close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Stín minulosti 13.časť

15. března 2009 v 17:37 | ewikk |  Stín minulosti ( by Chuckyna :)) )
Edwardův pohled :
Rychle jsem se postavil na nohy a poslouchal, co mi Emmett říkal v myšlenkách. Nechtěl jsem Sami moc rozrušovat. Dívala se na mě s vyděšeným výrazem ve tváři, její myšlenky znovu něco křičely.
"Vrátím se brzy, ty tu musíš zůstat, aby se štít nerozrůstal," uklidnil jsem ji a pohladil ji po tváři. Jen přikývla a stočila pohled k zemi.


Zavřel jsem za sebou dveře a pospíchal za Emmettem, dolů ze schodů.
"Rose, postarej se o Sami," poprosil jsem tiše a ona se bez protestů zvedla.
Vydali jsme se do lesa. "Tuhle znáš," poznamenal po cestě a zabočil doprava.
Kdo to může být ? Proč mi neukáže vzpomínku ? To je to tak zlé ?
"Sakra, kdo si má pamatovat cestu, když není nic cítit?" nadával potichu, ale pořád se nezastavoval. Řítili jsme se lesem neuvěřitelnou rychlostí, našlapovali jsme opatrně.
Kdo ví, kde je ten další upír.
Konečně jsme doběhli k rozsáhlé mýtině. Přede mnou na zemi ležela dívka ve špinavém oblečení. Oči měla otevřené a vypadalo to jako by se dívala na nás.
Na chvíli jsem musel odvrátit zrak, když jsem si vzpomněl, jak se na mě takhle dívaly Belliny oči. Znovu se mi nepříjemně sevřel žaludek, ale potlačil jsem to. A potom jsem si uvědomil, kdo to je.
Byla to Kelly, dívka co se mi pořád lepila na paty.
"Ten první byl kluk, co se zamiloval do Rose," poznamenal Emmett a v jeho hlasu byla pořád známka po nedávném rozčilení. Moc dobře jsem si to pamatoval, tento obdivovatel byl téměř neodbytný. Začal jsem nervózně přecházet sem a tam.
Je to jasné.
"Brácho, tohle už neni sranda. Nejdřív ten kluk a teď ona," ukázal na ni prstem. "Za celou dobu, co tu bydlíme, tu nebyl ani jeden upír. Až teď," pokračoval a významně se rozhlédl kolem sebe.
Jasně, neviditelná zóna. "Ale kdo by to mohl vědět?"
"Jo, správná otázka. Ale sám víš moc dobře, že to není náhoda. Kdyby jen procházel, nebyla by těla tak blízko našeho domu. Navíc, jak by mohl cítit člověka, který se z nějakého záhadného důvodu potloukal v těsné blízkosti našeho domu, kdyby se nacházel ve slepé zóně?" vychrlil a dál mě pozoroval.
"Já vím, ale kdo? Vždyť jsme s nikým problém neměli, od té doby co.." nechal jsem větu nedokončenou, oba jsme věděli, na co narážím.
"Kam odklidíme tělo? Nemůžeme ho nechat tak blízko," přemýšlel jsem nahlas.
Vezmeme ji na začátek lesa, odpověděl Emmett v myšlenkách. Přikývl jsem a vzal ji do náruče. Znovu mi to připomnělo, jak jsem nesl Bellu. Cítil jsem skoro stejnou bolest.
Její bezvládné tělo v mé náruči, její takřka zmizelá vůně. Párkrát jsem mrkl ve snaze zaplašit tyto vzpomínky.
Musím myslet na budoucnost, na Sam, problesklo mi hlavou a přidal jsem do kroku.
Pohybovali jsme se středem lesa, po pěšině, abychom se neztratili. Byli jsme dost v nevýhodě.

To snad ne!
Tahle Emmettova myšlenka byla mnohem hlasitější, než předchozí, skoro jsem nadskočil úlekem. Zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe, abych zjistil, co ho k tomu přinutilo. A potom jsem si ho všiml.
Další tělo. To snad ne.
Položil jsem Kelly na mokrou zem a přeběhl k chlapci. Další obdivovatel Rosalie.
Podíval jsem se na Emmetta a než jsem stačil nadechnout, zaslechl jsem v dálce zaštěkat psa.
"Edwarde, musíme pryč, hledají je," promluvil můj bratr naléhavým hlasem a já s ním plně souhlasil. Věnoval jsem pohled dvěma tělům a pak se rozeběhl zpět k domu, informovat ostatní.

Samin pohled :
Zůstala jsem v pokoji sama. Seděla jsem na pohovce a přemýšlela, jak to všechno zarazit. Sedla jsem si tureckého sedu a zavřela oči.
A co teď ? Na co se mám vlastně soustředit ? Vztekle jsem zavrčela.
Nemohla udržet myšlenky, pořád jsem myslela na to, co se mi zdálo. Přemýšlela jsem, jestli tomu mám doopravdy věřit nebo to byla jen moje fantazie.
Muselo to být skutečné, byly tam věci, které jsem si nepamatovala. Jak se mohlo stát a hlavně proč ? Možná to bylo znamení. Měla bych být šťastná ?

Ticho přerušilo zaklepání na dveře. "Dále," zamumlala jsem.
Do pokoje vešla Rosalie. "Ahoj, neruším?" zeptala se a aniž by čekala na odpověď, posadila se vedle mě. Jen jsem se usmála.
"Co to děláš?" promluvila znovu a měřila si mě tázavým pohledem. "Vlastně ani nevím, pokouším se to nějak vypnout, ale nejde to," povzdechla jsem a znovu mě zaplavilo zoufalství. Pořád budu přitahovat problémy.
Uchechtla se a potom zavládlo nepříjemné ticho. Rychle jsem přemýšlela, co jí řeknu, ale napadly mě jen samé bláboly a ponižovat jsem se nechtěla. Rose si mezitím prohlábla blonďaté vlasy a natáhla nohy přes sebe. Byla opravdu krásná, ale já už dávno pochopila, že krása není všechno.
"Jsem ráda, že tu jsi," prolomila ticho a já překvapeně vzhlédla. "Bellu jsem nesnášela, ani nevím proč. Možná mi jen vadilo, že Edward se do ní zamiloval a já se mu nikdy nelíbila. Bylo to hloupé. Až když zemřela, jsem pochopila hloubku jeho citů," pokračovala a já nebyla schopná jediného slova.
"Ale ty jsi jiná. Jsme ti všichni vděční, že jsi Edwardovi pomohla, když jsme to nedokázali my." Věnovala mi přátelský úsměv a mě se sevřelo hrdlo. Zalitovala jsem, že nemůžu plakat. Dlouhou dobu mi nikdo nic takového neřekl, s Edwardem jsme o tom nemluvili, jen jsme to oba věděli.
"Všichni, až na Alici," povzdechla jsem a hlas mi trochu zakolísal. "Nesmíš jí to vyčítat. Bella byla její nejlepší přítelkyně. Přičítá si vinu za její smrt, protože její vize přišla až moc pozdě," vysvětlovala a přitom se dívala někam za mě. Znovu zavládlo ticho, ale tentokrát to bylo jiné. Pocítila jsem náhlou záplavu sympatií, která mě obklopila. Naše pohledy se střetly a obě jsme se usmáli.

"Zajímalo by mě, co se ti zdálo," prolomila po chvíli ticho.
"Věříš na alternativní skutečnost?" odvětila jsem a ona jen s úsměvem přikývla.
"Myslím, že se mi zdálo o tom, co by se stalo, kdybych svou matku nezabila. Zemřela ten samý den, při autonehodě," dopověděla jsem a lehla si na záda. Usmála jsem se při vzpomínce na můj sen. Rose si lehla vedle mě a potom vyhledala mojí ruku a pevně ji stiskla.
"Nadešel její čas. Kdybys to neudělala ty, stalo by se to stejně," vyslovila nahlas myšlenku, která mě pronásledovala už od mého probuzení.

Ozvalo se bouchnutí domovních dveří a my se obě zvedly z postele a rozeběhly ke dveřím, kde jsme se málem srazily. Otevřela jsem jí dveře a nechala ji jít první. Vydala jsem se hned za ní a s Edwardem a Emmettem jsme se potkali na schodišti.
Netváří se zrovna nadšeně.
Edwardův pohled mě spíš vyděsil.
"Co se-"
"Pojďte do pokoje," přerušil Edward Rosaliinu otázku dřív, než ji stihla dopovědět.
Tohle není dobré. Vůbec to není dobré.
Poslechli jsme a přesunuli se zpátky do pokoje. Atmosféra v místnosti by se dala krájet, sevřel se mi žaludek, když jsem si prohlédla Emmettův výraz. Jsou tak vážní.
"Mluvte!" vyštěkla Rose a pochodovala sem a tam, jako lev zavřený v kleci. Znervózňovalo mě to a měla jsem chuť začít křičet. Moje sebeovládání mi to nedovolilo, takže jsem to dusila v sobě.
"Chtěli jsme odnést pryč tu dívku, a našli jsme dalšího chlapce," začal Emmett. Zadržela jsem dech. Dvě mrtvoly za jeden den ? To je zlé.
"Zaslechli jsme v dálce psy, hledali je. Rozhodli jsme se, že utečeme," pokračoval za něj Edward a odmlčel se.
"A?" zeptala jsem se potichu a zvědavostí málem pukla.
"A našli jsme další dvě těla," dopověděl a já zůstala ohromeně mlčet.
Jestli jsem si předtím říkala, že to není dobré, co je to teď ?!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.