close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Stín minulosti 5. část

5. března 2009 v 23:58 | ewikk |  Stín minulosti ( by Chuckyna :)) )
Edwardův pohled :
Rychle jsem přecházel pomístnosti a přemýšlel, jak této vizi zabránit a neublížit přitom Sam, ale na nic jsem nepřišel.
Nemůžu dovolit, aby se to stalo skutečností.
Rozhodl jsem se ještě naposledy za ní jít. Věděl jsem, že bude tvrdě spát.
A zítra ve škole jí o tom řeknu. Po angličtině, aby už vedle mě nemusela sedět.
Sešel jsem dolů ze schodů, ještě stále napůl omráčený.
"Edwarde, co hodláš dělat?" V Rosaliině hlasu pořád byla stopa po hněvu.
Už jsem chápal, proč se zlobila.


"Tohle se nikdy nestane. Víš moc dobře, že na ni nikdy nezapomenu." Za mnou se ozvalo Alicino nesouhlasné mlaskání, ale ignoroval jsem to a opustil dům.
Běžel jsem pomalu, snažil jsem se to co nejvíc odložit.
Musím to dokázat. Nejde tady jenom o mě. Věděl jsem, že to jednou přijde a že se se Sami budu muset rozloučit. Jen jsem nečekal, že to bude tak brzo.
Potřebuje mě. A já ji.
Zavrtěl jsem hlavou, abych z ní vypudil myšlenky, které by mě mohli odradit.
Nemusel jsem lézt oknem, otevřel jsem domovní dveře a chvíli poslouchal její pravidelné oddechování. Potichu jsem se vplížil k ní do pokoje a zadíval se na její obličej. Nechtěl jsem si ani představit, jak se bude tvářit, až jí řeknu, že už se nemůžeme bavit.
Budu jí muset lhát? Budu jí muset říct, že o její přátelství nestojím, aby mě nechala jít?
Znovu a znovu se mi vybavovala naše budoucnost.

Pokoj se zataženými závěsy v našem novém domě. Já a Sami, jak spolu ležíme na posteli. Blízko. Až moc blízko. Její červené oči zářící do tmy.

Čeho se vlastně bojím víc? Toho, že Sam bude jako my nebo toho, že bych mohl zapomenout na Bellu a jenom tak strávit věčnost se Sami?
Jak vůbec mohla vzniknout taková vize? Vždyť já Belle slíbíl, že ji budu milovat navždy. Zemřela mou vinou, jak bych mohl?
Opravdu jsem sobecký. Moc dobře jsem věděl, že se tolik neobávám toho, že by Sam byla upír. Děsilo mě, že bych to mohl Belle vůbec udělat. Miluju Bellu a to se nikdy nezmění.
Sam miluju víc než celou rodinu dohromady, ale tisíckrát míň než Bellu. Pro mě úplně nový druh lásky, jako bychom byli spojeni myslí. Oba jsme cítili vinu za něčí smrt, ale ona se neprovinila. Byla to nehoda.
Podíval jsem se jí do obličeje. Tvářila se klidně a mírně se usmívala, její myšlenky jsem nevnímal. Nechtěl jsem sledovat její sny a narušit tím její soukromí.
Představoval jsem si, co jí řeknu, aby jí to co nejmíň ublížilo.
Stačí, že ublížím sobě.
Byl bych sobec, kdybych s ní zůstal, zničilo by jí to život. Byl bych sobec i kdybych odešel, protože to nedělám kvůli tomu, co by se jí mohlo stát.
Jak to bez ní vydržím? Strávil jsem s ní moc dlouhou dobu.
Její dech se zrychlil. Zdá se jí znovu ta noční můra?
Omyl.
"Ahoj, Edwarde," prolomila ticho v pokoji.Zdá se jí o mě?
Zase špatně.
Rychle se posadila na posteli a dívala se na mě.
Ochromil mě šok. Co jí teď řeknu?
"Stalo se něco, že jsi přijel tak pozdě?" zeptala se rychle a vůbec se netvářila překvapeně, že mě uprostřed noci načapala, jak na ní zírám, když spí. "Ne, nic se nestalo," odpověděl jsem, vyvedený z míry.
"Aha, tak já jdu ještě spát," zamumlala a znovu si lehla. Zbláznila se?
"Počkej," vyhrkl jsem rychle. "Ano?"
"Nejsi překvapená, že tu jsem?" Pořád ještě jsem byl ohromený z její reakce.
"Mám lehký spánek, vím to už dlouho." odvětila a mžourala do tmy.
Jakto, že jsem to nepoznal?!
"Edwarde, vážně se nic neděje?" zeptala se a zkoumala můj obličej.
"Ehm, vlastně jsem s tebou chtěl mluvit." Musím to říct teď, jindy to už nedokážu. Ví, že tu jsem každou noc. Takže ví, že nespím.
Neodpověděla, jen si znovu sedla, zkřížila nohy a čekala až začnu.
"Je mi to vážně líto, ale už se nemůžeme vídat." Snažil jsem se, aby to neznělo moc lítostně. Měřila si mě chápavým pohledem. Na co myslí? Není v šoku?
"Sami, vážně je to jen pro tvoje dobro," pokračoval jsem, abych jí dal čas to zpracovat. Na chvíli zavřela oči a když je znovu otevřela, nasadila smířlivý výraz.
"Souvisí to nějak s vaším tajemstvím, že?" Proboha, kolik toho o nás ví?!
"Cože?" snažil jsem se dělat nechápavého a díval se na ní se zvdiženým obočím.
"Edwarde, nejsem hloupá. Vím, že s vámi není něco v pořádku." odvětila a dál se tvářila jako by se nechumelilo.Ví o nás.
"A co s tím chceš dělat?" zeptal jsem se v náhlé obavě z prozrazení. "To co do teď. Nic. Je to vaše věc." Došlo mi, že jsem se bál zbytečně.
Pomalu se zvedla z postele a došla ke křeslu, ve kterém jsem stále šokovaně seděl. Sehnula se ke mě a objala mě. Ústa mi znovu zaplavil jed, ale už jsem to ignoroval. Pohladil jsem ji po zádech a potom se odtáhla.
"Neboj se, odjedu, už o mě nikdy neuslyšíš," ujišťoval jsem ji. "Ne, nemusíš odjíždět. Já to zvládnu." Podívala se na mě. Z její tváře se nedalo nic vyčíst. Zvedl jsem se a věnoval jí poslední pohled. A potom jsem odešel z jejího života.

Přestal jsem chodit na angličtinu. Když jsme se potkali na chodbě, dělali jsme oba, že se neznáme. První dva týdny jsem ji sledoval na každém kroku. Bál jsem se o ni.
Co kdyby si znovu chtěla něco udělat?
Tvářila se pořád stejně klidně, bylo to nepřirozené, věděl jsem, jak se tváří normálně.
Když přijela ze školy, uklidila dům a potom hrála na klavír.
Dělala, jako by se nic nestalo.
Každý den jsem bojoval s touhou jít za ní a mluvit s ní.
Chtěl jsem s ní znovu koukat na televizi a smát se hloupostem.
Chyběla mi. Měl jsem pocit, že bez ní nemůžu ani dýchat.
A ještě víc mě ranilo, když jsem zjistil, že jí to nijak nepoznamenalo. Jasper mi nic říct nemohl, pořád z ní cítil tu samou bolest, jako od první chvíle, co jsme se potkali.

Samin pohled:
Od našeho posledního rozhovoru jsme spolu už nemluvili.
Přestal chodit na angličtinu. Ignorovali jsme se.
Můj svět se zhroutil. Nic už nemělo cenu a dny byly znovu nekonečné. N
emohla jsem se tomu ale poddat. Znala jsem Edwarda až moc dobře. Věděla jsem, že je pořád někde blízko a sleduje každý můj pohyb.
Nesmí nic poznat. Nechci, aby kvůli mě odjížděl.
Řekl, že je to pro moje dobro. Věřím mu nejvíc na světě a jestli by se mohlo stát něco horšího než tohle, pak nemám na výběr.

Bylo chvíli po zvonění a já zaspala. Ploužila jsem se školní chodbou, abych stihla vymyslet nějakou výmluvu a pak jsem uslyšela jeho hlas.
"Jakto, že se ta vize pořád nezměnila?" Byl rozzuřený, zněl zoufale.
"Edwarde, já nevím. Možná, že nejsi rozhodnutý ji nechat být." promluvil nějaký zpěvavý hlas. Asi jedna ze sester, Alice řekla bych.
"Ne, jsem rozhodnutý. Nesmí se to stát. Ví o nás až moc," pověděl tišším hlasem.
Baví se o mě! Napětím jsem zadržela dech.
"Víš, co by se stalo, kdyby to zjistili ve Volteře?" promluvil znovu. Bylo ticho. A pak jsem uslyšela vzdalující se kroky.
Srdce mi vyděšeně bušilo.
Teď už je vše jedno. Tak alespoň mohu získat nějaké odpovědi. Už mu na mě stejně nezáleží.
Otočila jsem se a běžela zpátky k autu.
Vize? Zvláštní, ale leccos by se tím vysvětlilo.
Dojela jsem domů v rekordním čase. Zapnula jsem počítač, podruhé za dobu, co tu jsem.
Internet nabíhal zoufale pomalu. Naklikla jsem do záložek, které jsem měla uložené a srdce mi pořád zběsile bilo v hrudi. Tentokrát vzrušením.
Odlet : Nashville, Tennessee . V Greenfordu letiště nebylo. Cíl : Volterra.
Aha, Itálie.
Letadlo mělo letět ještě dnes v noci, zarezervovala jsem si letenku a rychle hledala v šuplíkách, kam jsem dala kreditní kartu, na kterou mi otec posílá každý měsíc peníze.
Do batohu jsem si sbalila jen pár kousků oblečení, hygienické potřeby a peníze.
Edward by mě zabil.
Vydala jsem se zpátky k autu, doma bych nevydržela už ani minutu. Navíc bych si to ještě rozmyslela.
Došlo mi, jak zběsile a neuváženě jsem jednala. Znovu jsem se otočila a běžela do domu.
Nejdřív jsem zavolala do školy a omluvila se, že nedorazím z důvodu nemoci.
A pak jsem vytáhla čistý dopisní papír. Přijde mě tajně zkontrolovat.

Edwarde,
neboj se o mě, udělala jsem si malý výlet, brzy se vrátím.

Sami

Co se to se mnou děje? Neříkal, že je to pro moje dobro? To je jedno, zjistím, co se děje, ať to stojí, co to stojí.
Položila jsem dopis na svou postel a pak odjela na letiště, spáchat největší hloupost svého života.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 katy katy | Web | 6. března 2009 v 9:35 | Reagovat

Ahoj prosím dej mi hlas na http://stmivani-novy-mesic.blog.cz/0903/2-kolo-sonb#komentar-51754164  sem tam jako katy díky taky ti hlásnu napiš kde

2 Agulka SBéčko Agulka SBéčko | Web | 6. března 2009 v 13:40 | Reagovat

U mě na blogu je 1. kapitola mé 1. povídky...byla bych ráda kdyby si se podívala a řekla názor dík :-*

3 Markétka Markétka | 6. března 2009 v 20:10 | Reagovat

další plsííík!!

4 Luci & Dani & Kiki Luci & Dani & Kiki | Web | 6. března 2009 v 20:51 | Reagovat

honem další....-♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.