3.kapitola
A v tu chvíli jsem také věděla, co musím udělat. Nemyslela jsem na to, jak tím Edwardovi ublížím. Nemyslela jsem na nic, jenom na Jacoba. Znovu jsem se rozhlédla. Edwarda jsem pořád nikde neviděla. Rozběhla jsem se k východu. Venku jsem mávla na taxi. V kapse jsem měla peněženku plnou peněz, které jsem si tam strčila, abych měla po ruce něco, čím bych si mohla alespoň pár věcí zaplatit sama. Nechtěla jsem, aby za mě Edward něco platil, přestože jsme byli zasnoubení. Síla zvyku…
"Forks," vyhrkla jsem, sotva jsem otevřela dveře, a snažila se alespoň trochu zklidnit svůj dech.
"Ale ale, nač ten spěch, snad před někým neutíkáte," rozesmál se řidič. To je přesně to, na co mám teď tak náladu. Řidič, který si myslí, kdovíjak není vtipný. Zhluboka jsem se nadechla a potlačila pádnou odpověď, která se mi už drala na jazyk.
"Ne. Ale máte pravdu, vážně pospíchám. Takže prosím nastartujte, ať už můžeme jet," řekla jsem jenom o trochu ostřejším hlasem, než bych použila za normálních okolností.
"Dobře, dobře, už jedu," zabručel a rozjel se. Musím uznat, že opravdu pospíchal, ve Forks jsme byli v rekordním čase. Ne tak rychle jako bych se tam dostala s Edwardem, ale toho bych pravděpodobně nepřemluvila, aby mě sem zavezl, takže tahle rychlost byla v rámci možností tím nejlepším řešením.
Navigovala jsem ho směrem k La Push a řekla mu, ať zastaví kus od prvních domů. Letištním taxíkem bych tu asi vzbudila nechtěnou pozornost, takže jsem byla pevně rozhodnutá zbytek cesty doběhnout. Hodila jsem mu peníze a ani jsem nečekala na to, až mi vrátí drobné. Rozběhla jsem se směrem k domu Blackových, samozřejmě jsem se nevyhnula občasnému - častému - zakopnutí, což nevyhnutelně vedlo ke značnému množství pádů na tvrdou zem. Ale mně to nevadilo.
Byla jsem asi v půlce cesty, když jsem si vzpomněla na Edwarda. Začalo mě hryzat svědomí. Co si o mě musí myslet? Že se bojím vlastní matky, a proto že jsem utekla? Nebo už stihl vyhlásit státní pátrání? Nebo alespoň zburcovat letištní ochranku? Vytáhla jsem z kapsy mobil. Displej byl černý. Zmáčkla jsem pár kláves ve snaze probudit ho k životu, ale veškeré mé pokusy byly marné. Pravděpodobně jsem na něj někde cestou spadla. Ano. Tak to muselo být. S mým štěstím to bylo jediné možné vysvětlení. Do očí se mi začaly drát slzy. Jak teď dám Edwardovi vědět, že jsem v pořádku?
Racionálněji myslící část mého já mi na to dala jasnou odpověď: zavolám mu od Billyho. To by mělo stačit, budu tam přece každou chvíli.
Znovu jsem se rozběhla.
"Je otevřeno!" ozval se zevnitř Billyho mdlý hlas, když jsem zaklepala. Opatrně jsem vešla. Byli v obýváku. Billy seděl na svém kolečkovém křesle a nervózně přejížděl po pokoji. U okna stál Embry a do dveří právě vcházel Sam.
"Každou chvíli by tu měli být ostatní. Dostali příkaz nepřeměňovat se, Jake chce být teď sám," povzdechl si. Potom si všiml mě, nerozhodně stojící v koutku. "Co ta tady dělá?" zeptal se a z celé jeho postavy v tu chvíli čišelo spravedlivé rozhořčení spolu s méně spravedlivým opovržením.
"Je tady, protože jsem jí zavolal," odpověděl Billy. "Jsem si jistý, že najdeme způsob, jak by nám mohla pomoct."
"Nechápu, jak bychom mohli, ona je přece ten hlavní důvod, proč se tohle všechno děje!" vykřikl Sam a jeho obvykle klidné pohyby najednou byly trhané, jak se mu rozklepaly ruce. Ale on se párkrát zhluboka nadechl a uklidnil se.
"Promiňte," ozvala jsem se a přerušila tak jejich malou hádku. Otočili se na mě, jako kdyby mě viděli poprvé v životě. "Můžu si zavolat? Jenom abych dala někomu vědět, že jsem tady," dodala jsem na vysvětlenou. Chvíli na mě nepřítomně zírali a potom Billy ukázal směrem do kuchyně, kde jsem věděla, že mají telefon. Došla jsem tam, zvedla sluchátko a vytočila Edwardovo číslo. Chvíli to zvonilo, ale nikdo to nezvedl. Zkusila jsem to znovu. A ještě jednou. A ještě. Nikdo to nebral.
Zkusila jsem Alici. Tak to zvedla ještě během prvního zazvonění.
"Bello! Kde jsi?" Znělo to vyděšeně. "Edward mi před hodinou volal, nemohl tě nikde najít a nemůže se ti dovolat! A tvoje budoucnost najednou zmizela! A já jsem se ti také nemohla dovolat! Co se stalo?" vychrlila na mě jedním dechem.
"Alice," zkusila jsem ji zastavit, když se nadechovala. Tedy, ne že by to potřebovala.
"Dokážeš si vůbec představit, jaké jsi měla štěstí, že Edward nezburcoval FBI, aby tě našli? A také že není nikde blízko, takže…"
"Alice!"
"…zatím neví, že jsi s ním!" V tu chvíli se Alice zarazila. A já také. Na pár vteřin zavládlo ticho, než ho Alice znovu přerušila. "Nemysli si, že nevím, kde jsi, nemysli si, že jsem si to nespojila, když jsem ztratila tvou budoucnost?" Teď byla zklamaná. "Myslela jsem, že jsi říkala, že už jsi všechno vyřídila, že už za ním nikdy nepojedeš!" V jejím hlase zazněla jemná výčitka.
"Alice. Nech mě to vysvětlit, prosím," snažila jsem se. Ale neposlouchala mě.
"Měla jsi mu to alespoň říct, Edwardovi myslím. Má právo vědět, kde je jeho snoubenka, nemyslíš?" řekla kousavě. To zabolelo.
"Alice!" zvýšila jsem hlas. Konečně ztichla. "Když jsme byli na letišti, zavolal mi Billy Black. Ne, nepřerušuj mě," napomenula jsem ji, když jsem ji slyšela se nadechnout. "Zavolal mi Billy Black a řekl mi, že Jacob utekl z domova. Prosil mě, abych jim přišla pomoct."
"Takže jsi prostě utekla z letiště?" zeptala se Alice pochybovačně.
"Nevěděla jsem, co jiného mám dělat…"
"Třeba se domluvit se svým snoubencem," napověděla mi.
"Edward šel zkontrolovat naše zavazadla, nebyl tam, když mi Billy zavolal. Vlastně jsem ani nepřemýšlela o tom, co dělám! Uvědomila jsem si to, až když jsem byla v La Push, a tam jsem zjistila, že můj telefon je rozbitý. Cestou jsem hodně padala, takže jsem si na něj musela sednout…"
"To je teď jedno, Bello," přerušila mě znovu. "Edward je na cestě domů, bude tu během pár minut. Myslím, že s tebou ani teď nebude chtít mluvit. Nebo alespoň potom, co zjistí, kde jsi. A on to dřív nebo později zjistit musí, nemůžeš po mně chtít, abych mu v takovémhle případě nic neřekla. A navíc, nevím, jestli se mi chce hlídat si myšlenky. Budeš se s tím muset vypořádat sama. Kdy se vůbec hodláš vrátit?" zeptala se. Nedokázala jsem jí na to odpovědět. A ani jsem neměla čas, protože na mě zavolal Billy. Už jsem byla u telefonu moc dlouho.
"Musím už jít, Alice," řekla jsem jemně. "Řekni Edwardovi, že ho miluju a že je mi to líto, prosím," zašeptala jsem. "Až ho najdeme, sejdu se s ním u vás, platí?" Najednou na mě padl neskutečný smutek. Nebolelo to, ale věděla jsem, že bude, že se tomu nevyhnu. Ubližovala jsem Edwardovi. A ubližovala jsem mu tím víc, když jsem hned, jak mi Alice zavolala, neběžela zpátky. Nemohla jsem. Vzpomněla jsem si na slib, který jsem si dala, když jsem tehdy jela od Jacoba. Na ten slib, který jsem po pár minutách hned porušila a který teď porušuji znovu. Ne sice přímo, ale stejně.
"Jestli to tak chceš," odpověděla Alice. Dokázala jsem si ji představit, jak krčí těmi svými drobnými ramínky.
"Ano, Alice. Chci to tak." Stálo mě hodně odhodlání jí takhle odpovědět. Zhluboka jsem se nadechla, abych se trochu uklidnila a aby můj hlas nezněl tak roztřeseně. "Řekni mu prosím, že je mi to moc líto a že se vynasnažím tam být co nejdřív, dobře?"
"Dobře. Ahoj, Bello. Opatruj se," řekla a zavěsila. Beznadějně jsem si povzdechla. Co jsem to jenom provedla? Zhluboka jsem se nadechla a došla jsem do obýváku za ostatními.
***
Trvalo dlouho, než mi to všechno vysvětlili a ještě déle, než jsem to dokázala skousnout. Nemohla jsem to pochopit. A co bylo nejhorší, nerozuměla jsem tomu, jak se mohl Jake jen tak sebrat a utéct, stejně jako jsem nedokázala přijít na jediný důvod, který Edward mohl mít, že poslal Jacobovi naše svatební oznámení, přestože jsem mu říkala, že nechci, aby to dělal. Nechtěla jsem, aby to pro Jaka bylo ještě horší!
***
Ale pak mi ukázali ten dopis. Dopis, který Edward k oznámení přidal. Potom jsem to všechno pochopila. Najednou jsem chápala, proč to udělal a byla jsem schopná mu to odpustit. Bylo mi jasné, že chtěl udělat a udělal jenom to, co považoval za správné. Jediné, co jsem nemohla přejít, bylo to, že se o tom se mnou neporadil. Že mi to vůbec neřekl. Umínila jsem si, že mu za to pěkně vynadám. Pokud toho ovšem budu schopná. Bylo pro mě jednoduché být na něho naštvaná, když jsem neviděla ty jeho nádherné oči, rozcuchané vlasy, když jsem necítila dotyky jeho ledové kůže … Rozhodla jsem se, že za to, že se mi o tom ani nezmínil, ho potrestám. Ještě jsem sice nevěděla jak, ale v tu chvíli jsem v tom měla jasno. Až ho uvidím, dočká se spravedlnosti. Možná.
***
Kéž bych se tehdy tak nerozhodla! Možná to byl ten důvod, proč jsem Edwarda od té doby neviděla. Ano, je to tak, jakkoliv kruté se mi to zdá. Ale všechno pěkně popořádku. Protože Jake byl pořád v pohybu, nemělo smysl se za ním hnát. Billy rozhodně odmítl, když jsem navrhla, že přijedu znovu ráno, nebo že mi zavolá, kdyby potřebovali moji pomoc. Zřejmě si myslel, že bych se nevrátila, a tak mi ustlal v Jacobově pokoji. O pár dní později, během kterých jsem byla doslova vězněná v La Push s přísným zákazem komukoliv telefonovat, takže pokud Edward nebyl za Charliem, tak ten si pořád myslel, že jsem u Renée, přišel Sam s tím, že se Jake zastavil.
***
"Doteď se pořád pohyboval, takže nebylo snadné zjistit, kde je, ale zrovna dneska ráno míjel ceduli s názvem města, Loveland. I když se všemožně snaží nedat nám vědět, kde je, tentokrát se mu to nepovedlo. Je v Coloradu. Našel si místo v nějaké jeskyni v rezervaci Estes Park, poblíž Denveru. Také si moc nehlídal myšlenky, takže dokonce víme, co chce dělat. Hodlá se tam nějakou dobu zdržet, chce si všechno srovnat v hlavě, ale přitom se nechce proměnit zpátky. Naštěstí pro nás zrovna… nedává pozor, co se děje kolem něho, takže s největší pravděpodobností neví, že já něco vím," oznámil nám spokojeně, sotva vešel do dveří.
Do té doby jsem jenom nepřítomně zírala na televizi, ale vlastně jsem neměla ani tušení, co za pořád právě běží, takže jsem Samův příchod uvítala. Nejenom jako zprávu, že se konečně něco děje, že se konečně vydáme Jaka opravdu hledat, ale také jako vytržení z letargie, do které jsem tady v La Push upadla. Těch posledních pár dní mi bylo všechno jedno. To, že jsem měla zakázáno telefonovat - a Billy dokonce telefon odpojil -, takže jsem byla naprosto odříznutá od své rodiny, vedlo k tomu, že jsem se pomalu, ale jistě propadala do stavu, ve kterém jsem byla těch několik měsíců po Edwardově odchodu. Od telefonátu s Alicí jsem měla jenom jednu šanci si zavolat, a to jsem samozřejmě nepromarnila na to, abych zavolala Charliemu. Byla jsem přesvědčená, že o to už se Billy postaral. A určitě si také vymyslel i dobrou výmluvu, pro nejsem v Jacksonvillu u Renée, proč jsem místo toho tady v rezervaci, kde mě drží v podstatě jako rukojmí.

%20%E2%80%93%20okraj.png)





supperr