Samin pohled :
Byla jsem moc nedočkavá a strávila jsem několik hodin čekáním na letišti, proto jsem cestu v letadle celou prospala.
Vystoupila jsem do teplého počasí, všude byla spousta lidí, i když už dávno bylo po sezóně.
Kam mám teď jít? Co jsem si sakra myslela?!
Chvíli jsem bloudila, italsky jsem neuměla ani slovo. Potom jsem objevila půjčovnu aut - samozřejmě jsem si vybrala to nejlevnější, radši jsem si ho ani pořádně neprohlédla. Jela jsem zalidněnými ulicemi směrem k centru města - alespoň jsem v to doufala.
Co tu vůbec hledám? Vždyť svítí slunce. Edwardova rodina se v takové dny nikdy neukázala.
Zaparkovaka jsem auto a dál se vydala po svých. Rozhlížela jsem se kolem sebe a prohlížela si všechny kolemjdoucí, kteří mě ignorovali, jako bych vůbec neexistovala.
Byla jsem moc nedočkavá a strávila jsem několik hodin čekáním na letišti, proto jsem cestu v letadle celou prospala.
Vystoupila jsem do teplého počasí, všude byla spousta lidí, i když už dávno bylo po sezóně.
Kam mám teď jít? Co jsem si sakra myslela?!
Chvíli jsem bloudila, italsky jsem neuměla ani slovo. Potom jsem objevila půjčovnu aut - samozřejmě jsem si vybrala to nejlevnější, radši jsem si ho ani pořádně neprohlédla. Jela jsem zalidněnými ulicemi směrem k centru města - alespoň jsem v to doufala.
Co tu vůbec hledám? Vždyť svítí slunce. Edwardova rodina se v takové dny nikdy neukázala.
Zaparkovaka jsem auto a dál se vydala po svých. Rozhlížela jsem se kolem sebe a prohlížela si všechny kolemjdoucí, kteří mě ignorovali, jako bych vůbec neexistovala.
Klasika. Sluneční paprsky mě pálily do zad, bylo to nepříjemné. Až moc horko. U stánku jsem si koupila nějaké občerstvení a dál zkoumala svoje okolí.
Město bylo pravděpodobně velmi staré, uprostřed náměstí byla čtvercová fontána. Zrak mi padl na obrovské hodiny. Byla jsem tu už několik hodin, neměla jsem zařízený hotel a ani nevěděla, co vlastně hledám. V krku se mi začal tvořit knedlík, když mi došlo, co jsem udělala za pitomost. Zítra odletím domů prvním letadlem.
Už jsem se otáčela k odchodu, když jsem si ho všimla.
Plížil se podél domu, na skloněné hlavě měl kápi. Lidé se mu vyhýbali a já ihned poznala, že je stejný jako Edward. Počkala jsem, až bude dál ode mě a vydala se za ním. Věděla jsem, že musím být velmi tichá a opatrná, Edward zaslechl i sebemenší pohyb.
Našlapovala jsem na špičky a se zadrženým dechem jsem ho následovala tmavou ulicí. A pak mi zmizel z dohledu.
Došla jsem do slepé uličky a zmateně se rozhlížela. Kde je?! Musí tu něco být, nemohl se jen tak vypařit.
Začala jsem pečlivě prohledávat okolí a opravdu jsem to našla. V nejtmavším rohu byl ukrytý kanál s pootevřeným poklopem.
Proč to vůbec dělám?Přišla jsem si jako malé, uražené dítě. Udělala jsem přesně pravý opak toho, co si Edward přál. Nikdy jsem se takhle nechovala.
Nemám co ztatit, pomyslela jsem si a začala sestupovat po žebříku dolů, do naprosté tmy. Chvíli trvalo, než jsem se rozkoukala a naučila dýchat jen tak málo, abych přežila zápach. A potom jsem se vydala na cestu.
Bála jsem se, abych se neztatila, ale byla to jednosměrná cesta.
Je to až moc jednoduché.
Po asi půl hodině se chodba rozšířila, vodu už jsem neměla po kolena, ale po kotníky a svítilo sem víc slunce. Byla jsem unavená, hladová, špinavá a smradlavá.
A potom jsem vešla do hradu. Bylo to vcelku obyčejné místo, nijak se nelišilo od hradů, co jsem viděla v Čechách. Srdce mi bušilo nepříjemně rychle, ruce se mi třásly nervozitou.
Vybavilo se mi, co říkal Edward..
"Víš, co by se stalo, kdyby to zjistili ve Volteře?"
Ta obava v jeho hlase mě najednou začala děsit.
Přece by pro mě nechtěl nic špatného. Udělal to pro moje dobro.
Rozhlédla jsem se a zahlédla výtah.
Vyjedu nahoru a odejdu normálním východem, do kanálu už mě nikdo nedostane, rozhodla jsem se a vydala se dopředu dlouhou chodbou. Nohy jsem měla ztuhlé strachy.
Co když zjistí, že jsem tady? A kdo vůbec?! Sakra, proč mám vždycky tak opožděnou reakci? Nemohla jsem se začít stresovat už v Greenfordu?!
Přivolala jsem výtah a čekala. V budově vládlo nepřirozené ticho. Dveře se pomalu otevřely a já vešla. Zmáčkla jsem tlačítko s nápisem hala a rozjela se nahoru. Cesta netrvala ani deset vteřin. Vstoupila jsem do prostorné haly.
Než jsem stihla utéct ven, jak jsem měla v plánu, zaslechla jsem rychlé kroky.
Ach ne.
Zaplavila mě vlna paniky a asi dvě vteřiny jsem se nemohla ani nadechnout, srdce přestalo bít. A potom začalo ještě dvojnásobnou rychlostí než předtím.
Neměla bych už dávno dostat infarkt?
A pak jsem ho uviděla.
Poznala jsem hned, že s ním není něco v pořádku, tak jako s Edwardem. Byl ještě víc bledý a měl černé vlasy zvlněné na ramena. Zůstala jsem přimraženě stát, když jsem si všimla jeho očí. Jeho duhovky byly temně červené. Takhle jsem si vždy představovala oči bubáka u mě ve skříni, když jsem byla malá.
Pár vteřin si mě nevěřícně měřil pohledem. Dohromady šest.
Nebyla jsem schopná přemýšlet. Jen počítat. Vždycky jsem počítala, když jsem byla v šoku, kdo ví proč.
Čekala jsem co udělá a chystala se něco říct, abych se z toho nějak vyvlíkla. I když jsem tušila, že to nevyjde.
A pak jeho výkřik protrhl ticho v celém hradě a já sebou jen vyděšeně trhla.
"Aro! Je tady člověk!"
A jestli jsem předtím myslela, že dělám pitomost, teď proto už nemám žádný slušný výraz.
Edwardův pohled :
Přestala chodit do školy.
Když jsem prohlížel myšlenky jejích učitelů, dozvěděl jsem se, že je nemocná. Trvalo dlouho, než jsem to zjistil, ostatní jako by vůbec nevěděli o její přítomnosti.
Doufám, že to není nic vážného. Počkám pár dní a pak se za ní podívám.
Alice neviděla nic zvláštního. Jednou se objevila krátká vize o Volturiových, ale nic zajímavého ani důležitého.
Bez Sami mě už nic nebavilo. Každý v rodině měl svého druha, to mě ještě víc nutilo myslet na Bellu.
Se Sam bylo vše jednodušší, bavili jsme se a oba zapomněli. Nebo lépe řečeno, potlačili jsme to. Věděli jsme o přítomnosti všech těch pocitů, ale dokud jsme byli spolu, nedostalo se to k nám.
A teď? Jako by se nade mnou vytvořil obrovský mrak, který mě pronásleduje na každém kroku.
"Alice?" zavolal jsem do ticha, i když jsem znal její odpověď.
"Ne Edwarde, vize se stále nezměnila." procedila skrz zuby.
Jakto, že se ta vize pořád nezměnila? Přece jsem to nedělal zbytečně.
Uběhl již týden a Sami se pořád neobjevila.
Přecházel jsem po pokoji a přemýšlel, jestli za ní mám jet.
Je doopravdy nemocná? Neudělala si něco? Co když je to vážné? Je sama v domě.
Rozhodl jsem se, že za ní pojedu v noci. Musím být víc opatrný, nesmí to zjistit.
Čas jako by se ještě zpomalil.
Konečně jsem se rozeběhl lesem, nejkratší cestou k jejímu domu. Zastavil jsem před známými dveřmi a zaposlouchal se.
Nic jsem neslyšel. Znovu jsem se zaposlouchal a opravdu. Neslyšel jsem bít její srdce. Dům byl prázdný.
Nebo snad..? To ne. Na chvíli jsem ztuhl šokem. Přece by si nic neudělala.
Otevřel jsem dveře a vešel do domu. Nadechl jsem se.
Její pachová stopa byla slabá, jako by tu nebyla alespoň dva týdny.
Kde může být? Vždyť nikoho nemá a otec je daleko.
Došel jsem až do jejího pokoje. A uviděl jsem dopis. Vzal jsem ho do ruky a pořád dokola si četl, co napsala.
Znepokojilo mě to. Tohle nebylo jako ona. Nejednala neuváženě a vše plánovala dlouho dopředu. Schoval jsem dopis do kapsy a rychle se rozeběhl domů, poprosit Alici, aby ji našla. Cesta mi zabrala velmi krátkou dobu.
"Alice, prosím tě, podívej se kde je Sam, nejspíš odjela z města," vykřikl jsem ihned, jak jsem se objevil mezi dveřmi.
Alice došla do haly, těsně za ní vyšel Jasper. Pevně semknula víčka, jak se soustředila.
"Ach, to není možné." vydechla překvapeně a přestala koukat do dálky.
"Co se děje?" vyhrkl jsem vyděšeně a v duchu viděl ten nejhorší scénář.
"Její budoucnost mi zmizela. Vůbec ji nevidím. Zůstala mi jen jedna vize." pronesla do ticha a poslala mi až moc známou vizi. Mě a Sami na posteli.
Její budoucnost zmizela? Ale kdyby byla mrtvá, zmizela by i tahle vize.
Dost se mi ulevilo, že není mrtvá. Ale co s ní tedy bylo?
"Samantho Davisová, co jsi zase provedla." zaskučel jsem do ticha a znovu vytáhl z kapsy její dopis, abych ho mohl důkladně prozkoumat

%20%E2%80%93%20okraj.png)





Awojky...Je u nás triedenie SB,tak sa zapíš do komentíkov,neradi by sme ta stratili...NJ,a ešte je u nás aj SONS,tak aj tam sa možeš zapojit