close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Samota 2.diel

24. března 2009 v 18:05 | Dark Angel |  Samota-Breaking Dawn
2.Kapitola
"Když jsem viděla vaši nehodu, byla jsem zrovna nedaleko vašeho domu, potřebovala jsem si zajít na malý lov, no a nejbližší auto, které bylo po ruce, bylo Edwardovo Volvo. Což se, jak vidíš, teď výborně hodí, protože do jiného auta bychom se nevešli, tedy kromě Carlisleova Mercedesu, který je ale teď zrovna na parkovišti před nemocnicí, protože Carlisle pracuje. Tak pojď," vychrlila ze sebe na jeden nádech a opatrně mě zvedla. Trochu se mi zamotala hlava, takže jsem se musela opřít o Alicino rameno, ale po chvilce jsem se vzpamatovala a k autu jsem zvládla dojít už sama.



Když jsem se naskládala na zadní sedadlo, opatrně, abych nestrčila do Charlieho, který byl naštěstí v bezvědomí, takže nevěděl o následující krkolomné jízdě. Bylo to o moc rychlejší než kterákoliv jízda, jakou jsem s některým z Cullenových kdy zažila a přestože jsem byla na jejich styl řízení relativně zvyklá, nemohla jsem si pomoct, abych necítila panický strach z té nelidské rychlosti. Zavřela jsem oči a čekala, až ta horská dráha skončí.
Když jsme dojeli do nemocnice, Carlisle už o nás věděl, Alice mu cestou údajně zavolala, i když já jsem si tím nebyla tak jistá, ale nemohla jsem se na své smysly docela spolehnout, byly během té krkolomné jízdy tak omámené, že jsem byla ráda, že udržím hlavu nahoře a že vůbec vím, kde to nahoře je.
"Opatrně ho polož na nosítka, Edwarde, a pozor na nohu," instruoval nás hned, jak jsme stihli vystoupit. "Tebe nic nebolí, Bello?" otočil se na mě, když byl Charlie bezpečně položený a sestry ho odvážely dovnitř.
"Ne, nic. Jenom jsem asi na chvíli omdlela," odpověděla jsem, když jsem se stihla vzpamatovat z prudkého zastavení.
"Fajn. Ale stejně bych tě rád prohlédl, ano?"
Povzdechla jsem si. "Jestli je to nutné…"
"Dobře. Pojďte dovnitř."
Carlisle se postaral o Charlieho nohu a potom, co i mě zběžně prohlédl, jsem mohla jít svého otce navštívit.
Ležel na bílé nemocniční posteli a zlomenou nohu měl pověšenou nahoře. Měl zavřené oči, ale když jsme s Edwardem vešli, hned je otevřel.
"Ahoj Bells," pozdravil mě ponuře. "Ty mi určitě řekneš, co se stalo, že jo? Totiž, doktor Cullen mi řekl, že jsme nabourali, ale nic dalšího jsem z něj nedostal," stěžoval si. Posadila jsem se vedle něho na postel, opatrně, abych mu nepohnula zlomenou nohou.
"Ano, nabourali jsme," řekla jsem a záměrně použila množné číslo. "Nabourali jsme do stromu. Byl na tvé straně auta, takže se mě ani Edwardovi nic nestalo, jenom ty sis asi nějak nešikovně zkroutil nohu mezi pedály," odpověděla jsem a snažila se povzbudivě usmát a udělat ze všeho jenom špatný vtip. Vlastně to nic jiného než špatný vtip nebylo, nic se nám nestalo, Charlie dostane nové služební auto, chvíli bude chodit o berlích a až se mu zahojí modřiny, patrně mu bude úplně jedno, že se naboural. Všechno bude v pořádku.
"Poslyš, Bello, mám takový divný pocit…"
"Ano, tati?" zeptala jsem se s obavou v hlase a snažila se ho tak povzbudit, aby pokračoval.
"Víš, myslím, že jsme se předtím, než se to stalo, bavili o něčem moc důležitém, jenže si zaboha nemohu vzpomenout, co to mohlo být…" jeho hlas se pomalu ztišoval, až ztichnul úplně. Bezradně jsem se podívala na Edwarda. Neměli jsme v tom všem shonu vůbec čas si promluvit o Charlieho reakci a hlavně, o jeho myšlenkách. Které musely být kladné, protože Edward se nadechl a spustil.
"Vlastně jsme vás pozvali na tu večeři proto, že jsem vás chtěl požádat o Bellinu ruku," začal, potom se na chvíli zarazil, jako kdyby něco soustředěně poslouchal, ale když Charlie nic neřekl nahlas, pokračoval. "Totiž, při večeři se na to nějak nedostala řeč, takže vám to Bella chtěla říct cestou. Jenže v tu chvíli se nám do cesty připletl ten strom…" Chvíli bylo ticho. Rušilo ho jenom otravné pípání přístrojů, na které byl Charlie napojený, a to se najednou prudce zrychlilo.
"Tati? Jsi v pořádku?" zeptala jsem se zmateně, když nepřišel žádný záchvat vzteku, ani se neobjevila žádná duha jako v autě.
"A-ano," zašeptal a v očích se mu zatřpytily slzy. Potom se trochu vzpamatoval a dodal silnějším hlasem: "Máte moje požehnání."
***
Tahle věta mi zněla v uších ještě dlouho potom, co ji Charlie vyslovil. V tu chvíli jsem byla tak dokonale šťastná, ale zároveň jsem cítila i zklamání. Na jednu stranu jsem byla ráda, že mám šanci stát se paní Cullenovou, a brzy potom i pravou součástí Cullenovic rodiny, ale přesto jsem myslela, že Charlie bude klást o něco větší odpor, že něco předvede. Ne že by bouračka nebyla dost, ale stejně, čekala jsem tehdy něco trochu jiného. Charlie měl ovšem jednu podmínku, a když nám ji sděloval, tvářil se na můj vkus až moc potměšile. Bude v tom nějaký pořádný háček, říkala jsem si tehdy. A byl.
Nesmím to Renée říct po telefonu, musí se to dozvědět osobně. Charlie řekl, že to tak být musí, že mě do Jacksonvillu dostane, i kdyby mi měl zaplatit letenku, na což Edward samozřejmě reagoval až přehnaně gentlemansky, když prohlásil, že to nepřichází v úvahu, že chce své nastávající odteď kupovat všechno sám. Nakonec se dohodli tak, že Charlie zaplatí jednu letenku a Edward druhou a že poletíme oba. Jako já a Edward, ne já a Charlie. No a tak jsme skončili ne letišti v Seattlu, kde jsme čekali na letadlo do Jacksonvillu a kde všechno také nabralo špatný směr, kde se to všechno úplně zvrtlo.
***
Seděli jsme na sedačkách v odletové hale a Edward mě držel za ruku. Byl až příliš spokojený s tím, jak naše oznámení prošlo přes Charlieho, že za žádnou cenu nechtěl pochopit, že s Renée to bude mnohem složitější. U nás v rodině to byla vždycky ona, kdo mi odmalička vštěpoval, abych se nevdávala tak brzy jako ona, abych si počkala, až dostuduju a až budu mít pořádnou práci, abych s nějakým tím zakládáním rodiny počkala, než mi bude alespoň třicet. O čemž ovšem Edward neměl ani tušení. Ne že bych mu to neřekla, ale s Renée se setkal jenom dvakrát a ani v jednom případě na manželství nepřišla řeč, takže na něj podle mě ani nemyslela. Alespoň ne na své bývalé nebo na moje případné.
"Myslím, že z toho máš zbytečný strach," zopakoval mi Edward svou poslední dobou velmi oblíbenou větu. "Nemůže to být tak hrozné." Byl si tím tak jistý… Natáhl ke mně i druhou ruku a posadil si mě na klín, jako kdybych byla peříčko. I když pro něj jsem vlastně asi nebyla o nic těžší. "Uvidíš, že to bude v pořádku," zašeptal, zvedl si jednu mou ruku ke rtům a políbil mě do dlaně.
Když rozhlasem prošlo první upozornění, aby se pasažéři našeho letu dostavili k odbavovací bráně, Edward se na mě omluvně otočil. "Myslím, že půjdu zkontrolovat naše zavazadla. Počkáš na mě tady?" Nepřítomně jsem přikývla. Vždyť na něco takového se mě vůbec nemusel ptát!
Zvedl se, chvíli mě držel ve vzduchu a tiskl mě k sobě a pak mě posadil na sedačku, na které jsme dosud seděli oba.
***
V tu chvíli jsem ještě neměla ani tušení, že až přijde, tak už tam nebudu. Neměla jsem ani tušení, že budu schopná udělat to, co jsem pak udělala. Ach, tolik bych si přála, abych ho tehdy nenechala odejít… Všechno mohlo být úplně jinak…
***
"Přijdu hned," rozloučil se, krátce mě políbil na tvář a odešel.
Jako kdyby věděl, že jsem zrovna sama, zavibroval mi v kapse telefon. Ano, mám teď mobil, Edward trval na tom, že mi ho dá, aby se mnou mohl být v kontaktu, kdykoliv potřeboval. Podívala jsem se na displej a zalapala jsem po dechu. Tak tenhle hovor by mi Edward na sto procent nedovolil vzít.
***
Kéž bych ho byla opravdu nezvedla, nemusela bych tu teď takhle ležet a vzpomínat, nemusela bych tu teď takhle fňukat…
***
"Ano?" ohlásila jsem se a napůl čekala ten příjemný hlas, i když jsem věděla, že to Jacob být nemůže. Ne potom, co jsem mu tak ublížila, tehdy, když ležel vážně zraněný u sebe v pokoji a já jsem za ním šla jenom proto, abych mu řekla, že ho opustím.
"Bello? Tady je Billy," ozval se ze sluchátka naštvaný hlas.
"Billy? Děje se něco?" zeptala jsem se poplašeně. "Stalo se něco Jakovi?" Už jenom ta myšlenka mě děsila.
"Vlastně ano, jinak bych ti přece nevolal. Ta tvoje bezohledná pijavice ho úplně zničila!" rozkřikl se na mě. Zarazila jsem se.
"Počkejte, Billy, to musí být nějaké nedorozumění, Edward by nikdy…" Nestihla jsem už říct, co by Edward nikdy, protože mě Billy přerušil.
"Ten tvůj nechutný parazit, kterého si chceš vzít, ho vyhnal z domova! Kvůli němu nás můj syn opustil!" Cože? Jak ho mohl Edward vyhnat! Přece by ho ani nenapadlo… Když jsem byla zticha, Billy pokračoval. "Nechci ti to vysvětlovat po telefonu, určitě tam někde je a poslouchá. Přijeď do rezervace a všechno ti vysvětlím," zavrčel.
"Billy, víte, to asi nepůjde," začala jsem nejistě.
"Musí to jít, dlužíš mu to! Dlužíš to Jacobovi!" Nikdy jsem v jeho hlase neslyšela tolik nenávisti a smutku zároveň. Billy není z těch, co dávají moc najevo, co cítí. Byla jsem zvyklá za každých okolností slýchat jeho hlas klidný, vyrovnaný. Od toho byl teď hodně daleko.
"Billy, já jsem v Seattlu, letíme za Renée do Jacksonvillu, oznámit jí… no prostě jedeme navštívit Renée," dodala jsem po jistém zaváhání, kterého si určitě musel všimnout. Slyšela jsem, jak těžce oddechuje do telefonu.
"Bello, Jacob utekl z domova," oznámil mi a v jeho hlase jsem cítila tolik utrpení, kolik jsem ho viděla tehdy v Jakově tváři a přesně tolik, kolik jsem ho cítila já sama, když jsem ten den jela domů.
Sama jsem v tu chvíli bojovala o svou kontrolu. Jake utekl z domova. Proč by to dělal? Vždyť měl milujícího otce, plno bratrů, se kterými se mohl podělit o všechno… Ale přesto… V tu chvíli jsem se rozhodla.
"Budu tam do večera," řekla jsem do telefonu a bez rozloučení jsem ho položila. Nevím, proč jsem to řekla, ale cítila jsem, že měl Billy pravdu. Dlužím mu to. Byli jsme si tak podobní, Jacob a já. Tak podobní a přesto tak rozdílní…
Rozhlédla jsem se. Edward nebyl nikde v dohledu. V tu chvíli mi došlo, co jsem tou jednoduchou větou všechno způsobila.
***
A co všechno tím ještě způsobím. Nemohla jsem tušit, co všechno bude následovat. Ale věděla jsem, co se stane v následujících pár vteřinách.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Luci & Dani & Kiki Luci & Dani & Kiki | Web | 24. března 2009 v 19:13 | Reagovat

Páni...jak to mohla udělat?-no to dopadne!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.