Bella mě vyrušila z přemýšlení, když v nových pantoflích na vysokém podpatku připajdala až ke mně. Ale slušelo jí to. Koupila jsem jí khaki kraťasy, sahaly jí přesně ke kolenům, a k tomu si vybrala černé triko s nějakým bílým potiskem.
"Tak, co tomu říkáš?" zeptala se a otočila se kolem dokola, přičemž málem spadla. Rozesmála se a plácla sebou vedle mě. Nemohla jsem nic než se také smát. Jak je možné, že jsem si nikdy nevšimla, jak je tenhle človíček zábavný?
"Myslím, že by ses nejdřív měla v těch botách naučit chodit," podotkla jsem. Bella se na mě vážně podívala a přikývla.
"Máš pravdu. Ani dlouhodobý vliv Alice mi v chození na podpatcích nepomohl," přiznala naoko tragicky a znovu se rozesmála. Musím ještě dodat, že tyhle boty našla sama a že já jsem je původně vůbec nechtěla koupit. Ale když si je obula, okamžitě mi bylo jasné, že je jí je musíme pořídit.
Jak jsem říkala, podařilo se mi to, co by Alice nikdy nedokázala.
Později, když už Bella šla spát, mi zavibroval mobil. Zvedla jsem ho.
"Ano, Alice?"
"Rose, dávej prosím na Bellu opravdu dobrý pozor, ano? Kdyby se jí něco stalo, ztratili bychom Edwarda navždy," zašeptala.
"Alice! Jak tě napadlo, že bych na ni nedávala pozor? Vím, co by to rodině udělalo, kdybych ji nepřivezla zpátky! Neboj!"
"Nerozčiluj se hned, Rose, já jenom… No, měla jsem jistou vizi. Pořád se to mění, teď dokonce převažuje možnost, že se nemá vůbec nic zvláštního stát, ale přesto…"
"Co přesně jsi viděla, Alice?" zeptala jsem se podezřívavě.
"Vlastně nic konkrétního, jenom když se dívám do její budoucnosti, někdy vůbec nevidím jejich svatbu, jenom prázdno. Někdy vidím, jak Bella Edwardovi říká, že si ho nemůže vzít, ale nikdy se nedozvím proč, někdy…"
"Řeklas mu to?" přerušila jsem ji.
"Ne! Zbláznila ses? Kdybych mu to řekla, okamžitě pojede za vámi a odveze si ji zpátky, aby si ji mohl vzít hned! Ne, neřekla jsem mu to a ani to nemám v plánu." Uf. "Jenom na ni proboha dávej pozor!"
"Vážně, Alice, nejsem blbá. Dám na ni pozor. Ty se hlavně snaž, aby se Edward nedozvěděl o tvých vizích. Pro něho je teď nejdůležitější soustředit se, aby se co nejvíc nasytil."
"Díky, Rose. Užijte si to." Rozloučily jsme se a mně až potom, co zavěsila, došlo, že jsem se jí nepochlubila se svým úspěchem. Uložila jsem si do paměti poznámku, že to hned při našem dalším rozhovoru musím udělat. Bude mi to vážně závidět. V hlavě se mi začal rodit plán na zítřejší den, na zítřejší spoustu nákupů a spoustu nového oblečení. Dnes jsem si toho moc nekoupila, ale na zítřek jsem naplánovala návštěvu Say Say Boutique, kde ceny oblečení nejdou pod čtyřicet dolarů za jednoduché triko. Ale zato tam mají úžasně levné šperky. Vsadím se, že tam najdeme přesné kopie šperků, jaké nosí slavné filmové hvězdy. Ostatně nepochybuji o tom, že většina z nich své ozdoby kupuje právě v takovýchto obchodech.
Odhodila jsem telefon zpátky na stůl a natáhla se pro televizní ovladač. Možná budou dávat nějaký zajímavý film…
***
"Dobré ráno, Rose," pozdravila mě Bella a zívla, když se přes obývací pokoj šourala do koupelny.
"Ahoj," odpověděla jsem a dál se věnovala své manikúře. Na stole už na Bellu čekala bohatá snídaně a ona neváhala a hladově se pustila do jídla. Pozorovala jsem ji a to mě přinutilo znovu se zamyslet nad smyslem naší výpravy. Tak Alice už to viděla. To mi trochu přidalo sebevědomí, znamenalo to, že jsem měla určitou naději uspět. Všechno záleželo na tom, jak to provedu.
Měla jsem v plánu cestou do Say Say zahnout do známé portlandské Růžové zahrady. Na rozdíl od Japonské zahrady je tam vstup zdarma, což bylo dobré, protože tam touhle dobou - byla sobota - bude hodně maminek s kočárky. Navíc bylo relativně teplo, ale nepařilo sluníčko, takže jsem se tam bez obav mohla procházet i já.
Oblékly jsme se a Bella se dokonce ode mě nechala namalovat. Potom jsme se vydaly vstříc dni plnému nenápadného přemlouvání…
Seděly jsme na lavičce a pozorovaly růžové záhony. Bella hltala hotdog, který jsem jí koupila u nedalekého stánku. Chtěla ho zaplatit sama, ale podařilo se mi ji přesvědčit, že když nekupuji jídlo pro sebe, pár dolarů na to pro ni mě nezabije. Znovu mě udivila tím, že se mnou souhlasila a bez dalších dohadů si nechala všechno poslušně zaplatit.
Kolem nás jezdily maminky s kočárky nebo chodili pyšní tatínkové, kterých se za ruce držely malé dětičky, pobíhaly tudy předškolní děti a hrály všemožné hry…
Bodl mě osten závisti. Najednou mi bylo opravdu smutno. Jak tak kolem nás defilovaly ty krásné rodiny, měla jsem čím dál tím pochmurnější náladu. Tohle já nikdy mít nebudu… Bella si mého rozpoložení všimla.
"Rose?" oslovila mě, když vyhodila papír od hotdogu do odpadkového koše stojícího vedle lavičky. "Děje se něco?" Chvíli jsem neodpověděla. Uvědomila jsem si, že do "léčky", kterou jsem měla tak pečlivě připravenou a vymyšlenou pro Bellu, jsem se nakonec chytla sama. Tyhle pocity by měla mít ona, ne já! Bella se už dál na nic neptala, ale bylo na ní vidět, že má o mě upřímnou starost. Dívala jsem se přímo před sebe a snažila se nevnímat kolemjdoucí.
Najednou jsem se otočila k Belle čelem.
"Váš Bello, nechápu tě." Přesně tak jsem to řekla. Rovnou, bez obalu. Nevím proč. Prostě to ze mě vypadlo.
Zvědavě se na mě podívala.
"Nechápu, jak se můžeš dobrovolně chtít stát jednou z nás. Jak můžeš?"
Byla jsem rozhořčená. Najednou to všechno vyplavalo na povrch. Všechny ty emoce, které jsem přede všemi skrývala a které vlastně byly podnětem k našemu výletu. Bylo jasné, že kdybych si mohla tehdy na ulici, když jsem tam tak umírala, vybrat, nechtěla bych se stát tím, čím jsem. To nechtěl nikdo. Kromě Belly.
Nakonec, tenhle život-neživot nebyl tak strašný, jak jsem si ho malovala. Bez přeměny bych neměla Emmetta, lásku svého života, ale zároveň bych mohla mít rodinu, mohla bych mít děti, vnoučata, pravnoučata, mohla bych žít!
Ale Bella tohle všechno má. Má Edwarda - zatím, má život, má možnosti, má všechno! A co se týče důvodu, proč to chce všechno hodit za hlavu, já bych nic takového nikdy neudělala. V tom se lišíme. Ji stejně k Edwardovi neváže tak silné pouto, jako mě k Emmettovi. Vždyť ani nemůže, je člověk. A láska, které jsme schopni my, upíři, se od té lidské liší stejně tak, jako se liší noc ode dne, nebe od ráje, jako život od neživota.
"Miluju Edwarda z celého srdce. Co je na tom nepochopitelné?" Bella si povzdechla. Z celého srdce. Problém je v tom, že upíři srdce nemají. Čím bude milovat potom?
"Nechápu, jak se můžeš vzdát všech těch nádherných věcí, které tě v životě čekají? Jak můžeš dobrovolně obětovat…" zarazila jsem se uprostřed věty. Bellin obličej dostal vzteklý výraz. A potom bolestný.
"Dovedeš mě k hotelu?" zeptala se roztřeseně. "Není mi dobře, myslím, že bych dnes nákupy nezvládla."
Moje antipatie vůči ní se vrátila. Konečně jsem se zase cítila ve své kůži. Svou řečí jakoby urazila poslední krůčky k hranici, která nás dělila od návratu k nepřátelství. Znovu se z ní stal křehký člověk všemi členy naší rodiny milovaný, mnou nenáviděný. A to pro ten prostý fakt, že byla právě člověk. Že měla to, co já jsem nikdy nemohla mít. Že byla člověk.
"Jasně." Zvedla jsem se a zamířila k východu.
***
Našla jsem ji schoulenou na posteli. Ležela stočená do klubíčka a spala. Ani se neobtěžovala převléknout. Vždyť takhle si to nové oblečení úplně zničí! Ona vážně nemyslí.
Když jsem si ji prohlédla zblízka, všimla jsem si, že má zarudlé oči. Zase. Ta holka opravdu nic nevydrží. Hodila jsem vedle ní na postel igelitovou tašku s úzkými džíny Replay, o nichž jsem doufala, že jí padnou, a odešla jsem do svého pokoje, abych mohla nerušeně zavolat Emmettovi.
***
"Rose?" ozvala se Bella ze dveří mého pokoje. Otočila jsem se od svého toaletního stolku, kde jsem zrovna zkoušela, jestli mi tekuté oční stíny Mary Kay dokážou alespoň z poloviny nahradit Helenu Rubinstein. A opravdu, když zaschly, vytvořily na mém víčku hedvábně jemný povlak a proměnily se ve vážně nádherný barevný tón. Možná bych mohla přejít na tuhle značku… Vzpomněla jsem si na Bellu, stále stojící na prahu.
"Ano, Bello?" Máš štěstí, že jsem dobře naladěná. Vybrala sis dobrou chvíli, jsem nalíčená, upravená, prostě svá.
"Víš, chtěla bych se ti omluvit za to, jak jsem se včera chovala. Zkazila jsem ti celý den…" vymáčkla ze sebe.
"Nic jsi nezkazila," odpověděla jsem konejšivě. Kde se ve mně zase vzala ta laskavost?! "Zkusíš si ty džíny? Kdyby ti náhodou nebyly, musíme je ještě dneska vrátit, večer pokračujeme v cestě," poprosila jsem ji. Když se zatvářila udiveně, dodala jsem: "To by se nám všichni vysmáli, kdybychom se vrátily po dvou dnech s tím, že jsme se nedostaly dál než do Portlandu." Bella se na mě smutně podívala, přešla pokoj a sedla si na moji postel.
"Totiž, myslela jsem, že po včerejšku se budeš chtít vrátit…"
"Nesmysl," přerušila jsem ji. Asi moc prudce, což mi ale došlo moc pozdě.
"Já… vlastně bych se chtěla vrátit, víš." Zaujatě studovala vzory na nedotčeném potahu na mojí posteli.
"Chtěla? Proč? Snad se ti nestýská?" Nedokázala jsem potlačit posměšný tón ve svém hlasu. Nevím, jak se tam dostal, byl to reflex. Vůbec jsem se jí nechtěla posmívat.
"Stýská," hlesla. "A moc."
"Bello, takhle to nejde. Jestli chceš, můžeš mu zavolat, ale osobně si myslím, že bys ho neměla rušit. Musí se teď soustředit na něco jiného než na tvoje problémy, vzpomínáš?"
"Já vím," odpověděla a vypadala, že začne každou chvíli brečet. "Nechci mu volat. Nemůžu ho rozptylovat. Musí se soustředit. Ale…" umlkla v půlce věty.
"Já tě naprosto chápu. Rozumím ti." A rozuměla jsem. Dokonale. Přešla jsem pokoj a udělala jsem něco, o čem jsem si myslela, že v životě neudělám. Objala jsem ji.
Položila si hlavu na moje rameno a zhluboka dýchala. Musím jí přiznat, že se opravdu snažila nebrečet.
"Víš co? Vyzkoušej si ty kalhoty. Potom si dojdeme na snídani a vyrazíme, abychom do dalšího města dorazily včas. Bude to San Francisko," odpověděla jsem, když zvedla hlavu z mého ramene a tázavě se na mě podívala. "Znám tam jeden perfektní noční klub, uvidíš, že se ti rázem stýskat přestane," řekla jsem povzbudivě. Ještě chvíli jsem ji držela a zároveň zadržovala dech - věřila jsem si, ale co kdyby, stát se může všechno - ale potom se mi prudce vytrhla a začala se překotně omlouvat.
"To nic," odbyla jsem ji. Sama jsem se divila svému chování, je jasné, že ona musela být úplně mimo. "Jdi si vyzkoušet ty kalhoty."
Seděly jí dokonale. Přesně obepínaly tvar její postavy, kde bylo třeba, tam opticky ubraly, jinde zase trochu přidaly, prostě paráda. Vzala si k nim hnědé tílko a přes něj bílou, poloprůhlednou košili, další z věcí, které jsme koupily předevčírem.
Nasnídaly jsme se - Bella se nasnídala - dole v jídelně. Nebyla to typická hotelová jídelna. Byla to luxusní restaurace. Touhle dobou tu ještě nikdo z bohatých hostů nebyl. Nedivila jsem se. Můj upíří sluch zachytil včera pozdě večer skoro ve všech pokojích zapnuté televize nebo dokonce různé oslavy. Vsadila bych se, že tam nechyběly pochoutky jako drahý kaviár, uzený losos, přeplácané šlehačkové dezerty… Až se mi udělalo mdlo.
Přemýšlení o jídle mi něco připomnělo. Budu muset cestou někde zastavit a nasytit se. Moje oči už začínají tmavnout…
Vyrovnala jsem na recepci účet, ani jsem se nenamáhala podívat na cenu. Před hotelem nám poslíček předal moje auto. Vyzývavě jsem na něho mrkla a rozesmála se, když jsem viděla jeho rozpaky. Bavilo mě tohle lidem dělat. Byli tak unesení mou krásou, že se z nich okamžitě stávaly nesmysly blábolící trosky, sotva jsem na ně jen trochu mile promluvila. Bella se se mnou nesmála. Stále byla ponořená v zamyšlení. Nemluvila, nevšímala si, dokonce jsem do ní párkrát musela strčit, aby do někoho nevrazila. Možná to byl její způsob, jak se vypořádat se steskem, nevím. Můj byl na každý pád lepší. Při myšlence na večer v klubu jakoby moje mrtvé srdce znovu začalo bít.
"Bello?" oslovila jsem ji asi po hodině jízdy a podívala jsem se na ni.
"Potřebuješ lovit," uhodla hned můj záměr.
"Jaks na to přišla?" zeptala jsem se zaraženě. Přece jsem jí to neřekla, to bych si pamatovala!
"Jsem zvyklá si na to dávat pozor," pokrčila rameny. "Dělám to automaticky." Ta holka dovede vážně překvapit.
Po další půlhodině jsem zastavila na jednom odpočívadle.
"Protáhni si nohy," poradila jsem Belle. "Budu spěchat."
Vrátila jsem se během deseti minut. Na jazyku jsem stále cítila příjemnou slanou chuť krve. Chytla jsem jenom srnu s kolouchem, nic zvláštního. Ale stejně jako dokáže jídlo vyhladovělému člověku pozvednout mysl, i na nás strava působí povzbudivě.
Čerstvě nasycená jsem sedla za volant a ještě než jsem se rozjela, podala jsem Belle ze zadního sedadla malou černou tašku.
"Přenosný DVD přehrávač," řekla jsem na vysvětlenou. "V kaslíku před sebou máš nějaká DVD, vyber si, které chceš. Ale pust si to prosím do sluchátek."
"Díky," vyrazila ze sebe překvapeně. Chvíli se přehrabovala v DVD, nakonec si jedno z nich vybrala a byl pokoj. Jako malé dítě. Dejte mu novou hračku a máte na nějakou dobu klid. Dokud ho nová hračka neomrzí. Potom stačí vyhrabat jinou, tu původní schovat a dát mu ji, až se zase bude nudit.
Vážně nevím, kde jsem takováhle moudra vzala. Malé dítě? Jak můžu vědět, jak se chová malé dítě, když jsem nikdy žádné neměla?! Roztřásly se mi ruce a já prudce trhla volantem. Zachránily nás jen mé rychlé reflexy. Jinak by nás rozdrtil protijedoucí kamion…
"Promiň," omluvila jsem se své vyjevené spolujezdkyni. "Zamyslela jsem se. Neboj, už se to nestane." Ne. Nesmí se to stát. Zakázala jsem si myslet na děti a na všechno s nimi spojené. Teď se musím soustředit na jízdu a na to, abych Bellu omylem nezabila. V duchu jsem se usmála. Edward by mi utrhl hlavu.
Nejenom hlavu. Postupně by mi odtrhával jednotlivé části těla, až by ze mě vůbec nic nezbylo.
Projeli jsme Medfordem a pokračovaly směrem na Redding, kde jsme musely zastavit. Zapomněla jsem, jak nepraktické je cestovat s člověkem. Bella samozřejmě měla své potřeby a ty se neomezovaly pouze na jídlo… Společnými silami jsme nasadily mému autíčku střechu, protože se nebezpečně zatáhlo a já samozřejmě nemohla dovolit, aby mi drahé kožené potahy zničil déšť.
Pokračovaly jsme v jízdě. Naštěstí film Bellu zabavil na dost dlouho.
Minuly jsme městečka Red Bluff a Willows a konečně vjely do sanfranciské megalopole.
Bella fascinovaně zírala skrz okno. Sice dřív žila ve Phoenexu, takže byla na velká města zvyklá, ale nepřekonatelné panorama San Franciska s dominantním mostem Golden Gate vyrazí dech snad každému. Světoznámý most bývá za dobrého počasí nádherně vidět z mostu mezi samotným San Franciskem a Oaklandem, což ovšem nebyl náš případ. Do města jsme přijely za hustého lijáku. Mně to samozřejmě nevadilo. Nebyly jsme tu proto, abychom si prohlédly pamětihodnosti, ale proto, abychom si užily pocit svobody.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





je dalsi kolo sonba a postoupilas a dej si na blog tu klikacku pls