8.Kapitola
Rozhlédla jsem se, jestli znovu někde neuvidím skotačící veverky, ale nikde jsem je nemohla najít. Napadlo mě, jestli se mi to nakonec jenom nezdálo. Zvedla jsem se, abych se šla podívat na místo, kde jedna z nich upustila oříšek, původce jejich honičky.
Došla jsem ke kraji louky, k místu, kde jsem myslela, že by mohl být, a opravdu, po chvilce hledání jsem ho našla. Ohnula jsem se, abych ho zvedla a prohlédla si ho zblízka. Byl to obyčejný lískový oříšek, nebylo na něm nic zajímavého. Vztekle jsem ho zahodila a přešla zpátky doprostřed louky, tam, kde byla tráva nejměkčí a nejpohodlnější. Na to samé místo, kde mi Edward poprvé dovolil prohlédnout si jeho blyštící se kůži.
Plačky jsem se svezla na kolena. Chtěla jsem se znovu oddat vzpomínkám, tentokrát těm veselejším, ale cosi upoutalo mou pozornost. Zamrkala jsem, abych zahnala vlezlé slzy, které mi bránily v tom, abych si mohla jasně prohlédnout to, co mě tak vylekalo.
Přesně na hranici světla a stínu stála na kraji louky temná postava a opírala se bokem o strom. Vyděšeně jsem ji pozorovala - o téhle louce neměl nikdo kromě Jacoba, který teď byl někde se svou vlčí rodinou, ani tušení, a nepočítala jsem s tím, že by se mě sem vydal hledat třeba Sam nebo někdo jiný ze smečky, takže důvod ke zděšení tu určitě byl - a strach mě zaplavil v plné síle, když postava napřáhla ruku tak, že se dostala do slunečního světla, a ta se zatřpytila. Cizinec si svou chybu hned uvědomil a stáhl ruku zpátky, ale už bylo pozdě.
Rozklepaly se mi ruce a v hrůze jsem si vzpomněla na slib Volturiových, že po čase přijdou zkontrolovat, jestli Cullenovi opravdu splnili svůj slib a přeměnili mě. Co když za mnou přišli zrovna teď? Byly to už dva roky, od naší návštěvy Itálie, možná si na mě konečně vzpomněli…
Nemohla jsem se ani pohnout. Edward dříve tolikrát řekl, že bych se v jeho přítomnosti neměla cítit tak uvolněně, jak jsem měla ve zvyku. Říkával, že nedokážu rozsoudit, co je pro mě opravdu nebezpečné, a co je snesitelné. A já jsem mu na to vždycky odpovídala něco v tom smyslu, že mi jeho upíří rodina nepřipadá jako nějaké velké nebezpečí. Vlastně jsem se nikdy upírů nebála víc než normálních lidí. Kromě těch ve Volteře.
Ještě jsem nevěděla jistě, že to je někdo, koho poslali Volturiovi, ale byla jsem přimražená na místo. Nemohla jsem se ani pohnout.
Vypadalo to, že postava ve stínu váhá, což bylo divné. Proč by upír váhal před setkáním s člověkem? Že by se mě bál? Málem jsem se rozesmála. Ale nebyl by to normální veselý smích, byl by to ten hysterický. Panický. Takový, jakým se smějí šílení vědci nebo uprchlí trestanci ve sci-fi filmech nebo v různých thrillerech.
Cítila jsem, jak mi na tváři usychají slzy. Věděla jsem, že mám oči rudé a nateklé, napadlo mě, že když tu nebudu dostatečně dlouho, abych se vzpamatovala, Charlie mi bude zase klást nepříjemné otázky. Což bylo ovšem směšné, věděla jsem, že se odsud stejně nedostanu. A kdyby ano, nebude to dřív než za tři dny a potom mě už opravdu nebude zajímat, na co se mě Charlie ptá. Jediné, co mě potom na něm bude zajímat, bude jeho krev.
Potom se rozhodl. Ten, kdo čekal tam ve stínu, myslím. Rozhodl se a udělal krok do světla, kde se okamžitě začal třpytit tak, že mě na chvíli úplně oslnil. A když jsem se vzpamatovala, rychle jsem si přála, abych se už konečně probudila.
"Edwarde…" hlesla jsem, když jsem ho poznala. "To… to není možné, vždyť ty jsi mrtvý…" Znovu mě začaly pálit oči a cítila jsem, jak už poněkolikáté toho dne přetékají. Edward přišel blíž a váhavě mi položil ruku na tvář.
"Bello," zašeptal. Odtáhla jsem se. Zatvářil se nechápavě a já jsem se zamračila. Potom mě chytil za ruku. Jeho dotyk byl tak opravdový…
Rozhodla jsem se protentokrát věřit, že tu opravdu je. Ne jako minule, když mu tak dlouho trvalo, než mi dokázal, že nejsem mrtvá a že ani nesním. Nebo že nemám noční můru, jak tomu říkal. Tentokrát jsem toho chtěla maximálně využít. Až příliš jsem si byla vědomá, že se nikdy nebudu moct vrátit k normálnímu životu, ani po takovém úsilí, které jsem věnovala pokusům o zapomnění. Takže co mi to udělá, pro jednou věřit, že tu opravdu je a že není mrtvý. Že nějakým zázrakem unikl z hořícího domu nebo že ho vlkodlaci neroztrhali.
To je totiž to, co mi Jacob řekl, že se stalo. Když utekl, dávali to jeho bratři za vinu Cullenovým. Čemuž se ale není co divit, když vezmeme v úvahu fakt, že kvůli jednomu z Cullenových jsem mu zlomila srdce, což byl samozřejmě v první řadě důvod, proč utekl.
Každopádně se celá vlkodlačí smečka sebrala a vydala se zničit Jacobovu zhoubu. Jenom chvíli potom, co jsme odjeli ho zachránit, takže jim v tom Sam nemohl zabránit. A Billy, který jediný nad nimi měl takovou moc, že je mohl zastavit, se o tom samozřejmě vůbec nezajímal, vždyť oni byli důvod, proč jeho syn utekl z domova a proč se těsně před samotným útěkem choval tak asociálně, mírně řečeno.
"Jak je to možné?" zeptala jsem se zmateně. Po tváři mu přeběhl stín pochybností, když si všiml, že se slzy, stále neúnavně tekoucí po mé tváři, navzdory mé upřímné snaze - ač netuším, jestli byla tak upřímná, aby byla vidět - nechtějí zastavit. Ale potom pochopil. Nebo se alespoň zdálo, že pochopil.
"Co jak je možné?" zajímal se. Tak nepochopil. "Nerozumím ti," pokračoval. "Co se děje?"
"Ty nejsi mrtvý?" zeptala jsem se na něco, o čem jsem věděla, že je pravda, i když jsem se posledních pár okamžiků tolik snažila sebe samu přesvědčit o opaku.
"Co to povídáš? Proč bych měl být mrtvý?" Pobavilo mě, jak mu to nedocházelo. Vždyť by tu vlastně vůbec neměl být, co tu vlastně dělá? Přišel se mi vysmívat ze záhrobí? Ano, to by odpovídalo mému současnému stavu mysli, že mě něco takového napadlo.
Chvíli mě bez dalšího slova zkoumavě pozoroval a potom udělal něco, co jsem ani v nejmenším nečekala. Popadl mě za obě ruce - za jednu mě už držel, takže technicky vzato jenom za tu druhou - a prudce mě zvedl na nohy. Potom mě objal tak silně, až jsem se bála, že se udusím, což mu za chvíli došlo, takže svůj stisk trochu uvolnil, ale pořád mě držel tak silně, že jsem jenom těžko mohla pochybovat o tom, že tu vůbec je.
"Ach Bello!" vydechl a roztočil mě tak prudce, že jsem si připadala, jako kdybych měla každou chvíli vzlétnout. Když mě konečně položil zpátky na zem a chytil mě kolem ramen, abych se nezřítila, naklonil hlavu na stranu a vypadal, že mu konečně všechno došlo. "Ty sis myslela, že když je náš dům… Že když je náš dům zničený, když ho pálili, že jsme byli uvnitř? Jak tě to mohlo napadnout?" Vypadal, že je upřímně zvědavý.
Otočila jsem hlavu stranou, abych se mu nemusela dívat do očí.
"Řekli mi to. Jacob mi řekl, že když jsme byli pryč, kluci ze smečky se rozhodli se vás zbavit. Asi nepovažoval za nutné zmínit se mi, že jste tam nebyli. Nebo byli?" zeptala jsem se podezřívavě a znovu se mu podívala do očí, které měly barvu světlých karamelek. Třeba to byl vážně jenom jeho duch, kdo se mnou teď mluvil…
"Ne, nebyli. Ale chápu, proč ti to Jacob řekl. On si to totiž myslel také." S těmi slovy mě k sobě znovu přitiskl. A nevypadal, že by mě chtěl v dohledné době pustit, v což jsem ostatně doufala a s čímž jsem všemi deseti souhlasila. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a hodlala tak zůstat po zbytek věčnosti. Ale potom mi došlo, co vlastně řekl.
"Ty jsi s ním mluvil?" zeptala jsem se a znovu hlavu zvedla, navzdory všem svým přáním, abych se mu mohla podívat do očí.
"Vlastně ano. Potkal jsem ho na cestě sem. Řekl mi toho víc, i když si asi něco chtěl nechat pro sebe. Musím mu přiznat, že se snažil nemyslet na to, když tě tady našel před dvěma roky," řekl a bolestně se ušklíbl. "Ne že by se mu to nějak zvlášť dařilo. Ale to je teď asi jedno. Důležité je, že jsem tě našel. A že tě konečně zase držím," řekl spokojeně. Potom si jednou rukou sáhl za krk, kde jsem se ho mermomocí chtěla udržet, což pro něj samozřejmě nebyla nějaká obrovská překážka, ale naštěstí se nepokusil vyprostit moje ruce ze svých vlasů. Jenom svými prsty našel ty na mojí levé ruce a hmatem se ujistil, že zásnubní prsten jeho matky je pořád na svém místě. Byl tam. Jako kdyby potřeboval ujištění. Nikdy jsem ho nesundávala. Jestli to bylo vůbec možné, jeho výraz byl teď ještě spokojenější a šťastnější, než předtím.
"Ach, Bello," zopakoval.
Natáhla jsem se na špičky, abych ho mohla políbit na tvář, ale on můj úmysl včas prohlédl. Na chvíli jsem se lekla, že si to všechno rozmyslel, ale on jenom otočil hlavu tak, abych se mu místo na tvář trefila přímo na rty.
Tenhle polibek nebyl jako žádný jiný z těch, které jsem si tak vzdáleně pamatovala. Bylo to něco úplně jiného, něco nového. Necítila jsem v něm obvyklou ostražitost, nedal vůbec najevo, že by tu měly být nějaké hranice. Odtáhl se až tehdy, když už jsem nedokázala vystačit s dechem, a potom mě začal líbat všude jinde. Na tváře, na čelo, na nos, na krk, na obě víčka a potom znovu na rty.
Začaly se pode mnou podlamovat kolena. Edward si toho včas všiml, nadzvedl mě a další, co jsem věděla, bylo, že jsme seděli, já na jeho klíně, a nepřestávali jsme se líbat. Vyprostila jsem své prsty z jeho vlasů a začala důkladně prozkoumávat jeho záda. Moje prsty zabloudily pod jeho tričko. Byla jsem si vědomá každého detailu jeho svalů. Na zádech, na břiše… Úplně jsem zapomněla na veškerou opatrnost. Bylo to tak dlouho…
On nezůstával pozadu, bylo na něm vidět, že jsem mu opravdu chyběla. Hodně.
Po pořádně dlouhé době jsem se s obrovským sebezapřením odtáhla. Nebo jsem se o tom alespoň pokusila, a to se počítá. Ale tentokrát to nebyla moje chyba, tentokrát to byl Edward, kdo nechtěl přestat. Znovu si mě přitáhl a líbal mě ještě hladověji než před chvílí.
"Ehm… Edwarde…" vydechla jsem, když mě mezi dvěma hlubokými polibky nechal nadechnout. Chvíli to trvalo, než mu došlo, že po něm něco chci. Potom se zarazil a konečně - ne že bych chtěla, ale přeci jenom mi toho ještě spoustu neobjasnil - své sevření povolil. Jenže to znovu nebylo to, co jsem chtěla, protože mě okamžitě pustil a za chvíli stál na tom nejvzdálenějším konci louky a tvářil se provinile.
"Co to děláš? Pojď zpátky," zavolala jsem na něho. "Prosím," dodala jsem nešťastně. Ale on zůstal stát na místě.
"Promiň, neměl jsem… Neměl jsem sem takhle vtrhnout, měl jsem přijít jindy. Jsi rozrušená, měl bych tě asi nechat samotnou," koktal zadýchaně. Byl to paradox, vždyť přece nepotřeboval dýchat… A navíc koktal. Edward, který si byl vždycky tolik jistý sám sebou, koktal. Netušila jsem, co svou řečí myslí, ale když se otočil a chystal se odejít, všechno se mi vyjasnilo.
"Ne, počkej!" vykřikla jsem trochu moc nahlas a začala se hrabat na nohy. Jenže ty byly pořád poněkud měkké, takže jsem - jsem to přece já, to by v tom byl čert, aby se mi to nestalo - asi po dvou krocích zakopla. Už jsem se připravovala na tvrdý pád na zem, což se mi v uplynulých dvou letech stávalo docela často, takže jsem si na pohotovosti na východním pobřeží udělala spoustu nových známých, když jsem ucítil dvě známé studené ruce, jak mě drží jenom pár centimetrů nad zemí.
Ale když si uvědomil, jak blízko se k sobě znovu ocitly naše rty, rychle mě položil a chystal se znovu vzdálit. Jenže tentokrát jsem na to byl připravená. Sice nevím, jak se mi to povedlo, myslím jako při jeho rychlosti, ale na poslední chvíli jsem ho stihla chytnout za ruku. Přitáhla jsem ho k sobě a přinutila ho, aby se posadil vedle mě.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





wow...dááál.