Nakonec jsme se dohodli, že vyrazíme hned ten pátek. To znamená, že Edward s Bellou budou mít ještě necelý týden na loučení. Odjedeme brzy ráno, tím se vyhneme dopravní špičce. Bylo rozhodnuto, že do Denali nepojedeme. Carlisleovi se nelíbil nápad, že bychom tam měli jet. Nebylo to z urážlivosti, natož pomstychtivosti, to ne. Carlisle takový nebyl. Jenom se mu nelíbila představa, že by se Bella mohla dostat do blízkosti těch, kteří nám odmítli pomoci s její záchranou. Na jednu stranu jsem ho chápala, ale mrzelo mě to. Těšila jsem se na Tanyu a na její spolubydlící. Dřív jsme často spolu podnikaly různé vyjížďky do okolních nákupních center, tak trochu jsem si myslela, že bychom daly Bellu "na hlídání" Eleazarovi a společně zase jednou vyrazily na nějaký ten pořádný nákup.
Nakonec jsme se dohodli, že naší první zastávkou bude již zmiňovaná Philadelphie. Tam strávíme v jednom luxusním hotelu asi tři dny, během nichž se rozhodneme, kam dál. O městech, která by přicházela v úvahu, jsme diskutovali až do večera, když se Belle začaly klížit oči. První si toho všimla Esme.
"Edwarde, měl bys Bellu odvézt domů, než nám tady znovu usne," naznačila jemně. Všichni automaticky otočily hlavy Belliným směrem. Okamžitě se z ní stala krásná zralá ředkvička. Edward se blaženě usmál, vzal ji i přes její chabé protesty do náruče a odnesl do svého Volva. Emmett s Jasperem po sobě začali nenápadně pokukovat, nebo se alespoň snažili být nenápadní, ale mě tím neoblafli. Věděla jsem, co se za tím skrývá. Radši jsem se rychle zvedla a odklidila se k počítači. Když se po sobě takhle dívají, je vždycky lepší být od nich co nejdál, pokud ovšem nechcete dostat knihovnou nebo křeslem přes hlavu. Ještě bych si ulámala nehty.
Sedla jsem si se svým laptopem na zem u sebe v šatně, kde jsem měla relativní jistotu, že mě tu nikdo nevyruší, a připojila se k internetu. Začala jsem kontrolou všech svých účtů, abych tam měla dost peněz. Potom jsem prošla spoustu stránek různých aerolinek, abych našla vyhovující let s vyhovující společností a hlavně s vyhovujícím volným místem v první třídě. Když už cestujeme, tak alespoň stylově, že? Jenže žádnou aerolinku, která by vyhovující služby nabízela, jsem nenašla. Nakonec jsem se rozhodla, že stejně pohodlně, možná pohodlněji, bychom mohly jet autem. Moje BMW je rychlé, bezpečné a tím, že nemusím cestou odpočívat, ušetříme spoustu času. A jako bonus nebudeme muset trpět vedle upocených bohatých podnikatelů, kteří nevědí nic lepšího, než si na víkend vyrazit do Philadelphie.
Potom už jsem se jen tak brouzdala po internetu a snažila se na nějakém obrázku najít modelku, která by se mi krásou dokázala alespoň vyrovnat, ale byl to nadlidský, téměř nemožný úkol. Našla jsem dokonce stránku s obrázky opravdu hezkých modelek, ale žádná z nich nedosahovala ani z poloviny mé dokonalosti. Potěšeně jsem vydechla. Z lidské strany mi žádné nebezpečí nehrozí.
A ještě to nějaký ten pátek potrvá, než se nějaká upírka rozhodne dělat kariéru jako modelka, a mnohem déle bude trvat, než se jí to opravdu podaří. Bude se muset nejdřív naučit vydržet s lidmi v jedné místnosti dost dlouho na to, aby ji mohli vyfotit, a nepomyslet na to, že by to byla dobrá svačinka. Bude se muset v sebekontrole zdokonalit natolik, že dokáže přetrpět cestu letadlem z jednoho konce světa na druhý, aniž by ho celé vyvraždila. Zkrátka, bude to trvat hodně, hodně dlouho. A pokud vím, ani jedna z upírek-vegetariánek, co znám, o takové práci nikdy ani na chvíli nepřemýšlela.
Ale kdybych dostala sebemenší zprávu o tom, že se o to některá z mých konkurentek pokouší, jsem připravená okamžitě nažhavit telefon a zavolat jednomu svému dobrému známému. Když už nikdo jiný, on mi na sto procent pomůže.
***
"Doufám, Rose, že už je to konečně všechno," podotkla poněkud jízlivě Alice, když, sedíc na schodech před hlavním vchodem, pozorovala, jak nesu ke svému BMW už několikátou napěchovanou tašku. Bezradně jsem se zastavila před beznadějně plným kufrem auta, chvíli jsem přemýšlela, jestli se tam ta taška opravdu nevejde, ale nakonec jsem to vzdala a nacpala ji do mezery za přední sedadla, kde už trůnila Bellina malá taštička.
"Ano, Alice, mám všechno," odpověděla jsem kousavě. "Kde vůbec je Bella?" zeptala jsem se, abych odvedla pozornost od mých zavazadel.
"Už jsem ti říkala nejmíň pětkrát, že když jsem tam byla pro její věci, ani jeden z nich tam nebyl," odpověděla mrzutě. Měla pravdu. Bylo domluvené, že Edward tuhle noc - jako ostatně každou - stráví s Bellou a ráno se tam Alice zastaví pro její věci. Edward ji chtěl přinést sám o půl hodiny později. Jenže po necelých dvou hodinách mi bylo jasné, že buď budu muset jet sama, nebo mi nezbude nic jiného, než je jít najít a Bellu přinést sama. Což se mi samozřejmě nechtělo, proč bych se namáhala ji nosit na zádech, když ji může přinést Edward a navíc jsem celou tuhle výpravu vlastně dělala jenom kvůli tomu, aby už se s ní nikdo z naší rodiny nemusel zahazovat!
"A nevidělas třeba, kde by mohli být?"
"Ne, a na tuhle otázku už jsem ti také několikrát odpovídala, ne? Nemyslíš, že bychom jim měly dát trochu času, aby se rozloučili? Vždyť se neuvidí déle jak týden! Představ si, co bys ty dělala týden bez Emmetta!" V duchu jsem se ušklíbla. To ještě ani jeden z nich neví, že až se vrátíme, Bella si pravděpodobně svatbu honem rychle rozmyslí. Nahlas jsem ovšem neřekla nic, to dá rozum. "Byla bys bezradná, chodila bys nepřítomně domem a veškerý svůj čas bys věnovala módním časopisům."
"Ne. Kdyby byl Emmett pryč, užívala bych si klid. Užívala bych si týden bez zničených skříní, bez rozbitých talířů - mimochodem vůbec nechápu, proč tu musíme mít talíře! Vždyť jsou nám nanic!"
"Musíme tu mít talíře, protože musíme mít něco, čím bychom mohli pohostit Bellu a čím bychom mohli dokázat, že jsme opravdu lidé, copak ti to není jasné?" rozesmála se. Nemohla jsem dělat nic jiného, než se rozesmát s ní. "A navíc, to, co říkáš, jsou naprosté výmysly. Vsadím se, že bys vážně nevěděla, co dělat." Usmála jsem se.
"Asi máš pravdu."
Došla jsem ke vchodu a posadila se vedle ní na schod. Samozřejmě jsem ho předtím pečlivě očistila, přece si nechci ušpinit svůj nový model! Měla jsem na sobě vínové tričko bez rukávů a velkým véčkovým výstřihem ze zvláštního lesknoucího se materiálu. Dokonce jsem odněkud ze dna vyhrabala i úplně kraťounké kalhoty. Ještě, že mi nikdy nemůže být zima…
Ještě asi tři čtvrtě hodiny jsme s Alicí seděly na schodech a probíraly Bellinu svatbu - Alice probírala, já jsem jenom přikyvovala tam, kde to bylo třeba, a občas jsem pronesla nějakou vhodně zvolenou poznámku. Musím ale říct, že jsem se celkem dobře bavila. Jenom jsem si musela pořád opakovat, že to není svatba, která by byla někde vysoko na mém žebříčku žádaných společenských událostí. A hlavně, že se pravděpodobně vůbec nebude konat.
Po necelé hodině sezení a tlachání vlastně o ničem konečně přiběhl Edward s Bellou na zádech. Křečovitě se ho držela a schovávala obličej do jeho zad.
"Omlouvám se za zpoždění, Rose. V noci za Bellou přišel Jacob Black, odešla s ním do La Push, aby si spolu něco vyříkali. Vrátila se až před chvíli, sotva přišla na hranici, hned jsem ji vzal sem. Opravdu se omlouvám," vychrlil ze sebe potichu, ještě než zastavil, asi aby Bella neměla šanci poznat, že nám vůbec něco říkal. Ale myslím, že byla moc rozrušená na to, aby si něčeho všimla. Když ji Edward sundal, vrávoravě se postavila a já jsem viděla, že má úplně zarudlé oči. Hysterka jedna…
"Bello? Jsi v pořádku?" zeptala se Alice, jako vždycky plná starostí o toho křehkého člověka. Ještě že tu teď není Esme, ta by se zbláznila… Edward na Alici vrhl vyčítavý pohled.
"To nic, Alice, jenom… vlastně to je už dobré," odpověděla roztřeseně a povzdechla si. Potom se otočila na mě. "Můžeme jet, Rosalie? Nechtěla bych, aby se jenom kvůli mně měnil celý program." To máš štěstí, prolétlo mi hlavou, ale pak jsem zachytila Edwardův varovný pohled a radši jsem si od té chvíle hlídala myšlenky. Naplnila jsem si hlavu obrázky z katalogu jednoho obchodního domu, kde jsem chtěla cestou zastavit. Belle se to určitě bude líbit. Snažila jsem se, aby moje myšlenky zněly upřímně.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





takova mrcha
dobre se to cte:)tesim se na pokrackA