"Bylo to ten den, kdy jste bojovali proti Victoriiným novorozeným. Jacob s námi zůstal přes noc, byla zima a on mě vlastním tělem hřál, jinak bych asi zmrzla. No a potom… Prostě k tomu došlo, políbila jsem ho. Nelituju toho, ale jak jsem říkala, Edwarda to zklamalo. Řekla jsem si, že už ho nikdy takhle nezklamu." Chvíli jsme nic neříkaly. Potom, si Bella znovu povzdechla. "Víš, kdybych mohla, tohle je přesně ten typ problému, se kterým bych šla za Jakem. Vždycky mě chápal, až později, když ležel na posteli celý v obvazech, jsem pochopila, jak moc jsem mu tím ubližovala. Nedal to na sobě znát, ale mučilo ho, že jsem za ním chodila se svými problémy ve vztahu s Edwardem. Kdybych byla teď ve Forks a kdybych měla tu možnost, sedla bych do auta a vyrazila do La Push. Ale já tam nejsem. Jenže i kdybych opravdu byla ve Forks a měla před domem svůj náklaďáček s plnou nádrží, nemohla bych za ním jet…" Nevím, proč to říkala. Nechápala jsem ji.
"Jak to?" zeptala jsem se a snažila se, aby můj hlas zněl tak, aby pochopila, že jsem ochotná jí naslouchat a dokonce se jí pokusit pomoct. Neměla jsem v tom praxi, nebyla jsem na to zvyklá, ostatní se mi nikdy nesvěřovali se svými problémy. Na to tu vždycky byla Esme… Bella ještě chvíli mlčela, hledala ta správná slova.
"Vlastně jsme se pohádali. A nemyslím si, že se v nejbližší době usmíříme. Vlastně si myslím, že se neusmíříme už nikdy." Odmlčela se. Pak se zhluboka nadechla a pokračovala: "Nelíbilo se mu, že jedu na celý týden pryč s upírkou." Bylo vidět, jak se přemáhá, aby to slovo ze sebe vůbec dostala. Nedivila jsem se jí. Já sama jsem s tím mívala problémy. "Od té doby, co se vrátil, není s ním k vydržení. Chápu, že ho to stálo hodně odhodlání, aby se vůbec dokázal vrátit, ale stejně… Nemusí mi tak moc dávat najevo, jak nesouhlasí s mou volbou. Ano, říká, že každému ze svých bratrů, který by se mi pokusil ublížit, osobně vynadá, i kdyby to prý mělo být to poslední, co udělá. Říká to. Ale tím, co dělá, tomu odporuje."
Na to jsem neměla co říct. Marně jsem přemýšlela, čím bych jí všechno ulehčila. Naprosto nic mě nenapadalo.
"Ale to je teď jedno. Do Forks se už nevrátím. A kdyby ano tak jen proto, abych si tam zabalila věci."
Už zase.
"Poslyš, Bello, musíš přestat vést takovéhle řeči!"
Zvedla hlavu, kterou během svého vyprávění sklonila a až doteď zaujatě pozorovala zelený salát před sebou.
"Ty to nechápeš! Já se tam vrátit nemůžu!" vykřikla. Prudce vstala, praštila vidličkou o stůl a rozběhla se směrem k sobě do pokoje. Jenže to by to nebyla Bella, kdyby cestou nezakopla, nejspíš o vlastní nohy. Natáhla se jak široká tak dlouhá asi metr od dveří. Chvíli jen tak ležela, pak se stulila do klubíčka a beznadějně se rozvzlykala. Opatrně jsem vstala a klekla si vedle ní. Jak jsem ji tam viděla, tak bezbrannou a zranitelnou, rozhodla jsem se, že jí všechno řeknu. Zvedla jsem ji a znovu ji začala kolíbat v náručí.
"Víš, co mě přimělo k tomu, abych Edwardovi navrhla tenhle náš výlet?" zeptala jsem se jí na rovinu. Nereagovala, jenom se možná začala ještě více třást. "Musíš pochopit, že jsem nikdy nesouhlasila s Edwardovým rozhodnutím. Ať už ohledně tvé přeměny nebo toho, že se vůbec rozhodl zůstat s někým, kdo není tak říkajíc náš. A nikdy mi nešlo do hlavy, jak ty s tím můžeš dobrovolně souhlasit. Tak jsem se rozhodla, že ti musím otevřít oči." Přestala vzlykat a vzhlédla. Oči měla plné slz a zármutku, ale také zvědavosti. Pokračovala jsem. "Proto jsem s tebou chtěla vyrazit nakupovat. Ne proto, abychom si vylepšily náš vzájemný vztah. Doufala jsem, že když od něj z vlastní vůle budeš dostatečně dlouho pryč, nakonec si uvědomíš, že bez něj dokážeš žít. Že vlastně nechceš přijít o svůj lidský život… Ale teď jsem si uvědomila, že to vlastně nechci. Moc bych stála o to, aby ses stala součástí naší rodiny, aby ses stala mou sestrou, víš?" A byla to pravda. Ano, stále mi na ní hodně věcí vadilo, stále bych nemohla říct, že ji mám ráda, ale učinils jsem jistý pokrok. Pochopila jsem ji. Alespoň v rámci svých možností.
"Tak myslíš, že bych si to ještě měla rozmyslet?" zeptala se pochybovačně.
"Přesně to si myslím. Nemusíš spěchat se svou přeměnou, v tomhle směru Edward určitě počká, ale každopádně by ses k němu měla vrátit, nemůžeš ho opustit jen tak pro nic za nic, ne-ne, nepřerušuj mě. Vím, že si nemyslíš, že to nic nebylo, ale věř mi, Edward se to nemusí dozvědět. A když se to dozví, stejně z toho nebude dělat aféru. Takový on není, copak ho neznáš?"
"Pojedeme domů?" zeptala se po chvíli mlčení.
"Jestli chceš," pokrčila jsem rameny.
"Ano, chci." Zněla dost jistě. Podívala se mi do očí. "Díky," vydechla. "Moc jsi mi pomohla."
To jsem nečekala. Myslela jsem, že na mě bude naštvaná a že se bude hned dožadovat mobilu, aby pro ni Edward přijel a ona se mnou nemusela trávit celou dlouhou cestu v jednom autě. Se mnou, která jsem ji chtěla odloučit od její životní lásky tak sprostým podvodem.
A navíc, vždyť mi ještě před chvílí nadávala za to, že jsem ji do DNA Lougne vůbec brala! A přitom vypadala, že si to tam docela užívá.
Kdyby to bylo nezašlo tak daleko, byla by teď nadšená.
Přesně tak. Její jediný problém byl v tom, že nedokázala poznat, kdy přestat. A to se časem naučí.
***
Bella se nakonec rozhodla pro návrat. Naši plánovanou cestu dál na jih, do Los Angeles, jsme se rozhodly odložit. Možná se tam jednou podíváme, až budeme mít obě stejné podmínky. Třeba si svatbu nakonec nerozmyslí a budeme mít tu šanci…
Přistihla jsem se, jak doufám, že se tak stane. Poslední dobou jsem vážně nějaká divná. Kdybych věděla, že to není možné, řekla bych, že jsem nemocná. Ale bylo to tak, vážně jsem chtěla, aby ji Edward udělal jednou z nás…
A krom toho mělo být v LA slunečno, takže bychom stejně nemohly chodit venku bez spousty omezení, alespoň tedy já.
Dokonce se mi povedlo ji přimět, aby do sebe dostala i pár soust salátu. Věděla jsem, že nemá cenu po ní chtít, aby toho snědla víc, měla by se s tím srovnat sama. A když ne, Edward to z ní vytluče. A když už jsme u jídla, myslím, že už jsem stejně zapomněla, jak často lidé musí jíst. Ne že by mi to můj dokonalý bratříček před odjezdem stokrát nezopakoval…
"Víš, jak bych chtěla, aby se jmenovaly moje děti, kdybych je mohla mít?" zeptala jsem se najednou a otočila se na Bellu sedící na sedadle spolujezdce, zatímco jsem odbočovala směrem na Redding. Už poněkolikáté za poslední dobu musím bohužel říct, že to ze mě vyletělo ani nevím jak. V krátkém čase se mi to v přítomnosti Belly stalo už několikrát. Prostě mi najednou spustila pusa a já to nemohla zastavit.
Udiveně si mě prohlížela. Zjevně byla také zmatená.
"A-ano, teda jen jestli mi to chceš říct," odpověděla rozpačitě. Chvíli jsem se rozmýšlela. Co mě to zase napadlo? Před chvílí jsem Bellu pracně přemluvila, aby se se mnou vrátila, a teď se jí zase snažím odradit řečmi o dětech?!
Usmála jsem se. Jak to věděla?
Nemohla jsem si pomoci, neposlušná myšlenka přinesla zpět vzpomínky. Věci, na které bych ze všeho nejradši úplně zapomněla. Jakkoliv jsem Royce Kinga II. nenáviděla, a věděla jsem, že ho nikdy nenávidět nepřestanu, kdykoliv jsem si představovala podobu svých dětí, vždycky jsem nevyhnutelně skončila u toho, že ta nebohá stvoření měla jeho oči. Ano, měly moje nádherné blonďaté vlasy, ale zdědily jeho oči. Tak dokonalé a přitom tak kruté… Prostě to jinak nešlo. Byla to moje minulost a patřila ke mně, jako k řece patří břeh. A i když jsem teď s Emmettem, nejsem schopná tu představu vypudit z hlavy.
Ano, ne Royce, ale Emmett je moje životní láska. Ano, miluji Emmetta víc, než cokoliv jiného na světě. A ano, dokonce, i kdybych nějakým způsobem dokázala vrátit čas k té osudné noci, kdybych tehdy mohla požádat otce, aby mě doprovodil domů… I tak bych si radši vybrala čas nevracet, nevyužít té jedinečné možnosti. Teď už vím, z nadhledu svého stáří, že bych si bez dlouhého rozhodování radši vybrala tohle "živoření" s Emmettem než život a vychovávání dětí s tou napodobeninou člověka, kterou Royce bezpochyby byl.

%20%E2%80%93%20okraj.png)




