Edwardův pohled :
Všechno najednou bylo tak jiné. Věděl jsem věci, o kterých jsem neměl mít nejmenší tušení. Poznal jsem hlas dívky, kterou jsem nikdy neviděl. Málem jsem zabil nevinnou dívku. Kdybych mohl spát, věřil bych tomu, že je to jen hloupý sen.
"Carlisle," promluvil jsem znovu zoufalým hlasem a nespouštěl z očí anděla ležícího přede mnou. Jmenovaný jen povzdechl a posléze protočil oči.
"Edwarde, bylo toho na ni moc, nech ji odpočinout," chlácholil mě, ale už nebyl zdaleka tak klidný, jako když jsem se ho ptal poprvé.
Už nejméně tisíckrát jsem prozkoumal každý milimetr jejího obličeje, ale pořád to nestačilo. Byla velmi bledá. Možná je to v jejich době moderní.
V duchu jsem si vybavoval tváře všech děvčat, která jsem v poslední době zahlédl, ale žádná se jí nepodobala.
Jak jsem jí mohl chtít ublížit ?
Znovu jsem se nadechl, abych tím rozpoutal oheň ve svém hrdle. Doufal jsem, že se to časem zlepší a žár se zmírní, ale bylo to pořád stejné. Nenáviděl jsem se za to, co jsem udělal.
Jak se asi cítí ? Zítra se měla konat naše svatba. Namísto toho je tady a já ji neznám.
Znovu jsem pocítil touhu pevně ji stisknout v náruči.
Budu v budoucnosti tak sobecký, že bych jí dokázal připravit o šťastný život ? Natolik jsem jí omámil, že zahodila celou svou budoucnost kvůli mě ?
Zvedl jsem roztřesenou ruku a dotkl se jejích tmavých vlasů. Byly velmi jemné. Prsty se mi třásly, jak jsem se snažil být co nejvíce opatrný.
Když je teď tady, znamená to, že ji v budoucnu nepotkám ?
Na chvíli mě pohltila beznaděj.
Nikdy nepotkám nikoho takového. Co se s ní teď stane, když zachránila Rosalii ?
Mimoděk jsem střelil pohledem k dívce ležící na druhé pohovce. Stále na sobě měla potrhané šaty, její vlasy byly zamotané v jeden velký chuchvalec. Po tváři se jí táhl dlouhý šřám, ale i přes to byla krásná. Stočil jsem svůj pohled zpátky na Bellu. Její krása mi téměř vyrážela dech, Rosalie se jí nemohla rovnat.
Neklidně se zavrtěla a tiše povzdechla. Pocítil jsem euforii a nemohl se dočkat, až znovu spatřím její oči.
Co se to se mnou děje ?
Párkrát zamrkala a poté zvedla slabou paži. Bezděčně jsem se usmál a jemně jí chytil za rukáv, abych nasměroval její dlaň k obličeji. Protřela si oči.
Naše pohledy se střetly a já na chvíli zůstal omámeně pozorovat její tvář.
"Jak se cítíš?" probral jsem se z poblouznění a starostlivě ji sledoval. Na chvíli se zamračila a odkašlala si. Na co myslí ?
"Je mi fajn," odvětila nevrlým tónem a chtěla se posadit. Pomalu jsem ji zatlačil zpátky na pohovku a tím ještě prohloubil její zamračený výraz.
Opravdu jí je fajn nebo to jen tvrdí ?
Nebylo mi příjemné, že jsem nemohl přečíst její mysl a ověřit si tak její tvrzení.
"Kde je Rose? Je v pořádku?" ptala se nespokojeně a rozhlížela se kolem sebe.
Je tak nesobecká, problesklo mi hlavou a na chvíli jsem se usmál.
"Je v pořádku, brzy se probere. Spíš by mě zajímalo, co se stalo tobě."
Na chvíli uhnula pohledem, ale pak se znovu odhodlala a podívala se zpátky na mě.
"Krev," vysvětlila téměř otráveným tónem hlasu a na chvíli zavřela oči.
Bojí se krve ? To snad není možné. Nachází se v domě plném upírů a dokonce si jednoho měla vzít, ale bojí se krve. Tuhle myšlenku jsem nemohl dostat z hlavy, měl jsem co dělat, abych se nezačal hlasitě smát. Absurdní.
Z přemýšlení mě vyrušil její prudký nádech, lekl jsem se, že se jí něco stalo. První co mě napadlo, bylo, jestli už se náhodou nevrací do své doby. Zaplavila mě iracionální vlna paniky.
Dívala se vyděšeně před sebe, srdce jí tlouklo tak rychle, až jsem se bál, že dostane infarkt.
"Bello?" dostal jsem ze sebe, stále ještě ochromený úlekem. V jejích očích se objevilo poznání.
"Udělala jsem strašnou chybu," hlesla tiše a její dech se ještě víc zrychlil.
"Carlisle!" vykřikl jsem někam do útrob domu a co nejrychleji se zvedl z pohovky. Doběhl jsem do kuchyně a natočil sklenici studené vody. Když jsem se vracel zpátky, půlka se mi vylila.
Carlisle ji opřel o pohovku.
"Zhluboka dýchej," doporučil jí a ona jen přikývla. Všiml jsem si, že znovu výrazně pobledla a natáhl jsem k ní ruku se sklenicí.
Vděčně ji přijala a většinu na sebe vylila, jak se třásla.
Téměř jsem hořel zvědavostí, přešlapoval jsem z nohy na nohu. Opřela si sklenici o koleno.
"Změnila jsem budoucnost víc, než jsem chtěla."
Bellin pohled :
"Změnila jsem budoucnost víc, než jsem chtěla," zamumlala jsem a střelila pohledem po Rosalii.
Srdce jsem měla sevřené, mou mysl ochromil šok. Co jsem to udělala ? Měla jsem vše nechat tak, jak to bylo.
Zhluboka jsem se nadechla a upřela svůj pohled na své polité triko.
"Nechápu," ozval se netrpělivě Edward a vrátil mě tím zpátky do reality - pokud se to tak dalo nazvat.
"Carlisle, měl jsi pravdu, neměla jsem do toho vůbec zasahovat," hlesla jsem tiše a do očí se mi nahrnuly slzy, když jsem si představila, jaké to může mít následky.
"Co se stane?" ptal se frustrovaně Edward a já vzhlédla, abych se setkala s jeho napjatým výrazem.
"Rosalie se měla stát upírkou, dalším členem vaší rodiny. A za dva roky měla zachránit Emmetta," odpověděla jsem podivně dutým hlasem.
V duchu jsem si představovala umírajícího Emmetta, čekajícího na záchranu andělem.
Ale to se nestane. Žádný anděl ho nezachrání a on zemře. Jeho tělo nikdo ani neobjeví, na jeho ostatcích si pochutná grizzly, na kterém by si správně měl pochutnávat on. Cullenovi přijdou o nejsilnějšího sourozence a až se budou muset postavit Volturiovým nebo vlkodlakům, bude schopný bojovat jen Edward a Carlisle. Rosalie si vezme někoho, koho jí vyberou rodiče a nikdy nepozná opravdovou lásku, kterou prožila v mojí době.
Zdrceně jsem schovala obličej do dlaní, ve snaze uniknout vzpomínce na věčně veselého Emmetta.
Pocítila jsem studenou dlaň na svém rameni. Otočila jsem se na Carlislea, který se tvářil, jako by vůbec nechápal závažnost mého neúváženého činu.
Vyskočila jsem na nohy a málem narazila do Edwarda. Rychle uskočil stranou, jako bych snad byla prašivá. Znovu mě nepříjemně bodlo u srdce a zaplavila mě lítost.
Potřásla jsem hlavou a nervózně si začala hrát s konečky vlasů.
"To není zas tak hrozné, Bello. Nemůžeme přece zachránit každého člověka, který má zemřít" pronesl Carlisle do náhlého ticha.
"Nevíš, co říkáš," procedila jsem skrz zuby a snažila se vymyslet, co udělám.
Ozvalo se tiché zakašlání a všichni tři jsme střelili pohledem po blonďaté dívce, která se začala probírat. Carlisle se k ní rychle přemístil a tiše jí něco říkal. Já si vyměnila pohled s Edwardem. Znovu byl zachmuřený.
Slabě se nadechl, všimla jsem si, jak se jeho svaly napnuly. Přimhouřil oči a přistoupil ke mě o několik kroků blíž.
Chystá se mě zabít, když je Carlisle zaneprázdněný ? problesklo mi hlavou a znovu mě zabolela myšlenka, že mě to vůbec mohlo napadnout.
Všiml si mého zrychleného tepu a zastavil se. Byl tak blízko, že jsem mohla cítit jeho vůni.
Udělalo se mi sucho v krku, nervózně jsem začala proplétat prsty na rukou. Čekala jsem až promluví, ale neudělal to.
Mám něco říct já ?
"Ehm," odkašlala jsem si. Ale co ? O čem s ním mám mluvit ? Cítila jsem krev, jak se mi nahrnula do tváří. Paráda, určitě vypadám jako rajče.
Na tváři se mu znovu objevil jeho pokřivený úsměv. Jako vždy to vedlo k mojí srdeční aritmii.
Jsem pitomá.
Pomalu ke mě natáhl ruku. Zadržela jsem dech a pak mi došlo, že čeká, až ji k němu taky natáhnu.
Zvedla jsem roztřesenou ruku a natáhla ji jeho směrem. Naše dlaně se dotkly, bylo to jako rána elektrickým proudem.
Znovu jsem ucítila lechtání v podbřišku a kolena se mi jednou, možná dvakrát podlomila. Radostí se mi chtělo křičet, ale ovládla jsem se. Nemusím hned vypadat jako blázen. Přesto se mi na obličeji objevil široký úsměv. Na chvíli jsem zapomněla, kde jsem. Bylo to jako dřív. Všechno okolo mě zmizelo, viděla jsem jen jeho božský obličej a nejistý úsměv. Tmavé oči mě láskyplně pozorovaly.
Co si to namlouvám ?!
Párkrát jsem zamrkala, abych se vrátila zpátky na zem a pak přišla spásná myšlenka.
Ač nerada, vykroutila jsem svojí ruku z jeho ledové dlaně a rozpletla naše prsty. Přešla jsem k pohovce, kde ležela zmatená Rose.
"Ahoj Rose, já jsem Bella," začala jsem a snažila se promyslet, jak správně zformuluju následující věty, aby nezněly moc bláznivě.
"Vím, že bude těžké mi uvěřit, ale alespoň to zkus," pokračovala jsem a konečně se začala dostávat k jádru věci.
"Přišla jsem z budoucnosti, abych tě zachránila před Roycem," hlesla jsem a došlo mi, jak stupidně to zní. Zamračila se a bolestně sykla, když se jí znovu otevřela rána na obličeji. Žaludek se mi sevřel, ale pokoušela jsem se tam nedívat.
"Taková hloupost," vykřikla vztekle a z očí jí sršely blesky.
"Podívej, vím, že jsi vždycky záviděla Veře a chtěla si svoje krásné děti. Věděla jsem, kde tě najdu, tak jako teď vím, že za necelé dva roky potkáš někoho, s kým strávíš zbytek života," šeptala jsem naléhavě.
"Musíš mi věřit," dodala jsem prosebným hlasem a čekala na její reakci.
Bude chtít čekat na Emmetta dva roky ? A bude vůbec Edward ochotný ho zachránit ?
Nenechám Emmetta zemřít, opakovala jsem si v duchu svou jedinou myšlenku, která mi zatemnila mozek.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





Jaaj ... Daleej ... jA som sa do toho niako zazrala
je to supeer ...