close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

karty osudu - 6.časť

18. března 2009 v 14:43 | ewikk |  Karty osudu
Další den jsem byla strašně nervózní. Bylo k tomu hned několik důvodů. Ten první byl ten, že jsem potřebovala jet co nejdřív na lov. Jenže tady byli další dva problémy. Nechtěla jsem jet na lov, když nebude svítit slunce. Kdybych jela dnes a zítra by slunce svítilo, byla bych doma dva dny a to má Jenny vždy spoustu otázek, co jsem dělala, kde jsem byla a podobně. Dělá mi potom větší obtíže se ji zbavovat. Kromě toho jsem nechtěla být celý den doma úplně sama. Druhý - mnohem naléhavější důvod byl ten, že jsem se bála kamkoliv jet, když tady byli ti upíři. Hlavou mi běhali různé scénáře, které by se mohli stát. Jeden nepravděpodobnější než ten druhý, přesto mě však strašili.

Další důvod kvůli kterému jsem byla nervózní, byl Edward. Potom včerejšku jsem nevěděla co od něj mám čekat. Jak se k němu chovat. Měla jsem pocit, že se snaží abych jeho a jeho rodinu přestala podezřívat. Bála jsem se právě toho, proč se o to snaží. Jaký měl pohnutky? Chtěl získat moji důvěru a potom mě zabít ve chvíli kdy to nejmíň čekám? Nebo v tom bylo ještě něco úplně jiného?



Do školy jsem dorazila těsně před hodinou, kvůli tomu že jsem doma dlouho seděla na pohovce, zírala do blba a nechala se užírat všemi těmihle myšlenkami. Ani jsem nepotkala Jenny, která na mě jindy čekala na parkovišti, jistě už byla ve třídě.

Do třídy jsem přišla pět minut po zvonění. Učitel se na mě zlobil a jistě měl v plánu mě pěkně seřvat. Nedala jsem mu k tomu příležitost. Vymyslela jsem si historku, že mi nešlo nastartovat auto a proto jsem přijela později. K tomu jsem na něj upřela své oči. Větší účinek by to mělo, kdybych měla oči zlaté a ne černé. Přesto mě posadil ke stolu a téměř nic neřekl.

Hned další hodinu jsem měla s Edwardem. Chvíli jsem jenom postávala před učebnou a přemýšlela co budu dělat, jak se budu chovat. Nakonec jsem toho nechala a uklidňovala se tím, že budu improvizovat.

Jakmile jsem vstoupila do třídy, všechny chlapecké pohledy se ke mně stočily. Ignorovala jsem to, přestože mě to vadilo a šla do své lavice, kde už seděl Edward. Sedla jsem si a nervózně si dala pramínek vlasů za ucho.

"Ahoj," pozdravil mě jeho sametový hlas. Setinu sekundy jsem zvažovala, jestli ho mám taky pozdravit. Usoudila jsem, že po včerejšku bude těžší ho ignorovat. Proto jsem ho tichým, nejistým hlasem taky pozdravila a krátce se podívala do jeho obličeje. Na chvilku vypadal překvapeně, ale potom se mírně usmál.

Odvrátila jsem se od něj, nechala vlasy spadnout, tak aby mezi námi fungovaly jako stěna a zahleděla se před sebe. Edward zřejmě vycítil, že se nechci vybavovat a tak mlčel. Byla jsem za to opravdu vděčná.

Mlčeli jsme a čekali, kdy vejde učitel a vysvobodí nás z toho dusna, které se za tu chvilku vytvořilo. Vysvobození však přišlo z jiné strany, než jsem čekala.

Cítila jsem jak Edward v jednu chvíli ztuhnul a dokonce potichu zlostně zavrčel. Střelila jsem pohledem k němu, ale on se díval jinam. Následovala jsem jeho pohled. Díval se na nějakého kluka. Postával u jedné lavice, ve které zřejmě seděli jeho kámoši a nerozhodně se díval na mě. Hned jsem pochopila co bude následovat.

Povzdechla jsem si a uslyšela jednoho z těch kluků: "Za zeptání nic nedáš, neukousne tě."

"Jasně, maximálně poraní tvoji ješitnost, nic jiného ti neudělá," řekl druhý kluk a ke všemu se zasmál.

"Moc vtipný!" odsekl ten kluk, ale přesto se zdálo, že ho přesvědčili. Narovnal se a šel pomalu k mé lavici.

"Ahoj," řekl nejistě. Neodpověděla jsem, jenom se na něj podívala. Slyšela jsem jak mu zrychlilo srdce a krev se v něm začala vařit. Zadržela jsem dech a v duchu si nadávala, zítra budu muset na lov, i kdyby slunce nesvítilo.

"Chtěl jsem se zeptat," začal pomalu, "jestli by jsi se mnou nešla dolu na pláž. Do La Push." Cítila jsem jak Edward ztuhnul, pokud to ještě víc šlo. Jeho postoj, jako by řval ať to odmítnu. Možná proto jsem odpověděla, že si to ještě rozmyslím.

Když skončila hodina, slyšela jsem jak jde Edward těsně zamnou. Výjimečně jsem totiž nevystřelila ze třídy, jako neřízená střela. Jakmile jsem se ocitli na chodbě, řekl:

"Bello, nesmíš jet do La Puch." Vadilo mi, že mi přikazuje co mám dělat a co ne. Stačilo mi, že to dělá Derek.

"A proč ne?" zeptala jsem se a snažila se zakrýt svoji rozmrzelost.

"To je trochu na dýl a tohle není nevhodnější místo, kde si o tom promluvit," odpověděl. Podívala jsem se na něj, ale nic jsem z jeho výrazu nevyčetla.

"Ano, a kde by jsi to chtěl probrat?" zeptala jsem se a cítila se, jako bychom si domlouvali rande. Rychle jsem tu myšlenku zahnala.

"Přijeď k nám domů, Carlisle ti to vysvětlí nejlépe." Zastavila jsem se na místě a otočila se na něj. Jestli si myslí, že budu tak pitomá a pojedu do domu plného upírů, od kterých nevím co čekat, tak se šeredně plete.

"Ani mě nenapadne," zasyčela jsem. Povzdechl si, jako by tu odpověď čekal.

"Tak dnes večer přijď na louku," navrhl. Podívala jsem se do jeho očí a viděla v nich jenom starost. Možná to mě donutilo souhlasit.

"Ale budeš tam sám! Nikdo jiný, tam nebude," řekla jsem výhružně. Jeho bych možná zvládla přeprat nebo mu aspoň utéct, i když co můžu vědět, může být nebezpečnější než si myslím.

"Samozřejmě, slibuju."

"Fajn," řekla jsem, otočila se a dala se znovu do pohybu.

Zbytek dne utekl pomalu. O hodinách jsem se nudila a počítala vteřiny, kdy konečně skončí. Edward jako zázrakem seděl vedle mě pokaždé, když jsme měli nějakou hodinu společně. Takové hodiny byli dosti rozpačité a napjaté. Utíkali ještě pomaleji než všechny ostatní.

Nakonec jsem se dočkala konce všech hodin, ale čekala mě další nepříjemná věc. Oběd s Jenny. Na oběd jsem chodila jen někdy, ale když ano, seděla jsem s Jenny. Jenom s ní. Jenny jako by neměla žádnou jinou kamarádku kromě mě. Nechápala jsem proč a několikrát se ji na to zeptala. Pokaždé jen pokrčila rameny a řekla něco ve smyslu: "Vždycky jsem byla jiná. Nerozumím si se svými vrstevníky."

Co bylo na tom nejhorší bylo to, že jsem musela jíst. Vždycky jsem se musela ovládat, abych neudělala nějaký zhnusený úšklebek. Jídlo do mě padalo pomalu, ale padalo. Někdy jsem to vzdala a vymluvila se, že mi tohle jídlo nechutná. Bylo to ale riskantní, protože Jenny byla velmi všímavá.

Jednou jsem řekla, že mi nechutnají špagety, když jsme je měli zase za měsíc s velikým sebezapřením jsem je jedla a v tu chvíli Jenny řekla: "Vždyť jsi mi říkala, že nejíš špagety." Nadávala jsem si do blbců, ale měla jsem víc štěstí než rozumu, jelikož Jenny souhlasila s tím, že se asi spletla v jídle. Od té doby jsem si dávala vždy pozor co mi údajně nechutná a co ne.

I dnes jsem do sebe házela tu nechutnou břečku a dávala si pozor, abych se netvářila zhnuseně. Jenny něco žblebtala, ale já ji nevnímala.

I Cullenovi chodili na oběd. Seděli u jednoho stolu, daleko ode všech lidí. Jejich jídlo leželo nedotčené na táci a já jim v tu chvíli záviděla, že to nemusí jíst. Každý z nich zíral jiným směrem a jen čas od času si mezi sebou vyměnili nějaká slova. Snažila jsem se je neposlouchat.

Někdy jsem se přece jenom neudržela a na chvilku k nim střelila pohledem.

Jednou, když jsem to udělala, uviděla jsem jak jedna z upírek ztuhla a upřeně zírala před sebe, jako by se na něco soustředila. Všichni si toho všimli a okamžitě se na ni podívali. Viděla jsem, jak se Edward zamračil a naštvaně semkl pusu.

Když se černovláska probrala, zlostně si ho začala měřit. Měla jsem pocit, že ji z uší každou chvíli začne sršet pára.

"Jak jsi to mohl udělat! Je to nebezpečné, vždyť nic nevidím!" ohradila se zuřivě. V tu chvíli si jeden z upírů všiml, že je pozoruju.

"Klid Alice, probereme to doma," řekl něžně a snažil se ji uklidnit. Jako by pochopila, podívala se mým směrem a obdařila mě zuřivým pohledem. Jako bych mohla za všechny její problémy. Narovnala jsem ramena a zamračila se na ni.

"Hej, Bello! Posloucháš mě?!" ohradila se Jenny. S trhnutím jsem se na ni otočila.

"Samozřejmě, že ano," odpověděla jsem ji rozpačitě.

"Opravdu? Tak na co jsem se ptala?" zeptala se nevěřícně a povytáhla obočí.

"Eh," snažila jsem si vybavit o čem mluvila, ale nedařilo se mi. Jenny si povzdychla a vysvobodila mě.

"Mluvila jsem o taneční." Ihned mě obalil mrak rozmrzelosti. Nelíbilo se mi, že to vytahovala.

"Prosím, pojď se mnou."

"Ne," řekla jsem razantně. Už měsíc se mě snažila přesvědčit, abych s ní začala chodit na taneční, ale já to odmítala. Měla jsem k tomu svoje důvody.

"Nemusíš chodit na lekce, jenom mě tam přijď doprovodit. Zrovna dneska máme pyžamovou. Všichni na sobě budeme mít pyžama - bude to veliká legrace!"

"Ne!" Smutně si povzdychla a sklopila pohled. Potom se na mě znovu podívala v obličeji prosebný výraz.

"Prosím! Co kdyby se mi tam něco stalo? Co kdyby mě nějaký kluk otravoval, obtěžoval? Co bych si potom počala?" Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Tohle bylo vydírání, nechtěla jsem, aby se jí cokoliv stalo.

"Fajn! Ale budu tam jenom jako doprovod a nebudeš mě nutit, abych tancovala!" Zářivě se usmála.

"Ach, díky Bello! Jsi ta nejlepší kámoška!" Byla jsem si jistá, že by mě samou radostí objala, kdyby mezi námi nebyl stůl a já si byla jistá, že by to moje ovládání nevydrželo.

Zbytek oběda utekl rychle. Jenny mluvila o tom, jaké pyžamo si vezme a o dalších blbostech. Přikyvovala jsem ji, když to chtěla a jinak se do hovoru nezapojovala. Jenny byla dobrá holka, měla jsem ji ráda, jenom byla příliš ukecaná.

Po obědě jsem zamířila okamžitě domů. Jakmile jsem zaparkovala, běžela jsem do lesa. Zastavila jsem se u jednoho stromu, vyhrabala díru do země a vyvrátila ze sebe všechno jídlo, které jsem dnes snědla. Nesnášela jsem, když jsem to musela dělat, ale uklidňovala jsem se tím, že je to tak lepší. Zahrabala jsem to a cítila se mnohem líp. Obrátila jsem se a vydala se lidskou chůzí zpátky k domu. Přitom jsem se psychicky připravovala na setkání s Edwardem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.