"Nech ji být, Rosalie," vložil se to toho Dean, stále ještě svírající Bellu kolem pasu. "Když tu chce zůstat, tak ať tu zůstane, ne?"
"To bohužel není tvoje věc," odsekla jsem a naposledy se natáhla pro Bellinu ruku. Tentokrát jsem se nenechala, a i když se snažila zase ucuknout, chytla jsem ji tak pevně, že se jí to nepovedlo. Do druhé ruky jsem vzala její tílko. "Jdeme," zopakovala jsem a vytáhla jsem ji z auta.
"Rose, já nikam nechci jít," prosila mě plačtivým hlasem.
"A víš, že je mi jedno, co ty chceš?" usadila jsem ji a táhla za sebou směrem k mému autu. Nekladla odpor, poslušně šla za mnou. Potácela se za mnou. Dovlekla jsem ji ke svému BMW a strčila ji na zadní sedadlo spolu se zbytkem jejího oblečení.
Obešla jsem auto, abych se posadila za volant. Mezitím se ke mně přiblížil Dean.
"Být tebou, tak si rozmyslím stavět se mi do cesty," oslovila jsem ho, když byl dostatečně blízko. Pak jsem si ho přestala všímat a nastartovala.
Bella usnula, než jsme dojely k hotelu. Já ji snad budu muset ještě nosit! Odevzdaně jsem si povzdechla a vzala ji do náruče. Zachrápala, ale neprobudila se. Ještě, že jako upír mám nadlidskou sílu.
Pronesla jsem ji recepcí, která byla v tuhle pozdní hodinu plná lidí - nevýhoda luxusních hotelů. Ožijí až po půlnoci.
Naštěstí si nás nikdo moc nevšímal. Vystoupila jsem z výtahu a s menší námahou jsem jednou rukou odemkla dveře. Položila jsem Bellu na její postel, zula jsem jí boty a přikryla ji. Přece se nebudu namáhat s jejím převlékáním! Sama jsem si sedla do obýváku a pustila si první romantickou komedii, na kterou jsem v hotelové filmotéce narazila.
Bella se probudila krátce před polednem. Nepřišla za mnou, ale to, že je vzhůru jsem poznala podle tlumených vzlyků, které bylo slyšet z jejího pokoje. Nevím, jestli si uvědomovala, co včera provedla, ale z toho, co si pamatuju ze svého lidského života, jsem věděla, že jí musí být pěkně špatně.
Seděla jsem na pohovce a snažila se nevnímat její srdceryvné nářky, ale po chvíli to už začalo být nesnesitelné. Zvedla jsem se, došla k jejím dveřím a zaklepala.
"Ano," zašeptala tak tiše, že by ji normální člověk neslyšel. Opatrně jsem otevřela dveře a vešla. Ležela schoulená na křesle u okna, dívala se ven a plačky se kývala dopředu a dozadu. Obličej měla celý zmáčený od slz. Najednou mi jí přišlo líto, byla z toho opravdu zničená. Přešla jsem k ní a postavila se mezi ni a okno, takže jsem jí zastínila výhled.
"Proč jsi mě to nechala udělat?" zeptala se mě vyčítavě a mžourala na mě nateklým očima. Nebudu se nijak vymlouvat, namíchlo mě to. Takže za to teď můžu já? Dala jsem si ruce v bok.
"Nebýt mě, tak by ses teď pravděpodobně neprobudila tady, ale někde na ulici, kde by tě ten tvůj Dean vyklopil z auta, až bys ho přestala bavit. Nebo možná v nějakém smradlavém kumbálu, kam by tě zatáhl první bezdomovec, co by tě našel a co by si s tebou chtěl užít." Řekla jsem to tvrdě, ale byla to čistá pravda a Bella to věděla. Viděla jsem jí to na očích. Začala znovu hystericky vzlykat.
"Já chci jet domů!" zakvílela.
"To nejde, copak ti to nedochází?" zeptala jsem se jí ostře. "Teď se nemůžeš vrátit, jestli nechceš, aby na to Edward přišel! Nejdřív se musíš uklidnit!"
Bella přikývla a schovala hlavu do dlaní. Dlouho jsem nad ní stála a čekala, až se trochu vzpamatuje, než konečně skloněnou hlavu znovu zvedla a nešťastně se na mě podívala.
"Omlouvám se, neměla jsem to říkat. Máš vlastně pravdu. Děkuju, že jsi mi pomohla." Potom znovu propukla v bezútěšný pláč. Byla sebou opravdu znechucená.
Posadila jsem se na opěradlo křesla, kde seděla, a přivinula ji k sobě. Stejně jako předtím, když jsem ji objala, ani teď jsem pro to neměla nějaký zvláštní důvod. Bella se ke mně nejdřív přitiskla, jako kdyby hledala oporu, ale potom se odtáhla.
"Promiň." Odvrátila hlavu.
"Za co se omlouváš? Už ses mi jednou omluvila a já tvou omluvu přijala, není žádný jiný důvod, proč se omlouvat," řekla jsem jemně. Podívala se mi do očí.
"Řekni mi, že to nebylo tak hrozné, že to, co si pamatuju, není pravda, prosím!" Povzdechla jsem si.
"Obávám se, že to pravda je, bohužel…" Znovu se ke mně přitiskla. Seděly jsme tak dost dlouho, beze slova. Houpala jsem ji ze strany na stranu a občas prohodila nějaké to uklidňující slovo.
Nechápala jsem sama sebe. Ta holka mě štvala, nikdy jsem ji neměla ráda. A teď, světe div se, tu sedím, ona mi brečí na rameni a já ji utěšuju.
***
"Poslyš, Bello, nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem. Co se stalo, stalo se a ty už s tím teď nic nenaděláš." Podobně věci jsem jí opakovala posledních dvacet minut v jednom kuse. Seděly jsme v obýváku u stolu a Bella před sebou měla misku se salátem, ale jenom se v ní přehrabovala vidličkou a odmítala vzít do pusy jediné sousto. "A už vůbec to nevyřešíš tím, že nebudeš jíst. Sněz alespoň půlku té misky, jinak mi Edward vyčte, že jsem se o tebe špatně starala." Hned jak jsem to řekla, věděla jsem, že jsem udělala chybu.
"Nevím, proč by ho to mělo zajímat. První co bude, až přijedeme, že si v tvojí mysli přečte, jak jsem se bavila a všechno ho rázem přejde. Uvidíš," odpověděla mdle a dál se nimrala v jídle.
"A dost," řekla jsem rázně. "Za prvé: co si to o mně myslíš? S Edwardem žiju už dost dlouho na to, abych si byla schopná v jeho přítomnosti dávat pozor na svoje myšlenky! A za druhé: Edward tě miluje. Víc než svůj život, nebo co to vlastně my vedeme. Měla by sis toho alespoň trochu vážit. Nejenom, že je láska slepá, ale také umí odpouštět. Edward s tebou možná nějakou chvíli nebude mluvit, ale uvidíš, že si dřív nebo později uvědomí, že jsi to neudělala naschvál nebo natruc. Určitě to tak bude, něco o tom vím." Nemohla jsem uvěřit, že to říkám. Vždyť to, co chtěla Bella udělat, byl můj prvořadý cíl, když jsme vyrážely na tuhle výpravu!
"Ne Rose. To nejde. I kdyby mi Edward nakrásně odpustil, já si nedokážu neodpustit nikdy. Proto musím odejít. Vrátím se k mámě do Jacksonvillu, příští rok si znovu podám přihlášku na vysokou a budu žít normální život, tak jak on vždycky chtěl, abych žila. Budu mít děti, vnoučata, manžela, budu žít…" Její hlas pomalu odumíral, až utichl úplně.
Na očích jsem jí viděla, jak ji ta myšlenka děsí. Jak ji bolí. Bylo to, jako kdyby se už nikdy neměla usmát. A můj bratr by se také už nikdy neusmál. To nemohu dopustit. Jako tenkrát, když Bella zachránila Edwarda ve Volteře, to byla moje vina. Mou vinou by se rodina znovu rozpadla, tentokrát nenávratně. Bella už by nepomohla zachránit to pouto, kdysi tak pevné, teď křehké a závisející jenom na té malé osůbce sedící naproti mně, které drželo pohromadě všechno, co jsem kdy ve svém upířím životě měla ráda. Zaplavil mě pocit déjà vu.
Nesmím dopustit, aby se to stalo znovu.
"Nebudeš žít, Bello, a ty to dobře víš. Budeš jako tělo bez duše, budeš vypadat přesně tak, jak jsi vypadala, když tě on opustil. A Edward bude vypadat úplně stejně. Nenechám tě to udělat."
Chvíli jsme na sebe mlčky zíraly.
"Víš co je nejhorší, Rose?" řekla pak úplně změněným hlasem. Byl plný žalu a nekonečné bolesti. "Už jsem mu to jednou udělala. Tenkrát nedal nijak jasně najevo, že mu to vadilo, ale vím, že ho to zklamalo. Zařekla jsem se, že už mu nic takového nikdy neudělám. A vidíš, udělala jsem to znovu. Jak si můžu být jistá, že mu to neudělám potřetí? A počtvrté?" Udivilo mě to.
"Kdy to bylo poprvé?" zeptala jsem se. Nebyla to ta nejlepší otázka, kterou jsem v tu chvíli mohla položit, ale nemohla jsem si pomoct. Zvítězila nade mnou zvědavost. Povzdechla si. Chvíli jsem si myslela, že to přejde mlčením, ale nakonec promluvila.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





OOo ... tak toto ma dostava do stavov ...

: Daleeje ... D
: pls