Odjížděla jsem domů s podivným pocitem u srdce, který jsem si nedokázala za nic na světě vysvětlit. Snažila jsem se ten pocit identifikovat, poznat ho, ale nepodařilo se mi to. Pokoušela jsem se ho zbavit, jakýmkoliv způsobem, ale ani to mi nešlo. Byla jsem ze všeho strašně zmatená.
K tomu jsem proklínala Cullenovi, jelikož to oni mohli za tohle všechno. I ten neznámý pocit vyvolali oni. Proklínala jsem den, kdy jsem navrhla tohle místo jako ideální úkryt před světem.
Doma jsem si lehla na pohovku v obýváku a zapnula televizi. Po chvíli jsem však zjistila, že ji vůbec nevnímám. Místo toho jsem přemýšlelo o Cullenových. Jakou představují hrozbu. Možná, že nás opravdu nechtějí zničit. Přála jsem si, abych měla nějakou užitečnější schopnost, která by nám mnohem víc pomohla. Nějakou schopnost, která by dokázala odhalit nebezpečí, to by se nám hodilo.
K tomu jsem proklínala Cullenovi, jelikož to oni mohli za tohle všechno. I ten neznámý pocit vyvolali oni. Proklínala jsem den, kdy jsem navrhla tohle místo jako ideální úkryt před světem.
Doma jsem si lehla na pohovku v obýváku a zapnula televizi. Po chvíli jsem však zjistila, že ji vůbec nevnímám. Místo toho jsem přemýšlelo o Cullenových. Jakou představují hrozbu. Možná, že nás opravdu nechtějí zničit. Přála jsem si, abych měla nějakou užitečnější schopnost, která by nám mnohem víc pomohla. Nějakou schopnost, která by dokázala odhalit nebezpečí, to by se nám hodilo.
Nakonec jsem televizi vypnula a vztekle mrštila ovladačem na vedlejší pohovku, díky čemuž se nerozbil. Měla jsem vztek na Cullenovi, ale i na sebe. Kvůli Cullenovým přemýšlím o věcech o kterých bych jindy nepřemýšlela a na sebe se zlobím, proto že nedokážu vymazat Edwardův obličej, který mám pořád před sebou. Vždycky když si vzpomenu na Cullenovi, první kdo se mi objeví je on. Zřejmě proto, že ho vídám nejčastěji…
Nakonec jsem nedokázala zůstat dál v domě. Potřebovala jsem se nějak odreagovat od všech myšlenek. Nejvíc mi pomáhal běh. Vždycky když jsem byla rozrušená, naštvaná, smutná nebo nervózní, vždy jsem šla běhat. Někdy, když mě Derek opravdu hodně vytočil, dokázala jsem venku běhat celé hodiny, někdy dokonce celou noc.
Samotný můj vztah k Derekovi byl zvláštní. Ani teď nevím co si o tom mám myslet. Derek nikdy nemluví o citech, nikdy mi neřekl co ke mně cítí. Vzhledem k tomu, že spolu vedeme fyzický vztah, mohla bych usoudit že mě má rád, že mu na mě záleží. Jenže tělesná touha šla jen málokdy ruku v ruce s láskou, to jsem už stačila zjistit. Doteď jsem tedy nevěděla, jaký vztah nás k sobě váže, což mě činilo nejistou a zranitelnou. Jak daleko bych dokázala zajít, kdyby se Derekovi něco stalo? Nevěděla jsem a to mě rozčilovalo.
Dlouho jsem běhala po lese a užívala si tu rychlost, která mě stále okouzlovala. Byla to jedna z těch nejlepších věcí na tom být netvorem. Další věci, které se mi ještě líbili byla síla a skvělé zostřené smysly, to ostatní mi jenom stěžovalo život.
Nevím, jak dlouho jsem běhala, ale muselo to být dlouho. Už se skoro stmívalo. Ale cítila jsem se mnohem líp. Stres ze mě jako zázrakem opadl i opatrnost zmizela. Teď jako by neexistovalo žádné nebezpečí, neexistoval žádný strach.
Dostala jsem skvělý nápad. Otočila jsem se v běhu a běžela na své oblíbené místo. Byla to malá kulatá louka, skrytá před zraky ostatních. Za tu dobu co jsme tu byli, tam nezavítala lidská společnost a to mi vyhovovalo.
Běžela jsem známou cestou, dokud jsem nestála uprostřed louky. Louka byla malá, ale za to dokonale kulatá a rostlo na ní spoustu kytek různých druhů a barev. Kousek od ní byl potůček, který sice nebyl z louky vidět, ale už jenom tím, že jsem slyšela jak bublá, dělal tohle místo ještě kouzelnějším. Potůček sám byl úzký, ale voda byla čirá a když svítilo slunce, hladina se kouzelně leskla.
Milovala jsem tohle místo. Okouzlovalo mě. Když jsem byla tady, připadala jsem si, že jsem pryč z toho krutého světa, pryč od nemilosrdné reality. Tady byl jenom můj svět a nic jiného.
Lehla jsem si doprostřed louky do měkké trávy a zaposlouchala se do zvuku potůčku. Svět pro mě přestal okamžitě existovat. Teď už nebylo nic.
Do reality mě vrátil lehký vánek, který sebou přinesl známou vůni. Vyskočila jsem na nohy jako by do mě někdo píchnul a podívala se směrem, odkud jsem cítila tu vůni.
Edward stál na kraji louky, ve stínech stromů a překvapeně se na mě díval. V duchu jsem klela, že jsem si dovolila být tak neopatrná a nepozorná. Měla jsem ho slyšet, ale neslyšela. Byla jsem tak hloupá.
"Promiň, nechtěl jsem tě vyrušit. Netušil jsem, že tu budeš," řekl sametovým hlasem a pomalu šel ke mně. Bez nějakých řečí jsem se otočila a chtěla odejít. Bylo nejlepší vyklidit co nejrychleji pole.
"Počkej, nemusíš jít. Já půjdu, byla si tu první," zastavil mě zdviženou rukou. Nerozhodně jsem se na něj dívala. Nechtěla jsem domů, netušila jsem co bych tam měla dělat. Chtěla jsem být na louce, ale nebylo to bezpečné.
Nakonec mě přemohla má největší slabost - zvědavost. Chtěla jsem vědět, jak tohle místo našel a jestli se mu líbí. Chtěla jsem aby se mu ta louka líbila, jelikož si ten obdiv po právu zasloužila. Kromě toho jsem tak neporušila zákaz, který mi Derek dal. Měla jsem být ve střehu, opatrná. Věděla jsem, že nejlepší obrana je útok a pokud se mi podaří z Edwarda něco dostat, třeba by nám to pomohlo v možném boji.
"Nemusíš odcházet. Ta louka je dost velká pro nás pro oba." Znovu jsem si lehla do trávy, jednu ruku si dala pod hlavu a zadívala se na potemnělou oblohu. Edward nejdřív váhal, ale nakonec jsem slyšela jak jde pomalu ke mně a jak si taky lehl.
Chvíli jsme mlčeli. Na obloze se objevovaly první hvězdy.
"Chodíš sem ráda?" zeptal se najednou Edward. Zvuk jeho hlasu mě trochu polekal, byl blíž než jsem si myslela.
"Ano, ráda sem chodím. Je tu přenádherný klid."
"Ano to je. Celé tohle místo působí tak nějak magicky, jako kdyby neexistoval zbytek světa, jenom tohle místo." Ohromeně jsem se na něj podívala. Cítil to stejně jako já. Ke všemu mě překvapilo, když jsem uviděla, že sedí v tureckém sedu, neleží jako já a pozoruje mě.
"Vy už jste tady někdy byli?" zeptala jsem se a stále se na něj úkosem dívala.
"Ano, nejsme tu poprvé," odpověděl se slabým úsměvem. "Máme to tu rádi, proto jsme se sem vrátili. Čekali jsme jednu generaci než to bylo opět bezpečné." Chápala jsem, že to tu mají rádi. Bylo to často zamračeno a pršelo, bylo to ideální místo pro upíry, kteří chtějí žít jako lidé.
"A vy? Jste tu poprvé?" zeptal se. Teď jsem si ho měřila obezřetně. Musela jsem být opatrná na to co všechno mu řeknu. Nesměla jsem o nás prozradit nic zásadního, nic co by jim mohlo pomoct v boji proti nám.
"Ano, jsme tu poprvé," odpověděla jsem stručně. Na chvíli se zamračil. Buď nad změnou mého hlasu nebo výrazu v obličeji. Potom jeho výraz nabral zase ten frustrovaný výraz. Raději jsem se znovu zadívala na hvězdy. Chvíli bylo ticho, ale cítila jsem Edwardův pohled na sobě a tak nějak tušila, že nebude trvat dlouho, než se dá znovu do vyptávání.
"Jak dlouho jsi s Derekem?" zeptal se poněkud váhavě, jako kdyby na jednu stranu nechtěl odpověď. Vycítila jsem, že je nejvhodnější čas zmizet. Začínal se vyptávat na věci, na které jsem mu nemohla odpovědět. Tahle otázka sice ještě tak moc nebezpečná nebyla, ale mohlo se mi to velmi rychle vymknout z rukou.
Vstala jsem. "Raději už půjdu." I Edward byl na nohou.
"Nechtěl jsem tě urazit." Přikývla jsem. Otočila jsem se a rozeběhla se pryč.
A jako kdyby to nestačilo, ten pocit, který mě tak moc děsil se objevil znovu a byl mnohem, mnohem silnější.

%20%E2%80%93%20okraj.png)




