close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Samota 6.diel

28. března 2009 v 17:50 | Dark Angel |  Samota-Breaking Dawn
6.Kapitola
Kdybych tehdy věděla, co tam najdu, myslím, že bych se ani neobtěžovala tam jezdit. Ušetřilo by mi to tolik nepříjemností…
***


Zaradovala jsem se, když jsem mezi stromy uviděla prosvítat stěny toho známého a milovaného bílého domu.
Ale když jsem tam dojela, zjistila jsem, že to nebyly stěny. Byly to trosky. Málem jsem vyskočila z jedoucího auta, když jsem to viděla. Byly to prostě trosky. Žádné bílé stěny, žádná velká okna, prostě nic. Jenom hromada polámaného a napůl ohořelého dříví.
Cože? Ohořelého? Zastavila jsem a rozběhla se k místu, kde bývaly vstupní dveře. Dokonce jsem našla i kus jejich rámu. Poznala jsem ho bezpečně, přestože byl na konci černý jako uhel. Vždyť to byl uhel! A ten většinou černý bývá, ne?
Padla jsem na kolena a ani jsem nepřemýšlela nad tím, že budu celá šedá od popela a sazí. Tohle nemohla být pravda, tohle nemohlo být skutečné…
Ale popel u mých nohou byl až příliš opravdový. Stejně tak černo bílé kusy dřeva všude okolo mě. Bezútěšně jsem se rozvzlykala. Po tom všem, co jsme spolu prožili, to skončí takhle? Vždycky jsem si myslela, že pokud by se to opravdu mělo stát, pokud by někdo z nás měl zemřít, a většinou jsem mlčky předpokládala, že to budu já, budeme přitom alespoň spolu, budeme mít šanci se rozloučit.
Nerozloučila jsem se s ním. Poslední, co jsem mu řekla, bylo, že na něj počkám na sedačce na letišti v Seattlu, což mimochodem byla lež.
Ne, poslední, co jsem mu řekla, bylo, že se pravděpodobně zdržím o něco déle. A bylo to do telefonu. A navíc to pravděpodobně už neslyšel. Tyhle trosky vypadaly, že tu leží už pěkně dlouho.
Co bylo nejhorší, byl fakt, že jsem ho zklamala. Poslední, co jsem udělala, dokud byl naživu, bylo, že jsem ho zklamala. Stulila jsem se do klubíčka a napůl se zahrabala do popela. Doufala jsem, že jsem mu takhle alespoň o něco blíž.
Nevím, jak dlouho jsem ta, ležela a brečela, ale vím, že jsem byla tak vyčerpaná, že jsem tam usnula. Tam, na malé louce uprostřed lesa mezi popelem své rodiny.
Když jsem se probudila, svítilo slunce. Vzpomněla jsem si, že jsem měla hrozivou noční můru. Tak trochu jsem doufala, že ucítím na tváři dotyk studené ruky a že mi hedvábný hlas řekne, že všechno bude v pořádku. Nestalo se to.
Pomalu jsem vstala, dezorientovaná a vrávoravě se postavila na nohy. Nedůvěřivě jsem se rozhlédla. Až potom mi došlo, že moje noční můra vlastně noční můrou nebyla. Když jsem kolem sebe uviděla trosky ještě nedávno nepřekonatelně krásného domu, věděla jsem, že to všechno byla pravda. Carlisle… Esme… Rosalie… Jasper… Emmett… Alice… Edward…
Edward…
Všichni byli mrtví…
***
Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Nerada jsem na to vzpomínala. Nebyly to ty nejšťastnější okamžiky mého života.
Ale došla jsem k závěru, že někdo tak skvělý, jako byli Cullenovi, si zaslouží, aby na ně alespoň někdo vzpomínal. Bolelo mě to, ale už jsem se snažila na ně nemyslet až moc dlouho. Nebylo to zdravé.
Ani tohle vzpomínání pro mě nebylo zdravé, ale jednou se přes to musím přenést. Tak proč ne teď?
Držela jsem oči pevně zavřené, aby z nich slzy nevytryskly volným proudem.
***
Dopotácela jsem se k náklaďáčku a s jistými obtížemi, které způsobily mimo jiné zamlžené oči, jsem se vyškrábala dovnitř. Opřela jsem si čelo o volant a párkrát se zhluboka nadechla, abych se alespoň trochu uklidnila.
Když se mi to povedlo, nastartovala jsem a vyrazila směrem k silnici, která vedla k naší louce.
Došla jsem tam právě včas. Byla jsem na pokraji zhroucení a byla jsem ráda, že to bylo tady, na tomhle místě, které tak důvěrně znám a kterému věřím, že to nebylo někde na cestě, uprostřed lesa.
***
Tohle bylo poprvé a doteď naposledy, co jsem tam od té doby byla. Jednoduše bych dřív nesnesla pohled na ty známé stromy, na ten potůček, na trávu, na všechno. Neříkám, že jsem teď byla připravená, slzy deroucí se zpod mých řas to dokazují, ale bylo to už moc dlouho. Přála bych si, aby mě tu někdo mohl najít, tak jako mě tu tehdy našel Jacob. Přestože jsem ho tu v tu chvíli neviděla ráda, nemohu popřít, že mi pomohl, protože to by byla naprostá lež, bylo by to rouhání.
***
"Před chvílí jsem se to dozvěděl," zašeptal, když mě jemně rozbalil z klubíčka, do kterého jsem se znovu stočil, a mou hlavu si položil na klín. "Je mi to tak líto…"
"Není," odporovala jsem mu mezi vzlyky. "Není ti to líto a nikdy nebylo. Pro tebe jsou to jenom hnusné pijavice, nikdy nedokážeš pochopit, že jsou to také osoby, které někdo měl rád, které někdo miloval…" Chtěla jsem říct ještě něco, ale zlomil se mi hlas a já se propadla do dalšího záchvatu hysterického breku…
***
Jacob tam se mnou dlouho seděl a kolíbal mě v klíně. Pořád se nezdálo, že bych se mohla kdy uklidnit. Nebylo to, jako když mě Edward opustil tehdy po mých osmnáctých narozeninách. Bylo to něco úplně jiného, ale přesto to bylo v něčem to samé.
Nevím, co bych dělala, kdyby tam Jacob nebyl. Jediné, čím jsem si byla naprosto jistá, byl fakt, že mě Jacob znovu zachránil. Znovu se stal mým sluncem, mým bezpečným přístavem…
Postupně jsem se vzpamatovávala a začala se o sebe starat sama. Dokonce jsem i přemýšlela o vysoké. I když přemýšlela není vlastně to správné slovo. Měla jsem v tom jasno, půjdu na Dartmouth. Edward chtěl, abych tam šla. To bylo všechno, co jsem ke svému rozhodnutí potřebovala.
Nevím, kolik peněz dal za to, aby mi poslali ten cár papíru, kde stálo, že očekávají, že nastoupím, ale udělal to a chtěl, abych tam šla, takže jsem neplánovala jeho snahu promarnit.
Přestože se mi to zdálo jako věčnost, od té doby, co mi přišla obálka s tím jejich papírem, bylo to ve skutečnosti jenom něco přes dva týdny, takže jsem měla hromadu času si to všechno promyslet. Ne že bych to ale potřebovala.
Charlie byl naměkko, když jsem mu řekla, že jdu na Dartmouth, o Renée nemluvě.
Myšlenka na rodiče mě přivádí na jinou, praktičtější. Neřekla jsem jim o spáleném domě kus od města. Dozvěděli se to tak jako tak, když Carlisle dlouho nepřišel do práce, když dlouho nikdo neviděl Alici ve městě v nějakém obchodě… Rázem to vědělo celé okolí. Nic jsem nemusela vysvětlovat, všechno se vysvětlilo samo. A to, že jsem chvíli potom odjela na vysokou, mě uchránilo od soucitných pohledů a od nepříjemných otázek.
Našla jsem si pokoj na koleji a nevycházela ven jindy než na přednášky. Dělala jsem úkoly, zúčastnila se dobrovolných aktivit, zkrátka dělala jsem všechno pro to, aby mě nevyhodili a abych vyplnila Edwardovo tak říkajíc poslední přání. Jako zázrakem jsem prošla prvním semestrem. A další zázrak byl, že jsem byla jedna z nejlepších. I když, řekněte mi, kdo se dá dobrovolně na studium anglické literatury? Jedině takový blázen, jako jsem já. Bylo nás tam takových bláznů víc, ale většina ostatních stejně zvolila tenhle předmět jenom jako záminku, jak co nejsnadněji proplout vysokou. Jestli to pro ně byla právě ta nejmoudřejší volba, to ovšem nevím.
Díky svým studijním výsledkům jsem se ani nemusela starat o peníze na školné. Dostala jsem pár nezanedbatelných stipendií, takže můj bankovní účet ani tak moc netrpěl. Dokonce jsem i měla peníze na občasný výlet letadlem domů.
Poprvé jsem se do Forks vrátila na Vánoce.
***
"Ahoj tati," pozdravila jsem vesele - alespoň jsem se o to tedy snažila - Charlieho, který můj návrat už netrpělivě očekával, a začala nakládat své věci do kufru jeho blýskavého služebního auta. Od té doby, co po naší havárii dostal tohle nové, pravidelně ho leští - vím to z jeho takzvaných kontrolních telefonátů, jak jsem jim začala říkat, když se po mém odjezdu stalo pravidlem, že mi jednou za dva dny vždycky přesně v sedm večer washingtonského času - o tři hodiny víc u mé - volá.
Za dobu mé nepřítomnosti už si naštěstí všichni stačili zvyknout na absenci jednoho skvělého lékaře, jeho milé ženy a jejich adoptivních dětí. Bylo to malé město, dalo by se čekat, že se tu taková "novinka" udrží o něco déle, ale kupodivu už se o tom vůbec nemluvilo, když mě taxík vysadil na druhé straně města, než jsem mu řekla, a odjel. Nezbylo mi tak nic jiného, než zavolat Charliemu, aby pro mě přijel. Což také s nesmírnou radostí hned udělal.
"Ahoj holčičko, jaký byl let?" zeptal se. Odpověděla jsem, že to šlo a očekávala hned příval otázek, jaké to na vysoké je. Žádného jsem se nedočkala. Možná mu stačil můj neohrabaný popis vysokoškolského života po telefonu - i když, kdo jsem byla já, že jsem se snažila popisovat vysokoškolský život, když jsem se ho ani v nejmenším nezúčastnila, tedy kromě přednášek -, takže ho už nepotřeboval naživo. O čemž pochybuji. Byl to jiný důvod.
"Na Štědrý večer jsme pozvaní na večeři k Uleyovým, Sam a Emily pozvali snad celou rezervaci. Jacob přijde, všichni se na něj už těšíme," řekl, když už jsme byli skoro doma. Jacob přijde? Všichni se na něj už těšíme? Co se děje? Charlie musel vycítit mou nejistotu, protože na moje myšlenky hned odpověděl. Svým způsobem. "Myslím, že by ti to měl vysvětlit on sám, já tomu moc nerozumím. Jediné, co vím jistě je, že už nežije u Billyho."
Chtěla jsem se ho ještě na něco zeptat, ale to už jsme byli doma, takže mi nezbylo nic jiného, než ještě počkat.
***
Nakonec jsem to pochopila, i to, proč tomu Charlie nerozuměl. Bylo to docela jednoduché, ale jenom proto, že jsem patřila k zasvěceným a Charlie ne. Ostatní mu nechtěli lhát do očí, a tak mu řekli jen půl pravdy. Proto to tak úplně nepochopil.
***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Luci & Dani & Kiki Luci & Dani & Kiki | Web | 28. března 2009 v 19:00 | Reagovat

páni....to bude asi etě zajmavý......-♥

2 Sliwka Sliwka | 28. března 2009 v 21:36 | Reagovat

Wow ..dofam ze sa potom pride na to ze edward len blufoval a potom si pride pre bellu !!!! ... ja cem  EDWARDAAA !!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.