Přijela jsem ze školy domů, kde na mě čekali jenom prázdné místnosti. Jako obvykle jsem hodila tašku do kouta mého pokoje a chtěla se vrátit dolů do obýváku, ale zarazila jsem se v půlce pohybu.
Právě v tomhle okamžiku na mě dolehly myšlenky, které jsem si nikdy nepřipouštěla. Nikdy jsem si nedovolila na ně myslet, bylo to nebezpečné. Příchod Cullenových však byl tak radikální, že jsem už nedokázala ty myšlenky dál potlačovat.
Stála jsem uprostřed svého pokoje a ze všech stran na mě doléhaly pocity osamění. Byla jsem sama, a přestože tady byl Derek, pořád jsem se cítila sama. Byla jsem upírkou už přes osmdesát let a celou tu dobu mi dělal společnost Derek a já se i přesto cítila sama. Nenáviděla jsem se za to, že vlastně závidím Cullenovým. Měli jeden druhého, nebyli sami, měli rodinu a někoho kdo je miloval.
Právě v tomhle okamžiku na mě dolehly myšlenky, které jsem si nikdy nepřipouštěla. Nikdy jsem si nedovolila na ně myslet, bylo to nebezpečné. Příchod Cullenových však byl tak radikální, že jsem už nedokázala ty myšlenky dál potlačovat.
Stála jsem uprostřed svého pokoje a ze všech stran na mě doléhaly pocity osamění. Byla jsem sama, a přestože tady byl Derek, pořád jsem se cítila sama. Byla jsem upírkou už přes osmdesát let a celou tu dobu mi dělal společnost Derek a já se i přesto cítila sama. Nenáviděla jsem se za to, že vlastně závidím Cullenovým. Měli jeden druhého, nebyli sami, měli rodinu a někoho kdo je miloval.
Musela jsem tam stát dlouho, nevěděla jsem jak dlouho to bylo ale nějaký čas ano. Celou tu dobu mi v hlavě ozývalo to jedno slovo, které jsem nenáviděla a které se stalo mým společníkem. Samota. Doteď jsem si na tohle slovo přikazovala nemyslet, ale poslední události mě k tomu přímo nutili.
Nakonec jsem se sebrala, vytěsnila jsem myšlenky na včerejší lov a slovo "samota" jsem zadupala hluboko do mé mysli, tam kde vždy bylo a vždy bude. Musela jsem něco začít dělat, aby se mi to nestalo znovu. Rozhodla jsem se, že je nejlepší čas jet koupit si nějaké ty šaty na zítřejší taneční.
Nasedla jsem do auta a jela do nejbližšího města. Nejezdila jsem do Port Angeles často, jenom když jsem potřebovala něco na sebe a to doopravdy nebylo moc častý. Neměla jsem s kým nakupovat asi těžko jsem do toho mohla nutit Dereka. Nakupovala jsem rychle právě proto, že jsem neměla s kým. Přesto jsem pochybovala, že i kdybych měla s kým nakupovat, trávila bych nakupováním hodně času.
Zaparkovala jsem před obchoďákem a namířila si to do mého oblíbeného krámu. Většinou jsem potom ani nemusela chodit jinam. Byl to jeden z těch větších krámů, kde najdete všechno možný. Od spodního prádla až ke společenským šatům, které jsem momentálně potřebovala.
Prodavačky byly milé a ohleduplné. Když jsem chtěla vybírat sama, nechaly mě na pokoji a kromě těch pár závistivých pohledů mi nevěnovaly pozornost. To mi vyhovovalo, neměla jsem ráda vlezlé prodavačky, které mi předhazovaly nejdražší kousky oblečení a ještě mi kecaly do toho jak se nejlépe oblékat.
V krámě jsem se vydala do jeho zadní části, kde byli mé vysněné společenské šaty. Tentokrát jsem však byla zklamaná. Většina šatů už byla prodaná a to co tam bylo se mi nelíbilo.
Některé šaty byly moc vyzývavé, jiný byly přehnaně ozdobené. Pár jsem si jich vyzkoušela ale nestálo to za nic. Prodavačka mi bylo schopná jenom říct, že další společenské šaty přijdou za dva týdny. To mi bylo bohužel k ničemu.
Proto jsem zdvořile poděkovala a z krámu odešla. Chvíli jsem před ním stála a přemýšlela kam jít dál. Nakonec jsem se rozhodla, že půjdu do prvního krámu, který se mi od pohledu zalíbí. Čím víc času mi nakupování zabere, tím líp.
V dalším krámě jsem měla větší štěstí. Společenských šatů sice moc neměly, ale některé kousky se mi opravdu líbili. Dvoje šaty jsem si vyzkoušela, ale nakonec jsem odešla. V tom krámě byl totiž jeden chlap, který na mě pořád zíral. Téměř mě svlékal pohledem, bylo to snad horší než když se na mě díval Derek a to je už co říct.
Celá nervózní jsem raději krám opustila. V takových chvílí jsem zapomínala, že jsem silná, rychlá a téměř nezničitelný. V takových chvílích jsem si připadala jako bezbranná holka.
V dalším krámu mě čekalo nemilé překvapení. Stála jsem u jednoho stojanu s oblečením, když jsem je uviděla.
Alice stála před kabinkou, když Rosalie právě vyšla z kabinky, na sobě červené vyzývající šaty. Okamžitě jsem si začala připadat jako ošklivé káčátko. Alice ji něco říkala a Rosalie se sladce usmála a otočila se dokola.
Přestože jsem měla názor, že je Rosalie povrchní a zajímá ji víc krása než cokoliv jiného, záviděla jsem ji. Nezáviděla jsem jí ani tak její krásu jako to, že má sestru, že má rodinu. V duchu jsem zaklela nad mými myšlenkami a znovu jsem rychle pohřbila to nehorázné slovo, které mě mučilo.
Chtěla jsem se otočit a co nejrychleji zmizet, jenom aby mě neviděly. Jenže jakmile jsem se otočila, ztuhla jsem překvapením.
Přede mnou stála hnědovlasá upírka, která si mě měřila stejně šokovaně jako já ji. Jakže se to jmenuje? Nemohla jsem si vzpomenout, jestli jsem to vůbec kdy věděla.
Zírala jsem na ni a nevěděla co dál dělat. Bylo by hodně nezdvořilé, kdybych se prostě sebrala a utekla?
Ona to vyřešila za mě. "Ahoj," pozdravila mě hlasem, který jsem od ní čekala. "Ty jsi Isabella, že?!" Zamračila jsem se.
"Bella," opravila jsem ji. Usmála se na mě a já se trochu uvolnila.
"Esme!" uslyšela jsem vyděšený hlas černovlásky. Znovu jsem ztuhla a natočila se k ní profilem. Rosalie na sobě měla stále ty červené šaty a stejně jako její sestra i ona se na mě dívala naštvaně a bojovně, jako by byla připravená semnou bojovat, kdyby to bylo nutné.
"Neudělala ti nic?" zeptala se blondýnka a já se zamračila. Měla jsem chuť na ní skočit nebo ji aspoň něco od plic říct. Co si o mě myslí? To oni představují hrozbu ne já!
"Samozřejmě, že ne," odpověděla Esme nevěřícně. "Proč by něco takového dělala?!" Udělala ke mně dva kroky, která nás od sebe dělily a položila mi ruku na rameno. Trochu jsem sebou cukla nad tím nenadálým pohybem, ale ruku jsem nesetřásla. Musela jsem si ale přiznat, že mě potěšilo, že se mě zastala.
Potom bylo chvíli ticho. "Takže si se rozhodla, že si zkrátíš čas nakupováním?" zeptala se Esme, aby rozehnala to tíživé ticho. Alice i Rosalie na ni hodily naštvaný pohled. Zvažovala jsem odpověď, nakonec jsem se ale rozhodla být upřímná, už jenom kvůli tomu, že kvůli mně bude mít problémy.
"Musím si koupit nějaké společenské šaty. Zítra jdu do tanečních." Esme se usmála a ignorovala Alice i Rosalie.
"Nechceš nakupovat s námi? Pomohly bychom ti pomoct vybrat," navrhla. Vykulila jsem na ni oči a nevěřícně na ni zírala.
"Ah to není…to není nutné, doopravdy…" snažila jsem se z toho vykroutit.
"Hloupost, přece nebudeš nakupovat sama," nenechala se odbít. "Alice ani Rose to nevadí, že ne?!" Když jsem se na ně podívala jejich pohledy říkaly cokoliv jenom ne to, co říkala Esme. Nakonec ale pokrčily rameny a můj osud byl zpečetěn.
Rosalie se hned potom šla převléknout a Alice se vydala na průzkum dalšího oblečení. Já jsem se vydala ke společenským šatům a začala se rozhlížet.
Nakonec to nebylo tak hrozné. Alice i Rosalie si mě téměř nevšímaly, Esme se zezačátku snažila udržet konverzaci, ale nakonec to vzdala a jenom příležitostně něco řekla k výběru šatů.
Co mě ale doopravdy překvapilo byla Alice. Za chvíli na mě úplně zapomněla a začala se chovat jako bych tam nebyla. Útočila na oblečení jako maniak a často se dala do sporu s Esme nebo Rosalie, když jim vnucovala něco co se jim nelíbilo. V takových chvílích jsem na ně jenom zírala a děkovala bohu, že nemám otevřenou pusu.
Co mě ale víc překvapilo bylo to, že přestože jsem si myslela že na mě Alice zapomněla, nebylo to tak. Prohlížela jsem si zrovna jedny šaty, když jsem ji uslyšela za zády.
"Kdybych byla tebou, vzala bych si nějaké modré šaty, jdou ti k vlasům." Překvapeně jsem se otočila a viděla ji, jak si mě prohlíží. "A taky bych si vyčesala vlasy nahoru nebo s nimi udělala něco jiného. Máš je dlouhé a hezké, šlo by s nimi dělat spoustu věcí." V jednu chvíli, když mluvila něco ji podivně zasvítilo v očích, až jsem se téměř lekla. Potom se usmála, otočila se a vydala se ode mě pryč. Nějakou dobu jsem na ni ještě zírala, ale nakonec jsem se vrátila k šatům. Odložila jsem zelenkavé šaty a začala se rozhlížet po nějakých modrých.
Nakupováním jsem strávila celý odpoledne. Víc času než kdybych nakupovala sama. K tomu jsem prolezla víc krámů než obvykle. Většinu té doby jsem se držela vzadu, ale někdy jsem přece jenom něco poznamenala. Nejvíc se semnou bavila Esme a nejvíc mě ignorovala Rosalie. V Alice jsem se nevyznala. Chvíli to vypadalo, že mě nenávidí, chvíli jsem zase měla pocit, že by se nejraději vložila do výběru mých šatů.
Nakonec to doopravdy nevydržela a vytrhla mi jedny šaty z rukou, prý se na to už nemůže dívat. Nechápala jsem co tím myslí, mě se ty šaty celkem líbily.
"Na vyzkoušej si tyhle!" křikla na mě a hodila mi jedny šaty. Za chvíli jsem nesla v náruči další šaty a nakonec jsem měla náruč úplně plnou, až jsem se nemohla vůbec hnout. Dostrkala mě do kabinky a já neměla ani čas protestovat, tak moc jsem byla šokovaná.
Jak jsem brzy poznala, Alice byla velmi živá a plná energie. Naprosto zapomněla na nevoli k mé osobě a pořád mi do rukou strkala nějaké šaty. Ze začátku jsem se s ní neodvažovala dohadovat, ale nakonec jsem vzdala své pokusy o zdvořilost a jen tak se nedala. Bohužel i Alice byla velmi vytrvalá, vytrvalejší než jsem čekala a strašně tvrdohlavá. Často jsem se jí podvolila jen aby naše rozepře nepřerostla v něco víc.
Nakonec jsem to vyřešila jediným možným způsobem. Vybrala jsem si šaty a nehnula s žádným jiným výběrem. Alice nakonec pokusy vybrat mi podle ní lepší šaty, vzdala a nechala mě si oddechnout.
Byla jsem si jistá, že kdyby neexistovali zavírací doby, Alice by chtěla ještě pořád nakupovat. Esme ani Rosalie nakupování tolik neprožívaly, ale Alice byla opravdu jak maniak.
Když jsme vyšly z posledního krámu, zdvořile jsem poděkovala za společnost a rozloučila se s nimi. Esme se semnou taky rozloučila a Alice po krátkém zaváhání kupodivu taky. Rosalie mě ignorovala.
Když jsem jela domů, musela jsem nad dneškem pořád přemýšlet. Nejvíc jsem přemýšlela nad Alice. Opravdu jsem ji nechápala. Chvíli se ke mně chovala naprosto domýšlivě a chvíli, jako bych patřila do její rodiny. A co Esme. Proč ona se ke mně chovala tak mile? Vždyť neměla důvod se semnou ani bavit, natož mi nabídnout, že bych mohla nakupovat s nimi!? Cullenovi byli přese všechno podivíni. Nechápala jsem Edwarda, nechápala jsem Alice. Nechápala jsem celou jejich rodinu…

%20%E2%80%93%20okraj.png)





nebolo by zlé keby tu bola už dalšia čast...je to suprové xD