close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Samota 7.diel

29. března 2009 v 19:22 | Dark Angel |  Samota-Breaking Dawn
7.Kapitola
Večeře byla vynikající, Emily se v kuchyni překonala a všichni ke mně byli ohromně milí. Včetně vlkodlačí smečky. Jacob seděl vedle Billyho a moc nemluvil. Zjistila jsem, že to je u něho teď celkem normální.



Po jídle jsme jenom seděli kolem ohně a poslouchali vyprávění starších kmene, opravdu zajímavé vyprávění, ale kvůli Charlieho přítomnosti poněkud okleštěné. Opřela jsem si hlavu o Charlieho rameno a zaujatě poslouchala quileutské legendy.
"Bello?" zašeptal mi někdo do ucha. Trhla jsem sebou, ale pak jsem poznala Jacobův hlas. Narovnala jsem se a otočila se k němu. "Můžu s tebou mluvit?"
"Jasně," odpověděla jsem zmateně.
"V soukromí?" kývl významně na stín pod stromy na konci Samovy zahrady. Neohrabaně jsem vstala a zavrávorala, naštěstí mě ale Jake bez problémů chytil a podepřel. Podvědomě jsem se k němu přitulila, ale hned jsem se zase odtáhla a podívala se mu do očí, jestli mu to nevadilo. Nevypadalo to. Jeho teplá ruka našla moji a naše prsty se propletly.
Odvedl mě kousek stranou a předtím, než začal mluvit, ujistil se, že nikdo není v doslechu.
"Nevím, kolik ti toho Charlie řekl, ale rozhodně to nemohla být pravda," zašeptal, nervózně se rozhlédl a táhl mě za sebou ještě dál do lesa.
"Co nemohla být pravda? Co mi měl Charlie říct?" zeptala jsem se zmateně.
"Jako o tom, že jsem se odstěhoval," odpověděl poněkud nejistě.
"Odstěhoval? Charlie mi nic takového neřekl, nevěděla jsem to! Ty ses odstěhoval z rezervace? Řekl mi jenom, že přijdeš na večeři a že už nežiješ u Billyho." Nechápala jsem, kam tím míří. Odstěhoval se od Billyho? Ale proč? Jediný důvod, který mě napadal, byl, že konečně našel někoho, s kým by si založil rodinu.
"Technicky vzato jsem se z rezervace neodstěhoval, jenom žiju někde trochu jinde. Podle oficiální verze jsem ale odešel, abych zkusil štěstí někde daleko odsud. Billy se Samem udržují zdání, že nikdo neví, kde přesně jsem, ale že jsou se mnou v neustálém kontaktu." Na chvíli se odmlčel. Možná čekal, že mu na to něco řeknu, ale já jsem netušila, co bych mohla.
"Jestli chceš, ukážu ti, kde teď bydlím," pokračoval. "Ale bude to od tebe vyžadovat jistou dávku trpělivosti a také opatrnosti." Nevěřícně jsem na něj zírala a pořád ještě se nezdálo, že bych v dohledné době měla najít ztracený hlas.
***
Tehdy jsem netušila, co odhodlání ho tohle stálo. Nikdy předtím to nikomu neukázal, dokonce ani svým bratrům ze smečky, kteří by bývali byli mnohem lepšími aspiranty než já, holka, která mu několikrát zlomila srdce, ale vždycky potom za ním přišla a prosila ho o pomoc. Možná to nebylo doslova, ale bylo to přesně to, co jsem vždycky dělala.
Tohle byla jediná hezká část mých vzpomínek. Cítila jsem, jak slzy pod mými víčky pomalu, ale jistě usychají.
Jen aby o chvíli později vytryskly s novou silou.
***
Byla jsem šťastná, když se kolem mě batolila tři malá vlčata. Ne za sebe, ale za Jaka. Že konečně našel to, co hledal.
Bylo to úžasné. Nejdřív jsem nevěřila, že to je vůbec možné, ale když mi to vysvětlil, pochopila jsem. I to, proč si tenhle život vybral.
Vysvětlil mi, že když se vrátil, znovu se začlenil do života smečky. Bylo mu sice nepříjemné, že ho z počátku v jednom kuse sledovali, ale rozuměl tomu. Jednoduše nechtěli, aby znovu zmizel. Přestože věděli z jeho nejtajnějších myšlenek, že už by to neudělal. Až příliš dobře mu bylo jasné, že tím hodně lidem ublížil.
Časem ho začali posílat na pravidelné hlídky, nejdřív s ním vždycky byl ještě někdo další, ale brzy je přesvědčil, že žádné postranní úmysly nemá, a tak ho konečně nechali běhat po lese samotného. A tehdy narazil na ni.
Byl to jeho první hlídka, na kterou ho pustili samotného. Zachytil nějakou nezvyklou stopu, a tak se po ní vydal. Zavedla ho někam daleko na jih, směrem k Hoquiamu, kde se rozhodl, že je to už dost daleko od rezervace, aby ho to přestalo zajímat. Zrovna když se otočil, že se vrátí, všiml si stínu mezi stromy.
"Nevěděla jsem, že je možné otisknout se do vlčice," namítla jsem, když mi to řekl.
"Já také ne. Ale stalo se to a já jsem spokojený, jak se věci vyvinuly. Lépe to pro mě dopadnout nemohlo. Jsem šťastný, Bello. Poprvé po dlouhé době cítím, že jsem šťastný," zašeptal s pohledem upřeným na vlčí mláďata, která mi střídavě lezla na klín. Potom zvedl oči a zadíval se na velkou šedou vlčici, která spokojeně odpočívala ani ne dva metry od nás, jedno oko stále v pohotovosti, kdybych udělala nějaký špatný pohyb, nebo kdybych náhodou dala nějakým způsobem najevo, že chci jejím maličkým třeba jen trochu ublížit.
Trvalo mu dlouho, než jí vysvětlil, že pro ně nejsem žádnou hrozbou. Byla na jeho lidskou podobu zvyklá, ale bylo v její přirozenosti vyhýbat se ostatním lidem. Jacobovi ne, ale ten přeci jenom nebyl obyčejný člověk.
***
Strávila jsem s nimi tehdy pěkný večer. Nikdy bych bývala neřekla, že jsou malá vlčata tak roztomilá. Jasně, jsou to vlastně psovité šelmy, takže jejich mláďata jsou v podstatě štěňata, ale kdo by to byl řekl, že jsou jim až takhle moc podobná.
K ohni jsme se vrátili dost pozdě, ale nezdálo se, že by si někdo naší přítomnosti všiml. Všichni byli až příliš ponoření do Billyho vyprávění.
Zbytek svého času ve Forks jsem rovnoměrně rozdělila mezi Charlieho, kterému jsem dlužila alespoň trochu svého času, a Jacobovu rodinu. Na spálený bílý dům jsem si do svého odjezdu nevzpomněla.
***
"Nezapomeň zavolat, až tam dorazíš," připomněl mi už asi posté Charlie. Jako kdyby nebyl připravený mi znovu začít pravidelně jednou za dva dny volat. Řekla jsem mu, že jsem velká holka a že se o sebe dokážu postarat sama, takže se mi povedlo zredukovat počet telefonátů na jeden týdně. Ne že bych nechtěla slyšet, co se děje doma, ale měla jsem dost práce i bez toho, aby mě Charlie dopodrobna zasvěcoval do situace, v jaké se nachází statistika kriminality ve Forks.
"Neboj, tati, nezapomenu. A i kdybych zapomněla, myslím, že to nebude dlouho trvat a telefon začne zvonit. Mám pravdu?" usmála jsem se.
"Přece si můžu občas dělat starosti o svou malou holčičku, ne?" mrkl na mě.
"Neměl bys. Zvládnu se o sebe postarat," odpověděla jsem a cukla sebou, když jsem si vzpomněla, jak jsem se o sebe dokázala postarat, než jsem odjela do školy. Tehdy jsem vážně neměla daleko k sebevraždě. Moc často jsem tou dobou vzpomínala na Edwardova slova, vlastně i na jeho činy, které jenom dokazovaly, že to myslel vážně.
"Nemohl bych existovat ve světě, ve kterém bys ty nebyla…"
***
Tentokrát moje víčka záplavu slz neudržela. Bylo toho až příliš. Věděla jsem, že svou politováníhodnou úrovní sociálního života ubližuji všem kolem sebe, ale byl to můj způsob, jak se se vším vyrovnat. Možná, ale jenom možná, že někdy ve vzdálené budoucnosti budu zase schopná nějakému muži říct, že ho miluji. Ale nikdy to nebude taková pravda, jaká to byla, když jsem to říkala Edwardovi. Není možné, abych kdy mohla někoho milovat tolik jako jeho.
Zvedla jsem ruku, abych si otřela oči, ale zarazila jsem se, když jsem si vzpomněla, jak Charlie hned při mé další návštěvě, což bylo v létě po mém úspěšném ukončení prvního ročníku, dokázal, že jeho obavy jsou oprávněné. Jak přišel na to, že se kromě studia nezajímám o nic jiného. Jak přišel na to, že je to se mnou čím dál tím horší. A jak mě nakonec přinutil navštívit odborníka. Ke kterému jsem samozřejmě nešla. Jak by mi také mohl někdo pomoct? Jak by mohl?
***
"Poslyš, Bello, vím, že je to pro tebe asi těžké, ale nemůžu se dívat na to, jak se trápíš," řekl, když jsem se večer po svém příjezdu rýpala ve špagetách, které mi připravil na přivítanou k večeři. "Od té doby, co jsi před rokem objevila… Prost jsem tě neviděl pořádně se usmát. Rve mi to srdce, víš… Podruhé se trápíš z toho samého důvodu a já netuším, jak bych ti mohl pomoct…"
"Já to zvládnu sama, Charlie, jen mi musíš dát trochu času…"
***
To jsem mu tehdy odpověděla. Zbytek léta jsem se mu pokud možno vyhýbala. Sice to moc nešlo, když vezmu v úvahu to, že jsem s ním bydlela ve stejném domě, ale alespoň jsem se snažila. Trávila jsem co nejvíc času s Jacobem a jeho třemi vlčaty, která už mimochodem nebyla až tak úplně malá - musela zdědit nějaké ty vlkodlačí geny, že -, dělala jsem jim něco jako paní na hlídání, když si jejich matka chtěla odpočinout. Nebyli už nejmenší, ale pořád byli mladí, a Jacob bral jejich výchovu hrozně vážně. Jednou jsem se ho zeptala, jestli si myslí, že přeměna ve vlkodlaka je možná i opačně, jako původně z vlka na člověka. Řekl, že si myslí, že by to nemělo být možné, rozhodně by to svým dětem nepřál, ale řekl, že prý nevidí důvod, proč by se to nesmělo stát. Když mají potřebné geny…
Děkovala jsem Bohu za to, že poblíž nejsou žádní upíři, kteří by jejich přeměnu spustili. Vím, jak by to Jakovi bylo líto.
Charlie si nic nedělal z toho, že jsem se mu vyhýbala, a skoro každý večer se mě snažil přesvědčit, že pro mě není zdravé být tak daleko od rodiny, nebo že bych se neměla takhle ubíjet žalem, že bych si měla najít nějakého přítele a dokonce že bych se neměla tolik učit, neprospívá to prý mému sociálnímu vyžití.
Proto jsem mu hned o dalších Vánocích řekla, že nemohu přijet, a když se ptal proč, svedla jsem to na zkoušky, které jsem měla skládat hned po svátcích a na které jsem se nutně potřebovala učit. To jsem mu alespoň řekla. Radši jsem zůstala sama trčet ve svém temném bytě, než abych poslouchala jeho starosti a jeho rady, jak si poradit s životem. Poslala jsem mu přání, to ano, ale nepřijela jsem.
A proto jsem se také cítila dvakrát tak provinile, když mi došlo, jak jsem mu tím musela ublížit. Když jsem viděla jeho radost, jakmile mě našel na letišti, došlo mi, že jsem se chovala sobecky. Myslela jsem jenom na sebe a na svůj smutek a ani mě nenapadlo, že se někdo může cítit stejně jako já, jenom kvůli tomu, že nejsem šťastná. Jako kdybych někdy mohla mýt. Ale to jsem mu nikdy říct nechtěla. Byla jsem rozhodnutá předstírat štěstí, alespoň aby Charlie mohl v klidu dožít svůj klidný život.
A tak se stalo, že jsem skončila sama tady, na naší louce, kde mou jedinou společností byly mé vzpomínky. Ty veselé a šťastné, ale bohužel i ty smutné. Chtěla jsem konečně udělat ten poslední krok a úplně zapomenout na svou minulost. Oprostit se od ní, aby mi nebránila v předstírání.
Znovu jsem zvedla ruku, abych si otřela vytrvalé slzy, a tentokrát jsem ten pohyb dokončila. Potom jsem se pomalu posadila, aby se mi nezamotala hlava, a vytáhla z kapsy kapesník. Utřela jsem si oči a smutně se usmála, když jsem si všimla, že znovu vyšlo sluníčko. Všechno teď vypadalo mnohem lépe, tepleji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Luci & Dani & Kiki Luci & Dani & Kiki | Web | 29. března 2009 v 19:52 | Reagovat

páni....jak to asi dopadne?

2 vevusha vevusha | 19. května 2009 v 17:31 | Reagovat

tak toto je fakt supr

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.