ke mě nahl a přitom sáhl do kapsy. Pozdvihla jsem obočí a čekala, co se bude dít.
Z kapsy vytáhl tmavě modrou sametovou krabičku a já jen zalapala po dechu. Nadzvedla jsem se na loktech a zírala. Moje srdce se naštěstí ještě neuklidnilo, takže nemohl slyšet, jakou reakci to způsobilo uvnitř mého těla.
"Isabello Swanová, staneš se mojí ženou?" zeptal se sametovým hlasem a mravenčení ještě zesílilo. Uvědomila jsem si, že se mi na tváři rozlil šťastný úsměv.
"Ano," odpověděla jsem a doufala, že se mi přitom moc nezajíkl hlas. Otevřel krabičku a já znovu zalapala po dechu. Vytáhl z ní prsten po jeho matce, stejný jako jsem měla na levém prsteníčku. Chytil mě za ruku a navlékl ho na stejný prst, takže jsem tam teď měla dva úplně totožné prsteny.
Sklonil se ke mě a vtiskl mi další polibek. Bylo to už podruhé, co jsem souhlasila, jenže tenkrát to bylo jiné. Dělala jsem to jen kvůli tomu, že jsem chtěla, aby mě přeměnil. V téhle době jsem zatím nejspíš nezestárla ani o den.
Leželi jsme těsně vedle sebe uprostřed louky a já znovu nemohla odtrhnout pohled od jeko láskyplných očí. Ani jeden z nás nemluvil, aby nezkazil tuhle chvíli. A pak mi zakručelo v žaludku.
Nejhorší věc na tom, když chodíte s upírem ? Slyší i to, co nemá.

Nesmlouvavě mě zvedl na nohy a potom si mě hodil na záda. Cesta domů byla rychlá. Stále jsem byla tak unešená, že jsem skoro nevnímala občasnou těsnou blízkost stromů, které jsme míjeli.
Carlisle, Esme i Rose seděli v kuchyni a Rose se nípala v jídle.
Chvíli si nás měřili pohledem.
Vypadám tak šťastně, jak se cítím ?Střelila jsem pohledem po Edwardovi. I on vypadal šťastně. Nervózně jsem si prohrábla vlasy.
"Ach drahouškové, to je úžasné!" vykřikla Esme s pohledem přišpendleným na mé ruce. Rose vzhlédla.
"Svkělé, bude svatba," vyhrkla nadšeně, když si všimla. Začala se mi hrnout krev do tváří.
"Gratuluju," promluvil Carlisle a tvářil se spokojeně. Na Esmin výraz to však nemělo. Rose pořád dokola básnila o nějakých šatech, ale já ji nevnímala.
Můj divný pocit se znovu vrátil, ale tentokrát ještě intenzivněji. Sedla jsem si na židli a jediné, co jsem vnímala, byla rýha na stole, na které utkvěl můj pohled.
Něco se stane. Něco zlého.
"Bello," šeptal mi u ucha Carlisle a jemně se mnou zatřásl.
"Js-jsem v pořádku," zakoktala jsem a zvedla oči od stolu. Propalovaly mě pohledy všech přítomných. Edward měl svraštěné čelo a vypadal jako socha vytesaná do kamene. Nadechl se, že něco řekne a potom se rychle otočil k zadnímu východu z domu. Nadskočila jsem úlekem, Rose na tom byla dost podobně. Carlisle mě vytáhl na nohy a postavil za sebe.
"Co se děje?" vykřikla jsem vyděšěně a ucítila stisk Rosaliiny teplé dlaně. Ozvalo se tiché zavrčení a já se šokovaně podívala na Esme.
"Co se děje?" zopakovala jsem otázku s mírně panickým podtónem a žaludek mi ještě víc ztěžkl.
"Bál jsem se o Bellu, neslyšel jsem jejich myšlenky," vysvětloval tiše Edward a pak mluvil tak rychle, že jsem mu nerozuměla.
Takže je to moje vina.
Srdce mi bilo jako splašené a Rose mi tiskla ruku stále víc.
A potom jsem slyšela vrznutí dveří.
Přimrzla jsem na místě a bála se nadechnout. Viděla jsem jen Carlisleovy záda. Nic se nedělo.
Opatrně jsem vykoukla zpoza jeho zad a údivem mi spadla čelist. Nevzmohla jsem se na nic jiného, než vyjeveně zírat na nově příchozí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ash Ash | Web | 18. března 2009 v 16:16 | Reagovat

Super! Moc se mi to líbí =) Těším se na pokračování - u jiných povídek vím přesně - nebo aspoň s nějakou přesnoustí, jak to zkončí - ale u téhle... Nemám tušení, jak to dopadne =)

2 m m | 19. března 2009 v 17:05 | Reagovat

to jako už nepřibývají žádné díly nebo co??

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.