Nervozita se stala mojí společnicí. Za poslední dny jsem byla víc nervóznější než kdykoliv předtím. Jednu chvíli jsem dokonce jít nechtěla, ve škole bych mu to jistě vysvětlila. Nakonec jsem si to rozmyslela, měla jsem pocit, že to co mi chce říct je velmi důležité. Přitom jsem si uvědomila, že mu pomalu začínám věřit, což mě přirozeně vyděsilo. Co když je to jeho způsob boje. Nejdřív přesvědčí svoji oběť, aby mu věřila a pak se na ni nečekaně vrhne.
Raději jsem takovéhle představy zahnala. Jenom se s ním nebudu tak často stýkat. Dnes půjdu na louku naposledy. Ve škole na něj nebudu mluvit a budu se pokoušet ignorovat i jeho řeči. Odstřihnu to malý pouto, které mezi námi vzniklo. Dřív než na to bude pozdě.
Raději jsem takovéhle představy zahnala. Jenom se s ním nebudu tak často stýkat. Dnes půjdu na louku naposledy. Ve škole na něj nebudu mluvit a budu se pokoušet ignorovat i jeho řeči. Odstřihnu to malý pouto, které mezi námi vzniklo. Dřív než na to bude pozdě.
Těsně k večeru jsem se sebrala a rozeběhla jsem se na louku. Edward neřekl v kolik se tam máme sejít, klidně jsem tam na něj mohla ještě tři hodiny čekat. Bála jsem se ale zbytečně, jakmile jsem vystoupila ze stínů stromů, uviděla jsem ho. Ležel na zádech asi uprostřed louky, ruce měl za hlavou, oči zavřené. Vypadal jako, že spí.
Jakmile jsem se však dala do pohybu, otevřel oči a rychle se posadil. Přišla jsem až k němu. Byli jsme od sebe na dva metry a sedla si.
"Ahoj," pozdravil mě a usmál se. Slíbila jsem si, že ho budu ignorovat, až od zítřka, mohla jsem ho tedy pozdravit, ne?!
"Ahoj." Chvíli jsme jen tak seděli. Já zírala do trávy a Edward na mě. Nakonec jsem jeho pohled nevydržela.
"Takže, proč nemůžu jet do La Push?" nasadila jsem téma kvůli kterému jsme byli tady. Edward se zamračil a narovnal se.
"Už jsem ti říkal, že tady nejsme poprvé. Tehdy, když jsme tu poprvé byli jsme narazili na takovou nepříjemnost. Lovili jsme v La Push, když nás vyrušili. Vlci, větší než obvykle - vlkodlaci…"
"Vlkodlaci?" vyprskla jsem. "Něco takového existuje?"
"Když můžou existovat upíři, proč by neexistovali i vlkodlaci?" řekl a zamračil se.
"Jen mám pocit, že mě vodíš za nos," odsekla jsem mu a vstala jsem. Chtěla jsem se otočit a odejít. Nebude mi tady věšet bulíky na nos. Nenechám se oblbovat. Ale nevyšlo mi to. Edward se natáhl a chytil mě za ruku.
Otočila jsem se na něj a chtěla mu něco od plic říct. On mě ale pustil a ruce dal v obranném gestu.
"Já vím, žádné doteky. Prosím sedni si, ještě jsem to nedopověděl." Chvíli jsem na něj zírala. Pokožka kde mě chytil mě podivně svrběla, jako bych dostala elektrickým proudem. Nakonec jsem si přece jenom sedla.
"Carlisle se snažil vlkodlaky přesvědčit, že nejsme jako ostatní, že se živíme zvířecí krví a vystupujeme jako lidi, že jsou před námi v bezpečí. Náčelník smečky váhal zda nám má věřit. Naše civilizované způsoby ho, ale přesvědčili. Udělali jsme mezi sebou takovou smlouvu a určili hranice. Můžeme tady žít, ale nesmíme chodit na jejich území - tedy do La Push. Kdyby tu smlouvu někdo porušil, vyústilo by to ve válku." To co mi říkal bylo nepravděpodobné, ale v jeho slovech jsem necítila lež. Přesto, ta smlouva na mě přece nevztahovala. Já v té době tady nebyla.
"Jenže já do vaší rodiny nepatřím a s žádnou smlouvou nemám nic společného," vyslovila jsem nahlas svoje myšlenky.
"Jakmile půjdeš na jejich území, zabijí tě. Smečka je veliká a silná - sama bys proti nim neměla šanci. Chtěl jsem tě jenom varovat," vysvětloval mi. Nedůvěřivě jsem se na něj dívala a nevěděla co si o tom myslet. Někomu jinýmu bych to asi nevěřila, jenže já mu opravdu začínala věřit.
"A kde je tedy ta hranice?"
Oddechl si, jako by doteď nevěřil, že mu uvěřím. V krátkosti mi vysvětlil kam až můžu a dodal, že bych to měla říct svému příteli. Chtěla jsem se ohradit, že to není můj přítel, ale co mu do toho bylo.
Potom jsme tam jenom seděli a mlčeli. Byla mezi námi nějaká bariéra, kterou jsem jistě vytvářela já. Svazovalo nám to jazyk a nedokázali jsme se přes to přenést. Byla jsem za to vděčná. Myslím, že už jsem mu propadla dost.
"Zítra bude svítit slunce asi by jsi neměla jít do školy," řekl v jednu chvíli Edward. Překvapeně jsem se na něj podívala.
"Jak to víš?" Jenom pokrčil rameny. Nevyptávala jsem se, potom by se i on mohl dožadovat některých odpovědí a to jsem nemohla dopustit. Byla jsem ráda, že mi to řekl. Měla jsem opravdové štěstí. Byla jsem rozhodnutá, že do školy nepůjdu tak jako tak, ale to že svítí slunce - to mě doopravdy potěšilo.
Najednou začal vyzvánět mobil. Edward zašmátral v kapse a vytáhl ho. Povzdechl si, když viděl číslo a chvíli to vypadalo, že mobil nezvedne. Nakonec si ho k uchu přiložil. Odvrátila jsem se od něj, nechtěla jsem vypadat jako šmírák.
"Jsem v naprostém pořádku. Nic mi není…hele Alice nevyšiluj tak…ne, ani prstem se mě nedotkla…no dobře, už jdu." Vztekle zaklapl mobil a nepřestával se na něj mračit.
"Tvá rodina mi nevěří, co?!" A měla jsem se divit? Vždyť jsem se k nim nechovala nejvzorněji. Když ještě přičtu ten nenávistný pohled té malé černovlásky…
"Alice je jenom naštvaná. Není zvyklá na to, že nic…" zarazil se jako by řekl příliš. Nechápavě jsem se na něj podívala. On se jenom omluvně usmál.
"To nic, nech to plavat. Budu muset jít," řekl a zvedl se. V krátkosti jsme se rozloučili a pak zmizel. Já zůstala na louce až do rána. Ležela jsem tam a nechávala se unášet svými myšlenkami. Chvíli jsem vzpomínala na své lidství, chvíli na můj dnešní rozhovor s Edwardem nebo jsem přemýšlela, kdy se Derek vrátí. Co ale nejčastěji figurovalo v mé mysli byla Edwardova tvář. Nechápala jsem proč na něj musím pořád myslet. Pokaždé, když se mi objevila jeho tvář před obličejem, rychle jsem jí zahnala. Přestože jsem s Derekem nechodila, měla jsem pocit, že ho tím zrazuju. Sama jsem se v sobě nevyznala.
Vzpamatovali mě až první sluneční paprsky na mém obličeji. Měla jsem slunce ráda a proto mě vždy velmi tížila myšlenka, že jsem noční tvor, že musím žít tam kde slunce téměř nesvítí. Když ale slunce vysvitlo, vždy jsem měla dobrou náladu, čehož Derek vždy dokázal využít.
Vstala jsem a rozeběhla se domů. Tam jsem se převlékla. Vzala jsem si na sebe triko s krátkým rukávem, které mě těsně obepínalo a krátké šortky. Na nohy jsem si vzala obyčejný botasky. Vlasy jsem si sepnula do culíku a vydala se na lov.
Jela jsem autem. Jela jsem velmi rychle, abych byla v rezervaci co nejdřív. Už jsem se nemohla dočkat, až něco ulovím. Žízeň už byla téměř nesnesitelnou a když jsem vyjela na lov, jako by se to ještě zhoršilo očekáváním.
Auto jsem nechala hned u lesa. Chvíli jsem šla lidskou chůzí, kdyby se náhodou stalo, že sem zabloudí nějaký turista a já si ho nevšimnu. Avšak nedokázala jsem to vydržet dlouho. Nakonec jsem se rozeběhla a zapomněla na mé civilizované chování.
Nasála jsem vzduch a hledala jsem jakékoliv zvíře. Ucítila jsem medvěda kousek ode mě. Okamžitě jsem se tím směrem rozeběhla. Našla jsem ho u řeky, zrovna pil. Neměla jsem náladu si s ním hrát, na to jsem byla příliš žíznivá. Zavrčela jsem, až sebou medvěd trhl a podíval se mým směrem. Nestačil se ani zvednout na přední. Narazila jsem do něj zboku a jedním trhnutím mu zlomila vaz. Zakousla jsem se mu do krku a začala sát tekutinu, kterou jsem potřebovala k životu.
Nikdy mi nedokázala nahradit lidskou krev. Lidská krev byla o mnoho lepší, ale nechtěla jsem být zrůda, proto jsem se přestala litovat a raději se od medvěda odtrhla. Vypila jsem všechno co se dalo. Chvíli jsem zírala na jeho mrtvolu a přemýšlela, jestli ji mám uklidit a nebo nechat být.
Nakonec jsem se rozhodla, že po sobě uklidím. Táhla jsem medvěda za jednu nohu dál od řeky. Vykopala jsem díru na jeho velikost, hodila ho do ní a zase ji zahrabala. Ani jsem se u toho nezašpinila, což mě potěšilo. Měla jsem tohle oblečení ráda.
Znovu jsem se dala do běhu a začala větřit další zvíře. Jeden medvěd mi rozhodně nestačil. Bohužel jsem narazila jen na srnku, která se pásla na jedné menší mýtině. Když jsem s ní byla hotová a chtěla ji stejně jako medvěda zahrabat, uslyšela jsem podivné zvuky.

%20%E2%80%93%20okraj.png)




