close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Legrační jizva od Hollis pokračovanie

19. března 2009 v 15:35 | Dark Angel |  Jednorázovky
Tu je to dokončené lebo sa mi to naraz nevošlo....

" Budu čekat," slíbil jí. " Stýská se mi."
" Já vím, mě taky," souhlasila. " Miluju tě."
" Já tebe," odpověděl a hovor ukončil.
Alice se znovu natáhla pro telefon. Myslela jsem, že ho chce zase uklidit, ale začala vytáčet nějaké číslo. Zvláštní bylo, že to nechala vyzvánět - vůbec nečekala, že jí to dotyčný vezme a otočila se ke mně a něco mi povídala.


Poslouchala jsem ji, ale přitom jsem nespouštěla oči z telefonu. Začal se ozývat přerušovaný tón, jak příjemce hovor odmítl.

Alici to vůbec nevyvedlo z míry a vytočila číslo znovu, přitom neustávala ve svém švitořivém monologu. Její podivné chování mě znepokojovalo.

" Alice, komu voláš?" zeptala jsem se a přerušila ji uprostřed věty.
" Přesný výraz je - pokouším se dovolat. Zatím je rozhodnutý mi to nezvednout. Může to trvat pár hodin," pokrčila rameny a tím to zřejmě považovala za uzavřené.

" Proč voláš někomu, kdo s tebou nechce mluvit?" Opřela jsem se hlavou o opěradlo a zavřela oči. Její logika mi přišla nepochopitelná.

Uchechtla se. " Vyšší dobro."
Otevřela jsem oči a skepticky se na ni podívala. " To mi vysvětli, prosímtě."
Znovu vytočila číslo - už po páté.
" Je to pro tvoje dobro," upřesnila. " A pro jeho také, když už jsem u toho."
" Tím se mi to opravdu vyjasnilo," zabrblala jsem sarkasticky.
Rezignovaně si povzdechla. " Volám Edwardovi, spokojená?"
Ztuhla jsem a šokovaně otevřela pusu. Neviděla jsem jediný rozumný důvod, proč by jí neměl brát telefony. Ale možná se pohádali, co já vím. Proč by se mu pak ale snažila dovolat! Nedávalo to smysl!

" Proč!" vyjekla jsem. Ta bolest v hrudi, která celou tu dobu číhala, aby znovu udeřila celou svou silou, mi lehce sevřela hrdlo.

" Abych mu oznámila, že má přijet domů."
Copak on nebyl s nimi? Nemusel by být. To jen já jsem to předpokládala, ale on mohl být kdekoliv, se svými zábavami. " Myslím... Myslím, že bys ho neměla rušit," hlesla jsem rozhodně.

" Pche!" Pohodila hlavou " Rušit!" zopakovala pohrdlivě a znovu vytočila číslo, když to znovu položil. Měla jsem spíš pocit, že zkouší, který z nich vydrží víc. " Zírat do zdi a přemýšlet o tom, že se vrátí a bude se plazit po kolenou, abys ho vzala zpátky, může kdekoliv. Ne že bych netoužila po tom, vidět svého bratra na kolenou, ale mohl by svůj zájem směřovat alespoň do správného státu."

Vůbec jsem nechápala o čem to mluví! Edward se ke mně nemohl chtít vrátit. Nemiloval mě!
" Proč se tak tváříš, Bello?"
Otvírala jsem pusu, abych jí odpověděla. Zvedla jeden prst a zarazila mě.
Ozvalo se tiché cvaknutí a autem se rozezněl hlas. Naplnil každou jeho molekulu a zaryl se hluboko do každé mé části. Doširoka jsem otevřela oči, zalapala po dechu a automaticky se skrčila do klubíčka.

" Dej mi pokoj, Alice!" zavrčel tiše Edward a znovu se ozval vytáčecí tón.
Jeho hlas zněl úplně jinak, než v mých halucinacích. Nebyl tak pevný a rozhodný. Byl teď tlumený, smutný. Nelíbilo se mi to. Nechtěla jsem, aby byl smutný, ať už pro to měl jakkýkoliv důvod. Cítila jsem potřebu ho utěšit.

Alice si pro sebe něco zlostně zabručela, ale stejně mu zavolala znovu.
Tentokrát to trvalo déle. Vytáčecí tón se ozýval stále dokola. Hypnotizovala jsem tu malou krabičku, která se zdála, že se s každým táhlým tónem zvětšuje. Stále jsem byla ochromená tím, že jsem tak náhle uslyšela jeho hlas. Ne jen jeho náhražku, ale opravdový. Nádherný, sametový. Takový, jaký má jen on.

Zase se ozvalo cvaknutí. Seděla jsem napjatě. Bez dechu jsem čekala, až se znovu ozve jeho dokonalý hlas.
" Nechci s tebou mluvit," oznámil jí dutě.
Alice se nevesele uchechtla. " Myslíš, že kdybych se tím chtěla dát odradit, obtěžovala bych se vůbec zvednout telefon a zavolat ti?" zeptala se jízlivě, z jejího hlasu zaznívala hořkost. Jejich rozhovor se vůbec nepodobal tomu vřelému vztahu, jaký mezi sebou měli.

Dlouho bylo ticho. Myslela jsem, že zase zavěsil.
" Co mi chceš?" Pevněji jsem sevřela svoje kolena, když jsem slyšela mrtvý tón jeho hlasu.
Alice se podívala na mě a povzbudivě se usmála. " Vrať se domů," řekla měkce, " tohle už nemá smysl."
Zasyčel. " Samozřejmě, že to má smysl. Nehodlám se s tebou o tom bavit! Sbohem, Alice!"
" Nebuď tak melodramatický, prosím tě!" okřikla ho mrzutě, než stihl zavěsit. Jenže to pak stejně udělal.
Protočila oči a zase vytočila jeho číslo. Kdyby to bylo za jiných okolností, jejich počínaní by mě opravdu pobavilo.
" Můžeš se na dvě minuty přestat chovat jako zabedněný sobecký -" začala, když to zvednul.
" K věci," přerušil ji. Celou dobu jsem ani nemukala.
" Fajn. Letadlo ti letí za hodinu a půl..."
" To jsem neměl na mysli," skočil jí znovu netrpělivě do řeči. " Řekni mi jeden rozumný důvod, proč bych to měl udělat."
" Kromě toho, že se Esmé kvůli tobě trápí a s Carlisleem se nedá mluvit?" vyjela na něj prudce. " Kromě toho, že jsi nás všechny vyhnal z Forks a sám ses potom zahrabal v Jížní Americe? Kromě toho všeho a spousty dalších věcí, o kterých už jsme mluvili, je v tvém nejlepším zájmu to udělat. To mi věř."

Opět velmi dlouhá pauza.
" Sežeň si něco lepšího na sebe," poradila mu Alice a zavěsila.
Trvalo mi dlouho, než jsem se vzpamatovala natolik, abych zase mohla mluvit. Jenže jsem neměla ani co říct. Mlčela jsem a snažila se nemyslet na to, co se na mě teď valí jako lavina. Nechtěla jsem se opájet tou představou, že ho už brzo uvidím.

Najednou Alice začala zpomalovat. Dost divné na to, že jsem se doposud řítily po silnici maximální možnou rychlostí a ještě nebylo tak pozdě, abychom mohly být na místě.

" Co se děje?" panikařila jsem hned.
" Čas na tvůj první lov," otočila se na mě se zářivým úsměvem a zastavila docela.
Až do teď jsem na nepříjemný žár v hrdle téměř zapomněla, ale když mi to připomněla, ozval se s o to větší intenzitou.
Měla jsem strach, že teprve teď se naplno rozvine má nesnesitelná nešikovnost. Zpočátku jsem opatrně našlapovala a bedlivě dávala pozor na všechny možné překážky. Alice se mým počínáním velmi bavila.

Ze západu ke mně zavál vítr a přínašel sebou lahodnou vůni. V mžiku jsem se vykašlala na všechny bezpečností opatření a rozběhla se za ní. Zapomněla jsem na Alici, zapomněla jsem na všechno. Existovala jsem jen já a ta vůně.

Mou první kořistí byl velký medvěd grizzly.
Lovení bylo pro mě docela přirozené, nemusela jsem nad tím vůbec přemýšlet. A k mému velkému překvapení se zdálo, že veškerá nešikovnost zmizela.

I když jsem ulovila ještě několik dalších zvířat, žár v hrdle nezmizel, snad se jen trochu zmenšil. Zřejmě bude odteď součástí mého života.

Konečně jsem dokázala plně docenit to, že se Edward dokázal v mé blízkosti ovládat. Muselo to pro něj být nepředstavitelně těžké. Možná to byl další z důvodů, proč odešel.

Zatřásla jsem hlavou. Brzy budu mít možnost, zeptat se ho na to sama. Nasucho jsem polkla. Nedokázala jsem si to ani představit. Tolik jsem toužila spatřit alespoň na okamžik jeho božskou tvář. Byla bych za to ochotná zaplatit jakkoukoliv cenu.

Vrátila jsem za Alicí k autu. Čekala na mě opřená o kapotu a v rukou držela nějakou beztvarovou hmotu.
Usmála se, když mě uviděla a hodila to po mně. Instinktivně jsem natáhla ruce, abych to chytila. Bylo to oblečení.
" Obleč si to," poručila mi a zachichotala se.
Zmateně jsem se podívala, co se jí na mém oblečení nezdá. Bylo to docela zjevné. " Ach," vydechla jsem. Moje oblečení bylo dočista zničené. Viselo na mě v zakrvácených cárech.

Sebrala jsem to, co mi dala a rychle si to oblékla.
Pokračovaly jsme dál. Začínalo se stmívat. Začínala jsem být nervózní.
Alice pořád něco štěbetala. Bylo mi s ní opravdu velmi dobře. Stejně jako dřív.
Padala hluboká noc a Alice sjela z hlavní cesty na vedlejší, která se klikatila hustým lesem.
Nejistě jsem vyhlížela z okna. Nikde jsem neviděla ani náznak toho, že bychom se blížily k nějakému obydlí.
" Ostatní jsou teď na lovu, ale brzy se vrátí," informovala mě a vjela do poslední zatáčky.
Přede mnou se rozprostřel pohled na úchvatný velký dům, dokonale skrytý před zraky nezvaných návštěvníků lesními velikány, kteří jej obklopovali ze všech stran.

Před širokými schody stála nehybně vysoká postava. Byl to Jasper. Bylo to už téměř půl roku, co jsem ho viděla naposledy - pološíleného - na nepovedené oslavě mých narozenin, přesto vypadal pořád stejně. Vážný, podobný lvu.

Alice zastavila a on udělal pár nedočkavých kroků blíž k nám.

Chtěla jsem se natáhnout, abych si otevřela dveře, ale než jsem stihla učinit jakkýkoliv pohyb, Alice mě zarazila: " Ne, nešahej na to!"

Ustrašeně jsem stáhla ruce a zůstala sedět na místě.

Jasper zůstal nehybně stát. Teprve teď si všiml i mé přítomnosti a zíral na mě skrz přední sklo auta. Nevěřil svým očím.

Když jsem spatřila Jaspera teď, poznala jsem, že jsem ho vlastně nikdy pořádně neviděla a neznala. Vystrašeně jsem pozorovala jeho zjizvený obličej a přemítala, kde ke všem těm jizvám mohl přijít. Jak to vůbec mohl přežít? Dalo mi práci donutit se zavřít pusu.

Alice otevřela dveře na své straně a zářivě se na něj usmála. On se zamračil. " Víš, že za tohle se tě Edward pokusí zabít?" Trhnul hlavou k místu, kde jsem seděla já.

Z jeho slov mi přeběhl mráz po zádech. Nejenom, že znovu vyburcoval všechny mé smysly, které se upínaly k tomu okamžiku, kdy ho skutečně uvidím, ale také mě vyděsila formulace té věty. Pokusí zabít. Nahánělo mi hrůzu, jaký význam té větě asi přikládal.

" Já to nebyla," zasmála se Alice a zvedla ruce nahoru. " Jsem v tom naprosto nevině."
Obešla auto a otevřela mi. Vystoupila jsem, ale zůstala jsem strnule stát a obezřetně si měřila Jaspera.
Jeho vzhled doslova hlásal do světa - NEBEZPEČÍ. Měla jsem nutkání se sebrat a utéct. A nejen díky němu.
Sledoval mě. Opatrně studoval každý můj pohyb, dokud jsem nezkameněla. Pak si mě nadále prohlížel. Bylo mi to nepříjemné, ale Alici to téměř nevyvedlo z míry.

" Velmi dobře se ovládá," řekla mu. " Když vezmu v úvahu všechno kolem až nepřirozeně. Což ovšem v této situaci není na škodu."
Mluvila o mě? Nedávalo mi to moc smysl, ale příliš jsem se tím nezabývala. Stále jsem nemohla odtrhnout oči od Jaspera.
Nakonec se mírně pousmál. " Bello," pozdravil mě.
" Ahoj," špitla jsem nesměle.
" Půjdeme dovnitř, ne?" navrhla Alice. Zamířila k Jasperovi a chytila ho za ruku. " Pojď, Bello." Otočila se na mě, když jsem se nehýbala.

Přišlo mi to hloupé, ale nelíbila se mi představa, že bych se měla k Jasperovi více přibližit. I tahle vzdálenost se mi zdála nedostatečná. " Jaspere, co se ti stalo?" vyhrkla jsem neomaleně a vzápětí svých slov litovala.

Ale on se zasmál. " Řekněme, že mám svou temnou minulost. Někdy ti to budu vyprávět. Předpokládám, že teď na to máme celou věčnost." Mrkl na mě přes rameno.

Moc mi to tedy nevysvětlil, ale najednou jsem se cítila podivně klidná. Když se ten pocit klidu vystupňoval, došlo mi, že to dělá on a zamračila jsem se na něj. Ale přiměla jsem své nohy k pohybu a šla jsem k nim.

" Bello?" začal, když jsme stoupali společně po schodech nahoru.

" Ano?"

" Opravdu se ti omlouvám, za tu tvoji oslavu. Měl jsem se lépe ovládat," prohlásil kajícně.

Odfrkla jsem si. " Ty přece nemůžeš za to, že i balící papír je pro mě smrtelně nebezpečný," zabrblala jsem. " Byla to moje chyba."

Společně s Alicí se rozesmáli. Jejich smích byl v dokonalé harmonii. Soprán a bas.

" Přesto jsem svým chováním spustil tohle všechno. Řekni, že mi odpouštíš!"

Nevěřícně jsem na něj pohlédla, ale pak jsem vzdala snahy pochopit jeho myšlenkové pochody.. " Dobře, je ti odpuštěno," povzdechla jsem si.

Vešli jsme dovnitř.

Ocitla jsem se na prahu velkého pokoje, obloženého dřevem s kameným krbem, zabírajícím většinu jedné boční stěny. Pokoj působil velmi příjemným dojmem.

" Ostatní jsou na lovu, měli by se vráti každou chvíli," vysvětlil Jasper a sedl si na jednu z pohovek. Alice se posadila vedle něj a hlavu si položila do klína.

" Přesněji 37 minut," doplnila ho.
" Řeknete mi teď, co se stalo?" zeptal se Jasper a podíval se na mě.
Stála jsem uprostřed pokoje, rukama jsem si objímala tělo a připadala si tu jako nezvaný host.
" Možná bude vhodnější počkat na ostatní. Celé je to dost podivné, musím si o tom promluvit s Carlisleem," zavrtěla hlavou Alice.

Jasper netrpělivě zasténal, ale neprostestoval.
Tiše si začal s Alicí povídat a já si připadala čím dál hloupěji. Přešla jsem k oknu a dívala se ven. Nemohla jsem se nabažit těch nových barev, co jsem teď viděla. Snažila jsem se neposlouchat, co si říkají, jenže to bylo těžké s tím, jaká obrovská spousta volného místa byla v mé hlavě a jak dobrý jsem měla sluch.

" … mluvila jsi s ním?"
" Ano, je na cestě sem. Dorazí pozítří brzy ráno."
" Ví to?"
" Ne. Neuškodí mu malé překvapení."
" Malé. To jistě," zasmál se Jasper.
Mlčela jsem. Měla jsem co dělat, abych se udržela v klidu. Téměř jsem se třásla nervozitou. Ani barvičky mě nezaujaly natolik, abych dokázala nemyslet na pozítří brzy ráno.

Přišlo mi, že hodiny na krbové římse odtikávají rychleji, než by měly.
Slyšela jsem někoho utíkat a v příštím momentu do pokoje jako velká voda vpadl Emmett.
Otočila jsem se, abych na něj viděla.
Jeho rozesmátý obličej zamrzl, když mě spatřil. Zíral na mě stejně nevěřícně, jako předtím Jasper.
" Bella?" vydechl. " Bella Swanová?"
Svěsila jsem ramena. " Hmm.... Jo," přitakala jsem. " Jsem to já."
Emmettovi trvalo mnohem kratší dobu, než se vzpamatoval. Rozesmál se. " No to je fór!" Přešel místnost a sevřel mě ve svém medvědím náručí, než jsem stihla zaprostestovat. Zvedl mě nahoru, takže jsem nohama mírně komíhala nad zemí. Jeho vřelé uvítání mě překvapilo. Kdybych byla stejně křehká, jako ještě před pár dny, asi by mi zlomil pár žeber a pravděpodobně i udusil.

Opřela jsem se mu do ramen - nikdy bych nevěřila, že mám až takovou sílu, že by to mohlo mít nějaký účinek - a odtáhla se od něj.

" Mohl bys mě, prosím, postavit zpátky na zem?"
" Jasně," zakřenil se. " Mohl bych."
" Emmette!" uslyšela jsem nějakou ženu. " Okamžitě ji postav na zem!"
Podívala jsem se tím směrem. Byli tam už všichni a pár dalších, které jsem neznala a dívali se na nás dva.
Emmett mě opatrně postavil na zem. Ruce mi položil na ramena. " Rád tě zase vidím děvče! Bez tebe to byla strašná nuda. Kde se tu vůbec bereš?"

Než jsem stihla odpovědět, přerušila mě Esmé - teď, když jsem na ni viděla, mi došlo, že to ona okřikla Emmetta. " Bello? Zlatíčko, jsi to opravdu ty?"

" Ano," přisvědčila jsem. " Ráda tě vidím, Esmé."
Následovalo vítaní a sáhodlouhé vysvětlování.
Carlislea můj příběh docela ohromil. Vlastně všechny. Nikdo nedokázal pochopit, jak se má přeměna mohla spustit sama od sebe. Po pár úvodních zdvořilostech Carlisle odešel a hledal odpověď v knihách.

Esmé mě zatáhla na sedačku a posadila vedle sebe. Celou dobu mě držela za ruku a šťastně se usmívala. Emmett se posadil z druhé strany a pořád po mě pokukoval. Nakonec prohlásil, že vypadám s červenýma očima daleko líp. Čímž si vysloužil od Rosalie - stojící nehybně u okna - ledový pohled. Rosalie zjevně nebyla nadšená z toho, že mě vidí, tak jako ostatní.

Nepřekvapovalo mě to. Spíš mě překvapovala reakce všech ostatních. Nečekala jsem tak srdečné přijetí. Myslela jsem, že na mě už dávno zapomněli.

Představili mi i ty ostatní, co jsem neznala.
Ta kráska s dlouhými rezavými vlasy se jmenovala Tanya, vysoká blondýnka Irina a jejich sestra Kate. Žena jednoznačně jižanského původu s vlasy barvy havraního peří byla Carmen a muž stojící po jejím boku Eleazar. Denalijští. Zdáli se velmi přátelští. Líbili se mi, takovým zvláštním způsobem.

Jen Eleazar mě mírně znervózňoval. Stále si mě zamyšleně prohlížel a tiše si pro sebe něco nesrozumitelně vykládal. Zaslechla jsem něco jako "štít".

Nevšímala jsem si, jak rychle plyne čas. Bylo mi příliš dobře na to, abych se tím zabývala. Ta díra v mé hrudi byla téměř zacelená, ale ne docela. Jen už tolik nebolela. Prozatím mi to stačilo.

Carlisle sešel dolů a přidal se k našemu uvolněnému rozhovoru.
Vyrušilo nás až zaskřípání dveří, jak někdo vešel. Všichni najednou zmlkli. Nevnímala jsem čas. Seděla jsem tu už více jak 24 hodin.

Ozvaly se pomalé unavené kroky. Neodvážila jsem se ani dýchat. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jestli se rozběhnout, abych ho uviděla co nejdřív, nebo utéct dřív, než ho vůbec uvidím?

" Alice, máš pět minut na to, abys mi řekla, co se děje tak důležitého, že -" najednou zmlkl a zalapal po dechu. Téměř všichni se otočili na mě. Musel mě vidět v jejich myšlenkách.

Vběhl do pokoje a neomylně mě našel očima. Vymrštila jsem se ze sedu a postavila se. Zůstal na mě zírat a jeho zuřivý pohled jihl.

Byl daleko nádhernější, než jsem si ho pamatovala - nikdy jsem neviděla nic krásnějšího. Byl dokonalý. Pocítila jsem bodnutí beznaděje. I když už nejsem bezmocný člověk, stále jsem vedle něj jen ta obyčejná Bella. Nebude o mě stát.

" Kdo to udělal?" zeptal se bez dechu a nespouštěl ze mě oči.
Těch posledních šest měsíců nic neznamenalo. Jeho slova v lese nic neznamenala. Nezáleželo na tom, jestli mě nechce. Já nebudu nikdy chtít nic, než jeho, bez ohledu na to, jak dlouho budu žít.

Topila jsem se v jeho pohledu a nebyla schopná slova. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem mu tak blízko.

" To ty," řekl mu pomalu Carlisle, ale bez zaváhání.

Moc jsem ho nevnímala, jinak by mě asi zarazilo, jak na takovou pitomost mohl přijít.

" Cože?" Vytřeštil Edward oči.

" Musel jsi zanechat v té ráně z Phoenixu svůj jed. Nepatrnou kapičku," vysvětloval a my konečně odtrhli oči od sebe a podívali se na něj. " Bylo to jako časovaná bomba. Mohlo se to spustit kdykoliv. Nevím, co přesně to nakonec rozjelo, ale mám o tom svou teorii..."

" Vlkodlak?" dostal ze sebe Edward s obtížemi a střelil pohledem zpátky ke mně.
Tak takhle to tedy bylo? Přenášela jsem v sobě téměř rok upíři jed a dokázala jsem mu tak dlouho vzdorovat? To je nepředstavitelné! Nemožné.

Ztratila jsem se ve svých myšlenkách, takže když jsem znovu vzhlédla, byli jsme v místnosti sami.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale byl tu jen on a já. Odešli, aby nám dopřáli soukromí.

Znovu jsem se podívala na něj.

Pod očima měl temné stíny a oči téměř černé, ale přece. Když jsem viděla jeho pohled... Vypadalo to, že cítí to co já. Že mě stále miluje. Bylo tak snadné si to namlouvat.

" Promiň," promluvil první a svěsil hlavu.

" To nic," hlesla jsem a zavřela jsem oči. " Stejně jsem to věděla." Posadila jsem zpátky na sedačku a hlavu jsem schovala v dlaních.
" Co jsi věděla?"
" Že se mi tohle všechno jen zdá," přiznala jsem smutně a svěsila ramena. " To je ale strašně nefér, víš," pokračovala jsem a znovu se na něj podívala. Když už mám tak živý sen - chci si to užít. Zíral na mě dokonale vykolejený. " Kdyby se mi zdála noční můra, nebylo by to tak zlé. Zvykla jsem si na ně. Jenže takhle to pak bude ještě horší, až se vzbudím. Bude to příliš bolet."

Udělal pár váhavých kroků a zbořil tak tu vzdálenost mezi námi. Byla jsem ráda. Toužila jsem ho mít na blízku. Klesl na kolena, tak aby naše tváře byly ve stejné výšce a vzal můj obličej něžně do dlaní. " Ty nespíš, Bello," prohlásil pevně.

Přísně jsem se na něj podívala. " Proč chceš, abych si to myslela?"

Zvedl obočí. " Protože je to pravda."
" Nemůže to být pravda. Je to moc krásné, na to, aby to byla pravda."

" Tohle ti příjde krásné?" zašeptal bezmocně a prstem mi přejel po tváři. Přivřela jsem pod tím dotykem oči.

Jeho dotyky už nebyly ledové. Byly teplé, příjemné.
" Ano. Jsem tu s tebou a ty tu jsi a neodcházíš. Zatím."
" Chceš, abych odešel?" zeptal se. Udivilo mě, když jsem v jeho hlase zaslechla, jak ho ta představa bolí.

" Samozřejmě, že ne. Naopak. Chci mít něco, co tě donutí zůstat."

Rozčarovaně se zasmál. " Máš spoustu takových věcí. Nedokážu pochopit, jak jsem to bez tebe mohl vůbec tak dlouho vydržet. Jak jsem se vůbec mohl přinutit od tebe odejít."

" Donutit?" Zvedla jsem hlavu a pečlivě studovala jeho výraz, kdy už konečně prohlásí, že žertuje.

" Lhal jsem ti, Bello. Lhal jsem, a je mi to tak líto - líto, protože jsem ti ublížil. Líto, protože to stejně nemělo žádný smysl..Lhal jsem, abych tě zachránil před tím, čím jsem a nepovedlo se. Promiň." Sklonil hlavu a upíral pohled někam na můj klín.

" Chtěl jsi mě chránit?" špitla jsem tichým hlasem. " Copak já jsem byla v nebezpečí? A jak to myslíš, že jsi mi lhal? V čem jsi mi lhal?"

" Řekl jsem, že tě nemiluju." Řekl to tak tlumeným hlasem, že jsem měla co dělat, abych ho vůbec slyšela. Řekl to, jako by to bylo to nejčernější rouhaní.

Zalapala jsem po dechu. Moje plíce lačnily po zbytečném vzduchu a jeho dostání jim nepřineslo žádnou úlevu. " To je lež?"

" Jistě. Jak bych tě vůbec mohl nemilovat, Bello? Jak bych vůbec mohl existovat ve světě, kde nejsi! Nedokážu bez tebe žít."

" Tak to nedělej," zašeptala jsem a snažila se příliš nepoddat té naději. Marně.

" Copak ty by jsi chtěla? Nevadí ti, že jsi to co já? Že jsem tě připravil o duši?" Stále držel můj obličej v dlaních a živě se mi vpíjel pohledem do očí, jako bych z nich chtěl vyčíst odpověď předem.

" Ne," zamračila jsem se - jak si to vůbec mohl myslet! " Vždycky jsem chtěla být s tebou. Potřebuju být s tebou."

Mlčel. Jen zhluboka dýchal a přejížděl mi prsty po obličeji.

" Byl jsi tak dlouho pryč," vzdychla jsem a políbila jeho prsty, které mi přejely po spodním rtu.

" Bello?" oslovil mě.

" Ano?"

" Kdybych se ti omluvil za všechno, co jsem ti kdy způsobil. Kdybych tě požádal, abys mi odpustila, že jsem byl tak neskutečně hloupý a opustil tě. Odpustila bys mi?" zeptal se.

" Proč se ptáš na takové věci?" zamumlala jsem a prstem jemně objela obrys jeho tváře. Měla jsem strach, aby se pod mým dotykem nerozplynul docela. " Vysvětli mi to."

" Chci vědět, jestli mi budeš moc někdy odpustit, co jsem provedl."

Nakrčila jsem obočí. " Ale já se na tebe nezlobím, jen to pořád nechápu. Co se mi snažíš říct?"

" Bello, mohla bys mě ještě někdy milovat?"

Zavrtěla jsem hlavou. Tohle pro mě bylo naprosto nepochopitelné. " Já tě pořád miluju. Nikdy jsem nepřestala."

" Po tom všem?"

" Ano."

Dívala jsem se na něj a napadala mě spousta věcí.

Přejížděla jsem břísky prstů po jeho tváři a zkoumala ji svým novým zrakem.

Podivná slepota lidských očí opadla a já si ho konečně mohla prohlédnout do všech bolestivých koutků jeho krásy. V jeho tváři jsem viděla tolik dobrého a tolik lásky, že to bylo až neúnosné se na něj dívat. Ale já to statečně snášela. Dovedla bych se na něj dívat celou věčnost a neomrzelo by mě to.

Najednou se pohnul, což mě vyrušilo z mého okukování. Jeho tvář se zkroutila do úsměvu a celá se rozjasnila.

" Omlouvám se ti za to, co jsem ti udělal. Za to, že jsem tě opustil a zranil. Omlouvám se, že jsem zradil tvou lásku. Můžeš mi prosím někdy odpustit, Bello?" Tváři, která nedočkavě čekala na mou odpověď bych nedokázala nic na světě odmítnout, i kdyby to nebylo mé zbožné přání.
" Už jsem ti odpustila. Pokud je to všechno, co potřebuješ slyšet."

" Opravdu, Bello?"

" Opravdu," pokývala jsem hlavou, i když to bylo dost těžké, protože ji stále držel.

Po tváři se mi roztáhl ten nádherný pokřivený úsměv, který jsem zbožňovala.

" Nezasloužím si tě."

" Mohla bych tvrdit to samé," zabručela jsem.

Rozesmálo ho to. " Blázínku."

Přibližil svou tvář k té mojí a zlehka mě políbil na rty. Váhavě, ostýchavě. Skoro jako by čekal, že ho odstrčím. Což jsem rozhodně neměla v úmyslu.

Naklonila jsem se blíž, abych ten krátký okamžik prodloužila, co to jen jde.

Neodtáhl se. Místo toho mě začal líbat.

Ten polibek začal stejně jako všechny ty předchozí, co jsem si pamatovala. Byl velmi opatrný a držel se zpátky, ale pak se změnil.

Vášnivě se přisál k mým rtům a pevně se ke mně tiskl. Už se nemusel bát, že mi ublíží. Už jsem nebyla tak křehká a jeho už nespalovala touha po mé krvi.

Nás oba teď spalovala jiná touha...

Touha, kterou nikdy neukojíme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 matysek153 matysek153 | 19. března 2009 v 18:22 | Reagovat

ou....o fakt ze sila.....super je tho....viac nez super....perfektne....este ze su ludia ako thy....=)...patri Thi moja velka poklona...

2 LauraBella LauraBella | 19. března 2009 v 18:31 | Reagovat

jeeeeeeeeeeeeeeeej to bolo krásne

3 miss "D" -> writes miss "D" -> writes | E-mail | Web | 19. března 2009 v 19:09 | Reagovat

tyy jo :-)

45minut trvalo kym som obe casti precitala... uuha kvalita... cool... uuuuzasne nieco:Dchvala ti:D

4 Ash Ash | Web | 27. března 2009 v 22:04 | Reagovat

dokonalý - a nelituju toho času, který jsem objetovala, abych si to přečetla =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.