close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

karty osudu - 4.časť

17. března 2009 v 16:27 | ewikk |  Karty osudu
Stálo mě všechny síly, abych se sebrala a jela do školy. Tak moc se mi tam nechtělo. Bála jsem se, pořád jsem se bála. Derek odjedl těsně před svítáním, stačil mi ještě připomenout, že mám na ty upíry dávat pozor a při jakémkoliv náznaku hrozby, mu mám dát vědět. Poslušně jsem mu to slíbila, přestože uvnitř mě to řvalo nesouhlasem a podrážděností. On se nebude strachovat, on bude jenom čekat na moje zprávy. Bylo to tak nespravedlivé, ale co jsem měla dělat. Nemohla jsem dělat nic. Derekovi jsem se postavit nemohla.

A tak jsem teď seděla v autě, jela do školy a křečovitě svírala volant. Musela jsem si připomínat, že ho nesmím rozbít. To by se mi potom těžko jelo zpátky domů.



Zaparkovala jsem na parkovišti a vystoupila. Sotva jsem to udělala, přiřítila se ke mně Jenny. Pozdravila mě a začala o něčem mluvit. Jedna má část byla schopná ji odpovídat. Ta druhá část pozorovala napjatě celé parkoviště. Cullenovi tu ještě nebyli.

V duchu jsem se modlila, aby ani nepřijeli. Třeba se včera rozhodli, že pro jistotu odjedou… Nedávala jsem si moc naděje. Bylo to nepravděpodobné. Zrovna se přistěhovali a pokud byli alespoň trochu mě podobní, chtěli tu zůstat co nejdýl.

Přesto jsem si uchovávala kousek naděje, že odjeli, že je už neuvidím. Tenhle kousek naděje byl roztříštěn téměř okamžitě. V zatáčce se nakonec objevilo lesklé volvo, které rozmačkalo všechny moje naděje.

S rezignovaným povzdechem jsem se otočila na Jenny, svolná ji věnovat už plnou pozornost. Co mě překvapilo bylo to, že mlčela. Dívala se okouzleně ke Cullenovým, tak jako spousta lidí, kteří byli ještě venku. Znovu jsem si otráveně povzdechla.

Cullenovi vystoupili, ale neměli se k odchodu. Střídavě se dívali na mě a střídavě mluvili k sobě. Museli šeptat, protože jsem nic neslyšela. To mě znervóznělo. Třeba právě kují pikle, jak mě zabít. Jsem sama - Derek je pryč - skvělá příležitost k vraždě.

"Ah, není krásný," vydechla. Okamžitě jsem zpozorněla.

"Kdo?" zeptala jsem se, abych se ujistila a modlila se aby neřekla toho koho myslím já.

"Ten s těmi bronzovými vlasy," odpověděla mi a okouzleně na něj zírala. Jmenovaný se zamračil a vrhl na Jenny naštvaný pohled, téměř nenávistný. Potichu jsem zavrčela, čímž jsem dosáhla, že se na mě podíval a usmál se.

"Drž se od něj dál," poručila jsem ji. Jenny se na mě překvapeně a uraženě podívala. Teprve potom mi došlo, že to vyznělo jinak než mělo. Nechtěla jsem, aby to vypadalo, že žárlím. Jenom jsem chtěla, aby byla v bezpečí. Ještě by scházelo, aby začala chodit s upírem.

"Proč?" zeptala se. Moje mysl velmi rychle pracovala, aby vymyslela vhodnou lež.

"Slyšela jsem, že střídá holky jako svoje boty, akorát by ti ublížil," řekla jsem. Třeba jsem ani nelhala, kdo ví. Jemu se to ale zřejmě nelíbilo, protože se na mě zamračil. Obrátila jsem pozornost k Jenny, která si ho teď prohlížela. Nakonec smutně sklopila hlavu.

"Asi to bude pravda, někdo tak krásný si to může dovolit." Mrzelo mě, že je smutná, ale takhle to bylo lepší. Bylo to pro její dobro.

Usmála jsem se na ni a trochu ji stiskla rameno, o bližší kontakt jsem se neodvážila. "Tak pojď, ať stihneme první hodinu." Vrátila mi úsměv a přikývla. Společně jsme se vydaly na hodinu.

První hodinu jsme měly spolu. Nudila jsem se jako vždy. Škola mě už nemohla ničím obohatit, neměla mi co nabídnout. Vysoká škola by byla něco jiného. Kdybych si vybrala nějaký obor, který ještě neumím, mohlo by to být zábavné. Co třeba medicína? Okamžitě jsem to zavrhla. Moc krvavý obor.

Celý den jsem se děsila hodiny biologie. Když jsem měla na rozvrhu biologii, málem jsem se neudržela a zbaběle utekla. Trvalo mi pět minut ustavičného soustředění, abych se dokopala k tomu, abych vešla do třídy. Byla jsem ráda, že mě takhle Jenny neviděla, zřejmě by se bála, že jsem upadla do šoku. Popravdě jsem k tomu neměla daleko.

Okamžitě jak jsem vstoupila do třídy, střetla jsem se s jeho zlatýma očima. Opět ve mně bojovali dvě části. Jedna si libovala nad krásou jeho pohledu, druhá ho posílala do horoucího pekla. Jeho i celou jeho rodinu.

Zhluboka jsem se nadechla a šla na své místo. Neochotně jsem se svezla na židli a pokoušela se ignorovat jeho pohled. Vytáhla jsem na lavici svoje učebnice a začala se zajímat o jednu prasklinu, která byla na zdi. Byla tak prapodivně pokroucená, začala jsem v té prasklině hledat nějaké obrazy, které dávaly smysl.

"Ahoj," pozdravil mě po chvíli jeho sametový hlas. Ignorovala jsem ho. Derek řekl, ať se od nich držím dál a to taky udělám. Žádné vybavování, žádné kamarádičkovaní.

"Carlisle nás včera nestačil představit. Já jsem Edward." Krásné jméno pro krásného anděla. Ah, nad čím to přemýšlím?!

Znovu jsem neodpověděla. Zřejmě čekal, že mu řeknu své jméno. Neměla jsem v plánu to udělat.

"Ty jsi Bella, že?!" Šokovaně jsem se na něj podívala. Jak znal moje jméno? Že by se na mě vyptával? Musela jsem se kousnout do jazyka, abych se ho nezeptala jak to ví. Pro jistotu jsem se od něj znovu odvrátila.

"Ty toho asi moc nenamluvíš," řekl napůl pro sebe. Naštěstí zazvonilo a téměř okamžitě vběhl do třídy učitel. Edward se ještě několikrát pokusil zavést se mnou hovor, já jsem ho ignorovala a on to nakonec vzdal.

Jakmile hodina skončila, znovu jsem se rychle sebrala a co nejrychleji vylítla z učebny.

"Hej, počkej!" začal na mě řvát a já pocítila silný pocit dejavú. Ignorovala jsem ho, ale nepůsobilo to dlouho. Tentokrát se mě nepokusil zastavit, jenom semnou srovnal krok. Šel těsně vedle mě. Naše ruce se téměř dotýkali a ve mně to vyvolalo podivné mravenčení. Co se to semnou jenom děje?

"Můžeš se na chvíli zastavit?" zeptal se klidně. Vypadalo to, že si nedělá moc naděje, že ho poslechnu. Jenže můj pohár trpělivosti právě přetekl. Nečekaně jsem se zastavila, sledoval to překvapeným pohledem.

"Co ode mě chceš?" vypálila jsem a snažila se o klidný, vyrovnaný hlas. Není snad nutné dodat, že se mi to nepovedlo.

"Jen ti chci ukázat, že se nás nemusíš bát," odpověděl mi, spokojený že se s ním konečně bavím. Ušklíbla jsem se.

"Jo a já jsem právě porodila osmerčata," řekla jsem sarkasticky.

"Ah, ono to umí i kousat," rýpnul si do mě s úsměvem. Sevřela jsem ruce v pěst, měla jsem chuť po něm skočit a pořádně ho praštit.

"Nějaká podrážděná," poznamenal stále s úsměvem. Zavřela jsem oči a začala proces uklidňování. Nádech - výdech - nádech - výdech. Ano, byla jsem podrážděná. Během několika příštích dnů budu muset jít na lov, pomalu se žízeň stávala nesnesitelnou, ale to nebyl hlavní důvod mého podráždění.

Bez dalších řečí jsem se otočila a odcházela od něj. Tentokrát mě nenásledoval. Možná pochopil, že musí jít na svoji hodinu. Možná mě už nechtěl dál dráždit.

Zbytek dne jsem ho už neviděla, jenom krátce na parkovišti, ale to se zrovna bavil s hromotlukem, kterého jsem viděla hned ten první den.

Odjížděla jsem domů s podivným pocitem u srdce, který jsem si nedokázala za nic na světě vysvětlit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 SašenQa!-SB-ečko SašenQa!-SB-ečko | Web | 17. března 2009 v 17:55 | Reagovat

Ahoj...Obieham....No ok,idem dalej...Pá

2 SašenQa!-SB-ečko SašenQa!-SB-ečko | Web | 17. března 2009 v 18:56 | Reagovat

Ahoj,si vo finále SONS,tak si zhánaj hlásky :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.